Spolupracujeme:

Africká krize, její počátky a dopady

22. 11. 2003 - Tomáš Tožička




Africká krize, její počátky a dopady





Už samo slovo Afrika navozuje mnoho představ. Romantiku, dobrodružství, neznámé tajemno. V poslední době se však Afrika stává synonymem pandemií, přírodních a humanitárních katastrof a především obrovské chudoby a bídy. Ve stručnosti se pokusím nastínit několik událostí, které způsobily současný stav.





Konec kolonialismu a optimistické výhledy





Mnoho mýtů panuje kolem kolonialismu a dekolonializace. Mnozí lidé u nás se domnívají, že jedním z důvodů krize je právě rozpad koloniálních mocností, úpadek starých koloniálních pořádků a jejich ekonomické infrastruktury. Podívejme se však do historie. Již v meziválečném období si koloniální mocnosti začaly uvědomovat, že pouhé využívání zdrojů nevede k udržitelné koloniální politice a začaly zvyšovat investice do rozvojových projektů. Nicméně tento krok přišel pozdě a po druhé světové válce se africká občanská, odborová a nacionalistická hnutí jednoznačně rozhodla požadovat nezávislost svých zemí. K tomu přispěly i starosti mocností s poválečnou rekonstrukcí a liberalizační proudy v evropské politice.





Dekolonializace proběhla celkem úspěšně. V západní Africe se moci ujaly prodemokratické režimy, které mohly profitovat z bohatých přírodních zdrojů. Tyto komodity přispěly k rychlému rozvoji zemí. Zvýšil se počet škol všech typů, gramotnost, zlepšily se životní podmínky i stav lidských práv. Na přelomu 60. a 70. let však došlo v několika zemích k vojenským převratům, které byly často podporovány či minimálně pozitivně přijímány zainteresovanými mocnostmi.





Země severní Afriky se po skončení kolonialismu orientovaly především na zemědělství. Nové pesticidy, jako např. DDT, a zemědělské stroje na levnou naftu přinášely optimistické vize budoucnosti. Konec kolonialismu a příchod nových osadníků také urychlil proces islamizace v této části kontinentu. Po objevení nových nalezišť ropy se situace poněkud změnila a z některých bývalých zemědělských států se staly rozvíjející se ropné mocnosti.





Jižní afrika byla silně destabilizována expandujícím rasismem Jihoafrické republiky a v reakci na to sílícím nacionalismem v sousedních zemích. JAR podporovala konflikty v celém teritoriu, nejvíce pak v Angole a v Mozambiku. Oblast se však díky bohatým zdrojům postupně rozvíjela. Objevil se zde také tzv. africký humanismus, založený na křesťanských, socialistických a původních afrických tradicích.





Začátek krize - změny cen surovin





Optimismem naplnění ekonomové z Brettonwoodských institucí věřili v neomezené možnosti růstu afrických ekonomik. Díky těmto soudům poskytovaly organizace jako Food and Agriculture Organization (FAO) nebo Světová banka rozsáhlé podpory a půjčky na investice do zemědělství, těžebního průmyslu a dopravní infrastruktury. Světlým zítřkům nestálo nic v cestě. Až do 6. října 1973, kdy Egypt napadl Izrael. Již během války se cena ropy zdvojnásobila a dosáhla 3 US dolarů za barel. Arabské země vyvážející ropu uvalily ropné embargo na všechny země podporující Izrael. To zvedlo cenu barelu ropy až na 12 dolarů v lednu 1974. A cena ropy rostla dále. To byl první šok pro všechny rozvojové země. Jejich ekonomiky orientované na naftové technologie dostaly první z těžkých ran. Paradoxně se objevilo nové řešení. Na nových cenách ropy začaly rychle bohatnout arabské země, které najednou měly obrovské objemy volných finančních prostředků. Půjčky na nízký úrok vypadaly jako snadné řešení k překlenutí krize. Po dohodě mezi Egyptem a Izraelem v Camp Davidu již nikdo nevěřil, že se cena ropy může dále zvyšovat. Světové automobilky zastavily vývoj alternativních pohonů a opět se zpomalily i vládní výzkumy obnovitelných zdrojů energie. Cena ropy ale rostla a v barelu se dostala až na 40 dolarů během Iránsko-Irácké války. Od 70. let navíc začaly klesat ceny všech ostatních komodit, na nichž byla Afrika závislá...





Dluhy, dluhy a dluhy





Po nástupu R. Reagana do Bílého domu zahájily USA masivní zbrojní program na přípravu &bdquo;Armagedonské bitvy s říší zla SSSR“. K tomu účelu potřebovaly masivní půjčky což znamenalo zdražení úvěrů na světovém trhu. Úroky vzrostly až na 20%. To byl pro rozvojové země začátek konce. Klesající ceny komodit a stoupající ceny ropy neumožňovaly mnoha zemím splácet půjčky na průmyslové technologie a infrastrukturu. S pevnou vírou, že se to jednou změní, si půjčovaly další peníze na splátky starých úvěrů.





Přihřátá válka a nelegitimní dluhy 





Varšavská smlouva a NATO v Evropě vedly svou studenou válku. Své nepřátelství však přenášely i do jiných částí planety, kde si zkoušely své zbraně i válečnické taktiky. Naše studená válka byla v Africe i na dalších kontinentech válkou pěkně horkou. Na tomto místě je nutno říci, že naše země hrála v této bitvě nepříjemně důležitou roli. Obě strany se snažily přetáhnout do svého tábora co nejvíce dalších zemí. Dělaly to různě. Pomáhaly vést války s domácími nepřáteli, demokratickými či nedemokratickými, i s nepřáteli vnějšími. Poskytovaly hospodářskou pomoc a také úvěry. Oběma stranám bylo tehdy jedno, že úvěry jsou zneužívány vládci, že jsou poskytovány za účelem korupce, na nákup zbraní či rezidencí v Evropě a Americe. Diktátoři po mnoha prohraných bitvách a masakrech (přehlížených výměnou za loajalitu), utekli a s sebou si odnesli i peníze. Dnes ovšem dluhy vymáháme na jejich nástupcích, kteří se mnohdy snaží dát dohromady, co zbylo.





Oživovací pokusy Mezinárodního měnového fondu





Když nevyšla teorie neomezeného růstu, přišel MMF s novými návrhy. Prvním krokem byly tzv. programy strukturálního přizpůsobení. V praxi to znamenalo, že pokud státy chtějí nový splátkový kalendář, nové úvěry a rozvojovou pomoc, musí splnit podmínky MMF. Šlo o omezení výdajů na školství a zdravotnictví, privatizaci státních podniků, omezení subvencí do průmyslu a zemědělství, liberalizaci a otevření trhu pro zahraniční produkty. Nejrozvinutější země se ovšem chovaly přesně opačně. Investice do školství a zdravotnictví zvyšují, pravidelně rostou subvence do zemědělství a v důsledku stagnace vlastní produkce uzavírají své trhy před zahraničním zbožím, především před zbožím z rozvojových zemí. Krize se dále prohlubovala. Klasickým příkladem je Zambie, která se z optimistického rozvoje postaveném na těžbě mědi propadla do naprosté chudoby. V této zemi dosahovala dlouhodobá zahraniční zadluženost v roce 1995 úrovně 5.091 miliard amerických dolarů. Zambie se přitom podrobila již počátkem osmdesátých let programu strukturálního přizpůsobení, který ustanovil Mezinárodní měnový fond a patřila opět mezi jeho nejlepší žáky. Inflace se sice snížila ze 200% v roce 1991 na zhruba 23% v roce 1997. Dosaženo bylo také vyrovnaného rozpočtu, přísnější kontroly množství peněz a volného určování směnného kurzu. Celkové hospodářské zlepšení bylo ovšem vykoupeno vysokou lidskou cenou. V letech 1990-93 vynaložila zambijská vláda 37 milionů US dolarů na základní vzdělání - zároveň zaplatila 1.3 miliardy dolarů ve formě dlužních splátek. Mezi lety 1985 a 1995 klesla očekávaná délka života při narození z 52 na 48 let. Během stejného časového období vzrostla úmrtnost u dětí do 5 let z 13.5 % na 20.3% a chronická podvýživa u dětí mladších 5 let ze 40% na 53%. Podle údajů světové banky žije 80% Zambijců v absolutní chudobě. Zadluženost mezitím nadále vzrostla; přes veškeré úsilí nedostačovaly splátky ani ke splácení amortizačních sazeb a úroků.





A co dál?





Nové a nové programy MMF pro boj s chudobou navozují pocit, že bojují především s &bdquo;chudobou“ úředníků MMF a SB. Rok po roce se totiž ukazují další a další neblahé vlivy těchto programů. Šancí na zvrat situace je radikální oddlužení, které bylo všemi důležitými aktéry přislíbeno již v roce 1996. V souvislosti s dluhy je třeba zavést nová mezinárodní pravidla pro jednání mezi věřiteli a národními dlužníky, aby se zvýšila odpovědnost při úvěrování na obou stranách. Rozvojovým zemím musí být umožněn přístup na světové trhy. Je důležité skoncovat s korupcí, a to především ze strany rozvinutých zemí. Rozvojovou pomoc je nezbytné poskytovat dle potřeb obyvatel cílových zemí a ne investorských firem či vládnoucích vrstev. Je také nutné dostat pod kontrolu obchod se zbraněmi a přestat podporovat diktátory. Náš svět je příliš malý na to, abychom si mohli dovolit tolerovat rostoucí nespravedlivé rozdělení.





Tomáš Tožička





Neruda centrum Ekumenické akademie Praha