Do Západní provincie jsme se vydali po několika dnech v buši a v Masuku, kde jsme vyměřovali a projednávali podmínky našeho projektu. Sedmdesát kilometrů od nejbližšího města a třicet od nejbližší trafostanice je střední škola a klinika sloužící oblasti v rozloze 500 km2. Daleko od civilizace, v hornaté oblasti, bez elektřiny a tekoucí vody. Komise pro vodu a elektrifikaci v Masuku se mnou jednala o svých potřebách, kterým by se měl náš projekt přizpůsobit, aby bylo co nejefektivněji využito prostředků české a kanadské vlády a dalších donátorů. Peněz samozřejmě není nikdy dost, a tak je třeba stanovit priority. Dohodli jsme se na elektrifikaci části školy a kliniky a zavedení tekoucí vody na kliniku a do školní jídelny. Zástupci a zástupkyně z okolních vesnic, škol a kliniky se v rámci komise scházeli již dříve a projednávali problematiku údržby studní a distribuce vody a mě už ani nepřekvapilo, že formální úroveň jednání předčila většinu jednání, kterých se účastním doma.
S biskupem Jižní provincie Vincentem Kageyou ze Zambijské sjednocené církve jsem pak ráno dalšího dne vyrazil do Mongu, hlavního města Západní provincie.
Cestou přes Jižní a Střední provincii jsme viděli seschlá pole. Období dešťů letos nastalo dříve a bylo velmi krátké; farmáři, kteří nemají možnost svá pole zavlažovat, jsou bez úrody. Problémem není jen nedostatek financí na čerpadla, ale především nepřístupnost ke zdrojům energie. Pár týdnů po období dešťů začala vláda připravovat potravinovou pomoc pro postižené oblasti…
Z Lusaky do Mongu vede slušná silnice, tato silnice je pak jedinou asfaltkou v celé Západní provincii. Cesta vede přes největší a jeden z nejstarších národních parků v Africe – Kafue National Park. Je veliký asi jako Morava. Při řízení tu musíte dávat pozor nejen na hluboké díry v silnici, ale i na opice a lamy vegetující uprostřed vozovky. Kromě těch nejotrlejších opičáků však silnici opouštějí po zatroubení.
V Mongu nás přivítal biskup Muleya. Zatímco Vincent chodil takřka pořád v obleku, Muleya dává přednost stylu „bushman“. Západní provincie, na níž se má soustředit česká rozvojová spolupráce, je o polovinu větší než Česká republika, ale má necelých 800 tisíc obyvatel. Kolem deseti procent území tvoří záplavová oblast – „pláně“ kolem horního toku Zambezi. Při cestě z Mongu do Senangy se otevírají pohledy z náhorní roviny na planinu, která lemuje širokou a idylicky modrou stuhu meandrující Zambezi. Koupání v řece se však kvůli velkému výskytu krokodýlů nedoporučuje. Úrodná půda na pláních je potravinovou základnou Západní provincie. Osídlení je sezonní záležitostí, povodně, jejich velikost a načasování jsou dost nepředvídatelné.
Sirotci u biskupa
V Mongu nás ubytovali v Lodge kousek od „centra“. „Budete tam mít větší pohodlí. V mém domě neteče voda a spát se dá už jen na zemi,“ smál se biskup Západní provincie Muleya. Stejně jako mnoho dalších rodin i ta jeho přijala sirotky, kterým umřeli rodiče. Sirotčince tu prakticky neexistují, a tak je tradiční povinností široké rodiny postarat se o pozůstalé sirotky. Šestnáct procent Zambijské populace je postiženo HIV/AIDS. Mnoho jich však umírá kvůli nedostatku léků na banálnější nemoci, jako jsou průjmová či horečnatá onemocnění. Velkým problémem je také malárie a tuberkulóza. I to je jeden z důvodů, proč se česká vláda rozhodla podporovat v Zambii především projekty zaměřené na rozvoj zdravotnictví.
Navštívil jsem několik zdravotních středisek, která se dělí do tří skupin. Okresní nemocnice (District Hospital) jsou poměrně dobře vybavené, většinou díky zahraničním donorům. Mají k dispozici terénní sanitní vozy, které mohou dojet do venkovských zdravotních center (Rural Health Center) a dovézt těžší případy. Venkovské kliniky jsou v naprosté většině jen malá zařízení, která nemají dostatek personálu a takřka žádné vybavení. Velká část jich není elektrifikovaná a nemají ani tekoucí vodu. V poslední době jsou vybavovány vysílačkami, aby se mohly spojit s okresní nemocnicí. Kde není elektřina, je snaha instalovat alespoň malý solární fotovoltaický panel na zajištění činnosti lednice na vakcíny a vysílačky. Léky, poskytované měsíčně vládou, stačí sotva na dva týdny. Protože dopravní infrastruktura v Západní provincii takřka neexistuje, je budování venkovských klinik velkým problémem. To znamená, že mnoho obyvatel venkova musí jít v případě nouze až deset hodin k nejbližšímu doktorovi.
„Když jsem tu učil na vesnické škole,“ vzpomíná Kageya, „onemocněla mi žena. Nejdříve jsme se to snažili léčit tím co bylo doma, pak nějaké tradiční medicíny od vesnického léčitele, ale nic nepomáhalo. Musíme do nemocnice, říkám ženě. Tak jsem dal děti do chitangy, jedno dopředu, druhé dozadu, na hlavu nějaké věci a šli jsme. Nebylo to daleko, tak třináct patnáct kilometrů. Ale šli jsme to asi šest hodin. Myslel jsem že vypustím duši, žena myslela že vypustím duši, děti brečely. Nakonec to dopadlo dobře,“ směje se Vincent. Lidi se tu vůbec hodně smějí a mluví směsí sarkasmu, nadsázky a ironie. Vzhledem k tomu, že se průměrně dožívají čtyřiceti let, je to asi jediný možný přístup. Aby se alespoň částečně předešlo situacím, které popisoval biskup Kageya, jsou zřizována místa první pomoci, kde zdravotně vyškolená vesničanka či vesničan mohou poskytnout alespoň základní péči.
Všudypřítomný písek
Oblast Západní provincie je proslulá svým písečným terénem. Písek je prostě všude. Když jsme projížděli buší, kola terénního džípu se bořila hluboko do cesty a auto bylo jen stěží ovladatelné. „Teď to ještě jde,“ komentoval mé řidičské výkony Muleya, „cesty jsou po období dešťů jakž takž kompaktní. Horší je to na konci období sucha, písek je jako prach a utopit v něm auto není žádný problém.“ To je také důvodem, proč se většina pomoci orientuje na místa kolem Kalabo – Mongu Road. „Potřebovali bychom více klinik hlouběji v buši, nejlépe budované spolu se školou,“ vysvětloval Muleya. „Školáci z některých vesnic musí chodit do školy deset až dvanáct kilometrů, což jim při cestě v písku zabere i tři hodiny. Proto některé děti začínají chodit do školy o rok až dva později, pro ty menší by to bylo příliš náročné.“ V jedné takové vesnici jsme se zastavili, abychom zde vyložili náčelníka s jeho ženou. Vezli jsem je z nemocnice v Mongu. I když to děti měly do základní školy několik hodin, školu hudební měly přímo ve vsi. Za jednou z hliněných chýší hrála skupinka dětí na dva dřevěné xylofony a pár chřestidel stylem, který by jim etnokapely mohly jen závidět. Dojeli jsme až k jezeru Nalulao, nevysychající vodní ploše uprostřed několika vesnic. Už dlouho tu sní o tom, že by tady stála klinika a základní škola. Umožnilo by to zkrácení cesty ke zdravotnickému zařízení a do školy o mnoho hodin. Přestože projekt podporují místní organizace, náčelníci i samospráva, jeho realizace je zatím v nedohlednu. Větší projekty v buši se mezi donory netěší zrovna největší popularitě.
Rajská africká krajina dává chvílemi možnost zapomenout na bídu a beznaděj. V konfrontaci s obojím si pak člověk uvědomí, jak málo by stačilo k překonání těch nejtěžších problémů. Vzpomínky na Afriku zůstanou zapsány v mysli na trvalo, ale nejde jen o romantiku. Jde také o solidaritu a odpovědnost.