czspenderu
Ekumakad.cz ›› Témata ›› Role kultury pro zachování identity – příklad Česka
 
 

f_icon.svg.png

Fair & Bio obchod

logo-bananas-sub_cz_yellow1.jpg

susy_logo_whiteclaim_background_small-2-.jpg

pestujplanetu_logo_web.png

mcf_logo_print.jpg

 

Spolupracujeme:

 

Role kultury pro zachování identity – příklad Česka

6. 10. 2003 - Dr. Alexej Kusák
<p>

<p>
Česká identita
</p>



<p>

<p>
Dr. Alexej Kusák
</p>



<p>

<p>

</p>



<p>

<p>
Kultura, zejména jazyk a literatura mají v české historii konstitutivní charakter. To znamená, že vznik moderního českého národa je velmi úzce svázán se vznikem novočeské literatury a s kodifikací českého jazyka. Od druhé poloviny 18. století skupina nadšenců chtěla dokázat, že čeština je pro vyšší, tedy literární komunikaci stejně vhodná jako němčina, v které se veškerý intelektuální život odehrával. Tato snaha dala vzniknout prvním moderním básním, ale také prvnímu českému divadlu a českým hrám. Řeč této literatury byla ještě hodně neohrabaná, náměty byly často hodně naivní, v dnešním českém čtenáři vzbuzují často úsměv. České řeči leckdy chyběla slova, zejména proto, že se zejména veškerý vědecký život odehrával pouze v němčině, takže pro takové nové vědecké objevy, jakým byl ve fyzice vzduch, bylo nutné si vypůjčit adekvátní slovo z jazyka národa, kde byl vědecký život rozvinutý, tady v tomto případě z ruštiny. Z ruského vozduch se tak stal český vzduch pouhým vypuštěním jedné hlásky. Také život ve vyšší společnosti byl pro český jazyk po dlouhá staletí uzavřen. I zde scházely tedy výrazy pro určité předměty, které vesnický lid neznal, například výraz pro kapesník. Nebylo to jednoduché, někteří jazykoví nadšenci navrhovali pro kapesník jiná řešení, která dnes zní velmi kuriózně a kolují mezi studenty českého jazyka jenom jako žert: pro kapesník bylo navrhováno slovo nosočistoplen. Tento stav české společnosti byl výsledkem prohry českých stavů v bitvě na Bílé hoře v roce 1620, po které následovala poprava 21 českých i německých šlechticů, kteří stáli na straně protihabsburského povstání, posléze násilné vyhnání nekatolické šlechty a nekatolické inteligence, včlenění českých zemí do rakouskouherského mocnářství, a násilná rekatolizace a postupná germanizace. Pro toto období, které spadá vjedno s barokem, se vžil v českých dějinách název &bdquo;doba temna&ldquo;.
</p>



<p>

<p>
S osvícenstvím přišel vědecký zájem o filologii, studium jazyků, a tak se přirozeně někdo musel ujmout studia jazyka českého, který byl pro tehdejší vědecký svět považován za jazyk mrtvý. Tak k němu přistupoval také Josef Dobrovský, jeden z tehdy mezinárodně uznávaných slavistů, který ovšem, jak se slušelo, napsal a vydal v roce 1792 své Dějiny české řeči a literatury německy. České obrození, renesance českého národa, byla zpočátku věcí několika málo nadšenců - vlastenců. Když jeden z této skupiny později navštívil místo, kde se tito vlastenci scházeli, při pohledu ke stropu pravil: &bdquo;Kdyby toto klenutí náhodou spadlo, bylo by po české literatuře.&ldquo; Tito vlastenci vstupovali do prostředí, které jim nebylo přátelské. Jak napsal ve svých vzpomínkách jeden z účastníků tohoto hnutí: &bdquo;České národní vědomí bylo z lidu tak vyhynulo, že Čech se styděl za své jméno. Národ český podobal se velikému mrtvému bahništi. Když posléze přece zde a onde světélka na jeho povrchu se objevovati počala, považovali je i soudnější lidé za pouhé bludičky, za známky vnitřního kvašení a počínající hniloby.&ldquo;
</p>



<p>

<p>
V době předbřeznové, tj. v první třetině 19. století, byla česká literatura již vytvářena básníky a romanopisci, jejichž díla už bylo možné srovnat s plody kultury evropské.
</p>



<p>

<p>
Tato díla ovšem vyrůstala v prostředí značně provinciálním a navíc nasála do sebe atmosféru biedermeieru, jak přicházela do Čech zejména z Vídně.
</p>



<p>

<p>
Biedermeier poznamenal českou kulturu na dlouhou dobu dopředu. Stal se mateřským znamením vznikající české kultury. To mělo dalekosáhlé následky. Jeden z historiků české literatury napsal, že biedermeier vnutil vznikající české literatuře určitý kánon hodnot, který se stal kritériem všeho, co tehdy vznikalo. V poezii, dramatu i próze se muselo hledět spíše na tyto hodnoty než na hodnoty umělecké. Vojtěch Jirát, významný historik tohoto období české literatury napsal, že &bdquo;výraz básnický se musel zřeknout složitých obratů i smělých obrazů&ldquo;, potlačují se city &bdquo;příliš vášnivé a osobité&ldquo;, &bdquo;radost je mravním příkazem&ldquo;, napodobuje se lidová píseň. Pro tehdejší českou literaturu jsou příznačné &bdquo;nenávist ke vzrušení a spěchu&ldquo;, &bdquo;nedůvěra ke všemu, co porušuje harmonii, pravidlo a střízlivou rozvahu a do spořádaného světa vnáší chaos nevypočitatelných náhod a nevysvětlitelných jevů... ke všem dobrodružstvím vůle a činu, jakož i k přírodě a mýtu.&ldquo;
</p>



<p>

<p>
Biedermeier, myšlenkové hnutí rozšířené v prostředí středních vrstev společnosti, v kruzích řemeslníků a malých obchodníků, v prostředí měšťanských salonů a kávových dýchánků, chtěl především, aby česká literatura sloužila zájmům tehdy se zvolna vytvářející české společnosti, aby fungovala jako jakási náhražka politiky, aby svou existencí ohlašovala existenci národních zájmů a koneckonců i národků na moc. Literatura a celá česká kultura musela být především účelná, musela manifestovat přítomnost česky mluvících občanů uprostřed společnosti, která zejména ve městech mluvila výhradně německy. Tento proces vytváření národa je provázen několika paradoxy. Je to především rozpor mezi společenskými aspiracemi Čechů a kulturou, která se v této chvíli ještě nemohla dostat na velkou scénu tehdejší veřejnosti a tak přežívala v uzavřeném prostředí domácích slavností, večírků, vlasteneckých bálů. Byla to ještě kultura velmi nejistá. Jak na to vzpomíná libretista Smetanovy Prodané nevěsty Karel Sabina: &bdquo;Společenské poměry nepřipouštěly nežli činnost skromnou... Bojovali jsme ještě s českou abecedou, většina zápasila ještě posud s gramatikou a ani úplný český slovník nebyl ještě dokonán.&ldquo;
</p>



<p>

<p>
O českém spisovatelství píše Karel Havlíček Borovský, jeden z velkých českých spisovatelů a žurnalistů velmi ironicky: Když někdo vydá knihu a je špatně přijata, tváří se uraženě, protože je také vlastenec a v jeho díle je urážena také vlast. &bdquo;Ale to je málo. Kromě toho je v Čechách každý vlastenec (ach bože) také spisovatelem. A vlastencem může být v Čechách každý tvor, jen když české písně zpívá a přitom si z korbelíčka nalívá...&ldquo;
</p>



<p>

<p>
Není také náhoda, že většina politiků, historiků a vědců byla také literáty. Toto začlenění české literatury do struktur biedermeierovských regulí vedlo k ostré srážce, jakmile se objevil mladý básník, který vydal dílo, o jehož básnické hodnotě nebylo pochyby a v němž česká řeč se zaskvěla netušenou krásou, krásou, kterou se inspirovaly všechny následující básnické generace a ke kterému se hlásili i čeští surrealisté. Mám na mysli lyrickoepickou báseň Máj Karla Hynka Máchy. Jakmile tato báseň vyšla, spustil se unisono pokřik, že tato báseň není svým obsahem česká. Kritikům se zdála být ošklivá, neboť si vzala za námět thriller, kausu syna, který zavraždí ze žárlivosti svého otce a je za to pověšen. Josef Kajetán Tyl, básníkův přítel a autor textu pozdější české hymny (Kde domov můj) vyčítá Máchovi, že &bdquo;nenašel v české skutečnosti nic půvabnějšího&ldquo;, než se zabývat zlosynem. &bdquo;Proč u nás, prosím, muži mladému, kolem a popravou jest se obírati?&ldquo; A jiný kritik by chtěl, aby básník místo líčení popravy vylíčil odsouzencovo obrácení se k bohu. Kritika se domnívá, že Máchu svedla na tuto hnusnou dráhu poezie Byronova. Básník Chmelenský svou kritiku končí otázkou &bdquo;Co nám do Byrona?&ldquo;
</p>



<p>

<p>

</p>



<p>

<p>

</p>



<p>

<p>

</p>



<p>

<p>
Identita 2
</p>



<p>

<p>

</p>



<p>

<p>
Taková stanoviska nacházela také teoretickou oporu, někdy velmi naivní, ale z per velmi autoritativních. Havlíček tehdy napsal: &bdquo;Poesie tendenční jest lepší než netendenční proto, že jest víc: jest totiž předně poesie, a pak ještě o něco víc.&ldquo; Také o generaci pozdější Jan Neruda, básník dodnes živý a milovaný, napsal: &bdquo;Rád bych věděl, proč by vlast a národ, rovnost a volnost měly být méně poetickými tématy, než jaro a les, růže a slavík, měsíční svit, milost přátelství atd. Nastane-li mír, oddejme se třeba hrám a fantasiím, teď ale jsme v boji.&ldquo;
</p>



<p>

<p>
Ani reprezentanti generace, v které už byli zastoupeni profesionální čeští politici, se nevyhnuli tomuto myšlenkovému úskalí. Vůdčí postava této generace a pozdější prezident a zakladatel Československa T. G. Masaryk nebyl výjimkou. Svědčí o tom řada jeho soudů, jak je vyslovil ve svém díle O studiu děl básnických z roku 1884 i v dílech pozdějších. V tehdy aktuálních polemikách s naturalismem Zolovým vyslovil svůj negativní soud o Zolovi podobně, jak to učinila rakouská sociální demokracie na svém sjezdu v roce 1896. Masaryk popírá, že je naturalismus uměním, &bdquo;rozumí-li se slovem tím ta jistá sprostota, která v nové době tak často se vyskytuje. Hnus, i když je líčen tak, jak je, není ještě uměleckým předmětem... Dosti povrchní gynekologické znalosti, které Zola formou románovou halí, nikterak nezdají se mi býti pravým uměleckým poznáním světa.&ldquo; Podobně jako pozdější marxističtí dogmatici označuje Masaryk celou plejádu moderních tvůrců za dekadenty. Nálepku dekadentů tak dostávají u Masaryka takoví tvůrci, svými díly naprosto nesourodí, jako byl Dostojevskij, Allan Edgar Poe, Baudelaire, nebo také autoři pozdější, jejichž znalost svědčí o Masarykově zájmu o současnou literaturu. Mezi ty, které Masaryk odsoudil jako sexuální romantiky, odchovance Nietzscheho nebo Freudovy, patřili Joyce a Lawrence, Dreiser nebo Sherwood Anderson. Všechny moderní proudy v literatuře jsou Masarykovi výrazem mravní krize společnosti po roce 1870. Někdy jsou Masarykovy soudy na hranicích komična: například když napsal, že Defoův Robinson se nehodí jako četba pro mládež, protože jeho popisy &bdquo;zaslepují oči životem vymyšleným&ldquo;. Všechny tyto snahy o zapřáhnutí literatury do politického úsilí o ustavení a utvrzení českého národa jako rovnocenného partnera ostatních národů evropských byly doprovázeny intenzivní aktivitou historickou. Musela být vyvrácena představa, že Čechové jsou jakýmsi bezvýznamným kmenem bez minulosti a tudíž bez významu, zapomenutým v jakési kotlině mezi horami. Bylo tedy pouze přirozené, když se historik Palacký, autor reprezentativních Dějin národu českého - i když přirozeně napsaných německy - stal politickým vůdcem a získal čestný přídomek Otec národa.
</p>



<p>

<p>
Při vší kritičnosti vůči těmto vlasteneckým, umělecky retardujícím tendencím tehdejší kultury je nutné vidět také pozitivní výsledek těchto snah, a tím je pozvolné utváření národa, rozvoj české společnosti s její pro tento proces tak významnou složkou hospodářskou. Začíná se rozvíjet hospodářský život, vznikají české dílny, české manufaktury, české bankovnictví v podobě kampeliček, vzniká český obchod, české živnosti, ve městech vzniká kompletní česká infrastruktura. K tomu ještě z venkova přicházejí zemědělští dělníci a domkáři, kteří - a to je velmi významné - dokonce neumějí německy a mluví různými českými či moravskými dialekty a začíná se tak tvořit čtvrtý stav, v kterém se zápas o sociální spravedlnost mísí s bojem národním. Také venkovské dívky, rovněž neobdařené znalostí němčiny, sehrají jako chůvy a kuchařky v městských rodinách nezastupitelnou roli v utváření české společnosti.
</p>



<p>

<p>
Že se při tom rodí český nacionalismus, je jen přirozené, tak jako se na druhé straně ke slovu hlásí nacionalismus německý. Tak se na německé straně zvedá velký odpor k zakládání českých škol, zejména české vyšší školství je Němcům trnem v oku. Tehdejší centrum Prahy je rozděleno na dvě přísně oddělené zóny: dnešní Národní třída byla korzem české společnosti, zatímco její prodloužení k Prašné bráně, bulvár Na Příkopě, byl dostaveníčkem německé společnosti a na jeho konci stál Deutsches Haus, dnešní Slovanský dům. Bylo to tak i v jiných městech habsburské říše. Tak na benátském náměstí San Marco byla jedna kavárna, kde sedávali Italové, zatímco na druhé straně v druhé kavárně směli sedět pouze Rakušané.
</p>



<p>

<p>
Že se tento nacionalismus vyjadřoval i v bojovných heslech, nejen v umírněném konstatování Palackého o &bdquo;stýkání a potýkání Čechů s Němci&ldquo;, je jen přirozené. Havlíček tehdy napsal: &bdquo;Nesmíme zapomínat, že jsme my Češi panující národ v Čechách a Němci jenom trpěný národ.&ldquo;
</p>



<p>

<p>
To vše se změní na konci 19. století, kdy přichází v české kultuře na scénu nová generace, která překonává konzervativní vlastenectví a zároveň i dogmatický marxismus tehdejší sociální demokracie a pod vlivem evropského, zejména pak německého, ruského a francouzského anarchismu se otvírá světu. To je také počátek přátelských styků mezi českými a pražskoněmeckými spisovateli, jak je reprezentovali na německé straně Egon Ervín Kisch, Max Brod, Franz Kafka, Franz Werfel, na české straně Jaroslav Hašek a celá plejáda básníků anarchisticky, to znamená internacionálně naladěných.
</p>



<p>

<p>
Na konci 19. století je českým publicistou Hubertem Gordonem Schauerem položena kardinální otázka, zda snahy o vybudování české kultury mají smysl, zda by nebylo ekonomičtější připojit se k rozvinuté kultuře německé, tedy zda by nebylo pro naše začlenění do Evropy užitečnější stát se Němci. Schauer vyjádřil něco, co tehdy hýbalo určitou částí české společnosti, byla to myšlenka národní sebevraždy, která vycházela z pochybností o smyslu budovat kulturu, která je příliš svázána s potřebami politického zápasu.
</p>



<p>

<p>
Na tyto otázky dala odpověď generace, která se orientuje na centrum evropské kultury, kterým se stává Paříž. Tehdejší mluvčí českého anarchismu Stanislav Kostka Neumann napsal, že &bdquo;české umění nebude moci vysloviti svého národního charakteru dokonale umělecky, dokud se nepřidrží rozhodně a poctivě vývojové směrnice evropského umění.&ldquo; A vývojová směrnice, to byla pařížská avantgarda, to byl Španěl Picasso a Francouz polského původu Apollinaire, vlastním jménem Kostrovicki, to byl pařížský Čech Kupka, Rumuni Tzara a Brancusi, Ital Modigliani, Němec Max Ernst a řada dalších umělců pocházejících z Polska, Maďarska a dalších evropských zemí.
</p>



<p>

<p>
Přirozeně že nebylo možné vžité stereotypy překonat najednou.
</p>



<p>

<p>
Tlak zvnějšku, zejména pak historické skutečnosti související s ohrožením Evropy nacismem a posléze stalinismem navrátili českou kulturu na čas k obrozenskému modelu kultury přetížené funkcemi. Ale českou kulturu a český národ už nebylo možné přehlédnout. Nejen muzikanti Smetana, Dvořák a Janáček, ale i tvůrci moderní výtvarné a literární řeči Kupka, Hašek, Čapek, Nezval, Kundera, Havel a Kolář se stali symbolem národa, který je pevně integrován do současné Evropy.
</p>



<p>

<p>
Hrozí v této nově organizované Evropě českému národu nějaké nebezpečí? Může být jeho identita nějak ohrožena? Těmto úvahám se budeme věnovat v druhé části mé přednášky.
</p>



<p>

<p>

</p>



<p>

<p>
Ernest Renan, jeden ze zakladatelů sociologie, napsal, že národ je každodenní plebiscit. To znamená, že o osudu národa rozhodujeme svým jednáním, a to jednak tím, že se k svému národu hlásíme, jednak že svým chováním vytváříme jeho charakter.
</p>



<p>

<p>
Pokud jde o přihlášku k národu, ta ovlivňuje nejen četnost, ale také kvalitu národa, zejména při velkých migračních vlnách, jako to bylo po bitvě na Bílé hoře, kdy Čechy opustila nekatolická šlechta a intelektuální elita v čele s Janem Amosem Komenským nebo ve dvacátém století v létech zakončených osmičkou (1938, 1948, 1968).
</p>



<p>

<p>
Uhájit si vlastní identitu ve sjednocené Evropě - to znamená především zkvalitnit nejen hospodářství, ale zejména vyrovnat se duchovně se změněnými podmínkami. Jestliže Masaryk po ustavení Československé republiky vyhlásil jako hlavní heslo &bdquo;Odrakouštit!&ldquo;, pak by dnešní heslo mohlo znít Odbalkánštět!, a to při vědomí, že také Masarykovo heslo stále ještě zůstává v platnosti. Rakousko bylo především státem, jehož byrokratický aparát vládl často s absurdní bezduchostí nad občany. Kafkovy romány jsou odrazem této atmosféry. Víra v papíry dosáhla obludných rozměrů. Komunistický režim tuto víru v bumážky ještě posílil. Pro Čecha je naprosto nepředstavitelné, že existují země a dokonce velmi významné - kde lidé nemají občanský průkaz. Jak tam mohou žít, zeptá se Čech. A vidíš, žijí tam. A tento u nás nepostradatelný dokument jim nechybí. Nemají ani rodné číslo a to už je opravdu vrchol nepořádku.
</p>



<p>

<p>
K rakouskému fenoménu patří také legitimismus. Co je psáno, to je dáno. Po válce se sejde Jugoslávec s Čechem. Jugoslávec vypráví, co se všechno u nich ve válce dělalo. Vyhazovali jsme mosty, vytrhávali koleje, přetrhávali dráty elektrického vedení. Čech řekne: To je moc pěkné. To bychom byli taky moc rádi dělali, ale u nás to bylo zakázané.
</p>



<p>

<p>
S legitimismem souvisí i lhostejnost k násilí, zejména pokud je kryto zákony a nařízeními. To se týkalo jak likvidace Židů, tak vyhnání Němců. A dnes před našima očima probíhá vyhnání Romů a Vietnamců na okraj společnosti. Máme na to vymyšlený hezký, vědecký termín: marginalizace.
</p>



<p>

<p>
S národní identitou souvisí velmi úzce národní jazyk a vztah k jiným jazykům. Epocha obrození vytvořila těsné sepětí jazyka, národa a vlasti. Ovládání jazyka se stalo základním kritériem pro příslušnost k českému národu. Vlastenci se tak chtěli odlišit od české aristokracie, která mluvila německy, ale pro kterou byla podstatná územní příslušnost k Čechám. Čech si dnes neumí jiný koncept národa a státu představit. Čtyř- nebo dokonce pětijazyčnost Švýcarů, když k němčině připočteme Schwyzer Ditzsch, je pro konstituci státu a národa pro Čecha nepochopitelná. Český lingvocentrismus, který doprovázel celý vývojový cyklus české kultury, se stal osudný tam, kde zabraňoval širším vrstvám získávat jazykové znalosti. Napomohl k tomu emocionální vztah k některým evropským jazykům. Němčina byla na dlouhou dobu zablokována jako jazyk národních nepřátel a okupantů. Francouzština, dříve tolik ctěná, ztratila po Mnichovu hodně příznivců. Totéž se stalo s angličtinou. Ruština jako nemilovaný školní jazyk ztratila definitivně respekt po ruské okupaci v roce 1968. A jiné jazyky? Češi je považovali za zbytečnost v době, kdy nemohli cestovat. Nač by nám byly? A to v zemi, jejíž první prezident razil heslo &bdquo;Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.&ldquo; Uhájit vlastní identitu mezi sousedními státy znamená především mít takové jazykové znalosti, které by umožnily dorozumění. Je to samozřejmý předpoklad normálního soužití v Evropě. Emocionální obsazení některých jazyků a také předsudky, že výchova dětí ve dvou či více jazycích je škodlivá, to určitě vrůstání do Evropy neprospívá. Že je bilingvismus či dokonce trilingvismus možný, to nám na příkladech předvádějí nejen potomci posledních českých šlechtických rodů, ale také - to nebudou Češi rádi slyšet - Romové. Zvláštní kapitolou je po staletí vypěstované plebejství Čechů, jejich stylizace do pozice malých občánků, kteří vzhlížejí k nenáviděné vrchnosti, a kteří z této pozice odmítají vše, co přesahuje jejich myšlenkový horizont. Spisovatel Jiří Mucha, syn slavného malíře Alfonse Muchy, poukázal v této souvislosti na úlohu šlechty v Čechách, která byla nositelkou dvojího útlaku, národnostního a náboženského. &bdquo;Takže český člověk odmítal z těchto důvodů všechno, co pocházelo od těchto kruhů a začal si zakládat na svém plebejství. To není demokratismus. To je plebejská nechuť ke všemu, co je lepší a vyšší.&ldquo;
</p>



<p>

<p>
Důležitá pro zachování vlastní identity bude schopnost nepodléhat autodestruktivním tendencím, jak se projevily v posledních letech u některých publicistů a historiků, zejména v diskusích kolem osoby bývalého prezidenta Beneše a jeho dekretů. Projevila se tu snaha přizpůsobit historii současným názorům na lidská práva, aniž by se braly v úvahu souvislosti, za jakých se určité události odehrály. Někdy tato snaha o brainwashing dostává tragikomické zabarvení. Například když vedoucí literární rubriky tradičního liberálního deníku vydával před několika dny Jana Husa za předobraz Usama bin Ladina.
</p>



<p>

<p>
Je přirozeně mnoho témat, o kterých by bylo možné v souvislosti s identitou Čechů hovořit. Je to například problém času, jeho interpretace při určování lhůt nebo termínů, kde se Češi blíží Italům, ale naprosto vzdalují Němcům. Je to také vztah ke kvalitě vyráběného a prodávaného zboží. Od zeleniny a ovoce, prodávaného ve velkých obchodních sítích, které by si nedovolil žádný západoevropský obchodník nabídnout ani jako zboží II. kvality, až po složité průmyslové produkty, poznamenané českým šlendriánem.
</p>



<p>

<p>
Diskutabilní jsou přirozeně také české nutriční zvyky, které zvyšují náklady na zdravotní péči a geneticky poznamenávají příští generace. O pivu, rumu a dalších lihovinách nemluvě. Soudržnost rodinného života by mohla být kvalitním přínosem českého národa do evropské komunity, kdyby nebyla současně spojována s určitou činností, kterou Češi ve prospěch rodinného soužití pěstují a kterou vyjadřují populárním heslem Kdo nekrade, okrádá svou rodinu.
</p>



<p>

<p>
Kladem může být pro Evropu české všeumělectví a schopnost improvizace, kdyby to zároveň nebránilo pronikání do světa nových technologií.
</p>



<p>

<p>
Jedním z velkých problémů České republiky je existence silné, dobře organizované a po moci toužící Komunistické strany Čech a Moravy, která by za určitých ekonomických okolností mohla komplikovat soužití uvnitř Evropského společenství, ale kterou by právě toto společenství dovedlo neutralizovat. Proč jsou komunisté třetí nejsilnější politickou stranou, to je ovšem téma pro speciální přednášku a hlubší analýzu.
</p>



<p>

<p>
Obtížně se vymycují některé návyky, které Češi získali za minulých totalitních režimů. Je to například onen zvláštní vztah k práci, pro který má němčina výstižné slovo Schlamperei a čeština je překládá výrazem z rakouštiny šlendrián. V konkurenci s vyspělou Evropu by to nemuselo dobře působit.
</p>



<p>

<p>
Při korekturách špatných návyků může působit nemanipulovatelnost Čechů, jejich tvrdohlavost. Propagace nekouření, zdravé stravy a abstinence je v Čechách, jak se tu říká, králíkům pro smích.
</p>



<p>

<p>
Ba mnohdy právě v těchto disciplinách spatřují Češi potvrzení vlastní identity. O sportu nemluvě.
</p>



<p>

<p>
Jiří Gruša ve své knize o Češích mluví také o tom, jak zejména v nové epoše se česká společnost vrací ke středověkým modelům loveckých družin. Je to obměna modelu, pro který Němci vymysleli slovo Seilschaften. Ale to jsme už u diskuse, která souvisí s aktuálními problémy a kde by měli přijít ke slovu i posluchači.
</p>



<p>

<p>

</p>

 

 
 
 
Ekumenická akademie

Sokolovská 50
186 00 - Praha 8 - Karlín
tel./fax: +420 272 737 077
ekumakad@ekumakad.cz
www.ekumakad.cz
IČ: 638 36 009