czspenderu
Ekumakad.cz ›› Témata ›› Role německých církví v rozvojové spolupráci
 
 

f_icon.svg.png

Fair & Bio obchod

logo-bananas-sub_cz_yellow1.jpg

susy_logo_whiteclaim_background_small-2-.jpg

pestujplanetu_logo_web.png

mcf_logo_print.jpg

 

Spolupracujeme:

 

Role německých církví v rozvojové spolupráci

7. 1. 2008 - Dr. Manfred Kulessa
Kdo hovoří v politice o „rolích“, má na mysli zjevně jeviště, na němž se politikové chtějí proslavit ať už svými naučenými rolemi, nebo díky velké námaze režie, a jen příležitostně přiznají také nějakou roli církvím. Církve chápou svou roli tak, že kromě svých vlastních institucionálních zájmů musí hájit také hodnoty plynoucí z etiky a sociálního učení. Vztah mezi státem a církví je poznamenán vzájemnými, ne vždy však identickými očekáváními. To platí také pro rozvojovou politiku.

Historické zkušenosti a jejich význam

V poválečné době byl vztah mezi církví a státem v Německu do značné míry ovlivněn např. zkušeností s tzv. Vyznávající církví, teologií Karla Bartha, která chápe církevní společenství jako základ občanské společnosti, hnutím Una Sancta a novým, vitálním katolicismem. Při poválečné obnově společnosti byl připisován církvi velký význam. V průběhu času sice církve ztratily, stejně jako jiné velké společenské instituce, na počtu členů a vlivu, přesto se ale pořád těší velké vážnosti u širší společnosti. Řadí se církve mezi nevládní organizace? V zahraničí jsou obecně tak přijímány. V Německu patří tradičně do sféry veřejného práva (čl. 140 ústavy). Kromě spolkové vlády jsou to právě církve, jejichž podíl na německé rozvojové pomoci je na spolkové úrovni největší.

Církve se začaly angažovat v rozvojové oblasti v šedesátých letech minulého století. Tehdy se německá zahraniční politika nacházela pod silným mezinárodním, hlavně však americkým tlakem, a církve se proměnily v rozsáhlém ekumenickém systému z příjemců pomoci v dárce. Byly tehdy dostatečně taktní na to, aby se vyvarovaly používání historicky i obsahově problematického pojmu „rozvoj“. Jejich organizace se tak jmenovaly Misereor, Brot für die Welt, Dienste in Übersee nebo Adveniat a financovaly svou činnost z darů nebo z prostředků získaných církevní daní.

Tehdejší Adenauerova vláda byla vůči nim příznivě nastavena a Adenauer byl přesvědčen o tom, že by mohlo být užitečné, pokud by jim byla v rámci rozvojové spolupráce nabídnuta státní podpora uznáním důležitosti jejich role. Katolická a (po jistém váhání) také evangelické církve tuto nabídku v šedesátých letech přijaly a začaly přijímat zvláštní prostředky z rozpočtu spolkového ministerstva pro hospodářskou spolupráci (BMZ). Stejně jako nadace při politických stranách i ony přijímají a podněcují státní rozvojovou iniciativu.

Mezi očekávání politiků patřilo také to, že církve budou podněcovat občany k pocitu spoluzodpovědnosti za svět, a tak to zůstalo do dnešních dnů. Když například před spolkovými volbami představitelé církví diskutují se zástupci politických stran a frakcí, stěžují si politikové na to, že v dobách těsného státního rozpočtu nemají jejich voliči až tak velký zájem o problémy svých „vzdálených bližních“ v zemích třetího světa. Církve naproti tomu požadují od vlád a politických stran větší aktivitu například v oblasti oddlužení, usnadnění agrárního dovozu nebo státní pomoci. Realizovat světovou sociální politiku je pro církve velice obtížné. Někdy má člověk dojem, že političtí aktéři hledají u církví pouze ramena, na nichž by se mohli vyplakat. Přesto ale zaznamenává rozvojová politika pokrok, i když se někdy proto, aby se ukázalo, kolik solidarity se dá v naší zemi najít, musí stát nějaká katastrofa.

Spolupráce a pojetí sebe sama

Německá rozvojová politika přijímala impulsy z církevních kruhů od samého počátku. Už první ministři pro hospodářskou spolupráci jsou toho příkladem. Tak třeba první ministr tohoto resortu, liberál Walter Scheel, byl jistě ovlivněn církevními vlivy, konkrétně konceptem svého pozdějšího blízkého spolupracovníka Karla Osnera, když označil rozvojovou politiku za „druh sociální politiky s celosvětovým rozsahem“ a za „řešení mezinárodní sociální otázky“. Po Hansi-Jürgenu Wischnewskem („Ben Wisch“), který se vyznamenal především v boji proti kolonialismu a ukázal tak BMZ jasnou politickou linii, to byl dále třetí ministr pro hospodářskou spolupráci, angažovaný protestant, Eduard Eppler, který vtiskl resortu jeho tvář. Nikdo jiný neformoval německou rozvojovou politiku tak silně jako on. Od církví Eppler čekal, že se budou obzvláště zasazovat za nezbytnou společenskou změnu důrazem na pomoc slabým.

To mimochodem přesně korespondovalo s novým pojetím sebe sama, které se uvnitř církví utvářelo. Mezi církevními dokumenty zdůvodňujícími zodpovědnost za svět vyniká encyklika „Populorum progressio“ (O pokroku národů) z roku 1967a závěry valného shromáždění Světové rady církví v Uppsale z roku 1968. Pojem rozvoje zde nabývá jednoznačně pozitivního obsahu, když například v encyklice je rozvoj označen jako „nové jméno pro mír“. Četba těchto textů je i v dnešní době fascinující a v mnoha směrech obohacující; v Německu byly po svém vydání horlivě interpretovány. Rozvojová služba se stala jedním z nejdůležitějších témat církevní práce.

Od té doby vyvíjí církev aktivitu na poli humanitární pomoci, církevního partnerství, rozvojové spolupráce, misie, advocacy a rozvojově politického vzdělávání. Tyto oblasti není vždy možné od sebe oddělit, musíme mít ale na zřeteli, že se jedná o různá pole činnosti, v rámci nichž se vyvinuly vlastní modality a instituce.

Humanitární pomoc

Křesťanská tradice pomoci trpícím zná mnoho příkladů: svatého Martina, Mikuláše, svatou Alžbětu, ale také Alberta Schweitzera, matku Terezu. Církvím přísluší rozhodně na poli humanitární pomoci důležitá role a podobenství o Samaritánovi zde nachází obecného uznání. Přitom je samozřejmě chybné rozlišovat mezi charitativní a konstruktivní pomocí, což se ale bohužel často děje. Samaritán chce potlučeného znovu postavit na nohy, tedy „pomoci mu, aby si pomohl sám“. I když v příběhu není ani slovo o tom, co mohl v daném případě udělat proti lupičům, platí jen takové chování jako opravdová caritas, které chce změnit poměry, mající za následek vznik neštěstí.

Na příkladu pomoci při katastrofách a pomoci uprchlíkům je možné dobře představit, jak musí být bezprostřední pomoc přeživším poskytována s přihlédnutím k další péči v budoucnu. V této oblasti pracují církve velice často v úzké spolupráci se Spojenými národy (např. UNHCR) a některá jejich globální zařízení, například Caritas Internationalis a Lutherische Weltdienst se přímo zde specializují. Z Německa je podporují Diakonisches Werk a Deutscher Caritasverband. Jak ukazuje příběh o Samaritánovi, měla by pomoc probíhat bez ohledu na osobu toho, komu je poskytována, a vztah k němu. Podle toho také jde při poskytování pomoci ve vzdálených zemích v první řadě o to najít přímo na místě schopné a spolehlivé partnery. Podmínkou přitom není, aby to byli bratři nebo sestry stejného vyznání - stačí Červený kříž, Červený půlměsíc, místní úřady nebo nevládní organizace a nadace jiných náboženství.

Církve vědí, že není vždy jednoduché poskytnout tu pravou pomoc. Právě v případě humanitární pomoci, při jejích obzvláštních požadavcích a nebezpečenstvích, mohou použít vynikající zkušenosti, z nichž mohou těžit i sekulární organizace a iniciativy, ať už to je třeba v případech válečného konfliktu nebo naopak v mírové službě.

Církevní partnerství

Církve jsou součástí celosvětového ekumenického společenství celého křesťanstva. Tato idea sice byla historickým vývojem do jisté míry redukována, nadále ale je ideálem opakovaným při vyznání víry. Jejími nejrozhodnějšími zastánci jsou katolická církev, spolky protestantských církví a Světová rada církví. Zainteresovaným společenstvím nemůže být jedno, pokud jejich partnerské církve trpí nebo se musí potýkat s četnými obtížemi. Vznikají proto programy vzájemné církevní pomoci, jejichž cílem je podporovat partnerská společenství v jejich činnosti, ať už je to obnova kostelů, další vzdělávání církevních pracovníků nebo materiální zajištění jejich potřeb, což by jinak z prostředků běžné humanitární pomoci nebylo možné.

V letech studené války poskytly církve Spolkové republiky významnou pomoc sesterským církvím ve východní Evropě, stejně jako zemským církvím a diecézím v NDR. Konkrétně jmenujme dopravní prostředky věnované Západem, které umožnily spravovat rozsáhlé farnosti ve východním Německu. Významná byla také pomoc zemím pobaltským, dalekému Baku nebo při rekonstrukci dómu v Kaliningradu-Královci.

Stejně jako při jiných formách ekumenické spolupráce a pomoci, také v této oblasti vyvstává otázka po přiměřeném rozsahu decentralizace. Sice mnoho politických a logistických důvodů mluví pro centrální správu, přeci jen je ale trendem vytvořit aktivní spoluúčast jednotlivých společenství jakožto dárců. Celková pomoc nesmí zůstat aktivitou malé skupinky funkcionářů. Protože na straně příjemců stojí také jednotlivá církevní společenství, nabízí se forma „kmotrovství“. Paralela k státním a městským partnerstvím je zjevná a někdy je přímé spojení s nimi nejen možné, ale také opodstatněné.

Pro financování partnerské církevní pomoci jsou používány jednak peníze z církevního rozpočtu, jednak sbírky a dary. Ve výjimečných případech se může také jednat o státní podporu.

Rozvojová spolupráce

Základní myšlenkou církevní rozvojové služby byl od počátku biblický pojem spravedlnosti. Němci zakusili po válce nejen bídu, ale také pomoc, a byli nyní, v letech hospodářského zázraku, připraveni pomoci ostatním, kteří byli v nouzi. Nechtěli pouze přinést oběť, ale také aktivně se zasadit za život ve spravedlnosti. V průběhu dějin a v důsledku obecné rozvojově politické diskuse se pak akcentovaly další aspekty, především oblast životního prostředí, míru, lidských práv.

Evangelická rozvojová služba (Evangelische Entwicklungsdienst, EED) formulovala svou základní orientaci v červnu 2003 takto: „ EED chce svými aktivitami dopomoci k zmenšení chudoby, hladu, bídy, k výstavbě spravedlivé společnosti, nenásilnému řešení konfliktů, uctivému zacházení se stvořením a k překonání nespravedlivých následků globalizace.“ Ve stejném smyslu se vyjádřily i ostatní organizace obou hlavních konfesí.

V tradici, která je do značné míry poznamenána misiemi, sehrály jako jádra rozvojové činnosti důležitou roli vzdělání, zdravotnictví a zemědělství. Církve současné doby mají vypracované projekty, týkající se života ve městech i na vesnicích, lidských práv, demokracie a posilování občanské společnosti. Vedle toho jsou podporovány i projekty související s řemesly, sociálními zařízeními, životním prostředím a infrastrukturou.

Mimo to se v rámci církví vytvořilo množství odborných organizací, které se rozvojovou spoluprácí zabývají. K těm patří mimo jiné: Pomoc dětem v nouzi (Kindernothilfe), Pomoc nemocným leprou a tuberkulosou (Deutsche Lepra-und Tuberkulosehilfe, dříve Deutsches Aussatzigen-Hilfswerk), Německý institut lékařských misií (Deutsche Institut für ärztliche Mission), Světlo pro svět - Christoffel-Blindemission, Ekumenické studijní dílo (Ökumenisches Studienwerk) poskytující stipendia a Pracovní sdružení rozvojové pomoci (Arbeitsgemeinschaft Entwicklungshilfe) zabývající se personalistikou. Řádová společenství, jako například salesiáni a jezuité, Kolpingswerk nebo Maltézská pomocná služba se také specializují na různé sféry rozvojové spolupráce.

Ptáme-li se představitelů církevní rozvojové pomoci, v čem se tyto služby vykonávané církvemi liší od těch, které vykonávají státy nebo sekulární neziskové organizace, setkáme se nejen s argumenty opírajícími se o ekumenické partnerství, ale také s argumenty hovořícími o motivaci plynoucí z víry nebo z přikázání křesťanské etiky. Z toho následně plynou požadavky na životní styl a pracovní morálku. Nerealistickému zidealizování situace bude zabráněno výběrem zodpovědných spolupracovníků, kteří ostatně mají dostatek příležitostí zakusit, že jejich plánům se často staví do cesty slabosti a pokušení tohoto světa.

Misie

Kolonialismus a misie mají své, do značné míry napětím poznamenané dějiny. V době dekolonizace se vlivem emancipačního procesu změnil tradiční patriarchální vztah mezi misionářem a místní, domorodou církví. Ačkoli právě misionáři měli ze všech církevních institucí největší zkušenosti při výstavbě školství a zdravotnictví v zámoří, nebylo mnoho vůle přenechat jim rozvojovou pomoc, místo toho byly spíše zakládány nové organizace této činnosti se věnující. Současně bylo také rozhodnuto o větší integraci misií do církevních struktur.

Mezitím se ovšem kolečko dějin zase trochu pootočilo a misie svůj vliv znovu získávají zpět. Současně se také pozměnila misionářská teologie. V popředí již nestojí obrácení pohanů na víru, ale křesťanské svědectví uvnitř ekumenického společenství a v mezináboženském dialogu.

Advocacy

Křesťanské chování se orientuje na spravedlnost, a mělo by se proto zasazovat i o vznik spravedlivé společnosti. Musí být spojeno i s přehodnocením vlastního chování a hospodaření. V případě bohatých zemí to znamená především lobování ve prospěch zemí chudých, ve prospěch našich chudých a znevýhodněných bližních. Tato lobby se může orientovat jak na spotřebitele, aby je získala pro zodpovědnější konzum, ale také na hospodářská sdružení a politické představitele, kterým by měla připomínat jejich zodpovědnost. Ve společném dialogu církví a státu by měla být tato nezbytnost znova a znova připomínána.

Církve svou úlohu plní už téměř půl století. Za takové požadavky jako oddlužení nejchudších zemí, „fair trade“, boj s mezinárodní korupcí a omezení vývozu zbraní se zasazovaly ještě v době, kdy byly tyto vnímány pouze jako iluze snílků. Jejich možnosti pomoci chudým působí důvěryhodně tehdy, pokud se současně zasazují také za změnu konzumních a výrobních návyků naší společnosti. Jen pokud bude dávat křesťanské společenství ze své kasy na tyto účely dostatečné množství prostředků, bude se moci dávat sekulární společnosti za vzor a bude mít morální sílu k tomu, aby ji upomínalo na její závazky.

Rozvojově politické vzdělávání

Dvě třetiny německého obyvatelstva patří nominálně nebo aktivně k nějaké církvi. Tyto církve mají možnost a také povinnost ovlivnit své členy svým poselstvím a přivést je k aktivitě v rámci ekumenické spoluzodpovědnosti za svět. V důsledku toho mohou církve vykázat takovou vzdělávací a osvětovou činnost v oblasti rozvojové práce jako žádná jiná společenská instituce, případně stát.

K osvětovým aktivitám církví nepatří pouze pořádání církevních sjezdů (Kirchentag), pracovních skupin a konferencí, pořádaných akademiemi, spolky a farnostmi, nepřehlédnutelná je také práce s médii. Že si církve dovolí vydávat takový časopis jako „Der Überblick“ nebo podporují časopis „Zeitschrift Entwicklungspolitik“, znamená velkou službu křesťanů občanské společnosti (oba jsou od roku 2008 sloučeny do nového časopisu Welt-Sichten, pozn. překl.). Mimo to nejsou podporovány jen takové aktivity jako církevní vyučování a kampaně, ale i mnoho plánů vzešlých ze sekulárních podnětů a iniciativ. Angažovanost církve se netýká pouze aktivit v rámci ní samotné. Pokud už chceme nějak hodnotit roli církví, jakou hrají na poli rozvojové pomoci během posledních padesáti let, pak je to jednoznačně role směřující vpřed.

překlad: Lenka Kopřivová
redakce: Jiří Silný

 

 
 
 
Ekumenická akademie

Sokolovská 50
186 00 - Praha 8 - Karlín
tel./fax: +420 272 737 077
ekumakad@ekumakad.cz
www.ekumakad.cz
IČ: 638 36 009