Nadcházející volby pravděpodobně neovlivní směřování naší společnosti nějak zásadně, ale vliv na budoucnost nesporně mít budou. Vliv má každé rozhodování, a proto je každé rozhodování důležité, i když často důsledků nedohlédneme. Pěkně to vyjadřuje známá metafora o mávnutí motýlích křídel v Brazílii, které může vyvolat tornádo v Texasu.
Takto poeticky vyjádřil svůj objev meteorolog Edward Lorenz poté, co v roce 1961 počítal na počítači model předpovědi počasí. Pak nechal stejný program proběhnout ještě jednou, ale s malou změnou: jednu ze vstupních hodnot zaokrouhlil ze šesti na tři desetinná místa. A to způsobilo úplně jiný výsledek.
Tak se zrodila teorie chaosu. Ta říká, že některé fyzikální systémy, mezi jinými také počasí, jsou velmi citlivé na nepatrné změny výchozích podmínek. Lorenz nechtěl říci: malá příčina, velký důsledek. Vůbec mu nešlo o přísný kauzální řetězec. Mávnutí křídel není příčinou bouře, ale dotyčná bouře by možná bez něj měla jiný průběh.
Přeneseme-li tuto metaforu na společenské poměry, dá se předpokládat, že zvláště v dobách nejistých, v dobách historického přelomu, který dnes nepochybně lidstvo prožívá, lze vývoj ovlivnit s vynaložením menšího úsilí než v obdobích stability. Bohužel to platí v dobrém i ve zlém.
Narazil jsem nedávno na pozoruhodný citát Eleanor Rooseveltové, který vyjadřuje naši spoluodpovědnost za to, co bude: „Z hloubi srdce věřím v jedno: jsme odpovědní za naše vlastní dějiny. Běh dějin je určován rozhodnutími, která činíme a naše rozhodnutí vyrůstají z myšlenek, přesvědčení, hodnot a snů lidí.“
Samozřejmě je to nesmírně složitá, chaotická síť myšlenek, přesvědčení, hodnot, snů a také zájmů, z jejíž spleti jsou dějiny utkány a jsou také až propastné rozdíly v síle vlivu jednotlivců na utváření příští podoby světa.
Lze ovšem postulovat, že laskavý čtenář či laskavá čtenářka těchto řádek mají v globálním srovnání velmi významný vliv a tím i značnou odpovědnost. Disponovat vzděláním, mít přístup k internetu, zajištěné živobytí, možnost volit a uplatňovat svá práva, to jsou skutečná privilegia, protože velká část lidstva nic, nebo většinu z toho nemá. Nerovnost působená kapitalismem a prohlubovaná jeho neoliberální formou je v systému tak hluboce zakořeněná, že vypadá jako přirozená.
Člověk obdařený privilegii tíhne automaticky k tomu, že je považuje za zasloužená a samozřejmá. Jaksi se nám z povědomí vytratilo, že privilegia znamenají odpovědnost, že noblesse oblige. A představa, že lze místo za vlastní privilegia bojovat za spravedlnost, vypadá už úplně fantasmagoricky. Ale spousta lidí z toho má přece jen špatné svědomí nebo začíná chápat, že takhle to dál nejde, a věnuje se třeba různým formám charity.
Politická práce je ovšem účinnější, chceme-li měnit příčiny nerovnosti. Je účinnější prosazovat spravedlnost spolu s druhými než jako jednotlivec. Politické usilování je také cesta, která může demokraticky vytvořit pravidla přijatelná pro všechny. Jak zdůrazňuje teologie osvobození: spravedlnost osvobozuje utlačené i utlačovatele. Na takovém úsilí se jako občan podílet je privilegium zvláštního druhu.
Celý dlouhý tisíciletý zápas o emancipaci, lidskou rovnost, společnost bez privilegií představuje velké bohatství „myšlenek, přesvědčení, hodnot a snů“, ale i prakticky realizovaných pokusů o lepší organizaci lidského soužití. Je to zápas s těmi, kdo svá privilegia brání za každou cenu, s neosobními strukturami násilí a moci, které systém privilegií udržují a škodí všem, ale v nemalé míře i s představami a soustavou bludů, které to všechno umožňují. Je to už docela pořádný motýlí vichr, ale tornádo to ještě není. Každý hlas navíc, každý získaný mandát má svou váhu, když ne dnes, tak zítra.
S tím, jak se civilizační krize prohlubuje, jsou čím dál čitelnější alternativy, mezi kterými volíme. I když volba není skoro nikdy černobílá, existuje dostatek důvodů, proč volit ty politiky a ty strany, které se snaží prosazovat větší míru spravedlnosti, solidarity a šetrného zacházení s přírodou. A proč nevolit strany současné vlády.