Spolupracujeme:

Role náboženství pro českou identitu

12. 10. 2003 - Jiří Silný


















Česká společnost je jednou z nejsekularizovanějších, nejméně náboženských na světě. Platí to především pro Čechy - Morava už je jiná a situace na Slovensku se liší výrazně. Dokládají to čísla statistik, kultura i politika posledních desetiletí. Určitou paralelu můžeme možná nalézt v nových spolkových zemích - bývalé NDR, ale i další postkomunistické země si i přes dobu omezování náboženského života a pronásledování věřících udržely jistou kontinuitu náboženské kultury a dokázaly snáze tyto tradice obnovit. Zvlášť pozoruhodné je srovnání s Polskem, kde hraje náboženství zprostředkované římskokatolickou církví daleko větší roli, ačkoli obě země měly vlastně dost podobné dějiny. Ale zatímco v případě Polska je spojení náboženství a polské identity zřejmé, u Čechů to vypadá skoro úplně naopak, což vyvolává otázku, nakolik je vlastně česká identita spojená s spíš negativním vztahem k náboženství. To zřejmě platí, pokud náboženství vidíme ve spojení s tradičními křesťanskými institucemi, s klerikalismem, s mocenským postavením náboženství. V českých dějinách byla podoba náboženství často kontroverzní, byla vždy znovu předmět sporů a zkoumání, co, že se za těmi slovy a obřady skrývá, jaký má náboženství konkrétní dopad na život lidí v nejširších souvislostech včetně těch politických a sociálních. Pokud je tomuto českému přístupu k náboženství blízký nějaký biblický citát, pak je to Ježíšovo: poznáte je po ovoci.

















Dalším úvahám je třeba předeslat, že když mluvíme o náboženství, nepracujeme s žádnou definicí - ostatně žádná obecně přijímaná definice náboženství neexistuje. Definic, které postihují různé aspekty tohoto fenoménu jsou desítky. Do jisté míry se dá říci, že náboženství je to, co za ně právě považujeme. Pro naše účely by mohlo postačit říci, že rysem náboženství je snaha o celost, totalitu, je holistické - chce podat určité vysvětlení světa, a zároveň nárokuje celého člověka - myšlení, cítění i praktické konání a podobu mezilidského soužití. Přitom je třeba mít na paměti, že náboženství je jev ambivalentní - může působit pozitivně i destruktivně, a to dokonce formálně totéž náboženství v různých dějinných situacích.











Pro pochopení současné podoby české religiozity se neobejdeme bez zjednodušující historické skici, která vyzdvihne právě tu nesamozřejmost konkrétní podoby náboženství.











O slovanském předkřesťanském náboženství toho nevíme o mnoho víc, než se některé prvky zachovaly v lidových venkovských zvycích, díky tomu, že česká společnost byla až do devatenáctého století převážně venkovská. Příznačné je, že i pokud jde o folklór, uchoval se v autentické podobě také jen na Moravě. Co ale víme s historickou jistotou je, že už na počátku christianizace stojí konflikt - křesťanství pronikalo do Čech, na Moravu, Slovensko ze dvou směrů - z Říma prostřednictvím bavorských biskupů a kněží a z Byzance, především díky působení apoštolů Slovanů Cyrila a Metoděje - to mluvíme o polovině devátého století. Objevují se i letmé zmínky o třetím směru, iroskotské misii, která, pokud skutečně existovala, nebyla zřejmě spojena s mocenskými ambicemi a mohla tak představovat prví vlaštovku jakéhosi alternativního křesťanství, na které později byly Čechy tak bohaté.











Ale nejprve převládl vliv západní, římské církve a tím i vliv německé říše. Přesto se podařilo uchovat jak samostatnost českého království v rámci říše, tak i některé prvky a hlavně vědomí odlišné tradice křesťanského východu, která opakovaně hrála roli jakési pomyslné nebo i reálné alternativy, především když šlo o odpor vůči římskému katolicismu a vůči germanizaci. Kontakty s ortodoxii vyhledali husité, stejně jako jejich novodobí následovníci ve dvacátých letech minulého století. Nabízí se tu srovnání s Polskem: Češi získali své špatné zkušenosti s Ruskem vlastně teprve v době stalinismu v padesátých letech a v roce 1968. Do té doby bylo Rusko spíše předmětem nadějí a ortodoxie představovala jakousi slovanskou alternativu. Při skutečné setkání s tímto typem náboženství, se ale ukázalo, že odpovídá české pragmatické a skeptické kultuře ještě daleko méně než římský katolicismus, takže se pravoslaví příliš nerozšířilo. Ale hrálo opakovaně roli v politických zápasech - především v době nacistické okupace, jako jedno z center odporu.











Ale vraťme se zpátky do čtrnáctého století , kdy byly Čechy na vrcholu své moci - bohaté díky těžbě stříbra, významné jako sídlo císařů, s vyspělou kulturou a s pozoruhodnou postavou neobvykle vzdělaného a neobvykle zbožného panovníka, císaře a krále Karla IV. K jeho pozoruhodným vlastnostem patřilo i to, že se snažil kultivovat obrodné snahy v rámci římské církve, jejíž krize identity a věrohodnosti byla už všeobecně zřejmá - mocenské zájmy, hromadění bohatství, nemravnost jejích představitelů zastiňovaly její vlastní poslání. Karel dopřával svobodu a prostor kritickým kazatelům jako byli Konrad Waldhauser, Matěj z Janova, Milíč z Kromříže, který zašel jednou tak daleko, že samotného císaře označil za Antikrista. Upálení pro kacířství zřejmě nakonec unikl jen tím, že včas umřel. Čechy se postupně stávaly ohniskem zápasu o nápravu církve, v kterém ovšem šlo kromě náboženství i o mocenské a hospodářské zájmy krále, silné šlechty, sílící vrstvy měšťanů, venkovského obyvatelstva, univerzitních intelektuálů, Čechů a Němců. Vyvrcholením těchto zápasů byly husitské války. Přes všechny zmatky a krutosti občanské války, obraných válek proti řadě křížových výprav sjednocené katolické Evropy, které byly všechny poraženy, a přes vnitřní boje mezi jednotlivými křídly husitů se přece podařil ojedinělý experiment církevní obrody, který o století předešel světovou reformaci. Mistr Jan Hus, nebyl nijak originální myslitel, vlastně jen rozvíjel kritiku církve svých předchůdců, především Angličana Jana Viklefa, ale byl důsledný. Debaty o nápravě církve a společnosti nevedl jen v univerzitních kruzích ale o nápravě kázal srozumitelně obyčejným lidem a jeho učení mělo ohromný ohlas. Tím více, když za ně položil život na kostnické hranici. Na společenské rovině prostě chtěl, aby se jak sama církev, tak i společnost řídily zásadami evangelia - tehdy to byl stejně revoluční požadavek jako dnes. Jeho učení mělo existenciální rozměr, stal se tak mučedníkem při obraně pravdy, kterou vnímal jako absolutně závaznou. Jako jedna z prvních skutečně moderních osobností nadřadil své svědomí autoritě vnější moci. Když ho jeho bývalý přítel z univerzity Páleč nabádal aby odvolal své učení a zachránil se tak před hranicí, jeho odpověď byla: přítel Páleč, ale větší přítelkyně pravda. Tato tradice závaznosti pravdy, která v extrémním případě vyžaduje i oběť života, se v českém vědomí pořád nějak udržuje. Máme to napsáno na prezidentské vlajce: Pravda vítězí! Češi, poučeni historií, k tomu dodávají: někdy. V duchu závaznosti pravdy působil první prezident republiky Masaryk, o kterém se vypráví historka, že když hledal při pouličních bojích v revolučním Rusku úkryt v jakémsi hotelu a zpoza zamčených dveří se ho ptali, zda je v hotelu ubytován, popravdě řekl, že ne, přestože riskoval, že ho nevpustí a bude na ulici zastřelen. Jeden z nejvýznamnějších esejů bývalého prezidenta Havla, který byl za své přesvědčení opakované vězněn, je ve stejné tradici, jmenuje se: Životě v pravdě. Student Jan Palach upálil sám sebe na protest proti lži, filozof Jan Patočka, hájící svobodu projevu, zemřel po vyčerpávajícím výslechu.





Zdá se, že teprve zvulgarizovaný postmodernismus toto povědomí a pravdě, která je závazná, úspěšně vymazává. To je možná dobré téma pro diskusi.











Hus je tak výrazná osobnost, že nakonec i katolická církev ho postupně rehabilituje, i když samozřejmě nemůže jít tak daleko, aby uznala i jeho učení.





Ale Husitství zdaleka nebyl jenom Hus, stále za ním velká část pražské univerzity, jedné z nejstarších v Evropě. Byl to geniální stratég Jan Žižka se svým lidovým vojskem a další vojevůdci, bez kterých by byla reforma udušena v zárodku. Ale byl to i radikální pacifista Chelčický, který inspiroval Tolstého i Gándhiho a jehož žáci založili jednu z nejpozoruhodnějších reformačních církví - Jednotu Bratrskou, díky které je česká Kralická bible pátým národním překladem z originálních jazyků na světě. Nejznámější postavou Jednoty je Jana Amos Komenský - geniální pedagog, filozof, teolog, s nesmírně těžkým osudem. V husitských Čechách ale nacházeli útočiště i pronásledovaní Valdenští nebo Novokřtěnci a přátelské vztahy panovaly s luterány i reformovaným. Husitský král Jiří z Poděbrad, dokázal zemi zmítané náboženskými konflikty přinést spravedlivý mír a byl otcem myšlenky mírové smlouvy mezi evropskými národy, která se uskutečňuje vlastně až dnes v EU. Nejde ale jen o velká jména - husitství bylo inspirací celého národního obrození - záchrana české kultury a jazyka, stejně jako při vzniku Československa i při jeho smrtelném ohrožení Hitlerem.











Ještě i pod vládou katolických Habsburků v 16. století se podařily věci v Evropě nevídané. Společná Česká konfese platila pro husitskou církev (utrakvisty), Jednotu i luterány. A stavy si na císaři Rudolfovi II. roku 1609 vynutily Majestát - vyhlášení náboženské svobody - každý, i poddaný si mohl zvolit svou víru - zatímco pozdější strašlivá třicetiletá válka dospěla jen k ubohému výsledku, jako už Augšpurský smír z roku 1555, že kdo vládne, určuje náboženskou příslušnost pro všechny své poddané.





Pro Čechy tato válka znamenala katastrofu - jako v jiných středoevropských zemích při ní zahynul nejméně třetina obyvatel, ale už v jejím průběhu začala také jedna z nejtvrdších rekatolizací. Na jejím počátku bylo 80 až 90 % obyvatelstva nekatolického vyznání. Po bitvě na Bílé Hoře následovala do té doby neslýchaná hromadná poprava vůdců stavovského povstání a brzy první velká vlna emigrace v české historii. Ti, kdo se vystěhovat nemohli nebo nechtěli byli donuceni podrobit se katolické církvi. 160 let žádná jiná nesměla existovat, a i pak nejprve jen velmi omezeně. Zároveň s tímto procesem docházelo rychle k omezení suverenity českého státu a postupně ke germanizaci.





Tato historická zkušenost představuje nepochybně základní trauma české společnosti, pokud jde o její vztah k náboženství. I když barokní katolicismus přinesl do Čech nesporné kulturní hodnoty ve stavitelství, malířství nebo hudbě a vytvořil i svébytnou lidovou náboženskou kulturu, ohrozil hodnoty pro kulturu mnohem zásadnější, jako jsou pravda a svoboda.





Náboženské vědomí obvykle úzce souvisí s chápáním dějin - pro znovunalezení identity českého národa, ohroženého zánikem v důsledku germanizace, hrálo rozhodující roli historické dílo evangelíka Palackého, který na počátku 19. století pro Čechy znovuobjevil husitství jako velkolepou epochu jejich vlastních dějin, které už se zdály téměř u konce. Typické ale je, že Palacký toto hnutí chápe především jako emancipační zápas za demokracii a svobodu svědomí i svobodu společenskou. Ne tedy jakékoli náboženství, ale náboženství pokrokové, řečeno dnes už téměř archaickým slovníkem. Kdo dnes ještě věří na pokrok, ať se přihlásí.





V české společnosti té doby byla ale i řada kritických katolických myslitelů, kterým šlo o nápravu církve a společnosti. Náboženství většinou chápali racionálně, jako významný filozof a matematik Bernard Bolzano, který si vysloužil zákaz přednášek na univerzitě, nebo Augustin Smetana - filozof a kněz vyobcovaný z církve. Na konci 19. století se podobně jako v jiných evropských zemích zformovalo hnutí katolických modernistů, aktivních především v kulturní oblasti, ale snažících se také o reformy církve a církevního vzdělávání. Na počátku dvacátého století bylo ale církví toto hnutí tvrdě potlačeno. V Čechách došlo po první světové válce k odlivu statisíců věřících z katolické církve, která byla spojována s rakouskou mocí, germanizací, politickým útlakem a zpátečnictvím. Mnozí opustili křesťanství úplně, ale velká část odešla do nově vzniklé Československé církve (dnes Československá husitská), založené několika reformními katolickými kněžími pod vedením Karla Farského, která se hlásila k Husově odkazu a získala za prvních 20 let existence milion členů - k pozoruhodnostem české církevní historie patří to, že současný počet příslušníků je kolem sta tisíc. Mnoho bývalých katolíků odešlo i do Českobratrské církev evangelické.





Jako v české meziválečné politice, filozofii, sociologii hrál první prezident republiky Masaryk, významnou roli i v náboženském myšlení. Sám byl původně katolík, pak člen evangelické církve ale nepraktikující, antiklerikální, pragmatický filozof, ale s osobní náboženskou zkušeností. Kupodivu, když se zamýšlel nad &bdquo;českou otázkou“ - smyslem českých dějin - dospěl k názoru, že je to otázka náboženská. Ale náboženství chápal především jako praxi, rozhodnutí a práci, vnitřní život, etiku. Zase se zajímal především o ovoce náboženství a málokdo vyjádřil smysl evangelia tak pregnantně jako on svým heslem: Ježíš, ne César. Tomuto pohledu byla příbuzná i tehdejší typická protestantská liberální teologie, která měla ohlas u českých evangelíků ale především v nové československé církvi. V této tradici vlastně je i recepce teologa nenáboženské interpretace evangelia Dietricha Bonnhoefera a dalších u zmíněných církví v šedesátých letech a později, i když zde převažoval vliv dialektické teologie Karla Bartha a jeho druhů.





 Vedle těch, kdo hledali alternativu k zdiskreditovanému katolictví v jiných církví, bylo v nové republice mnoho těch, kdo byli daleko radikálnější a s církví se rozešli nadobro. Někteří proti ní i aktivně vystupovali: silné hnutí Volné myšlenky, anarchisté - s tak výraznými postavami jako Jaroslav Hašek nebo S. K. Neumann, později komunisté. Dělnické hnutí zde mělo, asi ještě více než v jiných zemích, v důsledku ostudného nezájmu církví o postavení pracujících v 19 stol. převážně radikálně anticírkevní charakter. Určitý vliv měli v Čechách náboženští socialisté jako Kutter a Ragaz, u nás k nim patřili evangelík Linhart nebo Hník z Československé církve, ale ani jim se nepodařilo oslovit v širší míře dělnické vrstvy. To, že se církve, v době kdy ještě disponovaly velkým vlivem a mocí, nepostavily zřetelně na stranu vykořisťovaných dělníků, je podle mého názoru jedna z osudových chyb evropských dějin, která vedla k fatálnímu oslabení církví , ale nepřímo i k rozvoji radikálních hnutí komunismu a posléze fašismu. Dvojnásob zahanbující je, jak se církve shodly s fašistickými režimy - katolická ve Španělsku, Portugalsku, Itálii, na Slovensku, evangelická v Německu.











Není zřejmě náhodou, že v předválečném Československu platí nepřímá úměra slabosti církví a síla radikální levice. U německé části obyvatelstva to byl po propuknutí hospodářské krize naopak byl sílící vliv nacionalismu a nacismu. Ani vznikající mezinárodní ekumenické hnutí, které mělo v Čechách významné přívržence, jako byl prof. Hromádka, nedokázalo přes své mírové snahy zabránit katastrofě druhé světové války. To všechno spolupůsobilo při tom, že se po skončení války Československo stalo jedinou zemí, kde se komunistická strana dostala k moci, protože vyhrála volby, a na druhé straně existovala v Československu tvrdší proticírkevní politika než ve srovnatelných zemích, protože si to stalinistický režim v důsledku slabosti církví mohl dovolit. Násilné zrušení klášterů, internace tisíců duchovních, z nichž někteří věznění nepřežili, zestátnění církevního majetku postihlo především římskokatolickou církev, ale negativní dopad měla tato politika na všechny církve.





A i když období tvrdého útlaku vystřídala později jen různě intenzivní období omezování církevní činnosti, měla tato politika v nábožensky vlažném prostředí výraznější úspěch než ve srovnatelných zemích.





Přitom řada věřících nebyla socialismu a priory nepřátelská. Ale i v poválečném vývoji najdeme pozoruhodné období, které odporuje představě Čech jako náboženské pustiny. Byla to šedesátá léta, spojená s vážně míněným zápasem o demokratizaci socialismu - i když se to dnes popírá. Čeští křesťané iniciovali dvě pozoruhodná hnutí s mimořádným dosahem: Křesťanská mírová konference, spojená se jménem evangelíka prof. Hromádky, ale i mnoha dalších teologů z Německa (Vogel, Iwand) i dalších zemí. KMK vznikla v druhé polovině padesátých let původně jako platforma dialogu křesťanů přes železnou oponu, stala se také důležitým místem pro vnitroněmecký dialog a pro navázání válkou přerušených kontaktů, ale postupně měla stále širší dosah také do třetího světa. Samozřejmě režim se snažil toto hnutí politicky instrumentalizovat, což se částečně dařilo (jako tomu bylo na druhé straně např. s politickým využitím katolické církve v Polsku při demontáži socialismu), a po roce 68 byl prostor pro dialog dál podstatně omezen a KMK ztrácela ve východní Evropě na významu a prakticky zanikla krátce po roce 1989.





Jiným pozoruhodným fenoménem byl dialog marxistů a křesťanů, který měl sice mezinárodní dosah, byla to mj. reakce na reformy katolické církve po druhém vatikánském koncilu a na marxistické snahy překonat stalinismus, ale zároveň byl něčím typicky českým - nedávno zesnulý profesor Milan Machovec, jeden z marxistických otců tohoto hnutí, patřil do české tradice nedogmatických hledačů pravdy i za cenu osobních obětí.





Ani tomuto slibnému fenoménu nebyl dopřán přirozený vývoj - dialog ukončily sovětské tanky.

















Období tzv. normalizace, 70 a 80 léta byla dobou kulturního a politického úpadku. Církve, které už nebyly pronásledovány tak tvrdě, jako v padesátých letech, hrály stále více roli platformy pro opoziční proudy - pro katolickou církev bylo i u nás mimořádně důležité zvolení Karola Wojtyly papežem, ale rozhodně se nedá srovnávat její politický vliv a především propojení s dělníky se situací v Polsku. V Československu ale působila velká skupina kněží v ilegalitě, tzv. podzemní církvi a vytvořila pozoruhodný alternativní typ zbožnosti i církevní správy, který často přesáhl zavedené pořádky - např. zde působili ženatí kněží. Příznačné je, že po získání svobody si církevní hierarchie s těmito svobobodymilovnými knězi nevěděla rady a řadu těch, kdo s osobním rizikem sloužili v minulém režimu nakonec nebyla schopná reintegrovat do svých struktur.





Osmdesátá léta, přivedla do kontaktu s náboženstvím řadu nových lidí a v průběhu společenských změn let na počátku devadesátých let panovaly velké sympatie a velká očekávání vůči církvím. Z mnoha důvodů se ale sympatie vytratily a očekávání byla zklamána. Zatímco v roce 1992 se k některému křesťanskému vyznání hlásila více než polovina obyvatel, o deset let později je to už sotva třetina.





Ze strany společnosti byla očekávání určitě přehnaná - ani katolická církev, zhruba desetkrát větší než všechny ostatní dohromady, neměla po desetiletích pronásledování a omezování kapacitu ujmout se sociálních, kulturních, vzdělávacích úkolů v té míře, jak by chtěla. Všechny tyto úkoly církve dnes plní, ale v míře poměrně skrovné a odpovídající jejim možnostem. Někteří po roce 1989 také čekali, že &bdquo;křesťanské hodnoty“, představované jakousi předválečnou středostavovskou morálkou, zaplní vakuum po pádu komunistické ideologie. Velmi rychle se ale prosadila ideologie liberalismu, odpovídající českému pragmatismu, ale živená především agresivními ekonomickými zájmy nových elit - trh vyřeší všechno, všechno se dá prodat - která se tváří, že žádnou ideologii není, protože je přece výrazem jakýchsi přírodních zákonů, (což je v podstatě to samé jako dějinné zákony marxistů, jak trefně vystihuje označení &bdquo;tržní bolševici“). Církve se podlé mého názoru v nové situaci špatně orientují a pohybují se mezi loyalitou k nové moci, na které jsou navíc ekonomicky závislé, prosazováním vlastních zájmů, a mezi moralizující kritikou převládajícího životního stylu. Chybí jim odvaha ke kritickému, prorockému postoji v zájmu širokých vrstev obyvatel, postižených negativními důsledky společenských reforem a nebo třeba v zájmu míru. Tak čeští katolíci i protestanti svorně ignorují protiválečné výzvy papeže nebo Světové rady církví stejně jako všechna hnutí usilující o lidštější podobu globalizace. Při převažující nepřízni médií se pak průměrný občan dozví o církvích, když se mluví o požadavcích katolické církve na vrácení majetku nebo při pravidelných bojích v parlamentu o registrované partnerství homosexuálů, kdy církevně orientovaní poslanci brání přijetí zákona, a o umělé přerušení těhotenství, kdy chtějí zpřísnit stávající liberální zákon zpřísnit. Přitom v obou případech a vůbec v postoji k sexualitě je česká společnost tradičně značně liberální. Československo bylo jednou z prvních zemí na světě, kde přestala být homosexualita trestná, kde byli muži a ženy před zákonem zrovnoprávněni, kde se ženy staly duchovními, kde mohly ženy svobodně rozhodovat o přerušení těhotenství. Přitom počet interrupcí díky osvětě a dostupnosti antikoncepce od roku 89 soustavně klesá.





Soustavně klesá rovněž zájem o církve. Domnívám se, že je to do jisté míry přirozená reakce na to, že církve se naopak málo zajímají o reálné problémy současných lidí a současného světa. Neznamená to ale nutně, že klesá zájem o náboženství. Na závěr proto chci ještě připojit několik pozorování o mimokřesťanských náboženských proudech.











Židovství - mělo Čechách historicky významné místo, i když v obvyklé uzavřenosti, ale přece jen snad ne tolik pronásledované jako v jiných zemích. Význam pražské nebo i moravské židovské komunity přesáhl hranice země. Typické je, že moderní židovství patřilo ovšem převážné k liberálnímu proudu a poměrně snadno se v modernizující se české (böhmisch) společnosti asimilovalo - většinou do německé kultury a zároveň se sekularizovalo. Přitom ale například zdánlivě nenáboženské dílo Franze Kafky zneklidňuje a inspiruje teologické myšlení dodnes. Na druhé straně takový Jiří Langer objevil pro Čechy už mezi válkami hloubku a kouzlo Chasidů. Soužití kultur bylo nesmírně plodné - i když se příliš nemíchaly, možná právě proto. Nacismus tomu učinil konec a prakticky celé židovské kultuře a náboženství v Čechách - po válce zbyla z původního počtu zhruba desetina a obnova náboženského života se zdařila jen v několika velkých městech. I komunistické vlády židovské náboženské i jiné aktivity potlačovaly. Po roce 1989 dochází k potěšitelné renesanci židovství, pražský rabín Karol Sidon, významný spisovatel, je všeobecně známá a respektovaná osobnost, přesto že patří k ortodoxnímu směru. Zájem veřejnosti o židovskou kulturu i náboženství je velký, a dochází i ke konverzím k židovství.

















Islám zatím hraje malou roli. Po roce 1989 vzniklo několik málo muslimských obcí - většinou přes odporem místních církví. Přitom kontakty s islámskou kulturou byly tradičně také poměrně živé, díky bohatým hospodářským vztahům. Dostupná je i základní literatura, už za minulého režimu byl vydán kvalitní překlad Koránu. Ale počet přistěhovalců z muslimských zemí je malý a islám je pro střízlivé a nedisciplinované Čechy asi málo přitažlivý. Pozoruhodné je že Čechy jsou světovou velmocí v egyptologii - jakoby starý Egypt byl zajímavější než současný.











Významné místo v českém náboženském mikrokosmu hrály ve dvacátém století tajemné východní nauky, když to řekneme trochu pejorativně. Ale na seriózní úrovni byly například vztahy k Indii a její kultuře. Česká společnost např. s velkými sympatiemi sledovala zápas Mahátmy Gándhiho. Buddhismus v podání religionisty Vicence Lesného nebo filozofa Zbyňka Fischera a hinduismus u Borise Merhauta nebo Dušana Zbavitele a dalších měly ohlas v poměrně široké veřejnosti. Od šedesátých let dochází k popularizaci jógy - navenek jako prostředku ke zvýšení tělesné zdatnosti, ale stále více jako cesty k náboženské zkušenosti. Méně masový byl zpočátku už z povahy věci zájem o zenový buddhismus, ale v jakési instantní podobě se také postupně stal součástí náboženské subkultury. Otevření společnosti po roce 1989 přineslo v tomto směru zmnohonásobení nabídky, která zasáhla poměrně širokou vrstvu mládeže ať už jako jakási módní póza nebo ve formě hlubšího a trvalejšího zájmu. V nábožensky tolerantní české společnosti si i tak exotické zjevy jako ctitelé Kršny v oranžových hábitech získali věhlas a sympatie svou ekologickou farmou a prodejem vegetariánské stravy.











Tyto směry se volně prolínají s neurčitou směsici nových náboženství, kterým se někdy říkává New Age a která je u nás dost populární. Souvisí to podle mého už se značným ohlasem kultury mládež šedesátých let, která vlastně tenhle typ religiozity vyprodukovala. Film Vlasy, který tak dobře vystihuje atmosféru té doby, natočil český režisér Forman. Když po revoluci přijel do Prahy Frank Zappa zažil na pražském letišti na stará kolena takové přivítání, jako nikdy předtím. Bývalý český prezident se osobně přátelí se členy skupiny Rolling Stones atd. Určitou souvislosti vidím i ve velmi liberálním postoji vůči drogám, která v české společnosti panuje. Máme nejen největší spotřeba piva na světě, ale v poslední době je mezi mládeží docela běžná konzumace konopí i dalších drog. Je dobře známo, že drogy často mají sloužit jako spouštěč nebo chemická náhražka náboženské zkušenosti. Na toto spojení v případě alkoholu ukázal ve své klasické práci Druhy náboženské zkušenosti už William James; později Huxley, Leary a další zkoumali z tohoto hlediska halucinogenní drogy. V české kultuře je časté spojení alkoholu a umělecké tvorby - od Haška po Hrabala a mnoho dalších. Dovolím si hypotézu, že mezi nízkou religiozitou a velkou spotřebou drog může být určitá souvislost. Ale také typický český humor a smysl pro absurditu nabízí určité vyrovnání s existenciální nouzí, na kterou obvykle odpovídá náboženství.





Roste zájem o přírodní náboženství - indiánský nebo sibiřský šamanismus nebo další směry, nabízející intenzívní zážitky, jako je magie, tantra apod. - napadl mě termín: adrenalinová náboženství. Zvláštní kapitolou je oživování keltských tradic, které má určitě co dělat s identitou. Česká kotlina byla před stěhováním národů osídlena Kelty a je tu po nich spousta památek a tak někteří tvrdí, že vlastně nejsme tak docela Slované, ale spíš Keltové - a projevuje se to třeba i v tom, že se nějak dobře rozvíjejí vztahy s Irskem.





Značně rozšířená je astrologie, myslím, že svou směsí pragmatismu a iracionality dobře odpovídá naturelu. Dokonce jeden bývalý ministr obrany se živí jako astrolog (to je trochu děsivá představa). Určité náboženské konotace mívá i rozšiřující se vegetariánství, je zpravidla otázkou etického rozhodnutí a vytváří určitou alternativní kulturu. Zajímavý je v Čechách i nová kultura čaje - je to fenomén, který nemá jinde obdoby: vznikly desítky čajoven, často spojené s prodejnami esoterické literatury a podobných artiklů a nabídkou kulturních programů. Míchám teď všechno dohromady, protože tak to vypadá: jako velké tržiště životních postojů, praktik, výrazů. Přívrženci těchto směrů také zpravidla nezůstávají u jednoho ale přístupy různě kombinují a těkají.





Extrémní sekty jako satanismus, scientologie, moonisté, přes značnou snahu proniknout na trh v začátku devadesátých let, se zdá se, příliš neuchytily. Občas oživí hladinu nějací šílenci - nedávno jsem dostal e-mail, že 28. října se na pražském hradě zjeví Bůh.





Pak je ještě oblast, které se říká civil religion, občanské náboženství. Míní se tím, že náboženské prvky se projevují i v politice, sportu nebo jiných oblastech života. Nebylo třeba obtížné dešifrovat obdoby náboženských rituálů v politickém životě komunistických zemí.





Pro Čechy ale dostává politika náboženský, bezpodmínečný charakter jen v mimořádných situacích. To pak vyjdou do ulic bojovat za pravdu nebo za něco podobného. Zpravidla musí rok končit číslem 8 - 1918, 1948, 1968. Rok 1989 je výjimka, tam jsme se o rok zpozdili, protože jsme čekali, až nastane převrat v NDR.





V ostatních letech vyvolává obdobné pocity zpravidla jen sport. Ale nejspíš jen velká mezinárodní utkání. To má určitě mnoho společného s identitou. Zážitek vítězství přináší pocit: jsme dobří, i když jsme tak malí (prohra naopak znamená: zase další nespravedlnost!). Podvědomé náboženské konotace občas vyplavou na povrch, jako když po fenomenálním vítězství hokejistů na olympijských hrách v Naganu dav na Staroměstském náměstí oslavoval nejlepšího brankáře světa voláním &bdquo;Hašek je bůh!“. Mnozí křesťané se pohoršovali, ale myslím, že nešlo tolik o nějakou modloslužbu, ale spíš o použití největšího superlativu, jaký je k dispozici - tedy přece výraz určitého ponětí o roli náboženství.





Nedávno jsem naopak slyšel jednoho Němce se pohoršovat, nad tím, že si český zpěvák dal jméno Karel Gott, Bůh. Musel jsem mu vysvětlit, že on se tak opravu jmenuje a pro Čechy to je normální jméno. Češi dobře vědí, že ani Karel Gott, ani Dominik Hašek, ani nikdo jiný bohy nejsou. Mají naopak zálibu v kácení model a nepochybně to někdy přehánějí a s vaničkou vylijí i dítě.











Dr. Jiří Silný, Ekumenická akademie Praha, pro seminář Role náboženství při vytváření identity na příkladu Polska, Opole, 27.9.2003