.jpg)
Článek byl publikován v Deníku Referendum.
Když se mluví o bývalém socialistickém Československu, objevují se často, jako zvlášť charakteristický rys pro ten zavrženíhodný režim, fronty na banány. Podle tohoto názoru patří dostatek (ach, tak levných) banánů v našich prodejnách ovoce a zeleniny k hlavním výdobytkům svobodné společnosti. Je pravda, že ČSSR nebyla banánovou republikou. Banány tu nerostou a musí se dovážet, deviz bylo málo, takže to bylo opravdu nedostatkové zboží. Strana a vláda se tehdy, vlastně celkem rozumně, bránily vnějšímu zadlužování, jakým se vyznačoval například gulášový komunismus v Maďarsku.
Ale Československo nebylo banánovou republikou ani v jiném smyslu. V tehdejším modelu určovala politika ekonomiku. Ideologické ohledy a snaha o kontrolu všech společenských oblastí hospodářský život i podnikavost lidí značně omezovaly a vedly k řadě problémů v zásobování, kdy chyběly nejen banány, ale i daleko potřebnější zboží.
V banánových republikách je tomu právě naopak. Tam jsou rozhodující ekonomické zájmy a politika je od toho, aby jim sloužila. Zdání republikánské demokracie se v takovém případě udržuje jen tak dlouho, dokud to nebrání obchodu. Když nastanou problémy, je stát od toho, aby na ochranu soukromých zisků použil násilí. Ve Wikipedii je tento (ach, tak exotický) politický útvar charakterizován jako „politicky nestabilní země, závislá na omezeném zemědělství a ovládaná malou, samozvanou, bohatou a zkorumpovanou politicko-ekonomickou klikou“.
Jako banánové republiky se začaly označovat státy Střední Ameriky, když se jako skuteční vládcové oblasti prosadily ovocnářské koncerny, zejména firma United Fruit Company (UFCO), která tohoto význačného postavení ovšem dosáhla s pomocí vlády Spojených států a jejích agentur včetně CIA. UFCO vznikla v roce 1899, v letech 1970–1984 nesla jména United Barnds a v roce 1984 byla přejmenovaná na Chiquita Brands International. Za dobu své existence má za sebou opravdu pohnutou historii plnou banánů. Některé jsou trochu krvavé.
Málokterá firma se může pochlubit tak významnou rolí v krásné literatuře. Celá řada latinskoamerických spisovatelů, jako např. Asturias, Galeano nebo Neruda, zachytila působení United Fruit Company ve svých dílech. Klíčovou roli firma hraje i v převratném románu Sto roků samoty, který v roce 1967 vydal Gabriel García Márquez. Příchod amerických pěstitelů banánů je počátkem konce románového městečka jménem Macondo. Obsedantně se opakující vzpomínka na vlak s dvěma sty vagóny, který odváží mrtvé k moři, připomíná událost známou jako „banánový masakr“. V roce 1928 potlačila kolumbijská armáda střelbou stávku dělníků z banánových plantáží UFCO. Počet mrtvých je udáván v rozpětí od čtyřiceti sedmi až po Márquezovy tři tisíce. Jisté je, že událost vedla tehdy k pádu konzervativní vlády.
Kolumbie je dodnes největší producent banánů. Osmdesát procent světového obchodu s banány kontroluje pět největších firem: Dole (dříve Standard Fruit Company), Del Monte, Chiquita, Fyffes a Noboa. Pro kritiky nadnárodních firem je Chiquita jedním z oblíbených příkladů toho, jak jde byznys za ziskem i přes mrtvoly. Ale v uvedené konkurenci zřejmě ani není Chiquita ta nejhorší. V době vážných ekonomických potíží se firma pokusila vylepšit si image a po stu letech samoty v roce 1998 svolilo vedení firmy k prvnímu jednání s představiteli mezinárodních odborů. Následující dohody a zavádění standardů „Better Banana Project“ ve spojení s americkou Rainforest Alliance vzbuzovaly naděje, ale i podezření, že se jedná hlavně o greenwashing, nepodstatné změny navenek, jakýsi nový nátěr, který nemění vnitřní logiku fungování celého systému.
Podezření se potvrdilo, historie se opakuje jak v Márquezově románu, zase je to Kolumbie. V roce 2007 byla firma obžalována před americkým soudem, že za 1,7 milionů dolarů nakoupila služby paramilitární kolumbijské organizace AUC, vedené v USA na seznamu teroristických uskupení. Podle představitelů firmy šlo o ochranu zaměstnanců v nepřehledné situaci občanské války, v které bylo jen v letech 1997 až 2004 zabito přes dvacet tisíc lidí a boje probíhaly i na banánových plantážích. Vyšetřování ale prokázalo, že podstatnou náplní „práce“ těchto ozbrojenců bylo likvidovat odboráře. Chiquita už zaplatila 25milionovou pokutu uloženou americkým soudem, ale čelí dalším procesům, které vedou pozůstalí obětí. Pokud budou před soudy úspěšní, mohlo by požadované odškodnění ohrozit samotnou existenci firmy. Ať už to dopadne jakkoliv, sociální citliví jedinci si na banánech stejně nepochutnají do té doby, než i na českém trhu budou běžně v prodeji ty fairtradové.
V Latinské Americe éra banánových republik končí. Sice s obtížemi, ale zdá se, že nezadržitelně se prosazuje vláda práva a ve většině zemí dnes demokraticky zvolené vlády omezují postupně nekontrolovanou moc kapitálu, aby mohli důstojně žít ti, kdo nevlastní, ale pracují. U nás to jeden čas vypadalo, že jako ČEZko vyvineme svou vlastní verzi nikoli banánové, nýbrž elektrické republiky. Ale nakonec se ukázalo, že existuje ještě lepší řešení. Nač politiky korumpovat a složitě ovládat, když může bezpečnostní agentura ABL převzít vládu přímo? Řada věcí se zjednoduší a jak říká naše, česká Transparency International, když se to děje veřejně, není to vlastně ani nebezpečné. Navíc se tím určitě hodně ušetří ve firemní pokladně i ve státním rozpočtu, což bude za čas stejně jedno a totéž. Po kostkovém cukru a tunelování je to další převratný vynález českých hlav a zasloužil by také nějaké hezké označení, třeba právě to zveřejňování.
Dokumentární film o kauze Chiquita a AUC (23 minut, v angličtině) stanice Al-Džazíra z roku 2009
Krátký klip o krvavých banánech