První, co se uchazeč o práci novináře dozví, je, že kousne-li pes člověka, nejedná se o zprávu, zato kousne-li – oproti přirozenému pořádku věcí – člověk psa, zpráva to je.
V souladu s touto definicí je pak nepochybně pověření Justina Yifu Lina hlavním ekonomem Světové banky a navíc viceprezidentem pro ekonomii významnou zprávou. Ani ne tak proto, že by to bylo poprvé, co je tato pozice zastávána někým z rozvojové země – koneckonců Lin je Číňan a jeho země za dvacet let předběhne ekonomiku Spojených států – jako spíš proto, že je znám svými kritikami „Washingtonského konsenzu“ a zejména privatizace, tedy dvou politik, které Světová banka v posledních dvou desetiletích vehementně podporovala.
S více než stovkou článků publikovaných v akademických časopisech, z nichž většina pojednává o zemědělské ekonomice a rozvoji, je Lin uznávaným badatelem a jeho jméno se již léta objevuje na seznamu kandidátů na Nobelovu cenu za ekonomii. Toto ocenění bylo uděleno také Josephu Stiglitzovi v roce 2001, a to poté, co odešel ze Světové banky ze stejného postu, na který v květnu nastoupí Lin. Stiglitz ostře vystupoval proti Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF) a Světové bance po svém odchodu z ní. Lin to již dělá teď, ještě než vůbec nastoupil.
„Světová banka a MMF doporučili rozvojovým zemím Washingtonský konsensus, jenž je založený na zásadních principech neoklasické ekonomie,“ prohlásil Lin na jedné konferenci. „Většina zemí východní Evropy a zemí bývalého Sovětského svazu následovala toto nasměrování, založené na stabilizaci, liberalizaci cen a privatizaci, tedy třech reformách považovaných za nutné a u kterých je žádoucí, aby probíhaly současně. Výsledek byl prudký a dlouhotrvající pokles hrubého domácího produktu, vysoká míra inflace a zhoršení sociálních ukazatelů“.
Namísto těchto terapií metodou šoku, obhajovaných ve své době Jeffreyem Sachsem a Miltonem Friedmanem, navrhuje Lin „čínské směřování“, které „nenásleduje žádnou fundovanou teorii, ani se neřídí předem navrženými plány“, nýbrž je „pozvolné, evoluční, částečné, rostoucí, často experimentální a především nepočítá s hromadnými privatizacemi“.
Tento model se v Číně začal uvádět do praxe v roce 1978, ve stejném roce, kdy Lin dokončil svá studia obchodního managementu (současně se studiem byl vojenským kapitánem na Taiwanu, povstalecké čínské provincii, jež byla v této době spravovaná diktátorským a zuřivě antikomunistickým režimem Kuomintangu - Čínské národní strany - v čele s Čankajškem). V roce 1979, kdy studená válka byl v plném proudu, se kapitán Lin „dostal do zpráv“ tím, že se přeplavil z Taiwanu na kontinentální Čínu, zanechávaje za sebou akademickou a vojenskou kariéru a ženu, jež s ním tehdy čekala druhé dítě. Skandál měl takové rozměry, že ještě zcela nedávno - v roce 2000 - Taiwan oficiálně Lina přesunul z kategorie „zmizelý“ do kategorie „dezertér“ (stále jím je). V případě, že Lin – jak prohlásil, že zamýšlí – vstoupí na půdu ostrova, například aby navštívil hrob svého otce, podléhá okamžitému zatčení.
Pekingská vláda přijala s poctami marnotratného syna. Ten pokračoval ve svých studiích a v roce 1982 v Číně dokončil postgraduální studia marxistické politické ekonomie. Byl mezi prvními čínskými stipendisty v USA a v roce 1986 získal doktorát v oboru ekonomie na chicagské univerzitě (ano, té, která dala vzniknut Chicagské škole a na které působil i Milton Friedman). Cesta do USA mu umožnila znovu se setkat se svou ženou, jež v této době rovněž získala v USA doktorát. Po návratu do Číny kombinuje akademický výzkum s pozicí vládního poradce a výukou a v roce 1994 zakládá Čínské centrum pro ekonomický výzkum. To vedl až do února tohoto roku, kdy byl jmenován prezidentem Světové banky Robertem Zoellickem na zmiňovanou novou pozici.
Zoellick je republikán, bývalý výkonný ředitel investiční skupiny Goldman Sachs. Spolu s Condolleezzou Riceovou a Paulem Wolfowitzem tvořil ultrakonzervativní poradní skupinu George W. Bushe v průběhu jeho prezidentské kampaně. Skupina sama sebe nazývala „vulkáni“ (jako pocta římskému bohu ohně... a prvnímu výrobci zbraní). Co sleduje Zoellick tím, že jmenuje člověka pocházejícího z protilehlé strany planety a zastávajícího obdobně protilehlou ideologii do funkce šéfa „pece“, kde se taví ekonomické politické strategie Světové banky? Přiblížení Číny „Washingtonskému konsenzu“ (Čína minulý rok předčila Světovou banku v pozici nejvýznamnějšího dárce zahraniční pomoci Africe) nebo naopak jeho významnou reformu?
O tom se lze jen dohadovat. Víme ale, co si myslí Lin. „V Chicagu jsem se naučil, že v ideálním světě trh nepochybně nabízí ta nejlepší řešení,“ prohlásil v rozhovoru pro německý deník Die Zeit krátce po svém jmenování. „Ale ve skutečnosti existuje celá řada distorzí, zejména v rozvojových zemích. Jako marxista věřím, že dříve, než budeme vnucovat tržní ekonomiku nebo Washingtonský konsensus, které fungují jenom v ideálním světě, je třeba brát v úvahu faktory jako kvalita institucí a historická dědictví zemí.“
Bude teď tedy Světová banka podporovat „čínský model“ rozvoje? „V Číně začal reformní proces v zemědělství. Venkované dostali půdu. Čína je hustě obydlená země. Jednotlivé pozemky jsou malé a vzdálenosti mezi výrobci a trhem jsou krátké. Když se Michail Gorbačov pokoušel realizovat podobné reformy v Rusku, neuspěl, poněvadž v Rusku jsou vzdálenosti a zemědělské usedlosti obrovské. Modely neexistují. Já věřím v nutnost diagnostikovat každý případ zvlášť. Každá země má svoje vlastní překážky rozvoje a svůj vlastní potenciál. Když jsem v roce 1979 přišel z Taiwanu do Číny, právě probíhala velká konceptuální změna. Domnívám se, že Světová banka nyní vstupuje do podobné fáze a že ve Washingtonu je čím dál víc lidí, kteří věří ve směřování založeném na jednotlivých diagnózách spíš než na předem stanovených přesvědčeních“.
Neměla by ovšem v působení Světové banky být přece jenom zabudovaná jistá pevně daná pravidla související například s dodržováním lidských práv? „Země se v průběhu toho, jak bohatnou, stávají liberálnějšími“, tvrdí Lin. „Současně s rozvojem budou růst i individuální svobody. Když jsem v roce 1982 cestoval do Chicaga, trvalo 6 měsíců, než jsem měl hotový pas a musel jsem vyplňovat nesčetné formuláře. Dnes dostane v Číně povolení kdokoli do 6 dnů. Jsem si jistý, že v Číně budeme mít demokracii. Bude to ovšem demokracie s čínskými rysy, stejně jako německá demokracie je odlišná od té anglické nebo severoamerické.“