czspenderu
Ekumakad.cz ›› Témata ›› Chudinské čtvrti v Brazílii
 
 

f_icon.svg.png youtube.svg Instagram

Fair & Bio obchod

pestujplanetu_logo_web.png

logo-bananas-sub_cz_yellow1.jpg

susy_logo_whiteclaim_background_small-2-.jpg

mcf_logo_print.jpg

 

Spolupracujeme:

 

Chudinské čtvrti v Brazílii

31. 1. 2006 - Jiří Silný
Urbanizace

Podle údajů OSN se za posledních padesát let počet obyvatel měst více než ztrojnásobil a tvoří dnes téměř padesát procent světové populace. Z 23 megaměst nad 10 milionů obyvatel bude do deseti let 19 ležet na Jihu – a to znamená pro podstatnou část jejich lidí velmi nedostatečné životní podmínky. Podle UN Centre for Human Settlement žije už 1 miliarda lidí, tj. kolem jedné třetiny městského obyvatelstva rozvojových zemí ve slumech. Růst jejich počtu má různé důvody: je to především vysoká porodnost v chudinských čtvrtích a neustávající přistěhovalectví z venkova, přitom přicházejí především mladí, kteří dál zvyšují porodnost. Migraci působí složené síly. Města jsou přitažlivá protože skýtají naději na snazší život, nabízejí lepší infrastrukturu, víc šancí, víc svobody než život na venkově. Venkov se vylidňuje zvláště tam, kde je nemožné uživit se tradičním způsobem. V Brazílii pochází velká část vnitřních migrantů ze suchem a chudobou sužovaného severovýchodu země. Zdá se, že v Latinské Americe ztrácejí obří města zvolna svou přitažlivost, je zřejmé, že životní podmínky jsou tu neúnosné a tak relativně více rostou střední a menší města (v Brazílii patří k nejrychleji rostoucím turistické centrum Foz de Iguazú u známých vodopádů) ale to nic nemění na stávající zoufalé situaci v těch největších.

Slumy
Pokud jde o Brazílii, je velmi obtížné situaci země popsat, protože je podstatně charakterizovaná rozpory, které se projevují např. nejbližším fyzickým sousedstvím bohatství a absolutní chudoby. To je něco tak typického, že vznikl i technický termín „brazilinizace“ (Fatherstone) používaný k označení urbanistického trendu, který města takto rozděluje. Existující různé typy hranice, které jsou obvykle oběma stranami respektovány. Tam , kde vládnou drogové mafie, jako v Riu, je to tzv. linie smrti, za kterou už státní zákony neplatí. Tato hranice je pečlivě střežena – mj. dětmi se všudypřítomnými draky, které slouží ke hře i jako signál, když se blíží policie. Ve favele v Duque de Caixias (součást Ria), která není na nepřístupném svahu, ale je umístěna na rovině jsem na příjezdové cestě viděl zásek – kmen stromu, který je třeba nejprve pracně odvalit, než se občasná policejní hlídka dostane dovnitř, pak je celou cestu provázena petardami, kterými jsou všichni obyvatelé upozorňováni na nebezpečí. Přestřelky v těchto částech města jsou na denním pořádku a v sousedství o pár ulic dál se už nikdo ani neohlédne. Protože ale jde hlavně o drogy, dbá se o to, aby za obvyklého stavu neměli sousedé v lepších čtvrtích příliš důvodů si stěžovat na pouliční kriminalitu – ta se soustřeďuje v turistických centrech. Tento systém je věrně vylíčen v brazilském filmu Město bohů , který líčí život mladých banditů z Ria a „kořeny sociálního chaosu, ohrožujícího naši zem“ (Walter Salles). Ale podobný vývoj „zavedení pořádku v ulicích“ v zájmu drogových mafií proběhl např. i v italské Neapoli .
Jiný typ absurdní hranice chtěl zavést viceguvernér Luiz Paulo Conde, který navrhoval zřídit kolem favely Rocinha zeď. Ale zdi není třeba teprve stavět – bohatí si je staví sami, bohaté enklávy „condomínios fechados“ jsou obehnané plotem s vysokým napětím a jsou chráněné armádami. soukromých bezpečnostních služeb i různými druhy policie. Bezpečnostní technika a personál představují v Brazílii významný ekonomický faktor.
Návštěvník si brzy povšimne, že často i v rámci jednoho slumu existují značné rozdíly v životních podmínkách i v sociální organizaci. Vedle sídlišť sestávajících z ubohých prkenných nebo plechových chatrčí o jedné místnosti, kde se tísní početná rodina, bez dodávky vody, elektřiny a bez kanalizace, najdeme oblasti s miniaturními zděnými domečky a alespoň občas dostupnou elektřinou (většinou načerno) a jakousi vodou (nezávadná voda není samozřejmá ani v bohatších čtvrtích – ale tam si mohou koupit vodu v lahvích). I zdroje příjmů jsou rozmanité – od obživy získávané na městské skládce vybíráním zbytků potravy a všeho jakkoli zhodnotitelného materiálu, přes obchod s drogami a prostituci, po různou neformální práci mimo slum (pouliční prodej, čištění bot, sběr odpadu atd.) až po úspěšné pokusy o vlastní ekonomický rozvoj v rámci různých projektů. Pro jednotlivce se nabízí čas od času možnost se z pasti chudoby vymanit tím, že udělají kariéru jako mafiánští bosové, fotbalisté nebo umělci, ale pro naprostou většinu favelados jsou šance minimální.

São Paulo

Některá města jihoamerického kontinentu rostou překotně už celé století, děje se tak ve vlnách spojených s industrializací a modernizací, ale stále více také v souvislosti s rostoucími sociálními problémy na chudnoucím venkově. V São Paulu se v roce 1935 stavěl každou hodinu jeden nový dům – tehdy to byly vily, v padesátých letech, uvádí Lévi-Strauss, se stejným tempem stavěly činžovní domy. V roce 1900 mělo SP 240.000 obyvatel, v roce 1920 už 580.000, za dalších osm let už překročilo milion – a při dnešním odhadovaném počtu 19,5 milionu obyvatel je zřejmé, že v tempu moc nepolevili. São Paulo je v současné době třetí největší město světa po Tokiu a Mexico-City. Také rozměry domů se poněkud změnily – obytné věžáky, které při pohledu z mrakodrapu Itália, nejvyšší stavby města, postavené už ve třicátých letech, dnes zabírají prakticky celý obzor, pojmou i 3.000 lidí, průměrná katolická farnost tu čítá 80.000 věřících. Po celou dobu zřejmě nikdo neměl přehled natož plán. Ale Zeller uvádí, že ještě v roce 1970 jen jedno procento obyvatel São Paula žilo v chudinských čtvrtích – v roce 1993 už to byla téměř pětina a rostou v současnosti údajně o deset procent ročně. Oficiální údaje o 18 % nezaměstnanosti zachycují samozřejmě jen registrované – ale spousta lidí nepředstavuje už ani to statistické číslo. Jen se odhaduje, že polovina obyvatel slumů jsou děti a mladí lidé. Tato nová urbanizační vlna přenesla za posledních třicet let do brazilských metropolí propastné sociální rozdíly, které po staletí byly charakteristické pro brazilský venkov. A s nimi i zločinnost – denně skončí jen v São Paulu násilnou smrtí 20 – 30 lidí . V SP jsou velké favely umístěny v koncentrických kruzích kolem historického centra, pokud se o něm dá mluvit – z koloniální doby se uchovalo jen pár církevních budov. Ale miniaturní favely rostou téměř všude, kde je trochu místa a stejně tak všude lze najít bezdomovce –„sem-teto“.


Rio de Janeiro

V Brazílii se slumům říká favelas a některé jsou světoznámé. „Morro de favela“ nazvali vojáci roku 1897 svou osadu složenou z chatrčí na kopci (morro) podle druhu keře, který při dotyku působil popáleniny. Na začátku dvacátého století v Rio de Janeiru existovaly chudinské čtvrti (zvané tehdy corticos), které otřesné hygienické podmínky předurčovaly za semeniště nemocí jako byly neštovice a žlutá zimnice. Úřady, jako v řadě velkých měst té doby (spadá sem i Praha a zbourání ghetta na počátku dvacátého století, stejně jako Paříž a Haussmannovy rekonstrukce, East End v Londýně v roce 1888 nebo newyorská Lower East Side roku 1900), řešily problém asanací celé oblasti v letech 1904 – 1906. Následná nařízená vakcinace vedená osvíceným Oswaldo Cruzem ale vyvolala bouřlivé nepokoje, protože se chudáci domnívali, že po likvidaci jejich domů teď došlo i na ně, že je injekce mají zabít. Nakonec zdravotní program uspěl, ale lidé vytlačení z příhodnějších rovinatých částí města se začali usazovat na typických kuželovitých kopcích, kde si na obtížně přístupných příkrých stráních vybudovali své chatrče jako vlaštovčí hnízda – čím výš, tím nižší sociální status (a také větší vedro vyzařované rozpálenými žulovými kopci). Pro tato sídliště se začal užívat název favela a ten se pak rozšířil na obdobné slumy i jinde. Ani v aglomeraci Rio de Janeira už dávno není dost kopců a favely se střídají s luxusními čtvrtěmi. Uvádí se, že v současném Riu ve 13 z 32 okresů jsou obyvatelé ve velké míře vyloučeni z možností regulérního zaměstnání nebo školní docházky. Vykazují vysokou míru násilí a chudoby a bydlí v nich 38,5 procent obyvatelstva z více než 11 milionů obyvatel.


Favela Rocinha

Favela Rocinha v Riu je největší (udává se více než 200 tisíc obyvatel) a nejvykřičenější chudinskou čtvrtí Jižní Ameriky. Je to hlavní místo obchodu s drogami v Riu, ale přitom se tam pořádají turistické prohlídky (se svolením mafie, která si tak přivydělává). Čas od času se tu vedou regulérní bitvy, jako když v lednu 2004 uprchl z vězení Duíno Filho, zvaný „Dudu“ a se svými druhy se pokusil Rocinhu dobýt. Nakonec bylo zapojeno přes 1.300 policistů, kteří na několik dní favelu obsadili, zahynul „Dudu“ a dalších třináct lidí. V současné době je Rocinha ovládána milicemi (používají běžnou výzbroj armád NATO) gangsterského bose Erismara Moreiry, zvaného „Bem-Te-Vi“. Banditi představují v Brazílii paralelní moc, a moc fascinuje. Moreira jako kníže přijímá osobně ve své favele prominentní hosty, nechá je zastřílet ze samopalu, jako suvenýry jim rozdává náboje. Skandál způsobil ministr kultury, když se do favely vydal bez osobní ostrahy (ta nebyla vpuštěna) a spoléhal na přislíbenou ochranu banditů.
Rocinha sousedí s bohatými čtvrtěmi, kde bydlí řada prominentů jako jsou hudebníci Caetano Veloso nebo zmíněný ministr kultury Gilberto Gil. S průměrným hodinovým platem 60 centů vydělávají obyvatelé Rocinhy, vyznačující se stejnými znaky pokud jde o barvu, pohlaví, stáří nebo školní vzdělání až o 90 % méně než jejich přímí sousedé v lepších čtvrtích. Na pracovním trhu nemají kvůli svému původu favelados téměř žádnou šanci. Proto často zamlčují svou adresu.

Vládci favel prosazují svou moc všemi prostředky - upalují lidi zaživa, mrzačí a rozčtvrcují ty, kdo se nechtějí podřídit, z vysoké skály jedné favely naproti hotelu Othon u pláže Copacabana házejí komanda banditů pravidelně neposlušné do hlubiny. Po feudálním způsobu ale také vůči těm, kdo se podřizují, přejímají sociální úkoly, které by měly být záležitostí státu: poskytují zdarma plyn na vaření, nájem, jídlo a dokonce pohřby.
Je obtížné odhadnout v jaké míře se tu mísí slabost státu, korupce a cynický politický kalkul: dokud chudé čtvrtě svým terorem ovládá mafie, brání lidem, aby se spojili pro hájení svých zájmů a dožadovali se změny politiky.

Chudoba a násilí

Chudoba a násilí představují v Brazilských městech (jako na mnoha jiných místech) spojené nádoby. Bez složitých sociálních analýz stačí porovnat některé statistické údaje.
Brazílie je z hlediska ekonomické síly dvanáctou nejbohatší zemí světa, ale zároveň je to země s největšími sociálními rozdíly, které rostou zejména v posledních dvaceti letech, po pádu vojenské diktatury. Za tu dobu se počet bohatých Brazilců více než zdvojnásobil. V roce 1980 napočítal Institut pro geografii a statistiku (IBGE) 507.600 rodin s měsíčním příjmem přes 10.982 reálů (3.138 euro), bylo to v roce 2000 už 1.162.164 bohatých rodin. Jejich podíl na národním příjmu stoupl za uplynulých dvacet let z 20 na 33 %. V zemi s jejími více než 177 miliony obyvatel jen 5.000 nejbohatších rodin, neboli 0,001 procent všech rodin, nahromadilo majetek ve výši 40 % hrubého domácího produktu Brazílie za celý rok. Horní desetina společenské pyramidy soustřeďuje tři čtvrtiny všeho bohatství země.
Na druhé straně ozřejmila studie zveřejněná v dubnu 2004, že více než třetina Brazilců má měsíčně k dispozici méně než v přepočtu 22 euro. Brazílie tak spolu s Namibií, Botswanou a Sierrou Leone patří ke špičkové skupině zemí s největší příjmovou propastí na světě (Česká republika je v tomto ohledu přesně na opačné straně žebříčku).
Rozdíly jsou regionální – málo vyvinuté oblasti severovýchodu vykazují sociální indikátory jako Haiti nebo Uganda ale i v nejbohatších městech na jihu, najdeme absolutní chudobu v přímém sousedství obscénního bohatství.

Brazílie není ve válce, ale indikátory násilných úmrtí v hlavních městských centrech jsou podobné jako v zemích s probíhajícími ozbrojenými konflikty. V roce 2000 byli zavražděni 45.233 obyvatelé. Tato národní míra 27 vražd na 100.000 osob řadí Brazílii mezi nejnásilnější země světa (ČR má vražd desetkrát méně: 2,7 v roce 2004, v roce 2005 méně než 2). Ukazatele v evropských zemích a ve Spojených státech jsou výrazně pod 10 vražd na 100.000 obyvatel (v USA je došlo k výraznému snížení na 6 za tu cenu, že na sto tisíc obyvatel připadá 546 vězňů). V Brazílii, když studujeme zvlášť chudé městské oblasti a zaměříme se na mládež, dojdeme k číslu 230 vražd na 100.000 obyvatel. Je to výsledek rychle rostoucí kriminality a donedávna ničím neomezeného přístupu ke střelným zbraním. Srovnávací analýzy se zeměmi, které jsou ve válce nebo v situaci intenzivního konfliktu ukazují, že za stejnou dobu došlo k více úmrtím způsobeným střelnou zbraní v samotném městě Rio de Janeiro než při ozbrojených konfliktech v Angole (1998-2000), Sierra Leone (1991-1999), Jugoslávii (1998-2000), Afganistánu (1991-1999) nebo Izraeli (1991-1992)
Lulova vláda roku 2004 prosadila zákon o kontrole zbraní, zakazující mj. držení zbraní u mužů mladších 25 let a zavádějící přísnější omezení prodeje zbraní a střeliva. Na výzvu dobrovolně odevzdat legálně či ilegálně držené zbraně bylo vybráno 400.000 kusů (celkové množství zbraní je 2 miliony legálních a přes 20 milionů ilegálních) – za pouhý rok od uplatňování tohoto zákona poklesl počet úmrtí střelnou zbraní o 8 % (první pokles za posledních 13 let). V Brazílii se 23. řijna 2005 uskutečnilo vůbec první světové referendum za úplný zákaz prodeje střelných zbraní a munice civilnímu obyvatelstvu, které iniciovala nevládní organizace Viva Rio ve spolupráci s řadou dalších organizací, zejména církví. Referendum nebylo úspěšné – 64 % hlasů bylo proti zákazu. Ale více než 90% účast oprávněných voličů ukazuje, jak závažný problém to je. Neúspěch referenda ovlivnil jednak vliv zájmových skupin – Brazílie je významný výrobce zbraní – ale na druhé straně i skepse veřejnosti, která se domnívá, že nejprve by měly být odzbrojeny bandy organizovaného zločinu.

Součástí komplexního problému chudoby a násilí je konzum alkoholu a drog. Třtinová pálenka, cachaca, je Brazílii levnější než mléko a také drogy jako kokain nebo crack jsou tak levné, že jsou dostupné i pro chudáky. Jiný typický rys jak pro chudobu tak pro počty obětí násilí je rasová diskriminace: černoši a míšenci tvoří v obou kategoriích výraznou většinu.

Zvlášť zneklidňující je, že k explozi chudoby a násilí došlo ve dvaceti letech po pádu diktatury. Příčinou tohoto neblahého vývoje jistě není politická demokratizace, ale přeochotné přejímání neoliberálního ekonomického modelu, jehož dopady jsou ve většině zemí Jižní Ameriky katastrofální a každý pokus o řešení musí zřejmě začít alternativní, sociálně, ekonomicky a ekologicky udržitelně zaměřenou politikou.


Naděje?
Ruy Castro ve své knize líčí, jak poslední únorový týden 2003 drogový gangsteři vyvolali v Riu vlnu násilí, ostřelovali autobusy na periferii, konaly se přestřelky s policií ve favelách a automobilové honičky na dálnicích. Tato situace ohrožovala nejdůležitější událost roku – karneval, na který se jako každý rok chystaly i sta tisíce turistů. Gangsteři se snažili ochromit chod města a donutit vyhrožováním a násilím obchodníky k uzavření obchodů – ale obyvatelé Ria prokázali schopnost rezistence, na které se významně podílely všudypřítomné sambové taneční školy, které obsadily ulice. Ve spolupráci s armádou se tak podařilo, že naprostá většina ze 400.000 turistů žádné násilí v ulicích nezaznamenala.
Paraisópolis je druhá největší chudinská čtvrť v São Paulu, uvádí se, že má více než 150.000 obyvatel. Místní projekt „Tá limpo“ („Je čisto“) zaměstnává dvakrát týdně dvanáct lidí při sběru odpadu ve favele ale i v sousední bohaté čtvrti. Není to tak bezvýznamné, jak se může zdát: právě hromady odpadků (protože nefungují komunální služby) odlišují favely od jiných částí města; právě schopnost sociální soudržnosti a autonomní organizace je nadějí do budoucnosti. Navíc tato iniciativa není nijak ojedinělá. Celkem je v São Paulu asi dvacet tisíc cartadores, sběračů starého papíru a dalších recyklovatelných surovin.
„Coopa Roca“ je družstvo švadlen z Rocinhy, které se stalo prvním módním závodem světové úrovně situovaným ve favele. 200 žen tu ročně ušije, vyšije, utká 5.000 ponč, blůz a šatů. Každý jejich výrobek je originál a o jejich výrobky se zajímají velcí designéři v Paříži, Miláně, Tokiu a New Yorku – mezi nimi např. i módní značka Cacharel.
V Riu existuje už po desetiletí slavná taneční škola „Escola Luar“, založená baletkou Ritou Serpou, která tanci učí děti z favel. V současné době má 1.300 žáků, z absolventů už jsou další učitelé, existuje i profesionální taneční skupina, mezinárodně proslulá. Představení „Fame zero“ (název vládního programu na potírání hladu), při kterém v areálu františkánské nemocnice ve čtvrti Ria Tijuca tančilo sto nadšených dětí v krásných kostýmech se konalo vpodvečer, aby se rodiny mohly ještě včas dostat domů, než to bude příliš nebezpečné. Pro rodiče malých tanečníků je taková aktivita spojená se spoustou obtíží a odříkání (cestování, obstarání kostýmů) ale zároveň jim a hlavně dětem poskytuje nádherné vědomí vlastní důstojnosti..
Když lidé z favel dostanou šanci, dokáží úžasné věci.

Tento zápas o přežití a v lepším případě i o důstojný život probíhá v kontextu celospolečenském a globálním. Od pádu diktatury, proti které se spojily široké vrstvy brazilské společnosti dochází k rozporuplnému vývoji – formální demokracie nepřinesla automaticky lepší život – otevřené dveře znamenají často také otevřené žíly (Eduardo Galeano), kterými jako už po staletí odtéká bohatství Latinské Ameriky pryč a to, co zbývá je extrémně nespravedlivě rozděleno. Ale právě ta neúnosná situace vyvolává touhu po změně, která ve vlnách otřásá tamní politickou krajinou. Přitom se objevují nové typy politiky. V Brazílii takovou naději představovala Dělnická strana (PT) - nejprve na komunální úrovni, nakonec i ve vládě současného prezidenta. Při této cestě k moci se ukázalo, že mnohé ušlechtilé zásady se poztrácely. Prezident nedokázal splnit většinu slibů a hlavně obrovských očekávání, jeho strana opustila řadu zásad a zapletla se do korupce, ale přesto lze sledovat relativní pokrok v mnoha oblastech (někde už za předchozí vlády sociálního demokrata Cardosy), přinejmenším pojmenováním problémů a stanovením nových cílů společnosti. Programem „Fame zero“ se vláda přihlašuje k odpovědnosti za skandál hladu v tak bohaté zemi. Pozemková reforma útočí na základy tradičního feudálního systému latifundií. Zlepšuje se postavení původního obyvatelstva . Obchod se ženami a sexuální průmysl je pojmenován jako problém. Velmi úspěšná je Brazílie v boji proti AIDS. To všechno jde pomalu, nedostatečně, obtížně – zejména proto, že vládě chybí na její vlastní sociální programy peníze (většinu jich spolykají astronomické dluhy nadělané diktaturou). Dynamiku společenskému vývoji ale dodávají především sociální hnutí, která krizi jedné strany jistě přežijí. V kontextu nové vlny emancipace latinskoamerického kontinentu bude Brazílie se vší pravděpodobností hrát i nadále velmi důležitou roli.
Není proto náhodou, že letošní valné shromáždění Světové rady církví (která sdružuje protestantské a pravoslavné církve – viz: www.wcc-assembly.info) se koná ve dnech 14. – 23. února v Porto Alegre, městě které je kolébkou světového sociální fóra a zároveň synonymem pro nadějeplnou dynamiku brazilské společnosti.
V kontextu nové vlny emancipace latinskoamerického kontinentu bude Brazílie se vší pravděpodobností hrát i nadále velmi důležitou roli.




Použitá literatura
Amnesty International: Referendum o zákazu prodeje zbraní civilistům v Brazílii www.amnesty.cz/main.php?sec=3&art=209&rom%10
Castro, Ruy: Rio de Janeiro. Carnival under Fire, Bloomsbury, London 2004
Hardt, Klaus (brazilský korespondent různých německých periodik) – osobní setkání, různé materiály na www.ila-bonn.de/brasilientexte/
Cholet, Jérome: Brasiliens Favelas: Aufbruch von unten. Bewohner brasilianischer Armenviertel schaffen sich ihre Arbeitsplätze selbst, Zeitschrift Entwicklungspolitik 14/2005, str. 27-29
Lévi-Strauss, Claude: Smutné tropy, Odeon, Praha 1966
Lyon, David: Ježíš v Disneylandu. Náboženství a postmoderní doba, Mladá Fronta, Praha 2002
Nuscheler, Franz: Entwicklungspolitik. Lern- und Arbeitsbuch, Dietz, Bonn 2004
Ramos, Silvia; Lemgruber, Julia: Urban violence, public safety policies and responses from civil society, Centro de Estudos de Seguranca e Cidadania da Universidade Candido Mendes (CESeC); Obseratório da Cidadania – Brésil, htttp://www.socwatch.org/en/informesNacionales/408.html
Zeller Thomas: Brasilien: Ausgeschlossen in den Favelas, Zeitschrift Entwicklungspolitik 11/2004 s. 10

 

 
 
 
Ekumenická akademie

Sokolovská 50
186 00 - Praha 8 - Karlín
tel./fax: +420 272 737 077
ekumakad@ekumakad.cz
www.ekumakad.cz
IČ: 638 36 009