.jpg)
Do Lusaky jsme s kolegou Ladislavem Monhartem dorazili loni osmnáctého října. Za sebou jsme měli dvacet hodin v letadlech a na letištích a šest měsíců intenzivních příprav včetně zkušební montáže a provozu. Před námi bylo sedm týdnů, během nichž jsme měli postavit čtyři solární energetické systémy pro zajištění elektřiny a vody pro kliniku a střední školu v buši Jižní provincie Zambie.
Na letišti nás čekala Georgina Payne, zástupkyně Zambijské sjednocené církve. Odvezla nás nejprve na ústředí, kde jsme si jen velmi krátce dohodli agendu na příští dny, a pak už jsme jeli do centra Gossner Mission, kde jsme byli ubytováni. I přesto, že na ulicích ještě postávala auta bez benzínu a nafty, bylo jasné, že vrchol palivové krize je pryč a situace se pomalu normalizuje. To byla dobrá zpráva, protože zajištění dopravy bylo samo o sobě problémem a rozhodně jsme nepotřebovali, aby se vše ještě komplikovalo nedostatkem paliva.
Zambie je velkým producentem elektrické energie, a to té především vodní. Kvůli zastaralým technologiím a nedostatečné a poruchové síti však většina obyvatel k elektřině přístup nemá. Ti, co přístup mají, jsou pak často vystaveni výpadkům, které se opakují někdy až třikrát týdně.
Mnohem horší je však situace s pohonnými hmotami, což se ukázalo v říjnu tohoto roku, kdy vypadla jediná zambijská rafinerie v Indeni. Neví se pořádně proč, jednoznačně šlo o technickou závadu na celkově přestárlé technologii. Vzhledem k tomu, že Zambie nemá žádné palivové rezervy, došlo ke kolapsu dopravy, který pokračuje i po našem příjezdu. My jsme tu díky našim kontaktům měli zajištěnu naftu pro naši osobní dopravu i pro přepravu materiálu.
V současné době se prý už diskutuje o tom, že by měla být zajištěna výstavba infrastruktury pro palivové rezervy snad v nějakém vládně – privátním projektu.
Pracovní deník 20. října
V Lusace jsme měli sedm dní na zařízení nejdůležitějších věcí, zajištění dopravy materiálu, nákupy a podobně. Začali jsme hned druhý den ráno po příjezdu. Jako obvykle jsme si vytyčili úkoly, určili priority, stanovili časovou posloupnost a pak pomocí síťového diagramu vyřešili postup naší práce. Samozřejmě to vše za použití nejmodernější výpočetní techniky, speciálního softwaru a mnoha teoretických i praktických zkušeností, které jsme si přivezli z naší vlasti. Vypadalo to dobře.
Ráchel, která nás měla do jedenácti dopravit na ústředí United Church of Zambia (UCZ) – Zambijské sjednocené církve – dorazila po půl dvanácté. „To je zambijský čas,“ smála se. „Řekneme, že přijedeme v jedenáct a přijedeme před obědem.“ My jsme byli hlavně rádi, že jsme nemuseli jet taxíkem, kterých po krizi s pohonnými hmotami dost ubylo. Ale realita nazvaná zambijský čas začala pomalu nahlodávat řídící metody rozvinutého severu...
Ústředí UCZ je dům velikosti větší venkovské fary. Na rozdíl od českých církví zde mají sice méně honosných budov, ale o několik řádů více členů. Na dvoře tu stojí kontejner, který tady zůstal z nějakého minulého projektu a nyní slouží jako skladiště. Byl v něm uskladněn i náš materiál, který sem dorazil před měsícem a pak čekal čtrnáct dní na letišti, než se ho podařilo proclít – dovoz solárních technologií je osvobozen od cla i daní. Při zběžné kontrole vypadala většina beden v pořádku, jen jeden box se solárními panely byl trochu proražený. Domluvili jsme se na způsobu a termínu dopravy. Trochu starostí nám dělaly bedny s trakčními bateriemi, které měly přes čtyři sta kilo. Variantu s vysokozdvižným vozíkem, který by se sem musel kodrcat přes půl metropole, jsme nakonec zavrhli a rozhodli se je rozdělat a nakládat po článcích. Úspory především, ale tentokrát mě ani Láďa neobviňoval, že jsem škrt.
Měli jsme také schůzku s Davidem, dodavatelem počítačů. Bývalý projektový manager UCZ nám ho doporučil jako spolehlivého mládence. Ceny výpočetní techniky a periferií jsou v Africe obecně drahé, ale Zambie je extrém. Původně jsme chtěli přivézt vše z Čech, ale nakonec jsem se nechal přesvědčit, abychom to kvůli servisu nakoupili v Zambii. David nabízel dobré ceny, software podle našich požadavků a solidní záruku. Objednali jsme u něj jeden laptop a kombinovanou tiskárnu (kopírka, fax, skener), domluvili se na dodání během týdne a udělali první velkou chybu našeho pobytu – zaplatili jsme zálohu třicet tisíc korun.
V dalších dnech jsme se pokoušeli více i méně úspěšně nakoupit další potřebný materiál. Projeli jsme lusacké super a hypermarkety, generální dodavatele i drobné obchodníky. Zambie patří mezi nejchudší země světa, a tak není divu, že se tu nedá sehnat zboží, které je u nás běžné. A pokud už se vám to podaří, je nepřiměřeně drahé. Zdá se to paradoxní, ale je to jedno z mála pravidel trhu – čím méně se zboží kupuje, tím je dražší. Tato situace brzdí rozvoj chudých zemí a dál rozevírá propast mezi rozvinutým a méně rozvinutým světem. Je otázkou, na kolik je šťastné rozhodnutí zambijské vlády zbavit dovoz cla i DPH. Značně tím totiž znevýhodnila, byť i velmi hypoteticky, potencionální domácí výrobce. Snaha znevýhodňovat místní producenty a prosazovat výhody pro dovoz je bohužel obecným trendem, který za podpory vlád rozvinutých zemí prosazuje Mezinárodní měnový fond, Světová banka i Světová obchodní organizace.
Nekoukat na hodinky
Věci, které se nám nepodařilo nakoupit, musel koupit třetí člen týmu v Praze. Jeho příjezd o čtrnáct dní později se ukázal jako velmi dobrý tah. Smutnou zprávou bylo, že mi odešlo podsvícení displaye, čímž se stal můj notebook prakticky nepoužitelný. V počítači byla uložena velká část dokumentace.
Ještě v sobotu dopoledne jsme sondovali u konkurence, jak to vypadá se solárními panely V neděli měl přijet také David s výpočetní technikou. Nepřijel. Od odpoledne jsme se ho pokoušeli sehnat, ale nebyl k zastižení. Večer se mi podařilo kontaktovat jeho ženu, která tvrdila, že se zdržel na cestě. To pak tvrdila několik dalších dní.
V úterý ráno, den po Dni nezávislosti, jsme na UCZ naložili náklaďák a čekali na biskupa Jižní provincie, reverenda Vincenta Kageyu, který se vracel z nějaké konference na severu. Kageya patří jistě mezi nejschopnější biskupy UCZ a je na něj spolehnutí, pokud moc nekoukáte na hodinky. Přijel po poledni a musel si něco zařídit na ústředí i ve městě. Domluvili jsme se tedy, že Láďa s náklaďákem pojede napřed a my s biskupem je doženeme cestou nebo se sejdeme v Choma. Plán to byl dobrý a když jsme po dvou hodinách nejrůznějších jednání tu i onde vyráželi konečně z Lusaky, myslel jsem si, že může i vyjít.
Hlídka imigračních policistů u Kafue plán definitivně změnila. Zastavili nás a při prohlídce mého pasu se jim nelíbila razítka, která mi do něj dali jejich kolegové na letišti. Neměl jsem výstupní razítko ze své poslední návštěvy v Zambii, a tak tvrdili, že jsem v zemi půl roku a razítko z letiště jsem získal nějakým podvodem, přičemž asi hodinu vymýšleli, jakým. Pak se jim nelíbilo, že mi imigrační úředník na letišti dal bussines vízum na měsíc, když jsem přitom podle vyhlášky už musel mít pracovní povolení, protože měsíční vízum může člověk mít jen jednou ročně. Když po telefonu konzultovali se svými nadřízenými, co se mnou, došel jim kredit, a tak, ke zvýšení směšnosti celé situace, mě požádali, abych jim půjčil svůj mobil. Po dvou hodinách neplodného dohadování mi sebrali pas a čmáranicí na xerokopii mě poslali do domácího vězení v Gossner Mission, odkud jsem směl druhý den vyrazit na imigrační ředitelství, kde mou situaci vyřeší. Byl jsem vytočený na nejvyšší možnou míru. „Nevím jak u vás, ale v Zambii řvaní na úředníky nefunguje moc pozitivně,“ povídá mi Vincent. „Ach jo, to u nás taky ne,“ snažil jsem se omlouvat, „ale tohle fakt není dobrý. Potřebujeme využít každý den a ne se flákat v Lusace po úřadech kvůli partě imbecilních policajtů.“ „Imigračních úředníků,“ opravil mě biskup. „A nejsou ani tak imbecilní, jako spíš zkorumpovaní.“ Byla to další rána do mého síťového diagramu. Musel jsem však uznat, že mě nikdo neodvezl a nezavřel do vzdáleného vězení bez možnosti komunikace s kýmkoli, jak se pohříchu často stávalo v Česku podezřelým cizincům při kontaktu s cizineckou policií, což vzhledem ke všem obviněním, kterými mě zahrnuli, bylo nakonec pozitivní.
Při brázdění tankodromů
Druhý den ráno jsme nejprve zamířili na ústředí UCZ, kde se rozproudila debata o tom, na koho se na imigračním obrátit, aby vše proběhlo co nejrychleji. Ukázalo se, že jedním z nejvyšších úředníků je aktivní člen UCZ, který po krátkém telefonickém hovoru přislíbil pomoc. Hlášení o mém zadržení už měl na stole.
Na ředitelství jsme byli po krátkém čekání vyzváni, abychom šli rovnou do kanceláře ředitele odboru. Předběhli jsme spoustu lidí čekajících ve frontě, většinou podnikatele z různých částí světa se strhanými rysy, naštvané, apatické, i ty, co už si zvykli. Rozhovor byl veden v přátelském duchu, ředitel byl poctěn, že ho navštívil biskup, který několikrát v minulosti pomohl jeho rodině. Rozhovor byl jako vždy dlouhý, přerušovaný jen občasným vpádem netrpělivých klientů, kteří byli ovšem okamžitě vykázáni. Ale nakonec se všechno vyřešilo a po formalitách u několika přepážek jsem měl zpátky pas obohacený o hromadu razítek a příslib, že co nejdříve dostanu pracovní povolení pro Zambii. Před polednem jsme se mohli vydat do Choma.
Choma je hlavní město Jižní provincie a leží 250 kilometrů jižně od Lusaky na hlavní silnici do Livingstone. Dorazili jsme k večeru a biskup mě odvezl rovnou do Choma Hotelu, což sice není skvost zambijského turistického průmyslu, ale je poměrně levný a v centru města. Tam už na mě čekal Láďa. Oba jsme toho měli dost. Vyprávěl mi o cestě z Choma do Masuku: „Těch sedmdesát kilometrů jsme jeli dvě hodiny. To není cesta, to je tankodrom. Náklad na korbě skákal jako blázen. Nechci vidět, až to vybalíme.
Další dva dny jsme si dali na nákupy s tím, že pak přijede náklaďáček z Masuku, aby materiál a nás odvezl. Pořád jsme se pokoušeli spojit s Davidem, kdy nám dodá počítač a tiskárnu. Pokaždé, když se nám to povedlo, tvrdil, že je někde jinde, ale že to určitě přiveze, než odjedeme do Masuku.
Nakoupili jsme většinu materiálu, který jsme potřebovali, ale mnoho jsme ho také nenakoupili, protože nebyl. Silnostěnné polyetylenové trubky, které jsme chtěli použít na rozvod vody, nebyly, přestože mi je místní obchodník slíbil. Ukázalo se však, že je tu vůbec nepoužívají. Válcovaný materiál byl tak drahý, že jsme se nakonec rozhodli zavrhnout plány, které jsme si přivezli, a celou noc jsme navrhovali a počítali konstrukce nové, z levnějšího materiálu.
Čekali jsme na Davida, který se nehlásil. Poslední večer v Choma jsme seděli s Láďou v baru, sázeli se, kdy a zda přijede. Nakonec jsem se vsadil o padesát tisíc kvacha, že už ho nikdy neuvidíme, a šel si lehnout a přemýšlet, kde vezmu peníze na to, abych zaplatil ztracenou zálohu. O půlnoci se David ozval a v půl jedné dorazil. Přivezl všechno, co slíbil. Těch padesát tisíc ode mě Láďa doteď nedostal. Druhý den dopoledne jsme naložili nakoupený materiál a vydali se po prašné cestě do sedmdesát pět kilometrů vzdálené misie v Masuku.
Masuku je strom dosahující výšky až osm metrů a jeho veliké světle zelené listy rostou ve vrcholových přeslenech, tvoříce tak tvar kalichů. Podle tohoto stromu, hojně rostoucího v buši, se nazývá mise, kterou spravuje United Church of Zambia. Mise pozůstává ze základní, střední školy a kliniky. Nalézá se v hornatém území na konci prašné cesty asi 76 kilometrú jižně od distriktního města Choma v Jižní provincii Zambie.
Závěrečná zpráva 30. listopadu
Davidovo znovuobjevení a příjezd do Masuku v nás probudily naivní naději na světlé zítřky. Čekal na nás nový dům nad školou s nádherným výhledem, kuchař s připraveným jídlem a velmi přátelské uvítání. Dohlédli jsme na vykládku a pak jsme hned zprovoznili energetický systém a rozvedli kabely v našem novém domově. Nad Masuku zapadalo slunce v nádherné hře barev, světla svítila a my si tu pohodu vychutnávali na terase při vonící tanzanské kávě. Z ubytoven studentů k nám zazníval zpěv a bubnování.
Co by nám teď už mohlo stát v cestě?!
Naším úkolem bylo zprovoznit čtyři energetické systémy, které byly navrženy podle potřeb definovaných společně s Komisí pro vodu a elektřinu v Masuku.
Systém pro školu - čtrnáct solárních panelů, kvalitní švýcarské regulátory a trakční baterie. Elektrický rozvod ve škole tak, aby ve všech místnostech bylo osvětlení (třídy, sborovna, kabinety, jídelna, kuchyně, ředitelna, obchod, místnost účetního, garáž a sklad) s tím, že v některých místnostech bude možno připojit na zásuvku spotřebič (PC, tiskárnu, nabíječku baterií).
Systém pro kliniku - solární panely, regulátory a akumulace elektrické energie do trakčních baterií. Elektrický rozvod především pro osvětlení a provoz elektrického sterilizátoru.
Systém pro čerpadlo - pět solárních panelů, které jsou přímo přes regulační box napojeny na čerpadlo. Akumulace prostřednictvím spádové nádrže.
Systém pro dívčí ubytovnu - malý fotovoltaický nezávislý systém. Zapojení úsporných světel do dívčích ubytoven - celkem do šesti místností ve třech domech.
Nejprve jsme provedli provizorní instalaci, na které jsme chtěli odzkoušet především funkčnost řídících boxů pro školu a kliniku. Provoz byl v pořádku, ale hodnoty, které ukazoval monitorovací systém, byly poněkud podivné. Nicméně se ukázalo, že k žádnému závažnějšímu poškození nedošlo, což byl důvod k dalšímu nerozvážnému optimismu.
Nyní byly na řadě konstrukce pro panely. Spolu s vedením školy a kliniky jsme museli vybrat nejvhodnější místo. Námi vytipované lokality se jim nezdály vhodné, zejména z bezpečnostních důvodů. Nejhorší ovšem bylo, že se rozhodli změnit i vrt, z nějž se měla čerpat voda. Bylo to už potřetí během šesti měsíců. Vrt je relativně daleko a nebyl delší dobu používán. Slíbili, že se pokusí sehnat k němu nějakou dokumentaci, což znělo dost nebezpečně.
Další otázkou bylo, kde konstrukce zhotovit. Svářečku jsme sice měli a škola měla i generátor, ale nařezat a svařit pět konstrukcí bylo na tu mašinku trochu moc. Nakonec Keagen, místní účetní, a Dave, důlní elektrikář, člen UCZ, navrhli, že to zařídí v Masuku Terminal.
Druhý den jsme vstávali už po šesté, abychom se najedli a připravili. Zpozdili jsme se sice o patnáct minut, ale pořád jsme ještě měli hodinu a půl čas do odjezdu. Já měl čas vyměřit výkop pro vodu a Láďa pomáhal nakládat.
Masuku Terminal je nádraží asi dvaadvacet kilometrů hrozné cesty od Masuku, na které vozí lanovka uhlí z dvanáct kilometrů vzdáleného dolu v Mamba. Dave na nás čekal a trochu se divil našemu zpoždění. Pak nás uvedl k hlavnímu inženýrovi, který si zavolal vedoucího administrativy, šéfa bezpečnosti, směnového mistra a hlavního svářeče. Dave přivedl zástupce odborů a církví a ještě jsme se tam tísnili já a Kraben, později dorazil Láďa. První půlhodinu jsme řešili, zda se to musí oznámit vedení dolu a požádat je o povolení, což by snad mohlo do čtrnácti dnů dorazit, pokud žádost dobře zdůvodníme. Další půlhodinu jsme se dohadovali, jestli by to nešlo jinak a nakonec jsme došli k závěru, že se to svaří v místním klubu, svářečku doveze mistr a my se dohodneme se svářeči na ceně a zaplatíme elektrody. Proud poskytne terminál zadarmo.
A tak jsme po desáté začali tvrdě dřít na konstrukcích a do večera jsme tři dokončili a dvě jsme měli z půlky rozdělané. Na náklaďák se nám je podařilo dostat po dlouhém vymýšlení a dokonce jsme s nimi i bez úhony dorazili do Masuku. Bylo půl deváté. Vypili jsme dva litry vody, vykoupali se a šli spát. To ovšem moc nešlo.
Další den odpoledne přijel Milan Smrž a přivezl s sebou nejen další nářadí a materiál, ale i peníze. Služební karta ČSOB fungovala totiž v celé Zambii, jen v Choma ne. Další člen týmu byl posilou především tím, že nebyl poznamenán všemi trampotami, kterými jsme prošli.
Úskalí českých manuálů
Během dalšího týdne jsme instalovali oba velké systémy a začali práce na rozvodech v budovách. Konstrukce jsme zabetonovali do země, s čímž nám pomáhala naše stavební parta, kterou zorganizovala Komise. Byli to zkušení zedníci a moc nám pomohli. Největší a takřka nedocenitelnou pomocí byl elektrikář Dave Mwuenze z Masuku Terminal. Každou volnou chvíli, před šichtou i po šichtě, nasedal na svůj robustní velocipéd a zkratkami v buši přes kopečky a údolí přijížděl do Masuku. Když se objevila jeho vysoká postava v montérkách, moc se nám všem ulevilo, protože si vzal na starosti partu nadšenců, kteří se nám snažili pomáhat stylem, který mě někdy doháněl k nepříčetnosti. Dave si s nimi uměl poradit a díky němu se podařilo rozvést kabely po všech místnostech školy i kliniky, s čímž původní projekt ani nepočítal.
Za celou dobu jsme měli jeden volný víkend, jinak jsme měli volno jen v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne. Chodil jsme na bohoslužby UCZ, kde nádherně zpíval místní studentský sbor. Zpěv a hraní na nejrůznější hudební nástroje je tu běžně rozšířenou zábavou a často jsme obdivovali hloučky studentek a studentů, kteří si ve volných chvílích nacvičovali vícehlasé songy. Ten volný víkend jsme si užili. Ale reportáž o cestování po prašných cestách Jižní provincie, o krokodýlí farmě, západu slunce na člunu na Kariba Lake – třetí největší přehradě na světě - a Viktoriiných vodopádech, stejně jako o dobrém jídle, nádherných dívkách, milých přijetích, hudbě, tancích a přátelích si necháme na jindy, to nemá s elektrifikací mnoho společného. Když jsme se pak ale vraceli do Masuku, známí lidé a krajina v nás vzbudila dojem, že se vracíme domů.
Problémem obou větších soustav zůstával monitorovací systém regulátorů dobíjení. Právě na tom jsme si zakládali, protože jsme chtěli, aby byl přehled o příkonu, výkonu, dobíjení, vybíjení atd. a podle toho se dala řídit regulace spotřeby. A tak jsme od svítání do soumraku makali a po nocích studovali materiály a proměřovali obvody, kde je chyba. Prvním výsledkem bylo, že jsme přestali pracovat s českými manuály, v nichž fantazie překladatele dosahovala výšin Julese Verna a nesmyslností si nezadala s projevy prvního muže z Capitol Hills. Anglické a německé návody jsme pak porovnávali větu po větě a hledali původní znění. Po troše hermeneutiky, kritice textu a kritice předávání jsme se dobrali k něčemu, co mohlo být nazváno autorovým záměrem o manuálu, a tak se nám podařilo najít i poměrně banální chybu přehozených drátků na rozbočovači.
Navíc nefungoval ani software, se kterým jsme mohli přes počítač hodnoty odečítat. Z vrcholu blízkého kopce, kde byl při správném větru signál GSM, jsem komunikoval po e-mailu a SMS s dodavatelem, aby nám poslal něco aktuálního. Nakonec nezbylo, než si pro to zajet do Choma do internetové kavárny.
Ráno za mnou přišel ředitel školy a řekl mi, že mohu jet do Choma. Jedné pacientce se přitížilo, tak jim škola půjčí náklaďák, aby ji mohli dopravit do distriktní nemocnice. Na korbě ležela žena zabalená v dekách, kolem ní příbuzní, kteří se cestou střídali v držení infuze. Já seděl v kabině s řidičem a sestrou. Občas jsme zastavili a překontrolovali stav pacientky.
Pracovní deník 18. listopadu
Namontovali jsme fotovoltaické panely pro pumpu, nainstalovali regulační box a připravili čerpadlo s hadicí ke spuštění. Když jsme přišli za komisaři s tím, že potřebujeme znát nějaké parametry vrtu, dívali se na nás, jako bychom spadli z masuku či mangovníku – obojího je tu dost a plody jsou moc chutné. Následně nám každý předestřel svou teorii. Ukázalo se, že právě od tohoto vrtu není žádná dokumentace a navíc se již dlouho nepoužíval. Nakonec se nějak shodli na tom, že to bude stejné jako u vedlejšího vrtu a můžeme tedy čerpadlo spustit do pětapadesáti metrů. S důvěrou jsme tak učinili, ale ukázalo se, že vrt má sotva padesát metrů, přičemž optimální hloubka pro čerpání čisté nezkalené vody je pětačtyřicet metrů. Nakonec jsme se dozvěděli, že právě to byla délka trubek staré pumpy, které odtud před pár měsíci vytáhli. Čerpací zkoušky nám však ubraly další drahocenný čas.
Včera jsme za klinikou řezali materiál na konstrukci pro nádrž. Rozbrušovačka napájená ze solární energie z nejlepších evropských technologií přehlušila i pláč z dětského oddělení. Dnes jsme se dozvěděli, že dítě zemřelo na malárii. Nebyly léky za pár stovek.
Pracovní deník 23. listopadu
Museli jsme zaškolit obsluhu a připravit postupy a návody, jak dál pokračovat po našem odjezdu. Díky předsedovi komise a šéfovi kliniky Muyangalimu, řediteli školy Muhalimu, Davovi a schopným řemeslníkům jsme mohli být celkem v klidu, že práce budou dokončeny.
Závěr byl famózní. Vztyčená vlajka, zástupci ministerstev, představitelé církví, náčelníci, bubny, zpěv a africké tance. Oficiální předání proběhlo ve velkém stylu, projev stíhal projev, a ty Afričané opravdu umí. Nebyla to oslava nás, ale připomenutí, že rozvoj není možný bez spolupráce, jak to například v Masuku přes všechno škorpení dokazuje střední škola, klinika a místní komunita.
A kolik to celé stálo? Elektrifikace kliniky pro čtyřicet tisíc lidí žijících na území pěti set km2, střední školu s tři sta padesáti studenty a studentkami a rozvod vody přišel české daňové poplatníky na milion korun, další milion šel z kapes daňových poplatníků v Kanadě a čtyřmi sty tisíci přispěly zahraniční nevládní organizace. Na nákup materiálu, který zůstal v Masuku, bylo vynaloženo sedmdesát procent, na dopravu dvanáct procent, čtrnáct procent na osobní náklady českých pracovníků a čtyři procenta na režii Ekumenické akademie Praha, která to celé organizovala. Celý projekt trval osm měsíců.
Masuku High School byla poslední střední školou bez elektřiny v Zambii. To je minulostí. Náš projekt ale neznamená žádný zásadní průlom do nesmírné chudoby Afriky, z níž jen hlupáci mohou obviňovat pouze neodpovědné vládce v Africe či dokonce samotné Afričany. Pro těch pár stovek a tisíc lidí v horách nad Kariba Lake znamená elektrifikace Masuku zlepšení podmínek pro studium jejich dětí a trochu kvalitnější lékařskou péči. A pro nás, co jsme tam pracovali, a pro ty, co se na celé akci podíleli u nás doma (teď myslím v České republice), to znamená rozšíření obzorů a nový pohled na svět. Možná i přehodnocení života, nalézání nových jistot, hledání hodnot v maličkostech, které dříve nic neznamenaly. A hlavně nová přátelství a vědomí sounáležitosti.
Světlo v Masuku pomáhá posvítit si na nemoci, na studijní látku i na přípravu učiva pro studenty. A nám pomohlo posvítit si na naši neznalost, soběstřednost a také na naše předsudky.
Výběrové řízení na realizátory rozvojových projektů v rámci tzv. trilaterálních projektů bylo poprvé vyhlášeno na začátku roku 2005. Jednalo se o společný program české a kanadské vlády a jeho cílem bylo pomoci českým nevládním organizacím získat zkušenosti ve středně velkých rozvojových projektech. To by jim pak do budoucna mělo umožnit zapojit se i do programů Evropské unie, které jsou pro mnohé organizace zatím nedostupné, protože nemají požadovanou „historii“. Voda a elektřina pro komunitu v Masuku v Zambii byl jedním z vítězných projektů.
Autor je koordinátor projektu Voda a elektřina pro komunitu v Masuku.