czspenderu
Ekumakad.cz ›› Témata ›› Alternativní financování rozvoje: Venezuela a ALBA
 
 

f_icon.svg.png youtube.svg Instagram

Fair & Bio obchod

pestujplanetu_logo_web.png

logo-bananas-sub_cz_yellow1.jpg

susy_logo_whiteclaim_background_small-2-.jpg

mcf_logo_print.jpg

 

Spolupracujeme:

 

Alternativní financování rozvoje: Venezuela a ALBA

7. 5. 2008 - Alejandro Bendana
Pokud je cílem rozvoj – nejlépe definovaný jako suverénní demokratická sociální transformace – pak nesmíme mluvit o zefektivňování současných forem „pomoci“, ale o nahrazení současné pomoci a systému, v jehož rámci se rozvíjí. Všeobecně rostou pochybnosti o samotné podstatě širší mezinárodní finanční architektury, co zastupuje a kdo z ní má primárně prospěch. „Rozvojová pomoc“ realizovaná Severem je součástí systému, jenž způsobuje prohlubování nerovnosti a závislosti napříč a v rámci zemí. V této souvislosti jde o to učinit pomoc ne více, ale méně efektivní, dokonce ji zcela zastavit, protože celkově způsobuje více škody než užitku.

Jde o odliv, ne příliv peněz. Z Jihu na Sever. Za každý dolar pomoci, který jde do rozvojových zemí, jde z těchto zemí deset dolarů ve formě kapitálového úniku. Nicméně tento problém se dostává v diskusích o rozvoji pravidelně na vedlejší kolej. Je mnohem důležitější zaměřit se na to, jak zabránit úniku těch 9 dolarů, než jak udržet příliv onoho 1 dolaru. Odhaduje se, že rozvojové země každoročně ztrácí více než 500 miliard dolarů ve formě nelegálního odlivu kapitálu, bez vědomí úřadů a bez zdanění. V Latinské Americe tato částka za posledních 30 let dosahuje podle údajů Jamese Petrase výše 950 miliard dolarů.

Ani množství pomoci, zahraniční přímé investice ani remitendy nemohou strukturální rovnici dlouhodobě změnit. Pokud někdo mluví o novém přílivu kapitálu, pak to musíme chápat jako formu splátky skutečného historického dluhu Severu vůči Jihu – ne jako „pomoc“ či charitu nebo soukromou filantropii, ale jako reparace, restituce, kompenzace, splátky ekologického dluhu lidem a životnímu prostředí Jihu. Je třeba opustit myšlení a vize úzce spojené s trváním současných mocenských struktur, včetně vládních agentur poskytujících „pomoc“.

Rozvojové země si samozřejmě potřebují udržet co nejvíce svých domácích zdrojů, ale musíme si být zároveň vědomi, že to jednoduše není jen otázka často neexistující vůle domácích finančních elit, ale mezinárodně vytvářených překážek, podporovaných tzv. volnými obchodními dohodami, režimy ochrany investic, podmínkami IMF atd. Pomoc a půjčky jsou nepatrné ve srovnání se zisky vydělanými na náš úkor prostřednictvím neférového obchodu, vykořisťování naší pracovní síly, přivlastňování si našich zdrojů, úroků z půjček, ovládáním našich trhů, privilegií a pobídek zaručovaných nadnárodním korporacím. K tomu přidejte náklady na reparace a restituce.

JAK VYBUDOVAT ALTERNATIVNÍ SPRAVEDLIVÝ A ROZVOJOVÝ ŘÁD?
Nejprve v něj musíte věřit. Pokud jste přesvědčeni, že neexistuje žádná alternativa, pak skutečně neexistuje. Je to obtížné, protože to znamená zcela nový přístup.

Za druhé je nutné změnit chápání a roli trhu. Trhy musí zaujmout v organizaci politické ekonomiky podřízenou roli. Trhy a velký kapitál nemohou diktovat politice. Trhy musí být začleněny do společnosti, proto musí udržovat vztahy na základě solidarity, ne soutěže. Potřebujeme politický přístup k ekonomice. Musíte mít jasné ukazatele. Pokud se nezlepšují životní podmínky a důstojnost lidí 50 mil od Maputa, Managuy a Manily, pak nejde o alternativu. My už nyní můžeme doložit, že tisíce lidí mimo Managuu mají prospěch ve formě klinik a očních operací z nových rozvojových plánů pomoci, řízených Venezuelou.

Alternativy jsou budovány v součinnosti myšlenek a politiky. Myšlenky vyzývají ke změně dominantních paradigmat a přinášejí alternativy, ovšem cílem alternativního paradigmatu je, aby převládlo.

NOVÝ ÚSVIT PRO AMERIKY
Kombinaci myšlenek a politických změn dosvědčuje současný plán mezinárodní spolupráce řízený Venezuelou a známý jako ALBA (Bolivarská alternativa pro Ameriky).

V roce 2004 přijala venezuelská vláda politické rozhodnutí využít své velké ropné rezervy a zisky na pomoc jiným zemím světa s jasně stanoveným cílem zmírnit jejich závislost na dominantním mezinárodním tržním a finančním řádu. Podle statistik ze zdrojů Chavézovy opozice, která je toho názoru, že promarňuje národní bohatství, bylo jen loni podepsáno 18 smluv o spolupráci mezi Venezuelou a dalšími zeměmi, na celkovou částku 4.747 miliard dolarů. Většinou se jedná o projekty týkající se ropy a rafinérií, ale také infrastruktury, zdravotní péče, zemědělství, bydlení, zrušení dluhu, továren na zpracování hliníku a dalších oblastí. Většina smluv je uzavřena se zeměmi v Latinské Americe, ale také s Iránem, Velkou Británií, Čínou a dokonce s Burkina Faso. Předpokladem ALBA je, že k tomu, aby mohl nastat nezávislý rozvoj, je nezbytná nová forma regionální integrace a rozhodně větší politická jednota.

ALBA se zrodila jako alternativa k Free Trade Agreement of the Americas (Volná obchodní dohoda Amerik) Spojených států amerických - jako integrace s cílem posílit suverenitu a spravedlivé sociální vztahy v protikladu k liberalizaci a odnárodňování. První sérii bilaterálních dohod podepsaly Venezuela s Kubou a v roce 2007 se k ALBA připojily Nikaragua a Bolívie. „Nový politický a strategický projekt pro nový svět,“ jak jej charakterizoval Chavéz, zahrnuje spolupráci v oblasti zdravotní péče, průmyslu, produkce potravin a energetické bezpečnosti, sociální kritéria převažují nad obchodními. Zakládající charta ALBA předpokládá vytvoření Rady ministrů, ale také Rady sociálních hnutí, která by měla poskytovat informace pro rozhodování.

Na počátku roku 2008 hlavy států ALBA, nyní včetně malého ostrovního státu Dominika, oznámily zřízení banky ALBA s kapitálem 1 miliardy dolarů. Podle jejich prohlášení je cílem banky podporovat průmyslovou a zemědělskou produkci v rámci členských států, sociální projekty a také mnohostranné smlouvy o spolupráci mezi členskými státy, především v energetické oblasti. Cílem je řešit negativní dopady neoliberální globalizace včetně financí a obchodu na členské státy. Nicméně banka představuje jen další část celé konstrukce alternativního mezinárodního ekonomického řádu. Na rozdíl od svého předchůdce, Banky Jihu, tvořené národy Jižní Ameriky, Banka ALBA je méně ovlivňována zájmy konzervativních brazilských mega-kapitalistů, kteří mají velký vliv na Banku Jihu. Před konečným posouzením musíme ovšem počkat na zveřejnění zakládacích listin a skutečných postupů financování projektu.

Pro karibské a středoamerické státy mělo větší význam založení Petrokaribu v roce 2007. Čtrnáct zemí, převážně z Karibiku, spolu s Nikaraguou a Hondurasem, se připojilo k plánu, v rámci něhož se Venezuela, prostřednictvím své ropné společnosti PDVSA, zavázala garantovat 100 % energetické požadavky členských států, hlavně co se týče ropy a ropných derivátů, v tržních cenách (Venezuela jako členský stát OPEC nemůže postupovat jinak), se splatností 40 – 50 % do 90 dnů (podmínky se mírně liší v jednotlivých dvoustranných smlouvách) a zbytku průměrně do 25 let s 2% úrokem a 2-3letým odkladem. Pozdější zisky, podle předpokladu akumulované příslušnými státními energetickými společnostmi či určenými vládními agenturami, by měly tvořit část rozvojového fondu na úhradu sociálních nákladů a na infrastrukturu. Jako v případě Banky ALBA je postup vypracováván formou dvoustranných ujednání.

JAKÉ JSOU SPORNÉ OTÁZKY KOLEM INICIATIVY ALBA?

Je samozřejmé, že naprostá novost a rozsah ALBA ztěžuje úplné posouzení probíhajícího procesu. Nicméně, stejně jako v případě Banky Jihu, latinskoamerická sociální hnutí a regionální sítě vše důkladně monitorují a v rámci všeobecné podpory této iniciativy s její anti-imperialistickou dynamikou, mohou být, měly by být a také jsou kladeny určité otázky.

Jedná se o následující problémy:

- Záliba v mega-projektech, především stavbách rafinérií, ropovodů a dopravní infrastruktury je problematická pro ekologická seskupení

- Nedostatečná pozornost věnovaná potřebě soutěže v rámci energetického schématu zaměřeného na ropu, což se může stát příčinou vzniku trvalé závislosti na spotřebě ropy

- Fakt, že na venezuelské straně je protějškem PDVSA a očividně má na starosti klíčové aspekty spolupráce včetně finančního a technického dozoru

- Obtíže, se kterými se setkaly organizace občanské společnosti (přinejmenším v Nikaragui) při získávání informací o konkrétních dvoustranných smlouvách, a tomu odpovídající zájem o transparentnost

- Rozhodnutí vydané minimálně jednou vládou (Nikaragua), že spolupráce bude privatizována, bude mít režim soukromého obchodního závazku a tudíž nebude podléhat legislativnímu rozpočtovému dohledu, vyvolává podezření z partizánského nakládání s fondy a vyhýbání se odpovědnosti

- Nedocenění nezávislosti a pracovní dynamiky sociálních hnutí a jejich regionálních sítí, které z principu odmítají myšlenku, že budou „svolávány“ nějakou vládou či že vlády budou mít možnost si vybírat, která hnutí by měla být zastoupena v Radě sociálních hnutí

- Nedostatek důvěryhodnosti Ortegovy vlády v Nikaragui, která pokračuje v neoliberální a konfesijní politice a vůči níž jsou v opozici nikaragujská a latinskoamerická sociální hnutí, především jejich ženské složky

Co toto všechno znamená v souvislosti s letošní Debatou o efektivitě pomoci (Akkra, 2008), sponzorovanou OECD, a s Financováním rozvoje OSN (Doha, 2. – 4. září 2008)?

Z pohledu sociálních hnutí, včetně Jubilee South, je debata o „efektivitě pomoci“ předem ztracená. Jde o kontradikci, pokud nemá jít o „efektivitu“ ve prospěch finančního kapitálu a nemá-li být nástrojem dominance a mazadlem při pronikání kapitálu korporací. O efektivitě se také nedá mluvit v souvislosti s pomocí, která se stále více stává otevřeným nástrojem cílů bezpečnostní zahraniční politiky, včetně tzv. války proti terorismu, či je jednoduše vázána na přijetí obchodní a finanční liberalizace (např. současné „partnerské smlouvy“ EU).

Účast v debatě o pomoci v rámci přípravy na jednání v Akkře může mít smysl jedině tehdy, pokud cílem bude využít tuto debatu pro vysvětlení a veřejné odsouzení institucionálních a historických základů režimu mezinárodní pomoci, a důraz bude dán na zastavení odlivu kapitálu a bohatství ze zemí Jihu.

V případě „Financování rozvoje“ jde o poctivější záležitost. Zde by mělo být cílem lépe vysvětlit a upozornit na mezinárodní překážky (včetně tzv. pomoci), které stojí v cestě domácí akumulaci a mobilizaci, včetně chování domácích kapitalistů, kteří vyvážejí národní bohatství za hranice, včetně občanů vyhnaných bídou související s bohatnutím globálních elit. Finance na rozvoj by měly mít formu reparací a restitucí, kterými je Sever povinován Jihu – to je jediný skutečný a legitimní dluh – za staletí plenění a vykořisťování včetně ničení životního prostředí.

Za žádných okolností nesmíme propadat iluzi, že „pomoc“ a „půjčky“ od „dárců“ – tyto výrazy je třeba odmítnout – chtějí „pomoci“ lidem Jihu. Věřit tomu je buď „tragickou nevědomostí či neodpustitelnou arogancí,“ říká Lidy Nacpil, mezinárodní koordinátor Jubilee South.

KUDY VEDE CESTA VPŘED?
Mocenské změny probíhají, v žádném případě však ještě nejsou u konce. První věc, kterou je třeba zdůraznit, je fakt, že cesta vpřed pro rozvoj nemůže být oddělena a je rozhodně součástí vybudování nezávislé demokracie.

Za druhé je třeba vzbudit, a to jak na Severu tak na Jihu, kritické vědomí o staletém přerozdělování bohatství z Jihu na Sever, od chudých bohatým, v rámci jednotlivých zemí i mezi zeměmi – ne jako taktický či technický problém, ale jako záležitost morální a politickou – a řešit chudobu nejen jako jednoduše současnou realitu, ale jako historický proces obohacování.

Za třetí je třeba přeformulovat důležitost solidarity a mezinárodní mobilizace tohoto uvědomění. Přitvrdit. Bez odporu nemůže být žádná alternativa, odpor je alternativou ve stavu zrodu. Je třeba podporovat právo lidu a regionu na výkon svého práva ekonomického sebeurčení, nedílné součásti skutečné demokracie, čelící neustávajícímu nepřátelství USA a jejich spojenců. Kuba pokračuje v budování své alternativy, Venezuela své vlastní a Bolívie také – a všechny jsou terčem destabilizačních kampaní řízených USA.

Za čtvrté musíme být kritičtí. Tím, že podporujeme větší důraz na stát, jak se to nyní děje v ALBA a Bance Jihu, nechceme nahradit vládu jedné skupiny severních kapitalistů vládou skupiny těch jižních. Banky jsou problematické a REDES a Jubilee Jižní Amerika již zveřejnily tyto výhrady. Doufejme, že alespoň některé z těchto otázek bodu řešeny v rámci nového uspořádání v Bance ALBA. Ovšem člověk musí mít stále na paměti, co řekl Bertolt Brecht: „Co je vyloupení banky ve srovnání se založením banky?“

Za páté nesmíme ze zřetele ztratit cíl, kterým je mocenská změna. Ta bude plodem budoucnosti do té míry, do jaké bude aktivním procesem v současnosti. Není to otázka pouhého odvrácení se od Bretton Woods a dominance korporačního kapitálu a příklonu ke státnímu řízení: změna musí být doprovázena přechodem k větší demokracii, protože abychom mohli změnit mezinárodní realitu, musíme změnit ty naše národní. Vítáme energické vedení Venezuely při změně některých pravidel hry – tato historicky bezprecedentní mobilizace zdrojů jedné země ve prospěch druhých změnila dluhy jednotlivých zemí na solidární dluh. To ovšem není konec, ale naopak začátek, ať se to vládám líbí či ne. Pomoc, banky a dluh jsou nástroje sociální a politické kontroly.

Mocenská změna znamená odklon od kapitalistické mentality a paradigmat, v jejím rámci
 lidé nejsou chápáni jako spotřebitelé, ale jako občané
 země nejsou viděny jako trhy, ale jako národy
 kapitál a vlády slouží lidem a ne naopak

Tvorba nového rozvojového modelu a budování solidární architektury je zásadně politickým a sociálním úkolem. Je jedním z výrazů širšího boje za lidská práva a nezávislost a tento boj musí být řízen stále více ženami a mládeží a méně bílými muži. Sociálními hnutími, necivilizovanou společností, na našem kontinentě hnutími původních obyvatel, ekologů a hnutími za oddlužení, kteří požadují ne efektivitu pomoci, ale historickou spravedlnost ve formě splacení sociálního a ekologického dluhu, který narůstal v průběhu posledních pěti staletí.

Podpora cesty alternativního rozvoje znamená podporu práva a možnosti chudých vytvářet svá nezávislá hnutí a vyvíjet neustálý politický tlak zdola. Rozvíjení koalic, které mohou tlačit státní moc k tomu, aby realizovala skutečnou rozvojovou a na spravedlnosti založenou politiku. Podpora a účast hnutí, která bojují za solidární ekonomiky, národní demokratické vlády a změny ve finanční a hospodářské politice, strukturách a systémech, které umožní budování alternativ.

John Maynard Keynes v roce 1933 napsal: „(Kapitalismus) není úspěch. Není inteligentní, není krásný, není spravedlivý, není ctnostný – a nedodává zboží. Stručně řečeno, nelíbí se nám a začínáme jím pohrdat. Ale když přemýšlíme, čím jej nahradit, jsme naprosto v rozpacích.“

Nuže, většina lidu Latinské Ameriky už není rozpačitá a začíná jej něčím nahrazovat, jak to udělali již Kubánci před nějakými 50 lety. Socialismus či, lépe řečeno v plurálu, socialismy pro 21. století se vrací na rýsovací prkno – nenapodobují žádný model ani nechtějí žádný model vynalézt, ale jako souhrn principů chtějí provázet lidskou interakci v celé její diverzitě a v jejím vztahu k přírodě.

Pokrok se děje, i když nevíme, kde se budeme nacházet na konci dne. V Latinské Americe jsme však přesvědčeni, že nastává nový politický úsvit.


 

 
 
 
Ekumenická akademie

Sokolovská 50
186 00 - Praha 8 - Karlín
tel./fax: +420 272 737 077
ekumakad@ekumakad.cz
www.ekumakad.cz
IČ: 638 36 009