czspenderu
Ekumakad.cz ›› Témata ›› Kubánské ekologické zemědělství bez fosilních paliv
 
 

f_icon.svg.png

Fair & Bio obchod

logo-bananas-sub_cz_yellow1.jpg

susy_logo_whiteclaim_background_small-2-.jpg

pestujplanetu_logo_web.png

mcf_logo_print.jpg

 

Spolupracujeme:

 

Kubánské ekologické zemědělství bez fosilních paliv

20. 12. 2008 - Dr. Mae-Wan Ho
Kuba je místem, kde bylo zemědělství bez fosilních paliv podrobeno své největší zkoušce a obstálo s vlajícími prapory.
Rok 1989 předznamenal „Zvláštní období“1, scénář, který v blízké budoucnosti zasáhne některé země, pokud se na něj okamžitě nepřipraví.
Před rokem 1989 Kuba představovala model Zelené revoluce zemědělského hospodářství, založeného na obrovských produkčních jednotkách státních farem a závislého na velkém množství dovážené ropy, chemikálií a strojních zařízení, což jim umožňovalo produkovat obilí na vývoz. Na základě dohod s bývalým Sovětským svazem byla Kuba zemí poháněnou ropou a 98 % veškeré její ropy pocházelo ze sovětského bloku. Ještě v roce 1988 Kubánci dovezli 12-13 milionů tun sovětské ropy, z čehož 2 miliony tun znovu vyvezli. V roce 1989 byla Kuba nucena svůj vývoz ropy snížit na polovinu a o rok později jej úplně zastavit, protože dostala pouze 10 ze 13 slíbených milionů tun. Na konci roku 1991 to už bylo jen 6 ze slíbených 13 milionů tun a nedostatek ropy začal vážně ovlivňovat národní ekonomiku.
Nedostatek ropy byl kritický, nicméně další ztráty byly rovněž vážné, protože 85 % kubánského obchodu probíhalo se Sovětským svazem. Kuba vyvážela do sovětského bloku 66 % své produkce cukru a 98 % citrusových plodů, dovážela odtud 66 % svých potravin, 86 % všech surovin a 80 % strojního vybavení a náhradních dílů. V důsledku zastavení podpory sovětského bloku došlo k zavírání továren, rozšířil se nedostatek potravin a již tak nedostatečná technická základna se začala rozpadat.
Zhroucení sovětského bloku a přísné obchodní embargo USA odhalily zranitelnost kubánského modelu Zelené revoluce a Kuba upadla do nejhorší potravinové krize ve své historii.2
Na začátku roku 1990 nastoupila ekonomika přežití, protože nedorazilo 100 000 tun pšenice, které obyčejně Kuba získávala na základě výměnných dohod, a vláda musela použít vzácnou tvrdou měnu na dovoz obilí z Kanady1. Ceny potravin vzrostly a chléb musel být na příděl. Uvádí se, že v letech 1989-1992 celková konzumace potravin poklesla o 20 % v množství kalorií a o 27 % v příjmu bílkovin.
Situaci zhoršilo ještě to, že se kubánské vládě nepodařilo zvrátit trend posledních desetiletí a zastavit příliv migrantů z venkova do měst, především do Havany. V roce 1994 se z celé Kuby do Havany přestěhovalo 16.541 lidí, což bylo nejvíc od roku 1963. V roce 1996 toto číslo dosáhlo počtu 28.193. Nedostatek potravin, léků a benzínu hnal lidi do hlavního města.
Politika na zastavení tohoto přílivu byla přijata v roce 1997, kdy již hustota obyvatel v hlavním městě dosáhla 3.000 na čtvereční kilometr.
Kuba musela čelit dvojímu problému zdvojnásobení produkce potravin s polovičními vstupy než dřív a se zhruba 74 % obyvatel žijících ve městech. Přesto již v roce 1997 jedli Kubánci téměř tak dobře jako před rokem 1989, a to jen málo potravin a agrochemikálií museli dovážet. Kuba se místo toho zaměřila na vytvoření zemědělství, závislého jen na sobě: kombinaci vyšších cen placených farmářům za obilí, agroekologických technologií, menších produkčních jednotek a co je nejdůležitější, městského zemědělství. Urbanizace představuje rostoucí trend po celém světě. Dnes žije ve městech více lidí než na venkově. V roce 2015 dosáhne 26 světových velkoměst populace 10 milionů a více. K nakrmení takto velkých měst je třeba nejméně 6.000 tun potravin denně1.

Odpověď Kuby

Způsob, jakým Kuba na tuto situaci zareagovala, je inspirací pro zbytek světa. Začalo to celonárodní výzvou ke zvýšení produkce potravin cestou restrukturalizace zemědělství. Její součástí byl přechod od tradičních velkokapacitních monokulturních systémů vyžadujících vysoké vstupy k menším ekologickým a částečně ekologickým farmám. Důraz byl kladen na používání levných a ekologicky bezpečných vstupů a přesun produkce blíže ke spotřebiteli, aby se ušetřilo na dopravě. Klíčovou součástí tohoto úsilí bylo městské zemědělství2-5.
Ve městech nastalo spontánní decentralizované hnutí. Lidé nadšeně reagovali na vládní iniciativu. Jen v samotné Havaně vzniklo do roku 1994 více než 8.000 městských farem. Trávníky před městskými domy byly zryty na zeleninové záhony. Úřady a školy si pěstovaly vlastní potraviny. Mnozí zahradníci byli muži v důchodu – padesátníci a šedesátníci, a městské ženy sehrály v zemědělství mnohem větší roli než jejich protějšky na venkově.
Odhaduje se, že v roce 1998 bylo v Havaně vypěstováno 541.000 tun potravin pro místní spotřebu. Zlepšila se také kvalita jídla, protože lidé měli větší výběr čerstvého ovoce a zeleniny. Městské zahrady se stále rozrůstaly a některé čtvrti produkovaly více než 30 % své spotřeby.
Rozmach městského zemědělství byl možný především díky tomu, že stát uvolnil nevyužité městské a příměstské pozemky pro snaživé městské farmáře. Poskytnutím městské půdy došlo k přeměně stovek nevyužitých parcel na zemědělské pozemky a v nových územních plánech byla nejvyšší prioritou produkce potravin.
Další klíčovou součástí úspěchu bylo otevření zemědělských trhů a legalizace přímého prodeje zákazníkům. Deregulace cen v kombinaci s vysokou poptávkou po čerstvé produkci ve městech umožnila městským farmářům vydělat dvakrát či třikrát víc než profesionálové z venkova.
Vláda zahradníkům pomáhala také rozsáhlým systémem podpory včetně skupin odborníků, kteří nabízeli pomoc a poradenství. Po celém městě se za nízké ceny prodávaly semena, zahradnické nářadí, kompost a byla distribuována přírodní hnojiva a jiné prostředky biologické kontroly.
Kubánský zemědělský výzkum, jenž začal hledat ekologické alternativy k chemickým hnojivům, vyvíjel nové biologické produkty a techniky ekologického zahradnictví, jež umožnily kubánským městským farmám, aby se staly zcela ekologické. Nový zákon dokonce zakázal používání jakýchkoliv pesticidů k zemědělským účelům kdekoliv v městských oblastech.
Zavedení pestrého na trhu založeného systému distribuce potravin urychlilo produktivitu zemědělství1. Organizace OSN pro Potraviny a zemědělství odhaduje, že mezi lety 1994 a 1998 Kuba ztrojnásobila svou produkci brambor a banánů a zdvojnásobila produkci zeleniny, která se znovu zdvojnásobila v roce 1999. Množství brambor vzrostlo z 188.000 tun v roce 1994 na 330.000 tun v roce 1998, množství vypěstovaných fazolí vzrostlo v období 1994-1999 o 60 % a citrusů o 110 %.
Neoficiální informace uvádějí, že tisíce rodin opustily velkoměsta, aby našly své živobytí v půdě. Jiné informace říkají, že tisíce nezaměstnaných – včetně migrantů z venkova – našly zaměstnání v městském zemědělství.

Venkovská agroekologie a restrukturalizace půdy

V důsledku nutnosti obejít se bez umělých hnojiv a pesticidů byly v kubánských venkovských komunitách široce zaváděny agroekologické metody; bylo to ovšem dostatečně podporováno značnými vládními prostředky, státem placeným výzkumem a zásadními politickými změnami na nejvyšších vládních úrovních1. Agroekologické zemědělství na venkově a ekologické městské zemědělství sehrály klíčovou roli při zajištění potřeb městského a venkovského obyvatelstva.
Součástí zaváděných agroekologických metod jsou lokálně produkované biopesticidy a biologická hnojiva, jež nahrazují umělé chemické prostředky; a komplexní agrosystémy navržené tak, aby využívaly vzájemných ekologických interakcí a součinnosti mezi biotickými a abiotickými faktory, které zvyšují úrodnost půdy, biologickou kontrolu škůdců a dosahují vyšší produktivity. Další postupy zajišťují větší recyklaci živin a biomasy v rámci systému, dodávání organické hmoty ke zlepšení kvality půdy a aktivaci půdní biologie, ochranu půdy a vody, diverzifikaci agrosystémů v čase a prostoru, integraci pěstování plodin a chovu dobytka a integraci jednotlivých složek farem za účelem zvýšení biologické efektivity a zajištění produkční kapacity.
V roce 1993 přistoupila kubánská vláda k zásadní reorganizaci zemědělství, jež spočívala v přeměně státních farem na soukromá družstva. Nové farmy, které nyní představovaly největší část kubánského zemědělství, byly nazvány UBPCs (Základní jednotky družstevní výroby). Byly založeny na sílícím přesvědčení, že menší farmy se dají snadněji řídit a jsou schopnější zavádět udržitelné zemědělské metody.
Stát si podržel vlastnictví půdy, kterou dlouhodobě propůjčuje, ovšem bezplatně. Je to družstvo, ne stát, kdo je vlastníkem úrody, a výdělek členů družstva je tvořen podílem na příjmech družstva. UBPC je také vlastníkem budov a zařízení farmy, které odkoupila od státu za snížené ceny s poskytnutím dlouhodobé nízkoúročené půjčky (4 %). Většina UBPC vyrábí cukr podle stanovených kvót, jež omezují další plodiny, které by mohly pěstovat. Z tohoto důvodu toho není mnoho, co by mohly prodávat na zemědělských trzích, což omezuje jejich možnosti a příjmy.
Kromě toho se rozpadly velké státní farmy, což uvolnilo rozsáhlé pozemky pro další využití. Tato půda byla poskytnuta jak soukromým farmářům, tak zemědělským družstvům.
Drobní farmáři pracující na farmách v soukromém vlastnictví nebo v družstvech mají největší podíl na úspěšném zavádění agroekologie na venkově.
Zemědělská výrobní družstva (CPAs) bya poprvé zakládána před 20 – 30 lety farmáři, kteří se rozhodli spojit svou půdu a zdroje, aby dosáhli větší produkce, více toho prodali a byli ekonomicky efektivnější. Ačkoliv v té době měla APC malý význam, na počátku 90. let se ocitla na vzestupu. UBPCs byly vytovřeny podle nich, pouze s tím rozdílem, že farmáři v CPAs jsou vlastníky půdy.
Družstvo pro úvěry a služby (CCS) je sdružením drobných vlastníků půdy, kteří se spojili s dalšími malými farmáři, aby mohli získat úvěr a služby od státních orgánů. Mohou si také navzájem půjčovat stroje a vybavení, čímž získávají výhodu úspor ze zvýšené výroby. Členové CCS nakupují vstupy a prodávají svou produkci za fixní ceny prostřednictvím státních úřadů na základě plánů výroby a smluv uzavřených se státním distribučním systémem. Jakoukoliv další produkci nad rámec smluveného množství mohou prodávat na zemědělských trzích za volné tržní ceny. Tito drobní farmáři představují nejproduktivnější sektor kubánského zemědělství, vyrobí víc než CPAs a UBPCs. Farmáří z CCS mají vyšší příjmy než členové ostatních družstev.
Zatímco farmáři nadále prodávají určité procento své produkce státnímu trhu, jsou nyní motivováni k vyšší produkci, než je jejich smluvená kvóta, protože přebytky mohou prodat na zemědělských trzích, často za dvojnásobnou cenu než vládě. Mohou tak ztrojnásobit či zčtyřnásobit své příjmy.

Městský zemědělský zázrak

Dnes je Vivero Alamar (Alamarské zahrady) oázou uprostřed monotónního šiku dokonale obdélníkových paneláků sovětského typu ve čtvrti Alamar ve východní Havaně. Je to 27 akrová ekologická farma uprostřed dvoumilionového města. Byla založena v roce 1994 na malé devítiakrové parcele a postupně se rozrostla na podnik se 140 zaměstnanci6, který produkuje stabilní úrodu široké škály ovoce a zeleniny: hlávkový salát, mrkev, rajčata, avokáda, kulinářské i léčivé byliny, mangold, okurky. Po sklizení jsou plodiny prodávány přímo na místě v barevném stánku. Vivero Alamar také prodává různé druhy organických kompostů a mulče a výběr okrasných rostlin. V roce 2005 toto sousedské družstvo ve vlastnictví svých zaměstnanců vydělalo zhruba 180.000 amerických dolarů. Po odečtení nákladů a investic do výroby vyplácí každému svému pracovníkovi kolem 500 dolarů ročně (pro srovnání – kubánská minimální mzda je 10 dolarů měsíčně). Vivero Alamar je pouze jeden příklad revoluce v potravinové produkci, která začala na Kubě na počátku 90. let a pokračuje dodnes. Od Santiaga de Cuba na východě až po Pinar del Rio na západě vzkvétají tisíce městských zahrad. Zhruba 300.000 Kubánců našlo obživu v pěstování vlastního ovoce a zeleniny a prodeji přebytků svým sousedům.
Ačkoliv je městské zemědělství zcela ekologické, země jako celek není. Množství používaných chemických prostředků však bylo velmi výrazně sníženo. Před krizí v roce 1989 používala Kuba více než 1 milion tun syntetických hnojiv ročně. Dnes spotřebuje zhruba 90.000 tun. Během sovětské éry aplikovala Kuba 35.000 tun herbicidů a pesticidů ročně, dnes je to kolem 1.000 tun.
Stejně jako mnoho dalších malých chudých zemí je Kuba stále odkázána na vývoz zemědělských produktů, kterým získává tvrdou měnu. Kuba je velkým vývozcem tabáku, cukru, kávy a citrusových plodů a poslední tři jmenované komodity prodává z větší části jako certifikované produkty ekologického zemědělství7. Zahraniční investice do těchto podniků jsou na vzestupu. Ovšem pokud jde o udržitelné zemědělství, nejpůsobivější inovace Kuby spočívá v její síti městských farem a zahrad.
Podle kubánského ministerstva zemědělství je asi 150.000 akrů půdy obděláváno v tisících městských a příměstských komunitních farem, od skromných dvorků až po parcely, které živí celé městské bloky. Organoponicos, jak se nazývají, ukazují, jak kombinace úsilí zdola a státní podpory může vyústit v rozsáhlou změnu, jak se sousedé mohou spojit a zajistit si potraviny. Když nastala potravinová krize, organoponicos představovaly ad hoc reakci místních komunit za účelem zvýšení množství dostupných potravin. Ovšem když se ukázala síla hnutí komunitních farem, vložila se do toho kubánská vláda a poskytla klíčovou infrastrukturu, pomoc a poradenství.
Většina organoponicos je vybudována na půdě nevhodné k obdělávání; spočívají na zvýšených záhonech. I když je zahrada založena, její provoz je nadále velmi náročný na lidskou práci. Veškeré sázení, setí a pletí je prováděno ručně, stejně jako sklizeň. Úrodnost půdy je udržována kompostem. Farmy zpracovávají vlastní nadbytečnou biomasu, společně s hnojivem z blízkých venkovských farem na kompostech, které dodávají bohaté hnojivo. Pracovníci rozptýlí kolem dvou liber kompostu na čtvereční yard záhonů před každým novým setím či sázením.
Jason Mark píše6: ‘Navzdory tropickému vedru to nevypadá jako dřina. Mezi zaměstnanci organoponicos panuje zřetelná hrdost na to, co vytvořili. Vládne zde atmosféra spolupráce a sounáležitosti. Není tu žádný šéf, ale každý dobře rozumí své roli a ví, co se od něj očekává. Práce je vykonávána plynule, s klidnou grácií.’
Zahradníci pocházejí ze všech možných společenských vrstev: umělci, lékaři, učitelé. Fernando Morel, prezident Kubánského sdružení agronomů, řekl: ‘Je to úžasné. Když jsme měli v osmdesátých letech více zdrojů, ropu a všechno, systém nebyl tak efektivní jako dnes.’
Ukazuje se, že hybridní veřejno-soukromé partnerství funguje dobře. Za poskytnutí půdy dostane vláda část úrody, většinou kolem jedné pětiny, kterou používá ve státních centrech denní péče, školách a nemocnicích. Pracovníci zbytek úrody prodávají ve stáncích přímo na farmách. Je to víc než spravedlivý obchod.
Město Havana nyní produkuje dost jídla pro všechny své obyvatele, takže každý může mít denně 280 g ovoce a zeleniny. Potravinový program OSN doporučuje 305 g.
Joe Kovach, entomolog ze státní univerzity Ohio, který Kubu navštívil s vědeckou delegací v roce 2006, situaci shrnuje: ‘Za 25 let, co pracuji s farmáři, toto jsou nejšťastnější, nejoptimističtější a nejlépe placení farmáři, které jsem potkal.’
U prodejních stánků se tvoří dlouhé fronty; lidé nakupují kvalitu a čerstvost, je sklizeno přesně tolik, kolik kupují, čímž se odpad redukuje na minimum.
Městské zemědělství po celé zemi snižuje závislost městského obyvatelstva na produkci z venkova. Vedle organoponicos existuje více než 104.000 malých parcel, dvorků a lidových zahrad, velmi malých ploch o celkové rozloze více než 3.600 ha, které vypěstují více než organoponicos a intenzivní zahrady dohromady1. Dále tu jsou samozásobitelské farmy u továren, úřadů a firem, více než 300 jich je jen v Havaně. Produkují mnoho zeleniny, kořenové zeleniny, obilovin a ovoce, stejně jako mléko, maso a byliny. Kromě toho fungují předměstské farmy, které jsou intenzivně obdělávány s důrazem na efektivní hospodaření s vodou a maximální omezení agrotoxinů; tyto farmy jsou velmi důležité v těchto městech: Havana, Santa Clara, Sancti Spiritus, Camaguey a Santiago de Cuba. Stínění a dělené obdělávání umožňuje celoroční produkci i v době, kdy je síla slunce nejintenzivnější. Jsou rovněž využívány různé půdní substráty a hnojiva, malé záhonky, kontejnery, balkóny, střechy atd. s minimální potřebou půdy. Produkce zeleniny se od roku 1994 každoročně zdvojnásobuje či ztrojnásobuje a městské zahrady nyní vypěstují kolem 60 % veškeré spotřeby zeleniny na Kubě, ale pouze 50 % zeleniny spotřebované v Havaně.
Úspěch městského zemědělství je připisován snaze každého průměrného kubánského občana dosáhnout ideálu místní produkce potravin7. Svět se toho může tolik naučit z kubánské zkušenosti, v neposlední řadě je to fakt, že zemědělství bez fosilních paliv je nejen možné, ale také vysoce produktivní a v mnoha směrech zdravé.

Dr. Mae Wan Ho je ředitelem a spoluzakladatelem Institutu pro vědu a společnost sídlícího ve Velké Británii (www.isis.org.uk), vydavatelem časopisu Science in Society a vědeckým poradcem Third World Network.

Odkazy:
Wolfe L. R. Rural-urban migration and the stabilization of Cuban agriculture. Food First, Institute for Food and development Policy, 17.prosince 2007, http://www.foodfirst.org/node/1123
2Holt-Gimenez E., Altieri MA and Rosset P. Ten Reasons Why the Rockefeller and the Bill and Melinda Gates Foundations’ Alliance for Another Green Revolution Will Not Solve the Problems of Poverty and Hunger in Sub-Saharan Africa. Food First Policy Brief No. 12. října 2006
3 Murphy C. Cultivating Havana: Urban Agriculture and Food Security in the Years of Crisis, květen 1999, www.foodfirst.org
4 Ho MW. Exploding the food myths in the GM debate. ISIS News 5, červenec 2000
5 Wright J. Falta Petroleo! Perspectives on the emergence of a more ecological farming and food system in post-crisis Cuba, Wageningen UR 2005 ISBN: 90-8504-197-X
6 ‘Success story, urban farming thrives in Cuba (part one)’, Jason Mark, 11. dubna 2007, peopleandplanet.net, http://www.peopleandplanet.net/doc.php?id=3003
7 ‘Success story, urban farming thrives in Cuba (part two)’, Jason Mark, 11. dubna 2007, peopleandplanet.net, http://www.peopleandplanet.net/doc.php?id=3004

 

 
 
 
Ekumenická akademie

Sokolovská 50
186 00 - Praha 8 - Karlín
tel./fax: +420 272 737 077
ekumakad@ekumakad.cz
www.ekumakad.cz
IČ: 638 36 009