.jpg)
Obchodování jako důsledek dělby práce a prostředek k distribuci produktů je neutrální záležitost. Ale všichni víme, že obchodování přináší pro zúčastněné rizika. Distribuce rizik a zisků při tom ale rozhodně není rovnoměrná. Skutečnost je taková, že obchodování je nejúčinnějším nástrojem přerozdělování bohatství (směrem od chudých a stále více chudnoucích k těm, kdo stále více bohatnou), zvláště počítáme-li do něj i obchodování s penězi, čili finanční spekulace. Ale i obchod se zbožím přináší obrovské možnosti zisku pro obchodníky na úkor producentů. Zvlášť palčivý problém to představuje v mezinárodním měřítku, kde většina pravidel obchodování, ať už na rovině bilaterální nebo v rámci multilaterálních dohod (především Světová obchodní organizace) zvýhodňuje bohaté země, resp. velké nadnárodní firmy. Zisky zůstávají na Severu.a o vzájemné výhodnosti lze mluvit jen velmi zřídka. Především obchodování se surovinami a zemědělskými produkty za nesmyslně nízké ceny, je pro chudé země devastující v mnoha ohledech: dopadá tvrdě na životy jejich obyvatel, vede k plýtvání, ničení přírody, destrukci udržitelných hospodářských a sociálních systémů, k zadlužování států a ke ztrátě možnosti řešení z vlastních sil. V těchto zemích pak nacházíme nejvíce obětí systému hospodaření, usilujícího o rostoucí výrobu, spotřebu, směnu za účelem větších zisků pro vlastníky. V této logice je bohatství definované čistě materiálně a měří se kvantitativně penězi.
Úsilí změnit nespravedlivou distribuci bohatství, která ohrožuje celý hospodářský systém a ve svých důsledcích i život na zemi má mnoho podob. Účinnou alternativou, která je u nás dosud málo známá, je zavádění systému fair trade, neboli spravedlivého či partnerského obchodu. Narozdíl od běžného obchodování (tzv. volný obchod), musí zde produkty a komodity splňovat přísné sociální a ekologické standardy. K těmto podmínkám patří dodržování základních konvencí Mezinárodní organizace práce (ILO) jako je např. právo na dostatečnou mzdu, dodržování bezpečnosti práce, právo na sdružování a kolektivní vyjednávání, zákaz dětské a nucené práce. Velká část potravin je dnes v rámci fair trade produkována za standardů ekologického zemědělství. Přesně určenou část zisku producenti, kterými jsou především družstva a sdružení rodinných podniků, investují podle vlastního společného rozhodnutí do zlepšování pracovních podmínek (zdravotní a sociální zajištění) a rozvoje komunity v níž působí (budování infrastruktury, škol, podpora zdravotnických zařízení atp.).
Fair trade tedy umožňuje narovnávat vztahy v mezinárodním obchodě tím, že respektuje vzájemnou výhodnost. Producenti mají dlouhodobými smlouvami s pevnými cenami zaručeny přiměřené příjmy. Odpovídající zisk, který umožňuje systém rozšiřovat, mají i alternativní obchodníci, kteří se zabývají dovozem a distribucí. Spotřebitelé mají jistou, že kupují vysoce kvalitní produkty, které nebyly vyrobeny na úkor lidských práv nebo životního prostředí. Díky dostatku informací, které jsou nedílnou součástí systému, se zákazník dozví o původu zboží a o podmínkách za kterých bylo vyrobeno. Systém podléhá nezávislé kontrole (Fairtrade Labelling Organisation International, FLO).
Spravedlivý obchod se ve vyspělých zemích Americe rozvíjí už více než třicet let. Nejprve se zboží prodávalo výhradně ve specializovaných obchodech, provozovaných církvemi nebo nevládními organizacemi často s využitím dobrovolnické práce, ale s rostoucím objemem zboží se systém profesionalizuje a spravedlivě obchodované zboží lze už zakoupit i v běžné obchodní síti - dnes už i u nás. V některých komoditách už dosahuje významný podíl na trhu (20% banánů ve Švýcarsku, 5 –10 % kávy v některých evropských zemích). Jen v roce 2003 narostl celosvětově obrat o více než 40 %. Společně s jinými formami uvědomělého spotřebitelského chování má naději stát se významným faktorem nezbytných změn hospodářského systému. Na západ od nás jsou uvědomělí spotřebitelé schopni ovlivnit významně i chování velkých firem, jak ukázal např. bojkot firmy Shell, nebo dokonce politické procesy při spotřebitelské kampani proti apartheidu. Nedávno se např. i v našem tisku objevila informace o závazku velkých dovozců kávy, že budou dbát o zlepšení situace producentů - je evidentní, že k takovým prvním nezávazným náznakům zlepšení obchodní politiky dochází v důsledku rostoucí vnímavosti veřejnosti.
U nás se v posledních letech zakořenila představa, že jediná možnost, jak pomáhat chudákům, je dobročinnost – poskytování almužen z vlastního nadbytku. Přitom si obvykle dárci neuvědomují svůj podíl na udržování systému, který chudáky zákonitě produkuje. Spravedlivý obchod představuje skutečnou alternativu, protože to není charita, ale normální obchodní aktivita – normální ve smyslu: taková rovnoprávná spolupráce by se měla stát normou pro veškeré ekonomické aktivity. Je to systémové řešení, které mění celkový charakter ekonomických vztahů mezi producenty, obchodníky a spotřebiteli i těmi, kdo dohlížejí na dodržování pravidel. Na místo odcizených neosobních vtahů, které jsou zprostředkovány jen oběhem peněz a zboží, vstupuje osobní angažovanost a spoluodpovědnost za vzájemnou výhodnost a společnou budoucnost u všech účastníků tohoto procesu.V tom je veliká síla, která překračuje bezprostřední ekonomický užitek, protože generuje kreativitu, naději, odhodlání. V bohatém světě je stále více lidí, kteří se brání tomu, aby jejich jménem byly chudé země dál zbídačovány. A tak doufám, že i u nás rozšíření spravedlivého obchodu bude zároveň znamenat senzibilizaci pro potřebné změny v jiných oblastech ekonomického a politického života.