Kdo je to EHM, economic hit man? V jednom interwiev popisuje John Perkins svou bývalou práci jako úkol budovat americké impé rium, starat se o to, aby co nejvíc zdrojů z celého světa plynulo do Spojených států. (http://www.democracynow.org/article.pl?sid=04/11/09/1526251#transcript)
Perkins pracoval oficiálně jako ekonomický poradce a jeho rady byly drahé. Šlo o záměrně nereálné optimistické analýzy budoucího ekonomického rozvoje a s ním spojených potřeb výstavby infrastruktury – Perkinsovou specialitou byla energetika. Ve spojení s politickým a vojenským nátlakem a s korupcí tento postup vedl k neúnosnému zadlužení mnoha zemí, které si nechaly poradit. Půjčka musela být příliš velká, než aby ji bylo možné splatit, ale nejen to: "Jednou z podmínek půjčky – dejme tomu 1 miliardy pro zemi jako je Indonésie nebo Ekvádor – je, že země devadesát procent z půjčky pošle zpátky nějaké americké firmě nebo firmám, nějakému Haliburtonovi nebo Bechtelovi, které vybudují infrastrukturu". Peníze často vůbec neopustí Spojené státy. V jiných případech hraje svou roli Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond, instituce, které jsou, jak známo, Spojenými státy ovládány, protože mají vzhledem k pravidlům hlasování právo veta. Nesplatitelnost dluhu uvede takovou zemi do trvalé závislosti na věřiteli – takovou zemi lze vydírat: v uvedeném příkladě Ekvádoru vynucením přístupu k ložiskům ropy v amazonském pralese. „…a oni se stávají našimi služebníky, našimi otroky. Je to impérium," shrnuje Perkins výsledek. Z velké části kvůli takovým dluhům a nekalým obchodním praktikám umírá denně 100.000 lidí hladem nebo jeho bezprostředními důsledky.
Perkinsova kniha přináší podstatné doplnění našich znalostí o mechanismu vzniku dluhové krize. Role studené války, kdy se znepřátelené tábory předháněly v podpoře spřátelených neb váhajících režimů třetího světa, je dobře známá. Vznikaly tak dluhy často spadající do kategorie dluhů nelegitimních, které většinou ale dodnes chudé země musejí splácet, i když se už zbavily diktátorských režimů. Do očí bijící neochota věřitelských zemí dluhovou krizi opravdu účinně řešit a podivná politika mezinárodních finančních institucí, které závislého postavení dlužníků využívají k otvírání trhů pro globální koncerny, které jejich závislost a zranitelnost ještě prohlubují, naznačují, že se dosud příliš nezměnilo. (Např. na www.christianaid.org.uk/indepth/506liberalisation/index.htm se lze dočíst že vnucená liberalizace ekonomik a obchodu stála od poloviny osmdesátých let země subsaharské afriky 210 miliard eur.) Ale míra cynismu jakou odhaluje Perkins může být pro leckoho přece jen překvapivá. Tím víc, čím častěji se na straně věřitelů pokrytecky mluví o špatném vládnutí a korupci v chudých zemí.
V knize se dozvídáme o autorově působení v Indonésii, Panamě, Iránu, Kolumbii, Ekvádoru a v Saudské Arábii a osudy těchto zemí sleduje v druhé části knihy i v pozdějších letech. Přitom každá z kapitol by vydala na napínavý román ve stylu Johna Le Carré.
Např. propojení rodiny Bushů se saudským panovnickým rodem i s rodinou Bin Ládinů je díky filmu Micheala Moora Farenheit 9/11 známo už všeobecně. Perkins poskytuje zajímavé informace z doby námluv mezi USA a Saudskou Arábii na počátku sedmdesátých let v době ropné krize, na kterých se osobně podílel až do té absurdní doslovnosti, že k jeho úkolům patřilo i opatřit jednomu ze saudských princů blondýnu do postele. (I v naší svobodné zemi už máme zkušenosti se sexuálním apetitem saudských princů.) Podle Perkinsova líčení byla výsledkem dohoda, že Saudové vloží své petrodolary do amerických státních obligací, americké firmy za úroky vybudují v Saudské Arábii infrastrukturu, Saudové udrží přijatelné ceny ropy, Američané je za to udrží u moci – a dosud to všechno jakž takž funguje.
Sadám Husajn v Iráku stejným způsobem spolupracovat nechtěl…
Perkinsova kniha není žádná velká literatura a stejně jako dělal ekonomického poradce bez odpovídajícího vzdělání úspěšně, protože bez skrupulí, nepůsobí ani jako politický analytik dojmem experta, ale spíš zapáleného amatéra, který chce odčinit, co napáchal. Perkins píše hodně o své motivaci: proč přijal práci ekonomického zabijáka i proč se z ní posléze vyvlékl, aby ještě daleko později vydal své svědectví – konečný impuls představovaly teroristické útoky 11. září 2001. Jeho líčení působí přesvědčivě, tím jak je poněkud naivní – i přes změnu postoje je pořád ještě evidentní, jak hochovi z novoanglické kalvinistické rodiny postavení, přinášející mu prestiž, peníze a krásné ženy, dělalo dobře. Právě ženy se mu staly osudné, protože podstatně ovlivnily jeho rozhodování když práci ekonomického zabijáka přijímal i když ji opouštěl. Jeho bondovské představy brzy vybledly a díky tomu, že se na rozdíl od svých kolegů skutečně zajímal o lidi a země, do kterých byl vyslán, provázely jeho činnost občasné záchvaty špatného svědomí. V případě Panamy dokonce vyloženě porušil zásady své role a uzavřel s generálem Torrijosem více méně poctivou dohodu a svým vlivem patrně i přispěl k tomu, že za Carterova prezidentování Panama dosáhla dohody o navrácení průplavu pod svou svrchovanost (smlouvu schválil kongres většinou jednoho hlasu). Ale tam kde Perkins jako ekonomický zabiják zklamal, nastoupili, jak píše, agenti CIA – Torrijos se stal obětí atentátu, stejně jako prezident Ekvádoru Roldós, těmto dvěma mužům Perkins svou knihu připsal. Přitom kupodivu nenabízí nějakou vypracovanou teorii spiknutí. Říká jen, že on, dobře věděl co dělá a že k tomu byl instruován. Mnozí jeho kolegové snad jednali v dobré víře nebo se prostě o důsledky svého jednání nezajímali, ale je zřejmé, že všichni vědět mohli. Protože si hodně lidí klade otázku, jak systém moci vlastně funguje, uvedu jeden obšírnější citát:
"Dospěl jsem k přesvědčení, že tito muži většinou jednají s vírou, že dělají správnou věc. …byli přesvědčeni, že komunismus a terorismus jsou zlé síly ..a že jsou své vlasti, svým dětem a bohu zavázeni obrátit svět ke kapitalismu. Zastávali také princip přežití silnějšího; když už měli to štěstí, že se narodili do privilegované společenské vrstvy, místo někde ve slumu, chápali jako svou povinnost aby svůj sociální status odkázali i svým potomkům.
Byl jsem nerozhodný a někdy jsem tyto lidi viděl jako zasvěcence spiknutí anebo jako spiklenecké bratrstvo, které je odhodlané ovládnout svět. V průběhu času jsem je ale stále více srovnával s majiteli plantáží na americkém Jihu v době před občanskou válkou. Tito muži tvořili volné uskupení, které drželo pohromadě společné přesvědčení a společné zájmy; nebyla to malá elitní skupina, která by se scházela na tajným místech a kula temné plány. … I když možná otroctví z filozofických důvodů odmítali, dokázali přesto, třeba jako Thomas Jefferson, tento ekonomický sytém ospravedlňovat jako nezbytný, protože by odstranění otroctví vedlo ke společenskému a hospodářskému chaosu. Vypadá to, že stejné je to i s vůdci moderní oligarchie, kterou jsem začal nazývá ´korporatokracie´. Začal jsem si také klást otázku, kdo má prospěch z válek, z masové produkce zbraní, ze staveb přehrad a z ničení domorodých kultur a životního prostředí. Začal jsem se zajímat o to, komu prospívá, když statisíce lidí umírají hlady, kvůli znečištěné vodě a v důsledku nemocí, které by se daly snadno vyléčit. Postupně jsem pochopil, že to dlouhodobě neprospívá nikomu, že ale krátkodobě z toho, alespoň materiálně, profitují ti, kdo jsou na špičce pyramidy – moji nadřízení a já.“
Perkinse obrácení nebylo náhlé. Pracoval pro firmu Chas T. Main, zabývající se mezinárodním poradenstvím a zároveň, jak naznačuje, pro špionážní agenturu National Security Agency, jen deset let (1971 – 1981). Ale ještě i potom se nechal korumpovat a umlčovat lukrativními nabídkami: „..přijal jsem v devadesátých letech půl milionu dolarů za to, že tu knihu nenapíšu“. Své svědomí pak uklidňoval tím, že se namísto dřívějšího prosazování megalomanských energetických projektů se svou firmou věnoval obnovitelným zdrojům energie. Nakonec ale podnikání nechal a zabývá se "změnou globálního vědomí" - jedna kniha o šamanských technikách (Svět proměn, Volvow Globator, 1999) vyšla i česky. Teprve po dvaceti letech a na čtvrtý pokus sebral odvahu vydat své svědectví.
Perkins patří k malé ale pozoruhodné skupině konvertitů, jako jsou Joseph Stiegliz, Jeffrey Sax, Noreena Hertzová aj. Tito novodobí Saulové/Pavlové se mění z protagonistů imperiálního systému v jeho kritiky – pozoruhodní tím, že dobře vědí, jak to chodí. Ale Perkins odhaluje víc a také dává víc v sázku, protože popírá mýtus o tom, že činnost vlád a mezinárodních finančních institucí je vedena těmi nejušlechtilejšími úmysly, i když se občas vloudí nějaká chybička.
Sax, také bývalý ekonomický poradce, mimo jiné v Polsku a Rusku, při konferenci Fora 2000 v Praze roku 2004 na otázku, co si myslí o svých doporučeních šokové ekonomické terapie pro postsocialistické země s odstupem času, odpověděl s plachým úsměvem:"Byla to chyba." Perkins našel odvahu o katastrofálních dopadech svého poradenství pro dotyčné země doznat: přesně tohle jsme chtěli.