.jpg)
Bezdomovci v Brazílii
Při nedávné studijní cestě, zaměřené na seznámení se sociálními a rozvojovými projekty, jsem měl příležitost poznat programy, které ve dvou největších městech Brazílie, Rio de Janeiru a Sao Paulu, pomáhají bezdomovcům. V Brazílii žije mnoho lidí ve velké chudobě, přesto že země je bohatá, ale podstatná část bohatství plyne pryč v důsledku vysokého zadlužení země. Astronomické splátky dluhů, které nadělala vojenská diktatura, brání zemi v rozvoji a neponechávají vládě dost prostředků na řešení ani těch nejhorších sociálních problémů. Další příčinou chudoby je, že bohatství, zejména pozemkový majetek, je velmi nerovnoměrně rozděleno. Velká část půdy patří latifundistům a často leží ladem, zatímco miliony bezzemků doufají, že konečně získají kousek půdy pro obživu v rámci programů pozemkové reformy a boje proti hladu současné vlády. Tyto programy se ale realizují příliš pomalu a tak proud lidí, kteří odcházejí z venkova do měst s nadějí, že si tam najdou práci a budou se mít lépe neustává. Jen malému počtu se sen o lepším životě splní. Většina skončí v nouzových koloniích velkých měst – favelách, kde desítky milionů lidí už po generace žijí v otřesných hygienických, sociálních a bezpečnostní podmínkách. Ještě o stupeň hůř jsou na tom bezdomovci, kteří nemají ani ten ubohý příbytek.
V Riu, lákajícím turisty z celého světa, jsou oblasti bohaté a chudé zřetelně odděleny – v centrální části jsou favely na strmých svazích typických homolovitých kopců a každý ví, že za neviditelnou hranicí vládne některá z band narkomafie. Navštívili jsme jeden z projektů v severní části městské aglomerace Ria, Caixias, která samotná má přes tři miliony obyvatel. Tento projekt, organizovaný výhradně dobrovolníky z místní katolické církve patřil k těm minimálním – zajišťoval několika desítkám lidí jednou denně teplou stravu, případně oblečení a v malé míře i zdravotní péči. Naše skupina dostala pozvání s bezdomovci povečeřet a promluvit si - hlavní jejich starost bylo oblečení, protože i brazilská zima dokáže být někdy dost chladná. Bylo také zřejmé, že řada z nich trpí různými nemocemi, jeden zrovna dostal epileptický záchvat, hlavně ti staří už sotva měli naději, že se jejich osud změní.
Jiná byla situace v projektu, který jsme navštívili v Sao Paulu. V městě obludných rozměrů (nikdo neví přesný počet obyvatel – odhady říkají asi 18 milionů), bez rozpoznatelného řádu – chudé chatrče a luxusní výškové budovy často stojí v přímém sousedství, oddělené ostnatým drátem nebo elektrickým plotem. Bezdomovci okupují téměř každou zelenou plochu ve městě, zpravidla obklopeni hromadami odpadků – sběr a třídění odpadu je totiž, jak jsme se dozvěděli, jedním z hlavních zdrojů jejich obživy.
Na místě bývalého autobusového nádraží pod dálniční křižovatkou, kam ještě před pár lety přijížděly desetitisíce migrantů z hladového severovýchodu země za vidinou lepšího života (jednoho dne sem tak přijel i dnešní brazilský prezident Luis Ignacio da Silva „Lula“), vzniklo centrum pro bezdomovce. Místo je blízko death line – hranice za kterou je jedna z oblastí, kde vládne organizovaný i neorganizovaný zločin a proto je fungující vrátnice důležitým prvkem bezpečnosti pro klienty i personál. Domov pro bezdomovce pracuje od roku 2002 a poskytuje základní životní potřeby (nocleh, trochu jídla, hygienu) 500 lidem přes den a stejnému počtu přes noc. Asi 70% klientů tvoří muži. Projekt financuje z 90 % město, církev dodává zbytek financí a hlavně potřebné pracovní síly, z velké části dobrovolníky.
Dalším stupněm pomoci je vytvoření podmínek pro samostatnou obživu a resocializaci. V sousedství ubytovny, naproti přes ulici je sběrný dvůr pro recyklovatelný odpad. V Sao Paulu se odhaduje počet sběračů odpadu na 20.000 (funguje vedle veřejného svozu odpadků). „Cartadores“ odpad sbírají, třídí a prodávají k recyklaci. Zároveň vychovávají obyvatele města k tomu, že sami už odpad předem třídí a připravují pro sběrače. Františkánský projekt pomohl zatím 80 bezdomovcům při vytvoření družstva, které se spravuje a organizuje samo. Infrastrukturu opět poskytlo město, ale na živobytí pro sebe a své rodiny (celkem projekt živí asi 400 lidí) si vydělají. Odměňováni jsou podle množství sebraného a vytříděného odpadu, který svážejí v kopcovitém terénu na neuvěřitelně naložených ručních kárách. Průměrně si vydělají za měsíc 400 reálů (tj. asi 3.200 korun), což je o sto reálů víc, než je minimální mzda a většinou jim takový výdělek už umožní najmout si nějaké velmi jednoduché bydlení. Cílem je aby jejich příjem dosáhl 600 reálů měsíčně, to je částky, zajišťující už jakž takž slušnou existenci. Družstvo poskytuje členům služby mateřské školky, další vzdělávání a kurzy, napomáhá při zakládání dalších družstev.
Bylo povzbuzující vidět ten rozdíl mezi lidmi na obou stranách ulice. Na jedné jsou ti, které bezohledná kapitalistická společnost dohnala až na okraj, připravila je o důstojnost a o naději a kteří zatím „jen“ přežívají díky pomoci druhých, ale v tomto chráněném prostředí mohou svou důstojnost a svoje síly obnovit a aspoň někteří dostanou možnost přejít ulici a tam na druhé straně vzít svůj osud znovu do svých rukou. Projekt je to pozoruhodný a úspěšný – a v záplavě bídy kolem představuje, jak nás poučil jeden z bratrů, nikoli příslovečnou kapku vody na rozpáleném kameni, ale malé semínko, které snad dál poroste a ponese plody.
Celkově mě ale cesta utvrdila v přesvědčení, že takové rozměry chudoby, nespravedlnosti a ničení přírody, jaké lze vidět v zemích Jihu nelze překonat jinak, než zásadními změnami politiky a principů hospodaření především u nás, na bohatém Severu.