.jpg)
Na první pohled se dluh jeví jako záležitost ekonomická. V současné době totality ekonomismu se tak ostatně jeví skoro všechno. Ekonomismus mění vše ve zboží a hodnoty vyjadřuje jen v penězích. Ve společnosti podléhající ekonomismu se tak stává typickým modelem vztah věřitele a dlužníka.
Novodobé otroctví
Historicky má problematika dluhu těsné spojení s otroctvím. Zadlužení bývalo vedle zajetí v boji nebo únosu obvyklým způsobem, jak se stát majetkem druhého. Minulý čas ovšem není namístě. Na otrocké práci spočívá dodnes velká část blahobytu konzumní společnosti. Do otroctví prodávají zadlužení rodiče děti, aby pracovaly na kakaových plantážích v Ghaně nebo v sexuálním průmyslu na Filipínách. S lidmi se obchoduje i v Evropě. Ilegální dělníci na stavbách nebo ženy, kterým byla slíbena práce, a místo toho jsou donucené k prostituci, musí splácet dluhy, které nadělali, aby se dostali do evropské pevnosti. Kvůli zadlužení si berou život tisíce indických rolníků, kteří podlehli tlaku nadnárodních firem a přišli o půdu, jež je po tisíciletí živila.
V kulturních dějinách byly převládající sympatie dlouho na straně dlužníků, jako té slabší strany. Už ve starověkém právu, jak je nacházíme ve starozákonní knize Deuteronomium, jsou pečlivě vypracovaná pravidla na ochranu dlužníků a dokonce tu potkáváme institut periodického odpouštění dluhů a navrácení půdy původním majitelům. S překvapivou jasnozřivostí tehdy rozpoznali, že taková korektura je nutná, má-li ekonomický systém zůstat stabilní. Jako zvlášť zavrženíhodné bylo ještě do počátku novověku, např. u Martina Luthera, považováno vybírání úroků z půjček a islámské bankovnictví to nedovoluje dodnes.
Kdo je vinen?
V němčině znamená die Schuld dluh i vinu. Je to jeden způsob, jak se na dluh dívat a je to způsob, který dnes převládá. Dlužník je vinen. Věřitel se v tomto chápání stylizuje do role dobrodince, který důvěřivě půjčuje své těžce vydělané peníze a nese riziko, že se mu nevrátí. Dlužník je podezřelý už tím, že si vůbec potřebuje půjčovat, a když pak navíc není schopen splácet, nezaslouží slitování. Když dnes starostové v Novém Bydžově rokují o romské otázce, nevymýšlejí, jak zatočit s lichváři, kteří zneužívají nouze druhých, ani je nezajímá, že Romové platí za mizerné bydlení horentní sumy peněz, ani neusilují o vymýcení hazardu ze svých obcí, ani je nepálí, že pro Romy je ještě těžší najít práci než pro bílé. Vína je předem jasná.
Hrozba zadlužení samozřejmě dávno nepostihuje jenom Romy. Stále více lidí má zkušenost, jak ničivé dluhy mohou být, jakmile člověk není schopen je splácet, třeba když ztratí práci nebo dlouhodobě onemocní. Podmínky finančních "produktů", jako jsou hypotéky, leasingy nebo různé druhy úvěrů, jsou nemilosrdné, a kdo je nedodrží, ztratí často všechno. Exekutoři, které jsme znávali jen ze sociálních románů a z životopisů hladovějících umělců minulých věků, jsou znovu pány nad osudy, protože dlužník je vinen, i když se třeba nakonec ukáže, že nic nedluží. Když pak někdo skončí na ulici, je to samozřejmě také jen jeho vina.
Dluh znamená závislost
I v ekonomice platí hermetická pravda: Co se děje v malém, děje se i ve velkém. V roce 1976 začala na filipínském poloostrově Bataan stavět firma Westinghouse (známe ji z Temelína) atomovou elektrárnu. Stavělo se až do roku 1984 za celkem 2,3 miliardy dolarů. Mezitím se ale jaksi zjistilo, že hned vedle pospává sopka, území je seismicky aktivní, a tak z bezpečnostních důvodů nebyla elektrárna nikdy zprovozněna. Peníze na stavbu si Filipíny půjčily za vlády prezidenta Ferdinanda Marcose a americké soudy zamítly pozdější žalobu obviňující firmu a prezidenta z korupce. Filipíny dluh splácely až do roku 2007. Kromě toho platí náklady na údržbu nesmyslné stavby. Dlužník je vinen a musí platit. A to i v případě, kdy původní dluhy byly splaceny mnohonásobně a splácí se jen úroky z úroků. A to i v případě, kdy musel i věřitel od začátku vědět, že projekt je neproveditelný.
Američan John Perkins, ekologický podnikatel a aktivista, napsal v roce 2004 knihu, která se dodnes vydává. Jmenuje se Doznání ekonomického zabijáka a popisuje dobu, kdy autor působil oficiálně jako ekonomický poradce, ve skutečnosti ale jako tajný agent, jehož úkolem bylo pomocí přehnaně optimistických prognóz přimět vlády rozvojových zemí k velkým projektům budování infrastruktury, pro které jim nabízel financování americkými úvěry a realizaci americkými firmami. Když se to podařilo, tak peníze vůbec neopustily Spojené státy, ale dostaly je rovnou firmy jako Halliburton nebo Bechtel. Cílem nebyl rozvoj dotyčných zemí, ale jejich co největší závislost. Protože projekty samozřejmě nepřinášely slibované příjmy, bylo možné splácet úvěry jen s pomocí dalších úvěrů, obvykle s horšími podmínkami, a dluhová past rychle sklapla – dluhy se staly trvale nesplatitelnými a země trvale závislými na libovůli věřitelů. Perkins byl i svědkem toho, že tam, kde vlády vzdorovaly ekonomickému nátlaku a nedaly se zkorumpovat, se použily tvrdší metody. V knize popisuje v této souvislosti zavraždění prezidentů Panamy Torrijose a Ekvádoru Roldóse. Kdo se nechce zadlužit, je vinen taky a zaslouží trest.
Vedle takových zločinných praktik existuje ale řada dalších, "přirozených" způsobů směřujících k tomu, aby se rozvojové země nezvratně zadlužovaly. V sedmdesátých letech minulého století došlo k souběhu hned několika neblahých ekonomických okolností, proti kterým byly málo rozvinuté ekonomiky prakticky bezbranné. Skokový růst cen ropy, navýšení úrokových sazeb u úvěrů a pokles cen surovin a zemědělských komodit, jediných vývozních artiklů řady zemí, vytvořily neřešitelnou situaci. A údajná řešení přicházející ze strany věřitelů ve skutečnosti potíže ještě zvyšovala. Šlo zejména o prosazování neoliberálního programu privatizace, deregulace a liberalizace zranitelných rozvojových ekonomik. Bez těchto tzv. programů strukturálního přizpůsobení (SAPs) nebyly pro rozvojové země dostupné nezbytné úvěry poslední záchrany poskytované Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou. Tato politika byla výhodná pro nadnárodní kapitál, ale přinesla okamžité zhoršení všech sociálních a dlouhodobě i ekonomických ukazatelů v zemích, které se do takové situace dostaly. Nyní se historie opakuje i v řadě evropských zemí.
Jak přenést zatížení na občany
Díky nátlaku mohutného globálního občanského hnutí Milostivé léto 2000 (Jubilee) bylo sice dosaženo toho, že zadlužení chudých zemí se dostalo na přelomu tisíciletí do politické agendy bohatých zemí a došlo k několika vlnám částečného oddlužení u nejvíce postižených rozvojových zemí, ale základní pravidlo, že dlužník je vinen a je odkázán na milost věřitele, nebylo dosud zpochybněno. V mezinárodním právu neexistuje žádná ochrana suverénních dlužníků, ani žádný soudní dvůr nebo arbitráž. Všechna moc je v rukou věřitelů, a tak přirozeně všechnu vinu nesou dlužníci.
Nějakých sedm bilionů dolarů USA a evropské státy poskytly v době krize z veřejných rozpočtů na záchranu krachujících firem a bank, které krizi způsobily. I když se z toho část vrátila, zůstává podstatná část jako dluh, který se musí splácet v podstatě stejným bankám, které byly zachráněny. A čím více je nějaká země zadlužená, tím vyšší úroky z dalších půjček musí splácet. O to už se postarají ratingové agentury, které jsou skutečnými vládci dnešního světa.
Zatímco biblický systém milostivého léta osvobozoval bezbranné jednotlivce od břemen, kterými je zatížil nedokonalý systém, dnes je dluh využíván k přesnému opaku – za chyby systému platí ti jednotlivci, kteří se bránit nemohou, a když nemají čím platit, jsou vyvrženi. „Dluhy se musí splácet!“, tak zní základní článek víry, který, jak už to u článků víry bývá, platí zejména pro chudé. Ti musí splácen dluhy vlastní i cizí do posledního haléře. A tak se privatizuje, co ještě jde, krátí se sociální výdaje, a když se zvyšují daně, tak zejména ty plošné (jako daň z přidané hodnoty), které nejvíc postihují chudé. Tím se přenáší zadlužení států na občany, jak nám s odzbrojující otevřeností sdělila pověstná Kalouskova složenka.
Kdo se zadlužuje tak, že není schopen dluh splatit, je prý nezodpovědný a je vinen. Těžko se ovšem nezadlužit. Od sedmdesátých let stagnují, nebo dokonce klesají v bohatých zemích reálné mzdy. Zároveň roste produktivita. To znamená, že se vyrábí stále více, ale neroste kupní síla, protože vlastníci maximalizují své zisky. Ale aby nenastala krize, musí se prodávat, bez toho by žádné zisky nebyly. Tak se prodává na dluh. A aby si lidé půjčovali, je třeba jim vnucovat zboží všemi prostředky - proto u řady produktů tvoří desítky procent z ceny náklady na reklamu. Je také nutno lidem půjčování co nejvíce usnadnit, a to umožňují kreditní karty nebo zdánlivě výhodné úvěrové smlouvy, které se projeví jako dluhová past.
Mefistofelské řešení
Ve druhém, méně známém dílu Goethova dramatu vyřeší Faust ekonomický problém panovníka tím, že na Mefistofelovu radu vytvoří papírové peníze, kryté zlatem dosud nevytěženým, skrytým v zemi. Faust měl reálnou předlohu, byl to skotský finančník John Law, který poté, co v roce 1715 zavedl papírové peníze, přivedl Francii v době regentství k nebývalému ekonomickému rozkvětu – tyto první bankovky byly kryté jen hodnotami, které teprve měly být vytvořeny. Současný švýcarský ekonom Binswanger píše, že brzy nato regent propustil všechny dvorní alchymisty snažící se naplnit zlatem neustále prázdnou státní pokladnu. Bylo to však poněkud předčasné, protože o několik let později, když „trh ztratil důvěru“ v ty papírky, následoval o to větší krach.
Proč si tu dávnou krizi připomínat? Protože způsob ekonomiky, jaký dnes máme, je v tomto smyslu opravdu mefistofelský, a to v míře, o které se ani vizionáři Lawovi nesnilo. Odhady říkají, že téměř devadesát osm procent všech peněžních transakcí, které se dnes odehrávají, má spekulativní charakter, tj. nemají nic společného s výrobou věcí nebo službami. Bilionové částky peněz, které takto kolují po internetu, jsou zcela virtuální, nemají ekvivalent v bankovkách, nejsou kryté ani zlatem, ani hodnotou produktů, je to vlastně všechno jen obrovský balík dluhů vůči budoucnosti. Když „trhy ztrácejí důvěru“, tak ovšem dopady nejsou jen virtuální, ale velmi reálné. Stoupají například ceny potravin a počty lidí umírajících hlady.
Návrat k lidskému měřítku
Už Aristotelés popsal dva způsoby hospodaření. Jeden má za cíl uspokojování lidských potřeb a druhý je orientovaný na maximalizaci zisku. Rozpoznal také, že touha po zisku je principiálně nekonečná, a proto destruktivní. Klasicky tento poznatek vyjádřil Gándhí: na světě je dost zdrojů pro potřeby všech, ale není to dost pro chamtivost jednoho jediného.
Ekonomika, která by se chtěla vrátit k lidskému měřítku, potřebuje změnit funkci peněz tak, aby nebyly zbožím, ale jen prostředkem směny. Potřebuje, aby půjčky byly bezúročné, aby namísto vražedné konkurence převládala spolupráce a sdílení omezených zdrojů. S tím souvisí i potřebná změna vlastnických vztahů: obecné statky z definice patří všem a sdílené vlastnictví by mělo převládat nad soukromým. Potřebujeme se vrátit ke staré moudrosti, která ví, že vinen je ten, kdo je chamtivý.
Článek vyšel v dvojčísle revue PROSTOR 90/91 „Probouzení občanské společnosti a krize politiky“