.jpg)
Zatímco v roce 1970 dlužily rozvojové země 80 miliard dolarů, v roce 1982 to bylo už 800 miliard. Aktuální čísla překračují dva biliony dolarů a to navzdory tomu, že Mezinárodní měnový fond (MMF), Světová banka i vlády věřitelských zemí (hlavními věřiteli jsou země sdružené v G8) od osmdesátých let vyhlašují stále nová oddlužení. Odborníci z nevládních organizací dokládají, že dosavadní kroky byly nedostatečné nebo přišly pozdě a podmínky s oddlužením spojené leckdy situaci ještě zhoršily.
Keňa, země, kde průměrný věk klesl z 57 let v roce 1986 na současných 48, a která dává 40 % svého rozpočtu na dluhovou službu (dluží 7 miliard dolarů) je Světovou bankou považována za „mírně zadluženou“. Je zřejmé, že uspořádání, při kterém věřitelé určují všechna pravidla prostě ke smysluplným výsledkům nevede.
Evropa má vedle Japonska a USA největší veřejné pohledávky vůči chudým zemím a
je sídlem dvou významných věřitelských uskupení – Pařížského klubu (vlády. – kromě zemí G8 jsou členy Rakousko, Belgie, Dánsko, Finsko, Irsko, Nizozemí, Norsko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko. Ostatní věřitelské země jsou zvány příležitostně) a Londýnského klubu (soukromí věřitelé - banky).
Zároveň ale za posledních patnáct let do dluhové pasti spadla v průběhu transformace velká skupina postsocialistických zemí, která dnes celkovým objemem dluhů zaujímá druhé místo po Latinské Americe. Nejzadluženější země regionu jsou Kyrgyzská republika a Tádžikistán, ale vážné problémy mají i země jako Bulharsko nebo Litva. K největším věřitelům patří MMF. Rusko, které pro rozpadu SSSR velkoryse rezignovalo na své pohledávky vůči následnickým státům, se stává znovu věřitelem – především v důsledky závislosti řady sousedních zemí na ruských energetických zdrojích. Když nemají na splácení, zneužívá Rusko svého postavení k získání kontroly nad jejich energetickou infrastrukturou (v současnosti je takto rozehrán konflikt s Gruzií).
Evropské nevládní hnutí za oddlužení, reprezentované především organizací EURODAD (www.eurodad.org) nabízí a prosazuje různé modely řešení.
Je to především zatím marný požadavek vytvoření nezávislé mezinárodní instituce nebo mechanismu (arbitrážního řízení) při kterém mají dlužník i věřitel stejné postavení.
Sílí také požadavek nezávislých auditů oprávněnosti pohledávek. Např. v Brazílii většina mezinárodních smluv o půjčkách z doby diktatury, které ze země učinily největšího světového dlužníka, vůbec neprošla parlamentem, jak to předpokládala i tehdejší ústava.
Dále sem patří požadavek na stanovení rovných a transparentních pravidel řešení dluhové krize. Dosavadní praxe je velmi nevypočitatelná a řídí se často geopolitickými zájmy věřitelů (odpuštění „socialistických“ dluhů Polska a Maďarska za zásluhy o rok 1989, velkorysé oddlužení Iráku nebo Srbska a Černé Hory po prohraných válkách) a jindy nerespektuje racionální ekonomické ukazatele udržitelnosti dluhové zátěže, které se obvykle stanovují jako poměr dluhového zatížení k hrubému domácímu produktu nebo k exportním příjmům.
Příkladem úspěšně praktikovaného oddlužení je tzv. konverze. Místo aby dlužník splácel věřiteli, financuje pod nezávislou kontrolou rozvojové a sociální projekty ve vlastní zemi a vydaná částka je pak v dohodnutém násobku odečtena z dluhu. Takový postup, který uplatňuje např. Švýcarsko, lze použít i v zemích s nedůvěryhodnými vládami a zároveň tak posílit občanskou společnost.
Roste také odpor ke spojování dluhů s politickými a makroekonomickými podmínkami neoliberálního střihu, které obvykle zhoršují sociální situaci a ekonomickou zranitelnost v zemích, které je přijaly. Proto také dnes už nikdo nechce půjčky od MMF, má-li jen trochu jinou volbu. V posledních dvou letech výpůjčky klesly z 80 miliard dolarů na konci roku 2004 na 27 miliard v letošním červnu. Brazílie a Argentina předčasně splatily své dluhy ve výši 25 miliard dolarů na konci roku 2005.
Do centra pozornosti kritiků se stále více dostává vedle tíživé situace dlužníků odpovědnost věřitelů, kteří. často dobře věděli, že využití jejich půjček bude velmi sporné, např. v případě atomové elektrárny v Bataanu na Filipínách, postavené v seizmicky aktivní oblasti, která nebyla nikdy spuštěna, ale do roku 2018 za ni budou Filipínci splácet milion dolarů týdně. Všechna rizika neodpovědných půjček zatím nese dlužník. Takové dluhy, spojené často s korupcí, lze definovat jako nelegitimní (odious debts). Poprvé bylo tohoto principu užila s podporou Spojených států Kuba v roce 1898, kdy po osvobození odmítla splácet koloniální dluh vůči Španělsku.
První současnou vlaštovkou odpovědného přístupu je program norské vlády, prosazující zohledňování principu nelegitimnosti při posuzování dluhů. Norsko už také skutečně jednostranně a bezpodmínečně škrtlo pohledávky vůči pěti zemím ve výši 80 milionů dolarů.
Šlo o půjčky z let 1976 – 1980 určené na nákupu norských lodí, motivované více vlastními zájmy (zachování pracovních míst v době krize loďařského průmyslu) než rozvojovými potřebami příjemců. Navíc Norsko toto oddlužení nezapočítává do oficiální rozvojové pomoci, jak je jinde (i u nás) špatným zvykem. Příklad Norska ukazuje, že Evropa by při konstruktivním řešení dluhové krize mohla hrát výraznější roli.
Bývalé Československo patřilo k věřitelským zemím a Česko přejalo pohledávky vůči zemím, kde tehdy vládly spřátelené režimy, které jsou spojené s hospodářskou i vojenskou pomocí. Přesná oficiální data nejsou dostupná (utajené jsou smlouvy vojenského charakteru). Celkem se dnes jedná asi o 20 miliard korun, část dluhů je sporná nebo nedobytná. Největší dlužníci jsou Kazachstán, Kuba, Libye, Irák, větší částky dluží i Alžírsko, Súdán a Nikaragua. Některé dluhy Česko odpustilo pod tlakem mezinárodního společenství. V rámci programů oddlužení (HIPC) to byla např. část pohledávek vůči Nikaragui. Pokud by Česko následovalo norský příklad a pohledávky z dob studené vály odepsalo např. uvedenou formou konverze, byl by to podstatný krok k vyrovnání s minulostí i solidní příspěvek k dosažení rozvojových cílů tisíciletí. Ekonomické ztráty by přitom byly zanedbatelné ve srovnání s růstem mezinárodní prestiže.