.jpg)
Od poválečných dob, kdy byli Cikáni státem definitivně donuceni přestat s kočováním a usadit se, tradují se pohoršené historky o tom, jak si rozdělávali z parket v nově přidělených bytech ohníčky. V romských bytech, do kterých jsem měl tu čest být pozván, jsem sice nic takového neviděl, spíše mě někdy zarážel přehnaný pořádek, ale nepochybně docházelo a dochází ke kulturním kolizím, kvůli rozdílům v chápání majetku, rodinných vztahů, kvůli historii pronásledování a přežívání. Nepochybně vyprávění o tom, jak Romové dostávají nové byty, které vzápětí vybydlují, patří do stálého arzenálu českého rasismu, a slouží dnes jako ospravedlnění pro vytváření romských ghett, která zákonitě pak tyto předsudky jen dál potvrzují.
Zdálo by se, že lidstvo už dávno překonalo rané fáze svého vývoje, charakterizované nejprve lovectvím a sběračstvím a později kočovným pastevectvím. V dobách, kdy lidí bylo málo, to byl výhodný způsob obživy. Když v revíru ubylo zvěře nebo byly pastviny spaseny, cestovalo se dál jenom s tím, co se dalo bez problémů unést nebo uvézt na domestikovaných zvířatech. Zdá se, že romské motorizované kočování v západní Evropě je takovým anachronismem jako beduínské stanování při státních návštěvách, které praktikoval doznívající diktátor Kaddáfí.
Od dob, kdy Kain zabil Ábela, lovec zemědělce, se stále více prosazuje usedlý zemědělský a postupně také městský způsob života a hospodaření. Zdá se, že v moderní civilizaci z tisícileté kultury kočovnictví zbývá jen turistický ruch. Přesto ale lovecká a kočovnická mentalita ovlivňuje současné vzorce chování zřejmě víc, než tušíme, a to dosti negativně.
Vyčerpat své zdroje a zaniknout, když nebylo kam odejít, dokázala už řada civilizací před námi. Rychlost a rozmanitost, s jakou se to děje dnes, je ale bezprecedentní. Země se postupně stává neobyvatelnou. Zvyšující se hladina světového oceánu zaplavuje ostrovy v Oceánii a ukrajuje z pobřeží pevnin a vyhání lidi. Kácení deštných pralesů ochuzuje přirozenou obnovu vzduchu k dýchání a průmyslové emise nás nutí dýchat jedy. Odpady zabírají stále víc místa na pevninách i v moři. Stále víc zemského povrchu je zastavěno a rostou megaměsta, která neustále balancují na pokraji kolapsu a poskytují většině obyvatel jen ubohý životní standard. Těžba surovin vyhání lidi a vytváří pouštní krajiny a průmyslové havárie zamořují jedem půdu a vodu, v případě jaderných havárií to je navěky. Průmyslový způsob zemědělství vyhání lidi, degraduje půdu a produkuje nekvalitní potraviny. Narůstající intenzita a množství extrémních klimatických jevů působí ničivé záplavy, sucha a hurikány. V řadě zemí se nedá slušně žít v důsledku děsivé bídy anebo krutosti politického režimu. Miliony lidí tak nuceně opouštějí své domovy a hledají novou možnost přežití, jako nomádi globální civilizace. Většinou se nepotkají s těmi daleko méně početnými druhými kočovníky, kteří v tryskových letadlech létají mezi kontinenty, aby zakládali nové firmy, přesouvali produkci, shrabovali zisky a na konferencích a tajných jednáních rozhodovali o osudech světa. Také oni bydlí v ghettech, a i když mají ve svých apartmá pračky vzduchu a jedí jen tu nejkvalitnější stravu a uchylují se ve volném čase do míst, která dosud nebyla zdevastována, tak ani pro ně nebude nakonec kam odejít. Fantasmagorie o umělých světech nebo přestěhování na jiné planety jsou daleko nepravděpodobnější než to, že se celé Japonsko potopí, jak popsal ve sci-fi Japan Sinks z roku 1976 Sakyo Komatsu.
V uplynulých dnech prezident Medveděv navrhl, že by se Japonci ohrožení v důsledku kolapsu atomové elektrárny Fukušima mohli odstěhovat na Sibiř. Pokud by došlo k vážnému zamoření hustě obydleného území, byl by pro přelidněné Japonsko skutečně problém, kam velké počty lidí přesídlit. Na Sibiři je místa dost a klimatická změna zřejmě zlepší tamní podnebí. Medveděv také poznamenal, že Japonci mají vysoký pracovní potenciál. Pragmatické řešení, asi jako když čeští králové zvali německé kolonisty do pohraničí.
Pro české uši nezní pozvání na Sibiř příliš lákavě, ale těch málo lákavých řešení rostoucích problémů vybydlené planety bude nepochybně přibývat. Už dnes nelze zásadní problémy řešit na úrovni jedné země, a čím rychleji se naučí vlády spolupracovat vzájemně výhodným způsobem, tím větší naděje na změnu trendu. Popravdě řečeno, pokud se do práce na změně k udržitelnému způsobu života, který nebude planetu devastovat, nezapojí více méně všichni, není moc šancí. Vlády samotné jsou příliš často ve vleku zájmu dnešních loupeživých kapitalistických kočovníků. Je nejvyšší čas to změnit.
V Německu minulá rudo-zelená vláda rozhodla o budoucím postupném ukončení programu jaderné energetiky a současná pravicová vláda toto rozhodnutí v zájmu energetických koncernů zase zvrátila, aby v panické reakci na japonskou katastrofu před blízkými zemskými volbami zase odvolala, co odvolala a začala nejstarší elektrárny prakticky bezdůvodně odpojovat od sítě. V Německu je odpor proti atomové energetice velmi silný, a Němci už toho zřejmě mají právě dost. Dochází k tomu, co Tageszeitung označuje jako „explozi rozhněvaných občanů“.
Už v minulém týdnu se spontánně konaly desítky demonstrací s účastí desítek tisíc lidí a stovky dalších jsou plánovány na nejbližší dobu. Přitom sahá spektrum protestujících od tradičních církví až k levicovým radikálům, a je docela pravděpodobné, že toto hnutí promění energetickou i politickou mapu v Německu.
U nás se ekologické protestní hnutí, ještě v devadesátých letech významné, zatím zmohlo na supliku předsedovi vlády, zda by nebylo vhodné přece jen ještě s dovolením zvážit dostavbu Temelína. Parlamentní politické strany jsou v pozitivním vztahu k atomové energetice v dojemné shodě a jen Strana zelených, která se úspěšně z velké politiky vyautovala, hrdinně trvá na svém symbolickém odporu. Naši „experti“ a naše nejrozšířenější média by zasloužili uranovou medaili za bagatelizaci fukušimského problému.
Podobně to u nás vypadá i s dalšími environmentálními tématy. A tak se bude v globálním domě zřejmě dál Česká republika chovat jako ten bájný nepřizpůsobivý Cikán v novém bytě. Budeme dál, více a lépe devastovat námi spravovaný kus Země a budeme ohrožovat sebe i sousedy emisemi a potenciálním ozářením. A budeme se při tom navíc cítit jako mistři světa.
Článek byl publikován v Deníku Referendum.