Motto: „To, co nám především ukazujete, cesty do vzdálených krajů, to je naše špína vržená v tvář lidstvu.“
C. Lévi-Strauss
Globalizace bývá spojována se scvrkáváním světa – jak se zdá svět maličký, když brouzdáme po internetu nebo za půl dne doletíme na druhou stranu Země. Jak je to snadné – pro toho, kdo na to má, kdo má přístup. Počet takových lidí ovšem roste – katastrofální důsledky tsunami v Jižní Asii mimo jiné počítáním obětí ukázaly, jak masová a všední je dnes turistika do ještě nedávno tajemných a exotických končin. A rekonstrukce zničených pobřeží počítá s tím, že jich bude jezdit ještě víc…
Jsou také jiní cestovatelé. Neodjíždějí aby si odpočinuli ale chtějí v chudých zemích pracovat, nějaký čas tam žít. Snad něco změnit, změnit sebe. Nechtějí se na bídu světa jen dívat, chtějí opustit skleník bohatých zemí. S některými jsem se v posledních dvou letech potkal
Předměstí velkého jihoamerického města. Dobrovolník z Evropy, povoláním kuchař, přijel aby pomohl rozběhnout církevní projekt pomoci dětským pouličním prodavačům, kteří se na každé křižovatce snaží cestujícím v projíždějících autech prodat pár pomerančů nebo cokoli. Děti spíš něco prodají, protože budí soucit a tak často živí celé rodiny, které bydlí někde ve slamu. Ten člověk nedokázal čelit tolika zoufalým osudům najednou a nakonec se soustředil jen na jednu rodinu – zorganizoval ve svém domově sbírku, z vybraných peněz postavili domek, pomohl jim s vybudováním maličké živnosti - pekárny. Přitom se jeho postoj k místním lidem vyznačuje zřetelnou nadřazeností; asi mu slouží jako obrana.
Zemědělská škola v Jižní Americe (církevní projekt), ředitel, Evropan, žije tu už po desetiletí: „Jo, měli jsme tu na rok dva dobrovolníky z Evropy. Půl roku trvalo než se jakž takž naučili guaraní a pochopili jak to tady chodí a mohli začít učit. Je pravda, že v té druhé polovině jim to docela šlo a měli dobré nápady, ale stálo nás to tolik energie a času, že se to vlastně nevyplatilo. Pro nás je daleko užitečnější, když dostaneme peníze, za které můžeme alespoň trochu zaplatit místní učitele.“
Zemědělská škola v Africe (vládní projekt rozvojové pomoci), učitel na rozvojové stáži: „Žáci jsou úžasní, mají ohromnou chuť se něco naučit, jsme tu opravdu užiteční, ale všechno ostatní se dá stěží přežít. Podnebí, jednání úřadů, chování některých kolegů, kteří si tu dělají svoje kšefty a nic jiného je nezajímá. Ten druhý rok je opravdu peklo.“
Projekt v malé africké zemi. Nejdříve byli dva, vymysleli projekt vesnického rozvoje odvíjejícího se od stavby školy, našli si soukromého sponzora, opustili svá dobře placená místa, odjeli do Afriky a dali se do toho. Ukázalo se, ale, že nepevný vztah nastalé problémy neutužily a tak tam ona zůstala sama. Organizuje, fyzicky pracuje, přesvědčuje vesničany, že nevládne nevyčerpatelnými prostředky, že když se má dílo podařit musí oni projekt vzít za svůj, čelí každodenním pocitům bezmoci a nejistoty, ale pokračuje, „aby dala svému životu smysl“.
Evropský řádový misionář v Africe, po letech beznadějného boje proti chudobě prodělal v pokročilém věku politickou konverzi. Vrátil se do Evropy a začal protestovat proti politice své země. Stal se známým svými individuálními protesty před významnými bankami. Několikrát kvůli tomu byl ve vězení. Opustil řád, oženil se, působí v nevládní organizaci na Severu jako „misionář spravedlnosti“.
Pro dobrou společnou budoucnost je určitě nezbytné se setkávat, cestovat, poznávat život v jiných částech světa, žít spolu. Myslím, že ani není důležitá původní motivace výpravy na Jih. Zvědavost? Nuda? Snaha pomoci? Kariéra? Touha po autentickém životě? Útěk před osobními problémy? Stud? Studijní zájem? Proč ne, ale je dobře, když máme o svých důvodech jasno. Zda cesta přinese užitek, záleží hlavně na míře otevřenosti vůči lidem, schopnosti vnímání skutečnosti, ochotě nechat se pohnout, proměnit, vyvodit důsledky.
Realitou je, že obyvatelé Jihu v naprosté většině nemají šanci návštěvu nám vrátit. Realitou je, že ani armáda ochotných dobrovolníků neodstraní chudobu, způsobenou konflikty a nespravedlivými nebo nedostatečnými pravidly obchodu a finančních toků, vyjadřujícími neukojitelnou chamtivost kapitalistického systému. Realitou je, že příčiny masové bídy nenajdeme na Jihu, ale na Severu. Realitou Jihu jsou naprosto obscénní rozdíly v šancích na dobrý život. Atd., atp.
Na Severu existuje silné pokušení vyhnout se nesnesitelné konfrontaci s absurdní a krutou realitou kterou spoluvytváříme a raději přijmout všudypřítomnou nabídku konzumního otupění a zblbnutí, jak ho přináší i masová turistika. Začarovaný kruh. Pokušením je také pomocí zjednodušujících ideologií harmonizovat obraz skutečnosti. Existuje také pokušení nereflektovaného aktivismu, kdy jde hlavně o uchlácholení vlastního svědomí. A velmi vtíravý pocit bezmoci….
Šok vyvolaný setkáním s chudobou, může ale být i zdrojem energie a odhodlání.
Je zřejmé, že neexistují jednoduché recepty na „přemostění globálních propastí“ – ty propasti vznikly podobně jako povrchové uhelné doly dlouholetým vykořisťováním a budeme je dlouho zasypávat. Ale u všech globálních problémů existují dnes prostředky a modely nápravy, možnosti volby. Jenom zatím není dost lidí, kteří by to prosadili, kteří by se společně vydali na nové cesty.