.jpg)
V environmentalistických diskusích se občas objevuje názor, že u kořene novodobé ekologické krize, kterou v Evropě rozvinutá průmyslová civilizace šíří do celého světa, je křesťanství a biblická víra vyjádřená Hospodinovým příkazem lidem, aby opanovali Zemi. Biblický monoteismus se sice ustavoval v kontrastu k uctívání božstev spojených s přírodními silami, ale také v odporu k božské úctě, kterou si nárokují lidští panovníci nad světem. Člověka bible chápe více méně jako bytost sice svobodnou, ale odpovědnou. Přitom v jejích knihách najdeme na řadě míst myšlenku, že zlo, které člověk působí, má dopad i na mimolidský svět a padá zpátky na hlavu svému původci např. v podobě přírodních katastrof. Myslím, že teprve dnes se to učíme plně chápat.
Stejně se dá, jak známo od dob Maxe Webera, diskutovat třeba i o vlivu protestantismu na vznik kapitalismu a na druhé straně zkoumat, jak biblické myšlení ovlivnilo Karla Marxe a jeho koncept komunismu – dvou systémů, které chápaly přírodu jen jako zdroj materiálního bohatství. Aniž bych jakkoliv podceňoval užitečnost podobných zkoumání, je nepochybné, že dnes jde hlavně o to, jak co nejdříve přestat s drancováním a destrukcí a nastolit udržitelné způsoby interakce s naším prostředím, životním v nejvlastnějším slova smyslu, a nacházet pro tento úkol všechny spojence, kteří jsou k mání.
V tomto smyslu křesťané a církve jistě nedělají dost, a to, že v tom nejsou sami, není žádná omluva. Kurt Tucholsky někdy ve dvacátých letech minulého století napsal kousavý epigram, že církve charakterizuje především vyplazený jazyk, jak se bez dechu ženou za rychle pádící dobou. Je opravdu obtížné s nákladem tří tisíc let tradice reagovat pružně na stále rychlejší změny a nepoztrácet přitom to podstatné. Ukazuje se vždy znova, že řešením není ani zoufalé lpění na vyčpělých formách, ani zbabělá snaha zalíbit se a přizpůsobit právě panujícím poměrům, ani redukce náboženství na vnitřní život. Jenom tam, kde víra riskuje božské stranictví (biblický bůh je na straně chudých, bezmocných, trpících, ponižovaných atd.), stává se silou proměny a svobody. Dnes k tomu patří i stranění přírodě tam, kde je lidským působením ohrožena.
Někteří křesťané si to uvědomují a jednají podle toho. Přímo prorocký rozměr měl program Světové rady církví z valného shromáždění ve Vancouveru, který pod názvem Spravedlnost, mír a zachování stvoření už v roce 1983 motivoval křesťany planety k tomu, aby se angažovali při překonávání největších ohrožení, která si lidstvo samo sobě připravuje. Zástupci církví už tehdy dokázali vidět a formulovat vzájemnou provázanost těchto ohrožení a nutnost společných řešení. Mezinárodní odezva měla rozmanitou podobu v různých církevních tradicích a v různých zemích, ale ekologická témata jsou od té doby přítomná v učení i praxi mnoha církví. Je ovšem pravda, že zejména u evropských církví se později poněkud vytratila radikální systémová kritika.
Přesto teprve Světové sociální fórum, jehož desáté výročí si letos připomínáme, propojilo aktivisty zaměřené na ekonomické, bezpečnostní a ekologické problémy podobným způsobem. Souvislost mezi vykořisťováním lidí, drancováním přírody a válkami bohatých proti chudým odmítají mnozí vidět dodnes – buď na popírání souvislostí mají zájem, nebo se bojí. Pro české prostředí je takový redukcionismus typický a jeho překonávání je záležitost dlouhodobá. I na stránkách Deníku Referendum se téma nedostatečné kritičnosti občanských organizací probírá. Výjimky, schopné jasného kritického postoje, se ovšem najdou, a to i v křesťanském prostředí, jak dokládá následující citát:
„Jakkoliv nepříjemně budou tato slova znít současným kapitánům české politiky, energetiky i ekonomiky a také vždy loajálnímu a poslušnému českému úřednictvu, v občanském sdružení Pravoslavná akademie Vilémov jsme přesvědčeni, že čas již nelze vrátit. Cesta energetiky zpět do let padesátých, kdy se centrálně budovaly velké hnědouhelné elektrárny a elektrárny jaderné (a vládnoucí stranou pověření úředníci házeli kusy železa a kameny do turbín tisíců malých vodních elektráren), prostě neexistuje…, (hodláme) proto i nadále v mimořádně ztížených a z hlediska rozvinutých zemí doslova absurdních podmínkách propagovat a prosazovat využití obnovitelných zdrojů energie…“
To je jen část ze čtyřstránkového Prohlášení výkonného výboru Pravoslavné akademie Vilémov z října 2010 k situaci obnovitelných zdrojů energie v České republice, pod kterým jsou mimo jiné podepsáni předseda, metropolita Pravoslavné církve v českých zemích Kryštof, a ředitel akademie Roman Juriga. Pravoslavná akademie Vilémov patří u nás k průkopníkům větrných elektráren a dalších obnovitelných zdrojů, sloužících lokálním komunitám a místní ekonomice. Vedle poradenské činnosti v rámci Centra pro aplikaci obnovitelných zdrojů energie realizují s rozmanitými partnery i řadu projektů, např. na využití střech církevních budov pro solární panely. Ekologicky jsou zaměřeny i vzdělávací a spirituální programy Pravoslavné akademie, která patří také mezi iniciátory nového integračního uskupení českých křesťanů s podobnými zájmy.
V sobotu 22. ledna 2011 se po několikaměsíční přípravě ustavilo občanské sdružení Česká křesťanská environmentální síť (ČKES), které zatím tvoří zástupci Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku a Pravoslavné akademie Vilémov, Obce křesťanů, římskokatolické farnosti Český Brod, Náboženské obce Církve československé husitské v Praze 6 Břevnově, Ekologické sekce České křesťanské akademie, Ekumenické akademie Praha a Střediska ekologické výchovy Slunečnice. Další organizace svou účast zvažují a členy se mohou stát i jednotlivci. Předsedou sdružení se stal evangelík Marek Drápal. Podnětem ke vzniku této nové organizace byla spolupráce některých českých organizací s obdobnou sítí na evropské úrovni (ECEN). ECEN konal svou výroční konferenci na podzim loňského roku v Praze, a tak se čeští zájemci o ekologickou angažovanost církví mohli seznámit se zkušenostmi ze zahraničí.
Tisková zpráva říká, že „Cílem České křesťanské environmentální sítě je umožnit církvím v ČR, křesťanským environmentálním organizacím i jednotlivcům sdílet a poskytovat informace a zkušenosti z oblasti ochrany životního prostředí, zabývat se ochranou životního prostředí a podporovat péči o Boží stvoření. ČKES chce napomáhat rozvoji environmentálních programů a projektů v církvích, církevních organizacích a současně respektovat šířku rozdílných církevních tradic, z nichž každá svým osobitým způsobem a všechny společně usilují na základě biblických, teologických a duchovních východisek o hledání a uplatňování principů trvalé udržitelnosti s ohledem na bližní, s ohledem na život příštích generací a s ohledem na život celého Božího stvoření“.
Nezbývá než popřát hojnost Božího požehnání a dostatek odvahy.