.jpg)
Jižní Afrika hostila letos Mistrovství světa ve fotbale. Země, která se před dvaceti lety zbavila apartheidu a před šestnácti lety uspořádala první svobodné volby, je na to patřičně hrdá. I když jde o nejbohatší africkou zemi, která produkuje celou čtvrtinu ekonomického výkonu kontinentu, potýká se s řadou ekonomických a sociálních problémů jako jsou miliony uprchlíků ze sousedních zemí, vysoká nezaměstnanost, velké rozšíření AIDS i projevy rasismu. Velké sportovní akce mají i rozměr ekonomický a pořadatelé si obvykle slibují, že budou přínosem pro místní hospodářství. I když to není pravidlem, velkými zisky si mohou být jisty jen velké nadnárodní firmy, které dostávají hlavní zakázky. Také ekologická a sociální udržitelnost je obvykle málo zohledňována.
I takový zdánlivý detail jako jsou míče, s kterými se hraje, má dalekosáhlé souvislosti, protože není míč jako míč. Vyrobit klasický fotbalový není nic snadného. Jednotlivé díly, kterých je třicet dva, se sešívají ručně. Dvacet dílů tvoří šestiúhelníky a dvanáct pětiúhelníky. Díly se vysekávají z umělé kůže a opatřují potiskem a pak se sešívají po rubu, celkem 650 – 750 stehů na jeden míč. Polotovar je upevněn v dřevěném držáku mezi koleny a šije se oběma rukama, téměř hotový výrobek je obrácen na líc a závěrečný šev je zvlášť náročný, protože nesmí být vidět. Uvnitř je většinou latexová duše, opatřená ventilem pro nafukování. Zručný řemeslník vyrobí za den tři míče. Ve světě se ročně ušije více než padesát milionů fotbalových míčů a z toho je více než čtyřicet milionů vyrobeno ve městě Sialkot a v jeho okolí, které leží v provincii Paňdžáb v severovýchodním Pákistánu. Produkcí míčů se tam živí přes padesát tisíc lidí.
Cesta běžného fotbalového míče na evropské hřiště je dlouhá. Značkové firmy, které míče prodávají ve svých obchodech, nebo je dodávají do jiných maloobchodních prodejen, dnes už obvykle žádné výrobky neprodukují. Přidávají jenom známou značku, starají se o obchod a reklamu a případně o vývoj nových produktů. Dělají to samozřejmě proto, že je to ekonomicky výhodnější. Ponechávají si činnosti, u kterých jim současné nastavení trhu dovoluje velké zisky a ostatní části produkce i rizik s ní spojených přenášejí na své dodavatele. V ekonomické hantýrce se tomuto neférovému postupu říká outsourcing. V dodavatelském řetězci, do kterého patří např. pákistánská obchodní firma a její dodavatelé a jednotliví řemeslníci, kteří míče šijí, se podíl na zisku stále víc snižuje. Jako u většiny zboží, které se dostává na náš trh, ti kdo skutečně spotřební předměty nebo potraviny vyrábějí, dostanou z konečné ceny výrobku nejmenší podíl, často jen pouhý směšný zlomek ceny. Když vezmeme průměrnou cenu fotbalového míče tisíc korun a průměrnou odměnu za ušití jednoho míče třináct korun, je to 1,3 % z konečné ceny. Výrobci míčů obvykle pracují samostatně, nejsou zaměstnanci firem, a jsou proto placeni od kusu, v závislosti na okamžité poptávce, která velmi kolísá.
Ještě v druhé polovině devadesátých let v Sialkotu a jeho okolí pracovalo při výrobě míčů asi 17.000 dětí. To se změnilo a přispěly k tomu zejména kampaně nevládních organizací, odbory a média. Široká veřejnost se o problému dozvěděla v roce 1996, kdy v magazínu Life vyšel portrét dvanáctiletého chlapce, který v Sialkotu šil míče a následoval i dokumentární film stanice CBS. Od té doby se situace postupně zlepšuje a vedle omezení dětské práce se postupně mění i produkční metody a dnes už polovina míčů nižší kvality je šita strojově.
Mezi ručně šitými míči se prosazují stále více také míče, které jsou produkovány v rámci spravedlivého obchodu a nesou ochranou známku Fairtrade®. Ta zaručuje dodržování základních pracovněprávních a sociálních standardů definovaných konvencemi Mezinárodní organizace práce, férové a partnerské obchodní podmínky, sociální prémie pro sdružení producentů apod. Největší fairtradovou firmou je Talon Sports ze Sialkotu. Firma Fair Deal Trading se navíc snaží i o ekologickou udržitelnost a používá místo obtížně odbouratelného PVC při výrobě ekologicky vhodnější materiály a na duše přírodní kaučuk certifikovaný známkou Forest Stewardship Council, prokazující udržitelný způsob pěstování kaučukovníků. Faitradové míče se do Evropy dostávají pod různými značkami velkých dovozců jako je německá GEPA nebo rakouská EZA, ale v nabídce je má např. i firma Puma.
Zdálo by se logické, že na Mistrovství světa v Jihoafrické republice, jejíž drobní producenti na bohaté trhy dodávají řadu fairtradových výrobků jako jsou víno, roibos, káva nebo koření, by měly patřit fairtradové míče. Nebylo tomu tak. FIFA má smlouvu s firmou Adidas, která dodává sportovní vybavení včetně míčů. Od roku 2004 už to nejsou ručně šité míče z Pákistánu, ale při mistrovstvích světa se hraje se strojově šitými a lepenými míči. Oficiální míč pro letošní mistrovství s názvem Jabulani, což znamená zhruba „sdružovat se pro radost“, byl nově formovaný a lepený a vyráběl se v Číně. Tréninkový míč stejné značky se ovšem vyrábí v Pákistánu, za pětinu ceny míče soutěžního.
Přitom spojení fotbalu a podpory rozvoje není tak neobvyklé. Některé evropské fotbalové kluby myšlenku fair trade podporují, např. německý prvoligový klub Schalke 04 dal své jméno a logo férové kávě. V České republice zase program Fotbal pro rozvoj (http://www.fotbalprorozvoj.org) podporují Bohemians 1905 a fotbalista Tomáš Ujfaluši. Kolem vrcholných sportovních akcí se ale točí tolik peněz, že je obtížné prosadit při nich aktivity, které staví udržitelnost a sociální spravedlnost nad bezprostřední zisk. Ale občas se zablýská na lepší časy: např. zlaté medaile při poslední zimní olympiádě byly vyrobeny ze zlata recyklovaného z elektronického šrotu. Dříve než se férové míče prosadí na mistrovství světa nebo do ligových zápasů, můžete si s nimi i u nás zahrát fotbálek pro radost. Do České republiky je dováží Ekumenická akademie (www.fair-bio.cz).
Článek vyšel v mimořádné příloze v MfDnes Fotbal jako šance.