.jpg)
Bývalá Československá socialistická republika poskytovala poměrně rozsáhlou rozvojovou pomoc, která v té době představovala součást soutěže o vliv v bipolárním světě. Vedle přímé dodávky potravin, léčiv a jiného zboží tehdejší režim vysílal do rozvojových zemí experty.a poskytl vysokoškolské vzdělání více než dvaceti tisícům studentům. Obchodní vztahy se neřídily tržními principy, ale byly často provázeny prvky rozvojové pomoci, např. zvýšenými cenami za dovážené produkty (např. za kubánský cukr) nebo podporou průmyslových investic.
V osmdesátých letech minulého století se rozsah přímé a nepřímé rozvojové pomoci pohyboval kolem 900 milionů korun při objemu HDP kolem 500 miliard korun, což odpovídá zhruba poměru 0,18 %. Adresáty pomoci byly především socialistické země jako Kuba, Mongolsko či Severní Korea, dále tzv. země zvláštního zájmu (Ghana, Afganistán či Angola), podporu dostávala i osvobozenecká hnutí (Jihoafrická Republika, Namibie aj.) nebo země s určitými prvky plánované ekonomiky (Sýrie, Alžír, Lybie atp.).
Nová doba
Po roce 1989 zmizela perspektiva rozvojové pomoci z agendy nových vlád a nepatřila ani k prioritám veřejnosti. Politická a ekonomická transformace země pohltila kapacity a dříve spřátelené země se staly ideologicky nepřijatelné a zčásti také procházely transformací. Tím došlo nejen k zastavení pomoci, ale dokonce i k opuštění perspektivních trhů, které ráda obsadila západní konkurence.
Spolu s dalšími transformačními zeměmi, které absorbovaly velké objemy finanční pomoci (od skupiny Světové banky apod.), tak Česko dvojím způsobem ovlivnilo zhoršení situace rozvojových zemí – jako konkurenční příjemce pomoci i tím, že samo pomoc přestalo poskytovat. Ale protože se transformace konala nikoli podle modelu sociální tržní ekonomiky ale podle receptů neoliberalismu, spojovaly postkomunistické státy s rozvojovými zeměmi následky programů strukturálního přizpůsobení, deregulace, liberalizace a privatizace. Tento paralelní vývoj prakticky nikdo ani na vládní, ani na nevládní rovině nereflektoval.
Teprve na základě vnějších tlaků po přístupu do klubu bohatých zemí OECD, byla v roce 1995 česká vláda nucena vytvořit koncepci zahraniční rozvojové spolupráce (ZRS). Ta je často vydávána vládními představiteli za nejlepší mezi novými členskými zeměmi. Skutečně se nám podařilo v roce 2006 dosáhnout 0,12% HND na ZRS, čímž jsme se dostali na 4. místo v desítce nových členských zemí Evropské unie, hned za Maltu, Slovinsko a Maďarsko. Vláda se ovšem v minulém roce usnesla na dalším snižování ZRS, která by v roce 2010 měla dosáhnout pouze 0,09 % HND. I když programy SZ a ODS mluví o potřebě ZRS, vládě chybí hlubší porozumění problému a vztah ke globální odpovědnosti.
Nové cíle?
Znovu obnovenou rozvojovou spolupráci rozlišujeme na bilaterální (projekty v jednotlivých zemích) a multilaterální (příspěvky do mezinárodních organizací jako UNDP, UNICEF, WHO, UNHCR atd.). To znamená, že jen u bilaterální spolupráce může česká strana určit, jak budou prostředky využity a jakých cílových zemí se budou týkat. Řada projektů tohoto typu je ovšem sporná. Například v roce 2005 byly v rámci české rozvojové spolupráce vykazovány projekty na vylepšení ukrajinských atomových elektráren za pomoci českých firem.
Naproti tomu jsme svědky rychlého zlepšování rozvojové spolupráce realizované domácími nestátními organizacemi. Od rozpačitých začátků postupně vznikají projekty, které skutečně pomáhají místním obyvatelům a mají i širší přesah (viz SG 4/2006). I dnes se však ještě můžeme setkat s paternalistickou snahou „implementovat dobro“ bez ohledu na místní situaci, což ovšem není problém jen České republiky a většinou je spjatý s konzervativní politickou zakázkou. Přes masivní pokles prostředků na ZRS však můžeme sledovat zlepšení i ve státní správě. Nově vzniklá Rozvojová agentura by měla odstranit chaos v jednání rezortních ministerstev, která mnohdy jednala, jako by prostředky na rozvojovou spolupráci byly určeny na exportní podporu českých firem či sloužily jako cestovní kancelář.
Česká republika jako rozvojovou spolupráci vykazuje také odpouštění dluhů chudých zemí, což sice metodika OECD povoluje, ale slušné státy to nedělají. Pohledávky vůči rozvojovým zemím, které vznikly za minulého režimu, totiž často budí podezření o své legitimnosti, pokud sloužily k vojenské i jiné podpoře diktátorských režimů.
Mentalita studené války ale přežívá u některých politiků dodnes: k lapsům premiéra Topolánka patří jeho výrok poté, co Česká republika nezískala zastoupení v Radě bezpečnosti OSN, že je nutno revidovat českou pomoc pro země, které nás nevolily. Rozvojové země a skupina nezařazených vnímají českou politiku jako vysoce závislou na silných zahraničních vztazích, a to více s USA než s evropským společenstvím. Souvisejícím problémem je naše vystupování na poli lidských práv, kde prosazujeme dodržování politických práv v zemích nápadně stejných jako prosazují USA – Kuba, Barma, Bělorusko, zatímco porušování stejných práv v jiných zemích ignorujeme – Etiopie, Jordánsko, Saudská Arábie atd.
Poměrně dobře informovaným zpravodajům afrického tisku nemůže ujít ani náš ústup z africké scény, zavírání našich ambasád a proklamativní soustředění na tzv. blízké sousedství, především na země bývalého Sovětského svazu. Podobně rozpačitě vyznívá například česká politika vůči Zimbabwe a to včetně dopisu významných osobností spolu s V. Havlem africko-evropskému summitu v Lisabonu. Tváří tvář spolupráci EU a USA s mnohem horšími africkými režimy považuje mnoho afrických leaderů tuto politiku jen za ochranu bývalých evropských kolonialistů a prominentů bývalého režimu apartheidu. Jakkoliv to zní hrozně, je třeba vzít na vědomí, že větší část problémů rozvojového světa leží na bohatých zemí, které z toho mají prospěch.
Rozpačitá zahraniční politika
V říjnu 2007 přijalo OSN 122 hlasy proti 6 návrh, aby se valné shromáždění OSN zabývalo dopady používání střel z ochuzeného uranu. Jedním z oněch šesti hlasů proti byl i hlas českého zástupce při OSN. Vzhledem k tomu, že tyto střely byly použity ve válkách v Jugoslávii, Afganistánu a Iráku, tedy zemích, které jsou prioritní pro naši zahraniční rozvojovou spolupráci, je skandální, že naši vládu nezajímá, zda případné vedlejší efekty radiace nemohou způsobit poškození populace, které se snažíme pomáhat, respektive lidem, kteří tam jezdí pracovat.
Zbrojení je přitom dalším negativním faktorem, který brání rozvoji chudých zemí. Zbrojní výzkum, výroba a válečné konflikty polykají nesmírné intelektuální i finanční kapacity, zdražují úvěry a brání řešení palčivých problémů. Jen zlomek prostředků se věnuje na prevenci konfliktů a jejich nenásilné řešení. Česká a předtím československá role není nijak slavná. I přes redukci zbrojní výroby v devadesátých letech patříme i nadále k zemím s velkou výrobou zbraní a s málo průhledným obchodováním. České zbraně se často objevují v krizových oblastech. Snaha současné vlády o zapojení Česka do strategického systému Spojených států, jak to představuje plánovaná radarová základna v Brdech je krok s dalekosáhlými – podle našeho názoru jednoznačně neblahými důsledky. Rozmisťování „obraných raket“ v osmdesátých letech a následné kolo zbrojení způsobily v ekonomické rovině rozvojovým zemím škody, z nichž se dosud nevzpamatovaly.
Ještě větší hrozbou však mohou být pro chudé země klimatické změny. Ty jsou v rozhodující míře způsobeny skleníkovými plyny, které vypouštějí průmyslové bohaté státy, ale jejich dopad nejhůře pocítí lidé žijící v chudých zemích v Africe, Asii a Latinské Americe (podrobněji viz SG 6/2007).
V české veřejnosti přetrvává chápání rozvojové spolupráce jako dobročinnosti a také média se zajímají nejčastěji o oběti katastrof a o humanitární projekty bezprostředně pomáhající obětem. Musíme si ovšem uvědomit, že ona malá superbohatá část světa, jehož jsme součástí, by neexistovala bez úmorné práce a nerostného bohatství té ohromné chudé části planety. Rozvojová spolupráce je nástrojem stability, míru a praktického sdílení nástrojů a schopností, které nám umožní další život. Historická zkušenost nám ukazuje, že plnohodnotný život ve svobodné společnosti není dlouhodobě udržitelný, pokud lidé jinde trpí. Zahraniční rozvojovou spolupráci sice můžeme chápat jako charitu, nebo lépe jako akt solidarity, ale jde především o investici. O investici do naší budoucnosti.