czspenderu
Ekumakad.cz ›› Témata ›› Finanční krize po deseti letech – Jak reakce na poslední krizi položila základy té budoucí
 
 

f_icon.svg.png youtube.svg Instagram

Fair & Bio obchod

pestujplanetu_logo_web.png

logo-bananas-sub_cz_yellow1.jpg

susy_logo_whiteclaim_background_small-2-.jpg

mcf_logo_print.jpg

 

Spolupracujeme:

 

Finanční krize po deseti letech – Jak reakce na poslední krizi položila základy té budoucí

25. 10. 2018 -

Příčiny krize

Krizi, která vyvrcholila kolapsem Lehman Brothers, zapříčinily tři vzájemně provázané faktory:

1) Rostoucí nerovnost: V průběhu 90. let minulého století a v prvních letech tohoto století stagnovaly nebo klesaly v mnoha zemích včetně USA reálné mzdy. Chudí lidé už nedokázali svou spotřebu financovat příjmem ze mzdy. Zároveň se výrazně usnadnil přístup k půjčkám, takže si spotřebitelé půjčovali stále více se zadlužovali. Kromě toho docházelo k rostoucí koncentraci bohatství v rukou malé skupiny bohatých, kterou později hnutí Occupy začalo označovat jako „1 procento“. Boháči hledali investiční příležitosti, mezi které patřilo i půjčování nesolventním chudým. Banky zprostředkovávaly tento systém „subprime“ úvěrů, mimo jiné i kvůli možnosti účtovat si vysoké poplatky. Tento systém ale nikdy nebyl udržitelný a v roce 2008 zkolaboval.

2) Privatizace veřejných služeb a financializace dalších a dalších sektorů života a společnosti: Od počátku neoliberální éry v 80. letech minulého století se snížila nabídka státního bydlení, školství, zdravotní péče a dalších služeb, které by z podstaty měly být veřejné. Lidé museli začít platit za základní služby, což bylo v některých případech možné jen za cenu zadlužení. Finanční sektor se přizpůsobil a zavedl nové produkty jako studentské půjčky a půjčky na zdravotní péči, které celkovou zadluženost ještě dále prohloubily.

3) Deregulace finančního sektoru: Vlády Billa Clintona a George W. Bushe zrušily mnohá omezení zavedená po Velké hospodářské krizi 30. let minulého století. Místo toho, aby se věnovaly nudnému a staromódnímu spojování střadatelů s žadateli o půjčku, změnily investiční banky svůj obchodní model a vymýšlely nové finanční produkty jako výměna nesplaceného úvěru nebo zajištěná dluhová obligace. To umožňovalo a zvýhodňovalo poskytování vysoce rizikových úvěrů. Dokonce ani regulační úřady jako americká Komise pro kontrolu cenných papírů (SEC) a ratingové agentury jako Moody’s si v plné míře neuvědomovaly riziko, jaké tyto produkty přinášejí, anebo ho prostě přehlížely. Když krize propukla, ukázalo se, že mnohé z těchto derivátů jsou vlastně jen nafouklé bubliny. Finanční sektor v podstatě vybudoval domeček z karet fiktivního kapitálu, který se najednou sesypal.

Krize se rozvíjí

Krize se rozjvíjela od roku 2007, kdy došlo k masivnímu propadu v cenách nemovitostí a s nimi spjatých finančních produktů, zejména hypotékami zajištěných cenných papírů. Do potíží se dostaly banky na obou stranách Atlantiku: Bear Stearns, Merrill Lynch, Lehman Brothers v USA; Northern Rock a Royal Bank of Scotland ve Spojeném království; IKB a Hypo Real Estate v Německu; to byly jen některé z významnějších případů bank, které se položily nebo byly de facto zestátněny.

Kolaps Lehman Brothers v roce 2008 představoval bod zvratu. Od této chvíle panovalo reálné nebo vnímané riziko, že zhroucení přebujelého vysoce předluženého finančního sektoru by mohlo vést k naprostému armageddonu světové ekonomiky. Lobbisté finančního sektoru tyto obavy posilovali, bohužel velice úspěšně, a vlády v důsledku tohoto tlaku přehodnocovaly svou politiku. Místo toho, aby nechávaly bankrotující banky krachovat, poskytovaly veliké finanční injekce z veřejných rozpočtů, aby stabilizovaly účetní bilance soukromých bank. V procesu, který by se dal popsat jako historicky největší redistribuce směrem od chudých k bohatým, převedly vlády po celém světě biliony dolarů z veřejných rozpočtů a záruk do soukromých bank.

Od bankovních krizí ke krizím státního dluhu

Tyto záchranné programy zastavily už dávno potřebný a v dlouhodobém horizontu nevyhnutelný proces snižování zadluženosti. Dluhy soukromé sféry byly přesunuty do veřejných účetních bilancí. Mezi lety 2007 a 2014 se státní dluh v zemích EU zvýšil z 57,5 procent na 86,5 procent hrubého domácího produktu (HDP), přičemž ke zvlášť prudkému nárůstu docházelo v zemích, které musely nést nejvyšší břímě finanční pomoci bankám. V Irsku se úroveň státního dluhu zvýšila na pětinásobek z 23,9 procent v roce 2007 na 119,6 procent HDP v roce 2012; ve Španělsku se ztrojnásobila z 35,6 procent až na 100,4 procent. Pro Řecko, zranitelnou ekonomiku s relativně vysokým státním dluhem už z dob před začátkem krize, byla finanční pomoc poslední ranou.

Řecko bylo první zemí, ve které katastrofa finančního sektoru vyvolala státní bankrot. V tomto případě navíc lobby finančního sektoru úspěšně přesvědčila politiky, že finanční pomoc je nutná k odvrácení ekonomického armageddonu. Namísto toho, aby byly v rámci důkladné restrukturalizace dluhu odepsány neudržitelné pohledávky převážně francouzských, německých a britských bank, bylo Řecko „donuceno“ vyplatit banky pomocí oficiálních půjček ostatních členských států EU prostřednictvím „Řeckého balíčku“, Mezinárodního měnového fondu (MMF) a později dalších záchranných prostředků EU – Evropského nástroje finanční stability (EFSF) a Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Devadesát pět procent záchranných půjček, které řecká vláda oficiálně přijala, bylo použito na vyplacení věřitelů, převážně soukromých bank. Tato praxe se opakovala v dalších čtyřech státech EU – v Irsku, Portugalsku, Španělsku a na Kypru. Irsko mělo původně v úmyslu postupovat podle islandského vzoru – což znamenalo odmítnout zachraňovat soukromé banky –, ale Evropská centrální banka je donutila vydat se cestou finanční pomoci.

Náklady nesou občané

Finanční krize, která začala ve finančním sektoru, měla masivní dopad na reálnou ekonomiku a na životní podmínky běžných lidí. Recese, která následovala, snížila celosvětový HDP o 4 biliony amerických dolarů, průmyslová výroba v Evropě poklesla v prvním roce krize o 20 procent a v některých zemích se stále nevrátila do původního rozsahu. Mezinárodní organizace práce (ILO) vypočítala, že 61 milionů zaměstnanců ztratilo práci, a Organizace pro výživu a zemědělství OSN (FAO) zaznamenala nárůst lidí postižených hladem o 100 milionů.

Dopad na obyvatele byl nejsilnější v zemích, kde bylo nejvíce potřeba sáhnout k finanční záchraně bank. Ve snaze chránit finanční sektor před nutnou transformací, se bylo břemeno přenášeno na občany v rámci brutálních úsporných opatření vnucených vládám prostřednictvím podmíněných půjček. Řecko bylo donuceno snížit veřejné výdaje v takové míře, že země přišla o 25 procent svého HDP – čtvrtina ekonomiky byla tedy zničena. Došlo ke všeobecnému poklesu mezd, řecká minimální mzda byla výrazně snížena, práva pracujících byla okleštěna, veřejné služby omezeny a sociální systém zredukován.

Pro postižené země bylo poslední desetiletí doslova „ztracenou dekádou“ a celá generace mladých lidí se stala „ztracenou generací“. Miliony mladých Řeků, Portugalců a Španělů byly přinuceny opustit svou zemi a hledat si zaměstnání jinde v Evropě – v zemích, které měly více štěstí. Zatímco trhy práce se v současnosti postupně zotavují, krize posloužila jako záminka k neoliberální transformaci. Formální zaměstnání nahradilo „trabajo basura“, jak je nazývají Španělé – mizerné pracovní pozice bez jakéhokoli zabezpečení či práv.

Budoucí krize a nová dluhová zranitelnost

Co politická reakce na krizi nezvládla, je řešení prvotních příčin krize. Světová ekonomika je dnes zadlužená víc než kdy jindy. Podle Fiskálního monitoru MMF 2018 dosahuje dnes celosvětový dluh výše 164 bilionů dolarů, což odpovídá 225 procentům celosvětového HDP, nárůst oproti 213 procentům v roce 2009. Týká se to všech skupin zemí: Veřejný dluh vyspělých zemí vyrostl v roce 2017 na 106,9 procent HDP, což je nejvyšší hodnota v dobách míru. O nic lépe to nevypadá ani v soukromém sektoru. Celosvětový korporátní dluh vystoupal na rekordní úroveň 66 bilionů dolarů.

Kvantitativní uvolňování, které na snížení tlaku na soukromé bankovní domy zavedly centrální banky na globálním severu, vyvolalo tsunami spekulativních proudů kapitálu na globální jih. Spustila úvěrový boom, který chudé země vehnal do nové dluhové pasti. MMF ve své zprávě uvádí, že jen jedna z pěti nízkopříjmových zemí (LIC) se dne dá považovat za jen lehce ohroženou dluhem. Pozitivní dopad Iniciativy nejvíce zadlužených zemí z 90. let minulého století byl zcela anulován. Dluhová krize rozvojových zemí se na mnoha místech globálního jihu už opět projevuje a bude ještě obtížněji zvladatelná než krize předchozí. Věřitelské prostředí je komplexnější než kdy dříve a dokonce i nízkopříjmové země začaly využívat inovativních finančních nástrojů jako Eurobonds nebo zajištěné půjčky, kterými dávají do zástavy své budoucí příjmy z vývozu. Restrukturalizovat takové půjčky je extrémně obtížné.

Inovace v oblasti finanční regulace jsou nedostatečné. Přestože Evropská komise například s hrdostí oznámila, že v reakci na krizi předložila více než 50 zásadních opatření pro finanční regulaci, tato opatření se z velké části míjejí účinkem. Nebyl představen žádný mechanismus řešení zadluženosti, který by v případě potřeby redukoval zadluženost ekonomiky a řešil dluhové krize udržitelným způsobem. Ani pokusy na úrovni OSN vytvořit takový mechanismus nebyly úspěšné. Nezodpovědné banky se i nadále mohou spoléhat na to, že pokud se ocitnou v nesnázích, dostane se jim finanční pomoci.

Fakt, že státy poskytly bankám finanční pomoc, jim ve skutečnosti umožnil fungovat dál, jako by se nic nestalo, a lze jej považovat za jednu z hlavních příčin toho, že ve finančním systému nedošlo k zásadnější změně nebo transformaci. Jakkoli by dopady v případě neposkytnutí záchranných finančních injekcí nepochybně byly drastické, možná to bylo právě to, co svět potřeboval, aby otevřel oči a začal jednat.

Dnes je zapotřebí podniknout urgentní kroky především na ochranu rozvojových zemí. Právě v době, kdy se blíží desáté výročí krize, se hroutí měna v Argentině a v Turecku, což je známkou blížící se nové krize rozvíjejících se trhů. Soukromé společnosti a banky v těchto zemích si nabraly velké množství úvěrů v cizích měnách a dnes z nich zahraniční investoři stahují své prostředky. Pokud nebude nalezeno žádné mezinárodní řešení, které by předcházelo dluhovým krizím, měly by rozvojové země začít zavádět jednostranná opatření jako například účinnou regulaci pohybů kapitálu na ochranu proti spekulativním pohybům anebo zavedení limitů zadluženosti v cizí měně.

Deset let po kolapsu Lehman Brothers finanční sektoru i nadále používá občany a celé státy jako své rukojmí. Je na čase změnit svět financí dřív, než finanční průmysl vyvolá další krizi.

Tento článek byl původně zveřejněn v newsletteru SLUG, člena sítě Eurodad (www.eurodad.org).

 

 
 
 
Ekumenická akademie

Sokolovská 50
186 00 - Praha 8 - Karlín
tel./fax: +420 272 737 077
ekumakad@ekumakad.cz
www.ekumakad.cz
IČ: 638 36 009