Spolupracujeme:

Cesta ke svobodě Východního Timoru

25. 9. 2007 - Robert Mimra

Cesta ke
svobodě<o:p />

Pro nás,
Čechy, se problémy Východotimořanů pozvolna dostávaly do zorného pole od
začátku 90. let, kdy se v českém tisku začaly sporadicky objevovat zmínky
o krvavé okupaci ostrova. Obrat nastal v roce 1997, kdy se na dopisovatele
Lidových novin, Andrého Vltchka, obrátil nositel Nobelovy ceny míru biskup
Carlos Ximenes Belo s prosbou o mediální podporu boje Mauberů1 za
svobodu. Od této doby množství informací o situaci na Východním Timoru
především ve vysokonákladových denících v čele s Lidovými novinami roste.
Vzniká Společenství občanů za svobodný Východní Timor, které organizuje petice,
vyvěšuje východotimorskou vlajku, šíří informace o situaci na ostrově. Později
se ke Společenství přidávají další lidskoprávní organizace. V prosinci
1998 Společenství organizuje protestní demonstraci před indonéským
velvyslanectvím v Praze. A zde se můj životní příběh potkává s příběhem
Východního Timoru. Demonstrace jsem se účastnil a od té doby jsem tak začal shromažďovat
informace o situaci na ostrově. Se zatajeným dechem jsem sledoval poslední fázi
čtyřiadvacetiletého boje Mauberů za svobodu. Na chvíli nechám promluvit
novinové výstřižky ze svého archivu: 

„Po
... desetiletích indonéské okupace budou dnes mít Východotimořané ojedinělou
příležitost – rozhodnout o své budoucnosti sami. Na výběr mají dvě možnosti:
buď v referendu odsouhlasí udělení široké autonomie v rámci
Indonésie, anebo to odmítnou. V tom případě by měl katolický Východní
Timor získat ... úplnou nezávislost.“ (LN, 30. 8. 1999) a ještě tamtéž „,Ti, podle nichž by Východní Timor jako samostatný
stát nepřežil, by si měli vyzkoušet místní lékařský servis. Poznali by, že se
věci mohou změnit pouze k lepšímu,‘ uvedl ... dopisovatel BBC Matt Frei.“<o:p />

„,Pokud
Východní Timor získá nezávislost, stane se z něj ohnivé moře,‘ varoval
Eurico Guterres, vůdce nejsilnější proindonéské milice.“ (LN, 3. 9. 1999) A Guterres je také dodnes jediný Jakartou
odsouzený (k 10-ti letům vězení) za genocidu na Východním Timoru. 

„Východní
Timor si zvolil nezávislost. Východotimorský biskup Carlos Belo se modlí během
nedělní mše ve správním středisku Dili, které se o víkendu stalo terčem útoků proindonéských
ozbrojených band.“ (LN, 6. 9. 1999) Výsledky
referenda byly 78,5 % pro nezávislost. Ve středu, 8. 9. se
píše: „,Nynější chaos na Východním Timoru nemůže dál trvat,‘ prohlásil ...
generální tajemník OSN Kofi Annan.“ a
dále „,Jsme vyděšeni vraždami nevinných civilistů a brutalitou na Východním
Timoru,‘ tlumočil postoj Londýna šéf britské diplomacie Robin Cook.“ 

Následující dramatické události výmluvně
popisují titulky z novinových článků v Lidových novinách (které si
kauzu vzaly za svou): „Západ tlačí na Jakartu, vojáky by ale asi nevyslal“ a „Na Timoru bylo zavedeno stanné právo“
(8. 9.) „Novinářka z hořícího Dili: ,Čekáme, kdy nás postřílejí.‘“ (9. 9.)
„,Mezinárodní intervence znamená poslední šanci,‘ říká v rozhovoru pro LN
exilový vůdce hnutí za nezávislost Východního Timoru José Ramos-Horta.“ (10.
9.) „Na tvářích východotimorských pracovníků OSN, kteří byli včera evakuováni
do australského Darwinu, se mísí vztek a smutek. Většina byla natolik šokována,
že ani nemohla mluvit.“ (11. 9.)

Rozhodující obrat nastává v pondělí 13.
9. „Indonéský prezident změnil názor – modré přilby mohou na Východní Timor
přiletět“ A titulek dalšího článku: „,Modré
přilby‘ dorazí na Timor až za pár týdnů“ „OSN evakuovala před násilím a tyfem
1500 Východotimořanů“ (15. 9.) „Vojáci OSN možná vstoupí na Timor už o víkendu“
(16. 9.) 

V těchto
dnech vrcholily vražedné orgie proindonéských milicí za podpory indonéské
armády, zemřelo 1300 civilistů a statisíce lidí uprchlo do hor. Hlavní město
bylo z větší části srovnáno se zemí, později odcházející armáda a
prchající milice za sebou nechávají „spálenou zemi“. Eurico Guterres za pomoci
indonéské armády splnil svůj temný slib do písmene. Další události znamenaly
šťastný obrat v tragické kauze Východního Timoru:

–  19. září 1999 vstoupí na timorskou půdu první
jednotky OSN pod vedením Australanů,<o:p />

–  27. září – Indonésie předává správu Východního
Timoru OSN,

–  19. října – Indonésie uznává samostatnost
Východního Timoru,

–  30. října – poslední indonéský voják opouští
Východní Timor.

Do
ledna 2000 se na Východním Timoru upevňuje správa OSN, jež formálně končí 20.
května 2002 vyhlášením nového samostatného státu Timor-Leste.

<o:p> </o:p>

Stručná
historie Východního Timoru2<o:p />

Původ
dnešních Východotimořanů se odvozuje od protomalajského praetnika (to pronikalo
na ostrov kolem roku 2500 př. n. l.), ale také od austronéské nebo
malajsko-polynéské skupiny či od takzvané deuteromalajské rasy. Tento různorodý
původ dnešních obyvatel předurčil užívání 16 jazyků a dialektů i kmenovou
strukturu východotimorské společnosti. V období 11. až 15. století se
objevuje nesouvislý a nevýrazný vliv indojavánské civilizace. V 15.
století vliv Malackého muslimského království (islám však na Timoru neuspěl). S timorskými
obyvateli obchodují Číňané.

Nová
historická etapa ostrova začíná roku 1511, kdy Timor spatřila portugalská
výprava, roku 1556 přichází na ostrov dominikán António Taveira. Na Soloru
(ostrůvek nedaleko Timoru) vzniká dominikánský klášter, roku 1575 přijímá
náčelník Amarasse křesťanství.

Avšak
Portugalcům se objevuje nepříjemná konkurence – od konce 16. století na scénu
nastupují Nizozemci. Po pádu Malaky v roce 1641 byla situace Portugalců
v celé jihovýchodní Asii tragická. O 11 let později se na jihozápadním výběžku
Timoru usazují Nizozemci. Portugalci si, především díky sto let trvající práci
dominikánů, uhájí východní oblasti ostrova. Pány na Timoru jsou však fakticky
domorodci.3

V roce
1769 Portugalci stěhují správu do Dili, města ve východní části ostrova.
Nizozemci obsazují další oblasti Timoru. Evropští správci ostrova přinášejí
domorodcům zmatky vyvolané vzájemným soupeřením. Z pozitivních přínosů
jmenujme především křesťanství (církev později pomohla Mauberům vybudovat
jednotný národ), pak umění stavby hudebních nástrojů. A to je asi tak vše.

V 19.
století na tom zaostalé Portugalsko mnoho nezměnilo. Snad ani těch pár stovek
Portugalců žijících v přímořských oblastech vzdálených 16 000 kilometrů od
mateřské země o mnoho více udělat nemohlo. Aktivnější byli početnější míšenci (zvaní
topasi) – především jako obchodníci s kávou. Vedle nich žije rozrůstající
se čínská menšina. Aktivní Nizozemce zastavila portugalsko-nizozemská dohoda o
konečné hranici (vedoucí středem ostrova) z roku 1860.4 Faktickými pány ostrova zůstávají domorodci,
respektive kmenoví náčelníci. 

První
dekáda 20. století končí vzpourou domorodců (iniciovanou Nizozemci) před
Vánocemi roku 1911, kterou Portugalci s velkými obtížemi uklidňovali.
Revolta byla reakcí na nově vyhlášenou republiku v Portugalsku. První
světová válka ostrov minula. Portugalci staví první silnice a železnici, vzniká
Zdravotní služba, školy – budování evropských vymožeností urychlil vojenský
převrat v Lisabonu (r. 1926) a pozdější Salazarova diktatura. Druhá
světová válka znamenala brutální okupaci ostrova Japonci, kteří Timořanům
poprvé předvedli hrůzy státního teroru (pozdější indonéská okupace však byla
ještě ničivější).

Po
válce vzniká z bývalých nizozemských kolonií Mauberům mocný soused –
Indonésie. Salazarovo Portugalsko odmítá jakékoli úvahy o dekolonizaci a
v nebývalé míře buduje na Východním Timoru infrastrukturu, nemocnice,
školy. V 60. letech Portugalci zintenzivňují modernizaci svých kolonií.
Modernizaci však ruku v ruce provází stále tvrdší perzekuce politické
policie. Na konci dekády však nacházíme multietnické, multikulturní a
multikontinentální impérium v hluboké krizi, kterou nástupem 70. let
prohlubují tvrdé boje v afrických koloniích.5 Východní Timor se z této perspektivy jeví
pokojnou oblastí.

Konec
timorského klidu nastává v dubnu 1974, kdy v Portugalsku vítězí
Karafiátová revoluce. Revolucionáři bez meškání přijíždějí na Timor a inspirují
vznik Timorské demokratické unie UDT (11. května 1974). Jako druhá je založena
Timorská sociálně-demokratická asociace ASDT (20. května 1974). Třetí
v pořadí je Timorské lidové demokratické sdružení APODETI (27. května
1974) – sdružení spojilo příznivci integrace Východního Timoru k Indonésii
– strana však získala podporu pouze v marginální muslimské menšině.6 V červnu portugalská správa zveřejňuje
zákon č. 7/74, který formálně uznal právo na sebeurčení. To radikalizuje dvě
největší politické strany – UDT začíná hovořit o nezávislosti, ASDT se
přejmenovává na Revoluční frontu za nezávislý Východního Timoru FRETILIN.
V září opouští po pěti letech úřad guvernér Alves Aldeia. Následné
chaotické vedení jak na Timoru tak v samotném Portugalsku, nesmyslné
aktivity nového guvernéra Lemose Pirese a v nemalé míře i indonéská
propaganda vyostřily vztahy mezi UDT a FRETILIN. Později, v srpnu 1975, dochází
k ozbrojeným bojům. Krátká občanská válka končí tisíci mrtvých,
desetitisíci uprchlíků a vítězstvím FRETILIN. Ale už začátkem října formují
Indonésané z poražených stran milice a za podpory indonéské armády
(maskované v civilních šatech) překračují hranice. Ofenzíva sílí a mladí
revolucionáři v nejvyšší tísni vyhlašují 28. 11. 1975 Demokratickou
republiku Východní Timor. Tu svět neuzná. 7. prosince Indonésie zahajuje,
s odkazem na nebezpečí komunistického puče,7 mohutnou invazi. Portugalské protesty a
rezoluce OSN jsou marné.

OKUPACE.
Proti dvacetitisícové armádě, vyzbrojené moderní těžkou technikou, stojí
mládežníci z FRETILIN. Vyzbrojeni staršími typy lehkých zbraní více než
dva roky bránili velká území Východního Timoru před okupanty. Na přelomu roků
1977/78 přešli na regulérní partyzánskou válku, do roku 1988 působili indonéské
armádě velké problémy.

OSVOBOZENÍ.
Cestu ke svobodě připravily následující okolnosti: I. Mauberové se dokázali
sjednotit – FRETILIN, UDT a dokonce i APODETI vytvořily společnou Národní radu
mauberského odporu CNRM a vznikl FALINTIL jako národní armáda. II. Mauberové
vydrželi bojovat za svobodu, i přes nebývalou brutalitu okupantů (kteří
znásilňovali, vraždili a mučili civilisty, vypalovali vesnice), celých 24 let.
III. Katolická církev se stala svorníkem vznikajícího národa.8 IV. Od začátku 90. let dokázali Východotimořané
celosvětově medializovat tragickou situaci na ostrově.9 V. Neustávající diplomatická aktivita
Portugalska dokázala věc Mauberů „udržet“ ve vysoké mezinárodní politice. VI.
Rozhodujícím impulsem k osvobození Východního Timoru byl pád Suhartova
režimu v Indonésii v roce 1998. Nástupce Jusuf Habibie nedokázal
zvrátit rozhodnutí konat referendum. „Slabý“ prezident Abdurrahman Wahid (nastoupil
do funkce v říjnu 1999) situaci na Timoru už ani zvrátit nechtěl. Nechal
z Východního Timoru odejít posledního indonéského vojáka.

<o:p> </o:p>

Východní
Timor v 21. století<o:p />

Timor má typické klima tropického ostrova, které je příjemné
(kolem 28 °C) především v „suchém“ období v červnu až září. Na ostrově
najdeme pláže s jemným pískem i vysoké hory, úžinou Ombai-Wetar
proplouvají velryby. V roce 1975 Východní Timor aspiroval, i díky nově
objeveným podmořským nalezištím ropy, na perspektivní východoasijskou zemi. Indonéská
okupace místo toho doručila Mauberům vstupenku mezi nejchudší země světa.

Dějiny Východního Timoru v 21. století zaznamenaly
první úspěch – Mauberové převzali z rukou dočasného správce východní části
ostrova Sergia Vieiry de Mella (vedoucího mise UNTAET) správu Východního Timoru
do svých rukou. 20. května 2002 vzniká nejmladší stát nového století. OSN
hodnotí misi UNTAET i následnou podpůrnou misi UNMISET jako úspěšné. Významná
je dohoda s Austrálií o ropě.10 Ovšem účet okupace je vysoký. Totálně zničená
ekonomika země vstává z popela příliš pomalu. Demografická křivka
zaznamenává další prudký výkyv – po okupaci (která zahubila téměř třetinu
obyvatel) nastává v prvních pěti letech 21. století, díky návratu
uprchlíků a obrovského porodního boomu, nárůst populace na téměř dvojnásobek (Východní
Timor má v roce 2006 více než milion obyvatel). Nezaměstnanost se pohybuje
kolem 60–70%. 

Rok 2005 přináší politické demonstrace vedené katolickou
církví – výsledkem je dohoda mezi premiérem Mari Alkatirim a představiteli církve
o církevním školství. Tragičtější následky má premiérův krok v dubnu 2006,
kdy propustí téměř polovinu armády. Následné nepokoje se rozšíří po celém
Východním Timoru. Výsledkem jsou desítky mrtvých, 150 000 vnitřních uprchlíků,
spálené domy a odstoupení kontroverzního premiéra. Situaci uklidní až australští
vojáci.

Současnost
na Východním Timoru je ve znamení složitých povolebních jednání.11 30. června 2007 se konaly volby do Národního parlamentu.
Mezinárodní pozorovatelé hodnotili průběh voleb jako regulérní a klidný. Ale
volby přinesly patový výsledek – vítězí (s 29%) FRETILIN, avšak kontroverzní
předák strany Mari Alkatiri má minimální koaliční potenciál. Na rozdíl od CNRT 
(s 26%) bývalého prezidenta a hrdiny odboje José (Kay) Xanany Gusmãa. Oba
rivalové nedávají prezidentovi (tím je nobelista José Ramos-Horta, zvolen
v květnu 2007) šanci nového premiéra vybrat. Průlom z bezvýchodné situace
snad učiní prohlášení předáků FRETILIN z 29. července, že Mari Alkatiri
nebude na postu premiéra trvat.<o:p />

A co přát Mauberům do budoucnosti? Především, aby dokázali
překonat tradiční hašteřivost, kterou v současnosti potvrzují i
východotimorské elity. Klíčový je vývoj vztahů s Indonésií – k ní, díky
působení José Ramose-Horty (do května 2006 ministra zahraničí), zvolila nová
země pragmatický přístup (mj. netrvá na potrestání původců genocidy).12 Podmínkou klidu na východní části ostrova je
rychlá obnova ekonomiky této nejchudší východoasijské země a snížení děsivé
nezaměstnanosti. Pokud Mauberové překonají výše uvedené problémy a světové
společenství jim zachová nynější přízeň, budou snad moci historici konstatovat,
že 20. května 2002 přistál na diliském letišti Comoro šťastnější osud.   

<o:p> </o:p>

Robert Mimra, 2. srpna 2007

<o:p> </o:p>

<o:p> </o:p>

<o:p> </o:p>

1 Termín
„Maubere“ začali užívat Portugalci pro označení zvlášť odbojných domorodých
obyvatel Východního Timoru. Postupně se tento termín stal synonymem pro všechny
Timořany z portugalské části ostrova.<o:p />

<o:p> </o:p>

2 Název kapitoly
evokuje název knihy docenta Jana Klímy Východní Timor z edice Stručná historie
států (vydalo nakladatelství Libri, Praha, 2003). Z této knihy také čerpám
informace především o dávnější historii Východního Timoru.<o:p />

<o:p> </o:p>

3 Svou dominanci
domorodci dokazují například roku 1670 zabitím zástupce malackého biskupství
Duarta Travassose. V roce 1759 likvidují vládní výbor. V roce 1887
Mauberové svůj nesouhlas s novými nařízeními guvernéra Arnalda de Lacerda
e Maii vyjadřují pádně – guvernéra zabijí. <o:p />

<o:p> </o:p>

4 Poslední
pohraniční nejasnosti odstranila až švýcarská arbitráž z roku 1914, která upřesnila
hranice enklávy Oecussi.<o:p />

<o:p> </o:p>

5 První polovina
70. let je také obdobím, kdy západ tvrdě prohrával se Sověty – 1974 nastupují
komunisté k moci v Etiopii, 1975 v Laosu a Kambodží, ve stejném
roce padá jihovietnamský Saigon a v portugalském Mosambiku marxisté
vyhlašují nezávislost.<o:p />

<o:p> </o:p>

6 Bez ohlasu
zůstalo založení dalších politických stran (snad vyjma KOTA – Sdružení
hrdinných synů Timoru).<o:p />

<o:p> </o:p>

7 Indonéský
argument o hrozbě komunistického puče znevěrohodňuje fakt, že Indonésie už od
roku 1961 projevuje zvýšený zájem o východ ostrova. Na Timoru operují indonéští
tajní agenti (výsledkem jejich působení je už v dub 
nu 1961 vyhlášení Spojené republiky Timor několika obyvateli vesnice Batugad –
akce nevyvolala mezi Maubery žádnou odezvu). V polovině roku 1974
indonéské tajné služby vypracovaly plán operace Komodo, která měla situaci na
Východním Timoru destabilizovat a tak ospravedlnit invazi. <o:p />

Další geopolitické souvislosti invaze popisuje Lenka
Špičanová ve své práci nazvané Východní Timor na cestě k nezávislosti –
analýza konfliktu z hlediska jeho aktérů a příčin (vydal kabinet ibero-amerických
studií při Katedře politologie Univerzity Hradec Králové, 2006).<o:p />

<o:p> </o:p>

8 Tomu napomohl roku
1981 papežský souhlas s užitím společného domorodého jazyka tetum (je to
jeden z 16 domorodých jazyků a dialektů, který se později vedle
portugalštiny stává úřední řečí) při bohoslužbách. Církev se tak reálně stává
hlasem lidu.<o:p />

<o:p> </o:p>

9 Vedle aktivit uprchlíků, studentů a příznivců
Východního Timoru po celém světě medializaci pomohla v roce 1989 návštěva
papeže Jana Pavla II., který přijel na ostrov s početným novinářským
doprovodem. V roce 1996 získali biskup Carlos Ximenes Belo a José
Ramos-Horta Nobelovu cenu míru. Udělení ceny rozpoutalo diskusi o situaci a
zviditelnilo snahy „bojovníků za mír“.<o:p />

<o:p> </o:p>

10 Dlouhodobý spor o ropné naleziště v oblasti tzv.
Timor gap, byl úspěšně překonán dohodou z 12. ledna 2006. <o:p />

<o:p> </o:p>

11 Východní Timor je ústavní republikou s přímo voleným
prezidentem a parlamentem voleným ve všeobecných volbách, které se konají
každých pět let. Premiér je předsedou vlády a je nominován politickou stranou
nebo koalicí politických stran, které získaly parlamentní většinu. Jmenuje jej
prezident republiky, po konzultaci s politickými stranami, zastoupenými v
Národním parlamentu. Podle ústavy je v zemi politická moc rozdělena mezi čtyři
nezávislé instituce: prezident, Národní parlament, vláda (exekutiva) a
soudnictví.<o:p />

<o:p> </o:p>

12 Úzké vazby si mladý stát vybudoval s Austrálií a
přes Portugalsko i s Evropskou unií. S Portugalskem má Východní Timor
zvláštní vztahy, které by vydaly na samostatnou studii. Oba státy nemají typický vztah postkolonialisty se
svou bývalou kolonií. Portugalsko, přestože stálo u zrodu novodobého evropského
kolonialismu, nemělo zájem vykořeňovat původní etnika. Portugalci si uvědomovali
vlastní nízkou početnost, což znemožňovalo efektivní okupaci prostřednictvím
masového bělošského osídlení. Od samého počátku tak docházelo k intenzivnímu
míšení bělošského a domorodého živlu. O vzdáleném Timoru výše uvedené platí
více než jinde. Východní Timor nepoznal metody novodobých otrokářů ani systém
pěstování vynucených druhů plodin (tak, jak jej zavedli Nizozemci). Portugalská
správa se jevila jako celkem přijatelná. <o:p />