.jpg)
K pochopení jedinečnosti M. L. Kinga je třeba podívat se poněkud obecněji na koncepci lidských práv. Přes obecnou známost tohoto tématu to nemohu pominout. Vzhledem k anachroničnosti a naivnímu idealismu koncepce přirozených lidských práv se hodlám omezit v zamyšlení nad touto teorií právě vyřčenou větou. Nepůjdu ani do antiky, Říma či středověké Padovy. S vědomím jisté redukce se chci podívat na pojetí tzv. lidských práv během americké a francouzské revoluce a konsensuální koncepci poválečné OSN.
V 18. století elity v britských koloniích nehodlaly již nadále trpět svévoli oligarchie a suveréna z Britských ostrovů. V jejich obžalobě v deklaraci nezávislosti pak jako důvod k radikálnímu oddělení kolonií autoři deklarace uvádějí, že „všichni lidé jsou stvořeni stejně, že jsou svým stvořitelem vybaveni určitými nezcizitelnými právy, jako jsou život, svoboda, touha po štěstí.“ Autoři to napsali s vědomím toho, že tato práva nemají a nebudou mít afričtí otroci a indiáni.
Francouzská revoluce jde v definici základních práv dále a ustanovuje v Deklaraci práv člověka a občana, že „účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.“
Obě revoluce a jejich filosofický podklad v zrcadle následných událostí umožňují výklad, podle něhož šlo o potvrzení emancipačních snah nových elit a části společnosti, které přestal vyhovovat stávající systém. Ten totiž nadále brzdil rozvoj a omezoval možnost aktivního podílu na něm.
Úplně jiným směrem se vydalo obrozené společenství národů poučené hrůzami druhé světové války, když v rámci OSN definovalo Všeobecnou deklaraci lidských práv. Tato vize, s nadějí stát se zárodkem světové ústavy, stanovila lidská práva jako souhrn společenských záruk, které by každému jednotlivci poskytly skutečnou svobodu a jistotu harmonického a důstojného rozvoje.
Mimo ideologické a světonázorové teze zde nejdeme dvě koncepce. Jedna staví svobodu jako garanci proti zvůli suveréna a ta druhá jako rovnost příležitostí a zajištění důstojných minimálních životních potřeb.
V tomto ohledu se zdá být anachronickou a čistě ideologickou diskuse o negativních a positivních lidských právech. (Negativním lidským právem se rozumí ta práva, pro jejichž uplatnění stát nemusí konat žádnou aktivitu, u positivních práv by naopak měl konat pro jejich zajištění.) Svoboda slova ztrácí svůj negativní charakter ve formálně autoritářských i formálně demokratických režimech, kde si můžete říkat co chcete, aniž by to bylo možno šířit - např. prostřednictvím médií ovládaných nomenklaturou či oligarchií, a kde případné úspěšné šíření nepohodlných myšlenek může znamenat buď policejní nebo i jinou represi – např. ztrátu zaměstnání a umístění na černou listinu. Vlastnictví je positivním (ne)právem, pokud složitými preferencemi upřednostňujeme vybrané skupiny na úkor ostatních. To je nakonec i příkladem z USA, kde rozdělení majetku na úkor části obyvatel – konkrétně pozemková reforma - bylo důležitým předpokladem růstu. Stejný postup zvolily i jiné země, včetně vznikajícího Československa. Když ovšem podobný zákon uplatnil v padesátých letech v Guatemale prezident Árbenz, byly to právě Američané, kteří se operací PBSUCCESS zasadili o jeho svržení s následkem mnohaleté občanské války se statisíci obětí.
Je tedy patrné, že lidská práva jsou především to, co elity potřebují k potvrzení a legitimizaci svého postavení. V tomto smyslu můžeme vymezit novou definici a mluvit o negativních lidských právech kontextuálně tam, kde skupiny prosazují především své zájmy, zatímco pozitivní práva jsou ta, která jsou prosazována, aniž by měla přímý dopad na skupinu, která je prosazuje.
Každá revoluce potřebuje svůj čas, místo a hlavní aktéry. Bylo to tak i s hnutím za práva afroameričanů. Ostřílení aktivisté E. D. Nixon a JoAnn Robinson už dlouho připravovali bojkot autobusů v Mongomery, Rosu Parkerovou už dlouho štvala segragace v autobusech, mladý King hořel touhou bojovat proti bezpráví a chudí, středostavovští i bohatí černoši měli dost nekončící nadřazenosti bělochů. Zatčení Parkerové 1. prosince 1955 svedlo tyto aktéry dohromady a zahájilo nevídané tažení napříč Spojenými státy. M. L. King vyšel z montgomerského bojkotu jako zářící hvězda, jen částečně proto, že dokázal spojit radikály s váhajícími církevními funkcionáři.
Další dekádu bojoval King za práva afroameričanů. Byl mnohokrát uvězněn, usilovali mu o život. Nepřátelé rovnoprávnosti během té doby zavraždili mnoho aktivistů i nevinné oběti. Možná právě neudržitelnost pokračujícího násilí vedla federální politiky k postupným změnám. Pomáhala tomu i Kingova strategie radikálního nenásilí, v jejímž kontrastu brutalita rasistů zřetelně vynikala. Akce obsazující restaurace, koleje a veřejné prostory sice přivedly Kinga a jeho spolupracovníky mnohokrát do vězení, ale v roce 1964 vedly nakonec k přijetí zákona o občanských právech, který zakázal segregaci ve školství, na veřejných místech, při zaměstnávání i bydlení. Při přijímání tohoto si srdečně potřásli rukou Dr. King s Malcolmem X. Díky lobbyingu feministických organizací byl k tomuto zákonu připojen i dodatek zahrnující rovnost pohlaví.
Téhož roku dostává King Nobelovu cenu a stává se jejím nejmladším nositelem. Jeho dalším cílem se stává rovné volební právo. Po masových demonstracích v Alabamě a stovkách zatčených byl nakonec zákon přijat.
M. L. King mohl být spokojen. Zbývalo sice ještě hodně k tomu, aby zákony byly naplněny, ale hnutí za občanská práva dosáhlo rovnoprávnosti, která zaručovala svobodu, vlastnictví a volební právo. Mohli bychom to zde uzavřít s tím, že hnutí dosáhlo základu negativních práv. Dále se soustředilo a soustředí na jejich potvrzení a dodržování. Černošská buržoazní revoluce dosáhla svého vrcholu a dokázala své cíle prosadit nenásilnou cestou. Náš příběh tu ovšem nekončí. Přes obdivuhodné dílo všech bojovníků za občanská práva, co mě na životě Dr. Kinga zaujalo nejvíce, bylo to, co následovalo.
Tady bych se ještě jednou vrátil ke svému úvodu o lidských právech. Černošská revoluce v USA dokázala vynutit na suverénovi garanci základních svobod, které byly důležité pro zapojení černochů do veřejného života a které je mohly přiblížit postavení bělochů. Condoleezza Rice, generál Powell či Barack Obama jsou děti tohoto boje. Děti, které popírají vše, o co se kdy MLK snažil. Právě na nich vidíme, že samotný úspěch revoluce nezaručuje žádný další pozitivní vývoj. Elity, které získaly své svobody, nepokračují, stejně jako to bylo v případě jiných buržoazních revolucí, v rozšiřování svobod na další marginalizované skupiny. King byl výjimkou. Své postavení a svou sílu věnoval také zápasu za to, aby se svoboda a důstojnost stala realitou pro co nejširší vrstvy.
Nebylo to jednoduché. Když vystoupil proti válce ve Vietnamu, magazín Time o jeho dnes slavném protiválečném projevu napsal, že je to demagogická pomluva, která vypadá jako text pro rádio Hanoi. King ve svém projevu shrnul hlavní argumenty proti válce. Upozornil také na enormní zbrojní výdaje v porovnání se sociálními a rozbil mýtus, že se jedná o boj za svobodu a demokracii. Kriticky se proti Kingovi postavili také někteří představitelé z hnutí za občanská práva. Obávali se, aby Kingův širší záběr a nové cíle nediskreditovaly boj proti rasismu. M. L. King ovšem v kritice agrese USA nepolevil.
Vedle toho však začal s novou kampaní, která se měla stát nejambicióznějším projektem k dosažení lidských práv v USA. Poor People‘s Campaign si vytyčila za cíl dosažení plné zaměstnanosti a přiměřených příjmů, dostupného bydlení pro všechny, zajištění těch, kteří nemohou pracovat, a rovné podmínky ve vzdělávání. Southern Christian Leadership Conference (SCLC) vytvořila strategii pro kampaň, která měla vzdělávat lidi v bojovném nenásilí, připravovat blokády a donutit tak vládu jednat. Kampaň překročila hranice rasy a náboženství a měla se stát celonárodním hnutím. Reader‘s Digest varoval před povstáním.
První akce začaly v chicagském slumu Lawndale. King se sem přestěhoval a spolu s SCLA organizovali pochody a bojkoty placení nájmu, když místo toho nájmy věnovali na údržbu domů.
King otevřeně deklaroval přípravu velké demonstrace ve Washingtonu, která bude podporovat přijetí zákona o ekonomické spravedlnosti. K prosazení návrhu měly být použity veškeré nástroje aktivního nenásilí včetně blokád, které by paralyzovaly činnost federálních úřadů.
Měsíc před smrtí podpořil stávku memphiských popelářů a přidal se k jejich pochodu.
Jak vyplývá z vyšetřování, FBI sledovala Kingovy aktivity od začátku. V rámci Counter Intelligence Program (COINTELPRO) byly vytvářeny falešné materiály, které měly Kinga, jeho rodinu, kolegy a celou SLCA diskreditovat. Přes odposlechy a vydírání se jim to nepodařilo. Starosti vlády i FBI skončily dřív, než se kampaň za odstranění chudoby v USA stačila pořádně rozjet. M. L. King byl zavražděn a zákon o ekonomických právech nebyl nikdy přijat.
Poslední dva roky života M. L. Kinga nejsou často zmiňovány. Přesto právě tady se ukázala síla jeho osobnosti. Poté, co se mu podařilo prosadit zájmy své skupiny a vybudovat si na nich postavení, využil toho ve prospěch těch, kteří na tom byli ještě mnohem hůř než on na začátku svého boje.
MLK se nestal nikdy populární v Čechách. Ani v církvích ani mezi občanskými aktivisty. Naše buržoazní revoluce v r. 1989 skončila novým rozdělením pozic. Nikdo z lídrů se nikdy nepokusil o zásadnější reflexi lidských práv v jejich celé šíři. Následkem toho je jejich eliminace v současnosti.
MLK měl sen o světě, který bude možno společně sdílet ku prospěchu všech. Sen o světě, v němž obrovské zdroje, kterými disponujeme, nebudou zneužívány k ničení, ale k rozvoji. Kde lidé různých ras a náboženství budou spolupracovat a nebudou se vraždit, lynčovat a vést proti sobě války. Kde se církve a náboženské spolky stanou alespoň ozvěnou transcendentního volání po spravedlnosti a nebudou jen dogmatickými spolky bažícími po moci.
Tento sen skončil v motelu Lorraine, přesně rok po jeho projevu proti válce ve Vietnamu. V posledním kázání řekl: Vystoupil jsem na horu a viděl jsem zaslíbenou zemi. Věděl, že tam již nedojde, ale viděl. Miliony lidí ji dodnes neviděli, ale ani o ní nikdy neslyšeli. Mnozí se o ní i stydí mluvit. Sen o sdíleném světě se nenaplnil. Po Kingovi byli zavražděni další nositelé tohoto snu. Biskup Romero, president Allende, Ken Saro Wiwa.
Máme-li se alespoň trochu přiblížit k myšlence světa, který budeme společně sdílet, je třeba si uvědomit, že naše práva jsou pouze měřítkem nás samých. Bez toho, aniž bychom každému zajistili důstojný a hodnotný život s rovnou možností ovlivňování a participace, bude právo a spravedlnost jen eufemismem pro kodifikovanou svévoli.
Martin Luther King mladší ukázal, že prosazování lidských práv neznamená jen prosazování vlastních zájmů, ale hledání spravedlivého uspořádání společnosti pro všechny.