czspenderu
Ekumakad.cz ›› Témata ›› GLOBÁLNÍ KRIZE A SOCIÁLNÍ STÁT - hlavní tendence současnosti
 
 

f_icon.svg.png

Fair & Bio obchod

logo-bananas-sub_cz_yellow1.jpg

susy_logo_whiteclaim_background_small-2-.jpg

pestujplanetu_logo_web.png

mcf_logo_print.jpg

 

Spolupracujeme:

 

GLOBÁLNÍ KRIZE A SOCIÁLNÍ STÁT - hlavní tendence současnosti

22. 2. 2011 - Miloš Pick

Soudobá světová hospodářská krize zasáhla celý svět.

Tato krize je - obdobně jako Velká krize třicátých let - krizí z plošného zamrznutí poptávky. Stlačování mezd na jedné straně stlačuje poptávku příjemců mezd po spotřebě, na druhé straně zvyšuje zisk kapitálu nad úroveň jeho poptávky po investicích. Na rozdíl od Velké krize třicátých let však navíc dochází k extrémní polarizaci mezd a příjmů domácností. To ještě ostřeji brzdí poptávku po spotřebě. Příliš nízké a váznoucí příjmy chudých – a v rostoucí míře i středních – vrstev stlačují jejich poptávku po spotřebě. A naopak nadměrné příjmy bohatých přesahují úroveň jejich poptávky po spotřebě. Škrcení a polarizace úrovně mezd si vynutily nadměrné zadlužování domácností, jež vyústilo ve finanční krizi. Tuto krizi tedy vyvolali bohatí a v tom v rostoucí míře spekulanti tím, že škrtili spotřebu ostatních, zejména těch chudých.

Soudobá krize je však navíc – a možná hlavně – i krizí z globálních nerovnováh. Země zaostávající v konkurenceschopnosti mají velké schodky zahraničního obchodu a běžného účtu platební bilance a v rostoucí míře se zadlužují u zemí s velkými exportními přebytky. I to je především důsledkem politiky levné práce, kterou bohaté země vnucují chudým zemím, kterým pak nemohou konkurovat.

Na rozdíl od velké krize třicátých let však pohotová prorůstová politika vlád utlumila propad ekonomik a zabránila jeho katastrofické hloubce. Překonání tohoto propadu, návrat k předkrizové úrovni a natož obrat k udržitelnému růstu je teprve otázkou budoucnosti. V prvním kole se tato globální krize rozpoltila. Úspěšným rozvojovým zemím se podařilo do značné míry odpoutat od krize vyspělých zemí. Ve vyspělých zemích je však dosavadní obnovení hospodářského růstu jen mírné a křehké. V USA dosud nasává nadměrné dovozy. V EU je ještě slabší a je převážně taženo exportní výkonností Německa bez dostatečného oživení investiční a spotřebitelské poptávky.

V nastávající fázi však hrozí nastartované protichůdné kroky USA i EU. USA se snaží dále oslabovat kurz US dolaru, což může ohrozit i export EU. Ta, počínaje Německem, však naopak prosazuje - podle Mezinárodního měnového fondu i USA předčasnou – rozpočtovou konsolidaci, což škrtí veřejnou poptávku. Pokud oba hlavní aktéři – USA a EU – nezmění své protichůdné politiky, mohlo by to vyvolat další kolo krize, jehož epicentrem by patrně mohla být EU, počínaje „jihem“.

Širší pohled

V širším pohledu jsou obojí kroky rizikové a neperspektivní. Jednostranné oslabení vlastní měny může vyvolat měnovou, „kurzovou válku“, s katastrofálními důsledky, jako měla „ měnová a celní válka“ za Velké krize třicátých let.

V důsledku soudobé liberalizace a exploze kapitálových trhů je kurz měny v drtivé míře vytvářen těmito trhy. Proto je zbaven své rovnováhotvorné úlohy na trzích zboží a služeb. “Konkurenceschopný” kurz (Washingtonský konsensus) má dokonce opačný důsledek – rozděluje svět na země s vysoce přebytkovým a země s převážně schodkovým běžným účtem. Východiskem by spíše mělo být opuštění plovoucích, trhem řízených kurzů a přechod k mezinárodní koordinaci regulovaných měnových kurzů, jak to dávno doporučuje UNCTAD (Konference OSN pro obchod a rozvoj). Naznačil to kdysi již Samuelson ve své světoznámé učebnici ekonomie:„Kurz měny je cena, cena peněz. Ale tak důležitá cena, že ji nelze svěřit trhu.“

To ale nelze zařídit přes noc, silovým přetlačováním, ale jen v dlouhodobějším procesu v rámci širších reforem globální ekonomiky. Přesto vzniká otázka, zda i za této napjaté světové situace lze napravit alespoň velmi slabou „přiléhavost“ kurzu eura ke značně rozdílné reálné konkurenceschopnosti jednotlivých zemí eurozóny - zejména k rozdílům mezi „severem“ a „jihem“.

Euro je měkké pro Německo, které od vzniku eurozóny zdvojnásobilo své exportní přebytky. Je naopak neúnosně tvrdé pro ty země „jihu“, kterým zdvojnásobilo schodky běžného účtu. A to se přelévá i do veřejných rozpočtů. Protože tyto země již nemají vlastní národní měnu, kterou by mohly devalvovat, jsou nuceny k méně efektivní a více bolestné „vnitřní devalvaci“ snižováním daní, mezd a veřejných výdajů.

Možným řešením je oslabit euro na úroveň, která by byla konkurenceschopná i pro „jih“ eurozóny. A možná i podpořit jej zvýšením finanční pomoci „severu“, neboť se mu zvýší zdroje. Třeba by to i pro něj bylo i levnější pomoci „jihu“, aby si na sebe sám vydělal, než dosavadní následné financování bankrotů.

Jsou to ale jen teoretické možnosti, které by si vyžádaly konkretizace a poslední varianta i projednání s globálními hráči. Jestliže ale hrozící alternativou je možná i rozpad eurozóny, nestojí to alespoň za přemýšlení?

Stejně tak škrty výdajů veřejných rozpočtů jsou nejméně účinnou cestou k jejich konsolidace. Jejich zadlužování bylo vyvoláno především na příjmové straně. Míra zdanění v poměru k HDPP ve vyspělých zemích činila na konci devatenáctého století asi 10-15 procent a na konci dvacátého století asi 50 procent ve Skandinávii, 40 procent v EU 15 a 30 procent v USA a dalších převážně neoliberálních zemích. Vyspělé země, podle neoliberálních receptů, v polovině devadesátých let minulého století toto stoleté zvyšování míry zdanění zastavily a částečně ji dokonce snižují.

Výdaje na zdravotnictví, penze, vzdělávání i ochranu životního prostředí se však objektivně zvyšují - prodlužuje se délka života i vzdělávání, zvyšuje se poškozování životního prostředí. Plýtvání se na tomto zvyšování výdajů podílí jen asi desetinou a lze je účinně omezovat. Pro odpůrce sociálního státu - počínaje Margaret Thatcherovou i Tony Blairem a konče současnou vládou ČR i programem Michala Haška z ČSSD - však je jen záminkou k odsouzení současného sociálního státu jako neudržitelného a k jeho oklešťování pseudoreformami.

Brzdění zdanění vede k tlaku na deficitní financování těchto veřejných služeb a na jejich privatizaci, přestože to zvyšuje jejich nákladnost a zhoršuje jejich kvalitu. Východiskem by mělo být spíše přiměřené zvyšování míry zdanění, mezinárodně harmonizované zejména v rámci měnových zón. Přitom v budoucnu by některé daně mohly být společné, jako zejména Tobinova daň z finančních operací či některé ekologické daně.

V České republice kromě vnějších příčin působí především dřívější lehkomyslné ustupování daňovému podbízení okolních zemí. Vedlo k dalšímu neodůvodněnému snižování celkové míry zdanění a prohloubilo její zaostávání za úrovní EU 15 asi na 5 procent v poměru HDP, což letos představuje téměř 200 miliard korun a oproti zemím Skandinávie asi na 15 procent, což představuje téměř 600 miliard korun. Tím jsou uměle výrazně ztíženy podmínky financování veřejných služeb - zejména vědy, vzdělávání, zdravotní a sociální ochrany. Pravicové vlády to však svádějí na údajnou plýtvavost těchto služeb, přestože u nás patří k nejskromnějším v EU a zejména na nutnost zvyšování nákladové konkurenceschopnosti, přestože naše náklady práce včetně souhrnného zdanění jsou na jednotku produktu jen poloviční oproti vyspělému jádru EU. Je to ale jen záminka k oklešťování a zpoplatňování a k privatizaci těchto služeb, k přesunování účtu na ty, kteří to nezavinili.

Přesto míra našeho veřejného zadlužení je nadále jen poloviční ve srovnání s průměrem EU i jejím vyspělým jádrem. Poplašné tvrzení o hrozící katastrofě je především přípravou na další utahování opasků. Uvedené objektivní příčiny, zejména prodlužování života i vzdělávání a zvýšené poškození životního prostředí vyžadují naopak zvětšení těchto výdajů. Vyžaduje to také a především rozvoj člověka jako cíle i základní podmínky hospodářského růstu i přechodu ke zvyšování naší konkurenceschopnosti kvalitativní cestou, na základě znalostí.

Širší a hlubší pohled

Soudobá krize je krizí společenskou, obdobně jako krize třicátých let. Selhává monopolistický, finanční, globalizovaný kapitalismus - založený na téměř výlučné úloze trhu téměř bez regulační úlohy státu. Nestačí proto jen tlumení důsledků této krize povzbuzováním a přesměrováním poptávky, ale je nezbytné zejména i překonávání jejích příčin. Dlouhodobým východiskem je překonání podstaty tohoto současného kapitalistického systému - přechod ke společnosti svobody, založené na souhře neviditelné ruky trhu s viditelnou, oproti současnosti účinnější, rukou sociálně znalostní společnosti (Globální krize a společnost svobody, Britské listy, 18. 2. 2010, Pohledy č. 1/2010, Social Europe, Jule 2010).

Ta se může vyvíjet v globálním měřítku zejména:

  • Překonáváním asymetrické liberalizace světového obchodu, založené na vnucování politiky levné práce rozvíjejícím se zemím. Předpokladem je překonání jednopolárního uspořádání světa, převážně podřízeného zájmům jediné supervelmoci a postupné rozvíjení rodícího se vícepolárního světa, který by umožnil vyvažování a postupně i koordinaci zájmů jednotlivých regionů světa.
  • Obratem od hmotného, kvantitativního hospodářského růstu, založeného na zvyšování množství výrobků a služeb ke znalostnímu, kvalitativnímu rozvoji, založenému na zvyšování množství znalostí, vtělených do jednotky výrobků a služeb. Předpokladem je na jedné straně rozvoj člověka a jeho znalostí převážně solidárně poskytovanými veřejnými službami do zdravotní a sociální ochrany a zejména solidárně umožněným i rovným přístupem mozků ke znalostem. Druhým předpokladem je přiměřená míra zdanění včetně zdanění odrážejícího vzácnost přírodních zdrojů i náklady na ozdravování životního prostředí.
  • Překonáním nerovnováhy sil mezi kapitálem a prací i přírodou, která se nepřímo stává dalším, stále významnějším nebezpečně „vykořisťovaným“ výrobním činitelem. To vyžaduje zejména překonávání dominace největších nadnárodních společností v ekonomice i politice. Tato dominance je překážkou uplatnění soutěžního trnu i demokracie. Předpokladem je jednak překonání extrémní deregulace trhů, počínaje finančními trhy, veřejná - případně i vlastnická - kontrola monopolů a několika stovek největších nadnárodních společností včetně bank. Druhým předpokladem je společenské vyjednávání mezi prací a kapitálem i účast práce na vlastnictví a rozhodování podniků. To je i podmínkou postupného překonávání extrémní polarizace příjmů. Taková společnost by měla být společností svobody nejen jednotlivce, ale i svobody solidární společnosti, svobody nejen politické, ale i osvobození od bídy, národnostního a rasového útlaku, válek a ekologického sebezničení.

Tyto náměty se nesnaží nabídnout k tomu „kuchařku“, ale jen podnět k zamyšlení.

 

 
 
 
Ekumenická akademie

Sokolovská 50
186 00 - Praha 8 - Karlín
tel./fax: +420 272 737 077
ekumakad@ekumakad.cz
www.ekumakad.cz
IČ: 638 36 009