czspenderu
Ekumakad.cz ›› Témata ›› Ušito důstojně: módní přehlídka pod karlínským viaduktem
 
 

f_icon.svg.png

Fair & Bio obchod

logo-bananas-sub_cz_yellow1.jpg

susy_logo_whiteclaim_background_small-2-.jpg

pestujplanetu_logo_web.png

mcf_logo_print.jpg

 

Spolupracujeme:

 

Ušito důstojně: módní přehlídka pod karlínským viaduktem

17. 9. 2015 -

19. září proběhne v rámci akce Zažít město jinak pod karlínským Negrelliho viaduktem mimo jiné i přehlídka fairtradové módy z Kambodži. Při té příležitosti zveřejňujeme článek Markéty Nešporové, která k nám tyto výrobky dováží .

Muže jménem Nimul Ouch znám zatím jen ze strohých e-mailů. Teď stojím na rušné křižovatce kambodžského hlavního města Phnom Penh a vyhlížím jeho auto. Přijíždí s akademickým čtvrthodinovým zpožděním, spolu s ním cestuje manželka, oba se usmívají od ucha k uchu. Po horku a hluku phnompenhských ulic je klimatizovaný vůz vysvobozením. Seznamujeme se a vyrážíme na objížďku několika podniků, které tento sympatický pár založil a řídí.

Na první pohled vypadá Nimul jako normální Kambodžan středního věku. Až na druhý pohled si člověk všimne jeho ochrnuté levé ruky, kterou si v dětství zranil pádem ze stromu. V Kambodži, kde je zdravotní postižení považováno za stigma zaviněné hříchy z minulých životů, je pro handicapované těžké najít v životě uplatnění. I přes to se Nimulovi povedlo vystudovat vysokou školu. Práci v oboru ale nenašel.

Na podobné problémy v Kambodži naráží asi tři čtvrtě milionu lidí, kteří podle oficiálních statistik různými typy postižení trpí. Kambodža je jednou z nejchudších zemí jihovýchodní Asie,  poznamenaná občanskou válkou i vládou Rudých Khmerů. Podle údajů Světové banky žije nyní v chudobě asi 20 % obyvatel země, což je v porovnání s rokem 2004 méně než polovina.  Malý podíl na rychle se zlepšující situaci v zemi má také zahraniční rozvojová spolupráce České republiky, která vybrala Kambodžu jako jednu z projektových zemí. Jedním z důvodů je nepochybně také dobrý  vztah kambodžského krále, který strávil v Praze během studií více než dvanáct let života, k České republice. S pomocí zahraničních dárců se země snaží odrazit ode dna a vytvořit fungující sociální systém a ekonomiku. Lidem s postižením však stát žádné finanční příspěvky ani podporu nenabízí.

Nimul se proto rozhodl, že pracovní místo zajistí sám nejen sobě, ale i dalším lidem ve stejné situaci. Organizace a firmy, které Nimul provozuje, v současnosti zaměstnávají asi desítku lidí s různými typy postižení. „Byly ale i časy, kdy jich pro mě pracovalo kolem stovky“, začíná vyprávět svůj příběh a zastavuje v rušné uličce poblíž královského paláce. Mezi krámky se suvenýry a autobusovými společnostmi se tu tísní obchod s názvem Yodicraft. Vevnitř není nikdo kromě trojice dívek ukrytých až na konci dlouhé místnosti za šicími stroji a mladíka, který nesměle vychází odkudsi zezadu.

„V roce 2002 se mi podařilo získat finance od australských a nizozemských partnerů a založit nadaci Yodifee na pomoc lidem se zdravotním postižením,“ líčí Nimul zrod jedné z největších kambodžských neziskovek. Yodicraft byl totiž donedávna jedním z programů této nadace. Phnom Penh je neziskových organizací takřka přeplněný. Rozvojové a humanitární ogranizace ze všech koutů světa tu realizují vlastní projekty, nebo financují činnost místních neziskovek. Protože vláda místním neziskovým organizací žádnou finanční podporu neposkytuje, jsou tak prakticky závislé na svých zahraničních dárcích. Nakolik je organizace skutečně „kambodžská“ tedy záleží na tom, kolik kontroly nad jejím vedením chce zahraniční dárce mít.

Právě na konflikt mezi představami dárců a vedení organizace narazila také organizace Yodifee. Zlom nastal v době, kdy se za účelem zajištění financí Yodifee spojilo s jistou australskou organizací. Ta prosazuje charitativní přístup k rozvoji a byla proti jakýmkoliv výdělečným aktivitám, které do jejího poslání vzdělávat děti s postižením nezapadaly. „Jsou ze staré školy a s byznysem nesouhlasili“ shrnuje Nimul situaci, která nastala vloni. Yodicraft se tedy od organizace Yodifee formálně oddělil, aby mohl dál provozovat svou šicí dílnu.

Sedáme si na pár plastových židlí doprostřed prodejny a sledujeme, co Yodicraft vlastně vyrábí. Čtveřice pracovníků tuší náš zájem a znervózní. Jedna z dívek pečlivě stříhá velké plastové pytle, další dvě sešívají jednotlivé díly k sobě. Hlavním produktem Yodicraft jsou tašky, peněženky a pouzdra vyráběná z pytlů od cementu, rýže a rybího krmiva, které nakupují výhradně cizinci – nabízí je australští a holandští partneři, nebo také český e-shop TukTuki.

„Byla to pro mě velká šance,“ líčí dívka Jorany s očima upřenýma na šev pomalu plynoucí pod poskakující jehlou, „teď bydlím v organizaci Yodifee, ale chtěla bych si vydělat na samostatné bydlení ve městě.“ Dívka hbitě sešívá jeden kousek k druhému, až po chvíli mi dojde, že pedál od stroje má vedle sebe na stolečku – je na vozíčku a obě nohy má ochrnuté.

Za svou práci dostávají zaměstnanci Yodicraft 100 USD měsíčně. Minimální mzda, zvýšena za poslední tři roky více než dvojnásobně, přitom aktuálně činí 128 USD. „Celý výdělek pracovníků Yodicraft je jako jejich kapesné,“ obhajuje tento nedostatek Nimul. Pravdou je, že všichni současní zaměstnanci šicí dílny žijí v organizaci Yodifee, kde mají zajištěné jídlo i ubytování. Yodicraft bychom však spíše než sociálním podnikem měli nazývat chráněnou dílnou nebo pracovní terapií, která nemá sloužit jako dlouhodobé pracovní místo integrující lidi s postižením do běžného života. „Doteď byl Yodicraft jen přivýdělkem pro naše klienty. Brzy ale budu chtít nabírat zaměstnance zvenčí, kterým budu muset vyplácet alespoň minimální mzdu,“ vysvětluje Nimul. Tato mzda ale v zemích jako je Kambodža mnohdy nestačí ani k zaplacení základních životních potřeb. V uplynulém roce se minimální mzda výrazně zvýšila a to i díky nátlaku pracovnic oděvních továren. K důstojnému životu v zemi, to však podle aliance Asia Floor Wage stále nestačí. 

Před oddělením od organizace Yodifee zaměstnával Yodicraft asi stovku zaměstnanců. Ti se kromě šití věnovali také práci se dřevem, hedvábím a háčkování. Nimul nám s šarmem byznysmena ukazuje lžíce a vidličky z kokosových skořápek, duhové přívěsky na klíče i skládačku slona. Nimul a jeho žena by Yodicraft rádi znovu rozšířili. „Už mám domluvené prostory i zaměstnance, chybí mi jen čas,“ posteskne si Nimul. Už za měsíc ale Nimul předá funkci ředitele Yodifee, aby se mohl plně věnovat rozvoji svých podniků.

Využíváme tedy poslední šance, kdy se pod vedením Nimula můžeme podívat na chod spřátelené organizace Yodifee. Nimulovo auto se s námi proplétá několika křižovatkami ovládanými tuktuky a motorkami a po půlhodince jízdy zastavuje před jásavě modrou bránou v městečku Takhmao. Tady má domov asi osmdesát dívek a chlapců s různými typy zdravotních postižení. Je zrovna státní svátek, klienti odpočívají, připravují se do školy nebo uklízí. „Většina našich klientů jsou děti z extrémně chudých rodin. Ty nemají prostředky, aby se o člověka s postižením postaraly a přizpůsobily mu domácnost. Snažíme se ale podporovat i děti žijící v rodinách – zařizujeme pro ně vzdělávání, odborné kurzy, samostatné bydlení i pracovní místa ve firmách.

Zaručujeme se za to, že naši klienti jsou schopni odvést stejně kvalitní práci, jako kdokoliv jiný. Kousek odtud má například dílnu kluk, který přišel o nohu. Prošel kurzem automechanika, vydělal si nějaké peníze a teď samostatně podniká“ vysvětluje nám Chivy, která tu pracuje jako asistentka. I kambodžská vláda postupně přichází na to, že je potřeba zaměstnávání lidí s postižením podporovat. Zaměstnavatelům proto určuje kvóty a nabízí daňové úlevy. Formální zaměstnání má stále jen asi 7 % z nich a pouze 15 % handicapovaných dětí dochází do škol.

Naše poslední zastávka je v prádelně. Vývěsní štít s bojovníkem sumo láká zákazníky na praní, žehlení a bezplatné wifi připojení. Někteří z nich si možná ani nevšimnou, že chlapec žehlící jejich prádlo má místo pravé nohy protézu a dívka, která právě vytahuje košile z pračky, má ochrnuté obě ruce. „Tahle prádelna není žádná neziskovka, je to prostě byznys. Uživí sama a pracovníci v ní dostávají asi 140 USD měsíčně,“ objasňuje Nimul.

 „Mám spoustu dalších nápadů na sociální firmy – salón krásy, kavárna, autodílna. Možná, že až přijedete za pár let, bude naše projížďka mnohem delší,“ směje se. Podnikatelského ducha ani dobré srdce tomuto charismatickému muži rozhodně nikdo odepřít nemůže. K tomu, aby se jeho podniky mohly hrdě označovat jako sociální firmy má ještě co dohánět – kromě důstojných mezd chybí také zapojení zaměstnanců do rozhodovacích procesů a řízení, které je často vytýkáno také českých sociálním firmám. „Snažím se svým zaměstnancům vycházet vstříc a dbát na dobré pracovní podmínky, ti kdo studují, mají upravenou pracovní dobu, přestávku si může každý udělat, kdy potřebuje, a všichni mají pracovní smlouvu. Že by ale zaměstnanci přímo rozhodovali o chodu firmy, to ne.“ To jak správně svoje podnikatelské aktivity pojmenovat, Nimul neřeší. Jde mu hlavně o to dát možnost výdělku těm, kteří to potřebují. V zemi extrémně závislé na zahraniční pomoci, je pro mě jeho práce důkazem, že si místní lidé dokáží pomoct sami a dobře.

Markéta Nešporová

 

 
 
 
Ekumenická akademie

Sokolovská 50
186 00 - Praha 8 - Karlín
tel./fax: +420 272 737 077
ekumakad@ekumakad.cz
www.ekumakad.cz
IČ: 638 36 009