Od středy do neděle uplynulého týdne se konal v Mnichově 2. ekumenický Kirchentag. Německé slovo der Kirchentag se dá přeložit jako církevní sněm nebo sjezd, ale je to spíš festival či veletrh, v každém případě celosvětově ojedinělý fenomén, který vznikl na půdě evangelické církve v poválečném Německu. Evangelická setkání tohoto druhu se konají každé dva roky a vloni už to bylo po třicáté druhé (v Brémách). Katolická tradice je v tomto ohledu mladší a skromnější a první společný ekumenický Kirchentag byl v roce 2003 v Berlíně.
Jak takové setkání vypadá? Počet účastníků obvykle přesahuje sto tisíc, letos se mluví až o sto čtyřiceti tisících lidí, kteří do Mnichova přijeli ze všech koutů Německa i ze vzdáleného a blízkého zahraničí. Skupina návštěvníků z České republiky, organizovaná Ekumenickou radou církví, čítala letos sto třicet účastníků. Během necelých pěti dnů se na desítkách míst konalo tři tisíce diskusí, bohoslužeb, koncertů a dalších akcí, při kterých vystoupilo několik tisíc osobností. Stručný program akcí měl letos sedm set dvacet stran a v zásadě se zkušeným pořadatelům s pomocí šesti tisíc dobrovolníků podařilo vyhnout se závažnějším organizačním problémům. Vedle olympijského centra bylo hlavním místem setkávání obří městské výstaviště, kde na stáncích „trhu možností“ informovaly na tisíci stánků o své činnosti organizace církevních, humanitární, lidsko-právní i politické. Přestože nabídka byla skutečně bohatá a akce probíhaly paralelně stávalo se, že i sály pro několik tisíc účastníků bylo nutno uzavřít, protože se všichni zájemci o panelovou diskusi s prominentními řečníky dovnitř nevešli.
Letos bylo nabito všude, kde vystupovala bývalá evangelická biskupka Margot Kässmanová, náboženský filozof Hans Küng, Anselm Grün, autor i u nás populárních knih o spirituálním životě, nebo známí kritici globálního kapitalismu jako Jean Ziegler nebo Vandana Shiva. Právě šíře záběru a nesmírná pestrost témat a forem láká i velice rozmanité publikum, které se aktivně a kreativně zapojuje do diskusí i bohoslužeb a vytváří v celém městě přátelskou atmosféru, kterou nenarušilo ani letošní skutečně mizerné počasí. Kirchentag představuje pro nás celkem těžko pochopitelně církev jako živé hnutí propojené s občanskou společností, aktivně se podílející na veřejných debatách řešeních společenských problémů a angažované v úsilí o „spravedlnost, mír a zachování stvoření“, jak to formuluje jeden z ekumenických programů. Zároveň nabízí velký prostor pro rozmanité formy spirituality tradiční, charismatické i politické.
Ani tento oslnivý fenomén není samozřejmě prost stínů. Dá se předpokládat, že velká část účastníků se spokojí několika dny festivalové atmosféry a tím to skončí; je jasné, že řada zúčastněných nevládních organizací a aktivistických skupin se vrátí do skromných poměrů a zápasů všedního dne, které se často zas tak neliší od situace u nás. I ekumenicita tohoto setkání má značné vady na kráse. Když se uskutečnil před sedmi lety první společný Kirchentag obou hlavních konfesí – evangelické a katolické, byla to velká událost, která vyvolala přehnané naděje. Spontánní iniciativa zdola prolomila tehdy katolické tabu nepřipouštějící věřící jiných církví k přijímání eucharistie.
Následovaly tresty pro přestupníky a také postupné zhoršování ekumenických vztahů v důsledku opakovaných katolických vyjádření, která potvrzují že Vatikán nepovažuje ostatní křesťanské útvary za církve v plném smyslu. Společná prosba katolických i evangelických církevních představitelů, aby účastníci 2. ekumenického Kirchentagu respektovali řády jednotlivých církví a nepokoušeli se o společné slavení večeře Páně, je jasný ústupek katolíkům. Významný východoněmecký evangelík Friedrich Scholremmer se kvůli tomu odmítl zúčastnit. Nakonec se všichni, kdo chtěli (asi dvacet tisíc věřících) najedli při „hostině lásky“, pravoslavné artoklasii, a koza eucharistie zůstala celá. Kromě toho se vytvořil mezi evangelickým a katolickým chrámem protestní lidský řetěz, nikdo nechtěl, aby další odvážní kněží byli kvůli společnému přijímáni popotahováni.
Velkou pozornost účastníků i médií budila shromáždění zaměřená na problém zneužívání dětí a mladistvých v zařízeních katolické církve. Šest tisíc diváků odměnilo bouřlivým aplausem patera Mertese z Berlína, který první zveřejnil případy zneužití a na pódiu tvrdě kritizoval svou vlastní církev za její neadekvátní reakci zejména vůči obětem i neschopnost přijmout skutečné reformy. Odpovědi pověřence pro otázky zneužívání biskupa Ackermanna oprávněnost této kritiky jen potvrdily a vysloužil si za to hlasité projevy nevole. Otevřené diskusi v této věci se na ekumenickém Kirchentagu v převážně katolickém Bavorsku evidentně nešlo vyhnout.
V jiných oblastech, zejména pokud jde o otázky politické a ekonomické přece jen tak široký prostor nebyl. V rámci obecnějších tematických diskusí dostali jako v dřívějších letech prostor prominentní kritické osobnosti jako již zmínění Ziegler a Shiva nebo představitelé teologie osvobození Jon Sobrino a Nancy Cardoso Perreira, která neváhala kapitalismus označit za bestii vyžadující lidské oběti. Ale některé aktivity, které otázku alternativ ke kapitalismu přímo tematizovaly, se do oficiálního programu nedostaly. A tak několik takto zaměřených programů uspořádali samostatně kritický nezávislý křesťanský časopis Publik Forum nebo síť Kairos Europa.
Síť erlassjahr.de (Milostivé léto), sdružující osm set organizací zaměřených na oddlužení chudých zemí a kritiku mezinárodních finančních institucí, byla při Kirchentagu přítomna na několika diskusích, ale demonstrace při příležitosti předání negativní ceny Žralok roku firmě Siemens a.s., proběhla také mimo oficiální rámec. Firma Siemens, která často čelí kritice lidsko-právních organizací a měla problémy s dodržováním práva na sdružování i u nás, si cenu vysloužila projektem atomové elektrárny Angra 3 v Brazílii, který realizuje prostřednictvím své dceřině společnosti Areva. Elektrárna se staví už osmnáct let a za investici ručí německá vládní agentura Hermes do výše 1,3 miliardy euro. Riziko investice je velké: už stavba předchozí elektrárny Angra 2 trvala 25 let a stála dvojnásobek původně udávané ceny. Obrovské veřejné prostředky, které by daleko spíše měly podporovat obnovitelné zdroje energie, tak jsou vázány velice rizikovou soukromou investicí a firma Siemens si zajistila zisk v každém případě. Představitelé firmy si pro cenu nepřišli a vysvětlili, že Siemens je jen menšinovým vlastníkem, takže se jich to netýká a navíc se pochlubili, že poskytli Kirchentagu sponzorský dar. Demonstranti byli toho názoru, že to nestačí.
To je možná převládající pocit: je to dobré, ale nestačí to. Vážnost ekonomické a environmentální situace světa se na programu Kirchentagu nezrcadlila dostatečně, dokonce byla tato témata přítomna asi méně než v předchozích letech. To bylo jistě zčásti dáno obtížemi s propojením evangelického a katolického živlu, ale i obecnou bezradností občanské společnosti . Fialový velbloud, který bloudil po přednáškových sálech a připomínal, že „snáze projde velbloud uchem jehly, než boháč do království nebeského“ vyjadřoval touhu některých účastníků zaměřit toto pozoruhodné soustředění věřících lidí daleko radikálněji na otázky spravedlnosti a udržitelného způsobu života.
Možná, že měl pravdu Jon Sobrino, když prohlásil, že naděje na spravedlivou budoucnost je v chudých Třetího světa, zatímco bohatý svět už žádnou naději nemá. Posluchači na tento vážný výrok reagovali rozpačitým smíchem.
Článek byl publikován v internetovém Deníku Referendum