Spolupracujeme:

Hospodářství a finance jako otázka víry

4. 5. 2003 - Theobald Kneifel, Ulrich Duchrow a kol.



Úvod: Výzva globalizace a odpověď víry











O &bdquo;globalizaci“ mluví dnes každý a i když si ještě mnozí myslí, že hospodářství a finance, které jsou jejím hnacím motorem, jsou záležitostí expertů, v současné době se to přece jen začíná měnit. Vedle sílícího proudu sociálních hnutí ve světě jsou to stále více také církve a křesťané, kdo hledají ekonomické, politické ale i duchovní příčiny současných globálních problémů a zároveň prosazují alternativní, spravedlivější koncepty globalizace. V řadě případů se církve nepřeslechnutelně vyjadřují k hospodářské a sociální situaci svých zemí i světa a mezinárodní ekumenické hnutí hraje v těchto otázkách stále významnější roli.





Tento proces analyzuje příčiny a důsledky deregulovaného a liberalizovaného světového hospodářství, mobilizuje na všech kontinentech odpor proti výhradnímu zaměření ekonomiky na další rozmnožování bohatství malé skupiny bohatých na úkor většiny lidí a na úkor Země, a vede ke společnému hledání alternativ.











V roce 1995 se v zambijském Kitwe konala konzultace na téma &bdquo;Reformovaná víra a hospodářská spravedlnost“. Účastníci konstatovali: &bdquo;Docházíme k bolestnému závěru, že africká realita chudoby, způsobené nespravedlivým světovým hospodářským systémem, není jen etickým problémem, ale i problémem teologickým. Jedná se o status confesssionis. V mechanismech dnešního světového hospodářství je v sázce samotné evangelium pro chudé.“





To neznamená nic více a nic méně, než že Afričané zde srovnávají současný globalizovaný hospodářský systém se situací nacismu nebo apartheidu, které obě vyvolaly vyznavačský zápas církví.





Pro lidi v Zambii, stejně jako v jiných vysoce zadlužených nejchudších zemích, z nichž se většina nalézá v subsaharské Africe, je zřejmé, že jsou největšími obětmi globalizace: nerovnoprávná pravidla mezinárodního obchodu jsou spoluodpovědná za jejich vyloučení z požívání základních lidských práv. To, co nazývají globální apartheid, zraňuje Bohem danou důstojnost milionů lidí. Přitom i nejnovější ekonomické údaje ukazují, že rozdíly mezi nejchudšími a nejbohatšími nadále narůstají.





Vůči tomu nemohou vyznavači evangelia mlčet. Vyznání, odpor a zápas o alternativy jsou aktuálním příkazem.











V roce 1997 odpověděl na tuto výzvu Světový svaz reformovaných církví (WARC) vyhlášením vyznavačského procesu (processus confessionis). Valné shromáždění Světové rady církví (WCC) v roce 1998 vyzvalo všechny členské církve, aby se k tomuto procesu připojily. Také Světový svaz luterských církví (LWB) začal s programem, odpovídajícím na výzvu neoliberální globalizace.





Ke společnému zkoumání, učení se a vyznávání dochází při regionálních konzultacích, které už proběhly v Jihovýchodní Asii, Pacifiku a Střední a Východní Evropě (Budapešť 2001) a Západní Evropě (další kontinenty budou následovat). Výsledky těchto konzultací budou použity při valných shromážděních LWB 2003, WARC 2004 a WCC 2006.





Smyslem tohoto procesu je zapojit co nejvíce církví a křesťanů do hledání spravedlivějších alternativ lidského soužití.











Ekumenická akademie je spolu s řadou mezinárodních partnerů do tohoto procesu zapojena a byla na budapešťské konferenci, zabývající se odpověďmi na ekologické, ekonomické a sociální dopady globalizace ve Střední a Východní Evropě, společně s evropskou sítí WEN (Work and Economy Network in European Churches) pověřena koordinací tohoto procesu v regionu. Tak vznikl mimo jiné i projekt theology-factory.net, pracovní společenství několika evropských organizací, zkoumající nové emancipační teologie a nové pedagogické přístupy k problémům, kterým čelí církve a společnosti zemí Střední a Východní Evropy, především v oblasti ekonomické, sociální a ekologické. V rámci tohoto záměru vydáváme i tento sešit (další mají následovat), který je mírně přepracovaným překladem publikace vydané nevládní organizací Kairos Europa, která se na projektu teologické továrny podílela. Tyto aktivity jsou samozřejmě otevřené pro spolupráci se všemi zainteresovanými církvemi, skupinami i jednotlivci - stačí se obrátit na některý z kontaktů, uvedených na konci sešitu.











Pravdou je, že dosud je v našem církevním prostředí zájem o tyto otázky a podíl na hledání jejich řešení malý. Přesvědčili jsme se o tom opakovaně při organizování akcí spojených s celosvětovou kampaní Milostivé léto, usilující o nastolení rovnoprávných vztahů mezi bohatými a chudými zeměmi, jejichž předpokladem je odpuštění nesplatitelných dluhů a vytvoření mezinárodních pravidel pro vztahy mezi věřiteli a dlužníky i při dalších příležitostech. Významné podněty, které do diskuse přináší prezidentem Havlem iniciované pravidelné mezinárodní konference Nadace Fórum 2000 v Praze a jejich doprovodné akce, pořádané od roku 2002 s názvem Přemostění globálních propastí, se v našem prostředí bohužel dosud setkávají také jen s malým zájmem.











Tento sešit chce nabídnout myšlenkové a duchovní podněty těm, kdo jsou znepokojeni stavem světa a hledají pomoc pro svou orientaci v Bibli, v církvi, ve víře. Je sestaven jako cesta církevním rokem a vykládá některé z tradičně užívaných biblických textů způsobem, který nově odhaluje jejich radikálnost a použitelnost v současných zápasech. 

















Jiří Silný

















Bůh nebo Mamon? Jsme církví v biblickém smyslu?











Dějiny Izraele od doby osvobození Hebrejců z egyptského zajetí, historie Ježíše z Nazaretu a dějiny raného ježíšovského hnutí se vyznačují kritickým střetáváním s hospodářskou, politickou a ideologicko-náboženskou mocí.





Měřítkem v těchto sporech, jak se s nimi potkáváme v různých textech Starého a Nového Zákona, je sociální a hospodářská tóra lidu Izraele, která v různých etapách nalezla své jazykové vyjádření v Pěti knihách Mojžíšových. Ježíš z Nazaretu se jako zbožný Žid těmito měřítky řídil a jeruzalémská obec se snažila jim také dostát. Tato biblická hospodářská tóra je i dnes pro každou křesťanskou obec rozhodujícím měřítkem.











Existuje řada cest, které Bible nabízí. Rozhodli jsme se kráčet podél zastávek církevního roku a přitom vyznačit sociální a hospodářské biblické podněty pro dnešní sbory.











&bdquo;Lid Boží žije ze vzpomínky na dějiny Božího milosrdenství; stále znovu vypráví příběhy Božího milosrdenství a slaví je při svých slavnostech. Z toho čerpá sílu a důvěru; zároveň je tím motivován k milosrdnému a solidárnímu příklonu k chudým, slabým a znevýhodněným. Milosrdenství počítá vážně s tím, že každé lidské osobě, i slabým a obtíženým vinou, přísluší nezcizitelná důstojnost.. Tento poklad dějinných vzpomínek pomáhá dostát novým nárokům.“1














<ol type="1">
<li value="1">


Vánoce: Boží sestoupení a sebeponížení


</ol>








Žádné vánoční kázání se jistě neobejde bez konstatování, že Ježíš přišel na svět ve chlévě a nikoli ve čtyřhvězdičkovém hotelu a že dobrá zpráva o narození Mesiáše, &bdquo;Zachránce“, dostihla nejprve pastýře. Pastýři platili pro ortodoxní Židy Ježíšovy doby za Židy druhé třídy, protože vzhledem ke svému povolání mohli jen nedokonale plnit své náboženské povinnosti.











V poselství pastýřům je mesiášská zvěst o osvobození jeho lidu spojena se &bdquo;znamením“ slabého dítěte: &bdquo;Naleznete děťátko v plenkách položené do jeslí.“ (Lk 12,2).





Vánoce jsou svátkem sestoupení všemohoucího Boha, jak si ho představovala různá náboženství a řecká metafyzika, k chudým a slabým, k těm &bdquo;posledním“. Tam je možné ho nalézt: u pastýřů, u dětí, u zranitelných a vyvržených; nechá se dokonce nalézt orientálními hvězdopravci mimo hranice vyvoleného Božího lidu.











Bible je tu nad slunce jasnější: Bůh zjevuje Boží jméno (Jsem zde - pro vás) poprvé v souvislosti s osvobozením otroků (Ex 3). Zvěst proroků a právní předpisy směřují ke spravedlnosti pro chudé a utlačené. Marie opěvuje příchod Mesiáše slovy &bdquo;vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil (Lk 1,52).











Bůh nepřichází v Ježíšovi k abstraktním jednotlivcům, aby je zachránil a pak od nich následovně očekával dobré skutky vůči chudým.











Ani Pavlovo poselství o ospravedlnění není zaměřeno na jednotlivce, ale ukazuje, jak Židé a ostatní národy v rámci nového lidstva v Kristu mohou žít spolu v lásce a tím vírou už předjímat překonání hříchu a smrti.

















Jak se tato zvěst snáší s komercializaci vánoc?











Franz Hinkelammert podává ve své knize &bdquo;Výkřik subjektu“ zprávu:





&bdquo;V roce 1980 se ministr kultury sandinistické vlády Nikaraguy Ernesto Cardenal zasazoval o zákaz používání křesťanských vánočních symbolů v komerční reklamě. Obchodní komora protestovala ve jménu svobody projevu. Kardinál a arcibiskup v Managui odsoudil tuto vládní akci jako ,ateistickou´. To v jeho jazyce znamenalo, že je to rouhání.“











Hinkelammert srovnává tuto událost s obviněním z rouhání proti Ježíšovi, když vyčistil jeruzalémský chrám s odůvodněním: &bdquo;Nedělejte z domu mého Otce tržiště“ (J 2,13nn).









































Jak mohou naše Vánoce znovu vyjádřit to, čím opravdu jsou?











Podle Dietricha Bonhoeffera není tím nejdůležitějším pro církev to, co svými slovy říká, ale postoj, který zastává. V podobenství o posledním soudu (Mt 25,31 nn) je udáno místo, na kterém lze nalézt Mesiáše: v těch a u těch, kteří ve své konkrétním životě nemohou uspokojit své základní potřeby. To se týká většiny obyvatel světa, která trpí hladem a žízní, je bez přístřeší a zbavena svobody.











Co říkáme o Vánocích? Narodil se ti tvůj Spasitel a jako znamení vděčnosti poskytni nějaký dar chudým? Nebo se učíme o Vánocích měnit své stanoviště: hledáme jako křesťanská obec Spasitele tím, že na konkrétním místě vstupujeme do společenství s chudými a tak se podílíme na Boží záchraně?











Když o Vánocích znovu objevujeme Boží solidaritu, pak může tato solidarita vytvářet společenství a stát se počátkem překonávání současného hospodářského systému, který ničí život a vede k osamocení lidí jako individuí bez vztahu, která mezi sebou znají jen konkurenci v závodě o moc a bohatství. Křesťanská obec, která se začne vzdávat individualistického chápání víry ve spásu a viditelně změní své stanoviště ve směru, kde lze nalézt Mesiáše, se v době, ve které se hospodářství stále totálněji zaměřuje na rozmnožování bohatství hrstky úspěšných jednotlivců, stane solí země.











To se pravděpodobně neuskuteční tím, že radikálně změníme vánoční bohoslužby. Co kdybychom ale v předvánoční době připravili, společně s doprovodným tématickým programem, takovou změnu stanoviště a například uspořádali návštěvu uprchlického tábora nebo společné jídlo s bezdomovci?

















Křesťané i pohané











Lidé jdou k Bohu vždycky, když bída je drtí,





o pomoc volají, o štěstí prosí a chléb,





o záchranu z nemoci, viny a smrti.





Křesťané, pohané, všichni v tom, všichni jsou stejní.











Lidé jdou k Bohu, když hodina nouze ho drtí,





je chudý, je potupen, přístřeší nemá a chléb,





je obklíčen hříchem, je sklíčen slabostí smrti.





Křesťané při Bohu stojí v jeho utrpení.











Ke všem lidem jde Bůh, když bída je drtí,





tělům i duším dosyta dává svůj chléb,





za křesťany, pohany umírá křížovou smrtí,





a obojím dává odpuštění.











Dietrich Bonhoeffer2














<ol type="1">
<li value="2">


Doba postní a pašijová: Z jeslí na kříž.


</ol>








Postní a pašijová doba zve k přijetí nejdůležitějších sociálních a hospodářsko-etických impulsů, obsažených v evangeliích podél jednotlivých zastávek veřejného života a působení Ježíše z Nazaretu. Tyto impulsy je třeba využít při hledání humánních alternativ hospodaření.











Orientujeme se při tom podle hlavních výsledků, získaných kritickým sociálně-historickým zkoumáním Ježíšova života. Důležitým poznávacím znamením autorů, počítaných k tomuto novému okruhu bádání (E. P. Sanders, G. Vermes, P. Worseley, G. Theissen, L. Schottroff, W. Stegemann a další), je zařazení historické postavy Ježíšovy do kontextu židovského hnutí obnovy a nové hodnocení židovské tóry a jejího velkého významu pro pochopení tehdejšího myšlení. Jako historické platí to, co je v židovském kontextu hodnověrné a co poskytuje vysvětlení vzniku raného ježíšovského hnutí. Tím se zpravidla ukáže větší souvislost mezi historickým Ježíšem a ranými teologickými výpověďmi v jeruzalémské a židokřesťanské obci, než dosud vědecká exegese tvrdila.























V rámci našeho hledání biblických impulsů pro současnou formu církevní sociální a hospodářské etiky se objevuje ústřední význam, který měly sociální zákony a hospodářská pravidla židovské tóry pro Ježíše a židovský lid a proroky. Jako zbožný Žid se těmito pravidly řídil, jako mesiášský prorok je zintenzívnil a radikalizoval. Pokud jde o hospodářské právo, jedná se o zákony bránící zbídačení a zchudnutí (zvláště zákaz úroků a pravidla pro zástavy), zákony na ochranu sociálně slabých (zvláště příkaz svěcení soboty a pravidla pro almužny) a konečně jde o systémová pravidla (periodické odpuštění dluhů, milostivé léto a instituce výkupného). K tomu viz F. Crüsemann, R. Kessler aj.

















Kým je pro Vás Ježíš Kristus?











Tím, kým byl i pro autory evangelií:





potulný radikál, jehož způsob života byl téměř stoprocentně jiný než je - například - ten můj;





Žid, který vyslovoval inspirované a jedinečné věty;





Žid, který vyvozoval ze starozákonní tradice překvapivé a všeobecně platné závěry;





léčitel tělesných trápení;





svobodný člověk, hrdý vůči mocným, láskyplný vůči bezmocným a opovrhovaným;





muž, dost mužný na to, aby v sobě nemusel potlačovat ženskost;





osvoboditel žen;





vůdce a dokonce svůdce k životu;





kvůli tomu popravený;





kvůli tomu zmrtvýchvstalý.











Kurt Marti














<ol type="a">
<li value="1">


Začátek: Ježíšův křest a pokušení


</ol>








Ježíš byl přívržencem Jana Křtitele. Pokřtěním od Jana se Ježíš ztotožnil s Janovým poselstvím o nadcházejícím soudu a blízkém vykoupení Bohem Izraele. Pro vládnoucího Heroda Antipu bylo toto poselství blízkého dramatického převratu nebezpečné, protože posilovalo jeho strach z povstání proti římské nadvládě. Proto nechal Jana popravit. Janovo zavraždění bylo pro Ježíše podnětem k započetí veřejné činnosti ve vesnicích Galileje. Ačkoli se v Ježíšových ústech zpráva o nadcházejícím počátku Boží vlády změnila z hrozby v dobrou zprávu pro chudé, měla od počátku stejnou politickou výbušnost jako zvěst Janova. &bdquo;Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15).











Přes mnohost očekávání, která ústřední pojem Ježíšova zvěstování, příchod &bdquo;Božího království“, v jeho současnících vyvolal, představoval v každém případě radikální alternativu k nadvládě Římské říše, tvářící se jako &bdquo;pax romana“ . Ježíš zvěstoval bezprostředně nadcházející převrat platného světového pořádku, kterým Bůh Izraele na zemi prosadí svou vládu. Tento zázračný zásah směroval k obnovení dvanácti izraelských kmenů a ke zřízení nového pořádku pro celou společnost podle modelu &bdquo;autonomie a rovnost“, jak tomu bylo na počátku Izraele, a na základě obnovené a naplněné platnosti mojžíšské tóry.





Oblíbenou metaforou této mesiášské Boží říše byla pro Ježíše &bdquo;hostina všech národů“ v kontextu putování všech národů k hoře Sion na konci časů, o kterém snili a které opěvovali proroci (Lk 13,28n; Mt 8,11n).











Toto transcendentní království Boží, které se Božím mocným zásahem v nejbližší době vlomí do tohoto světa, nemůže být uskutečněno lidmi; může být přivoláno touhou a modlitbami, na jeho příchod se lze připravovat tím, že už teď žijeme podle pravidel toho nového Božího sociálních a hospodářského pořádku, předjímáme ho a symbolicky uskutečňujeme. Takové bylo poslání onoho potulného kazatele, charismatického divotvůrce a eschatologického proroka Ježíše z Nazaretu: připravovat svůj milovaný izraelský lid na příchod Božího království.











Toto poselství překračuje dalece všechny programy sociálních reforem a není možné ho uskutečnit ozbrojeným bojem proti nenáviděné nadvládě Římanů. Tím ale neztrácí nic z politické závažnosti, protože konkrétní utopie Boží vlády se symbolicky uskutečňuje v konkrétních životních pravidlech ježíšovského hnutí na základě &bdquo;domácího řádu tóry“, který Ježíš v horizontu mesiášského očekávání částečně vyostřuje, částečně oslabuje a rozšiřuje.











Půst a Ježíšovo pokušení na poušti











Po svém křtu Ježíš odešel do pouště, aby se postil. Tam byl pokoušen ďáblem (Mt 4,11; Lk 4,1-13;Mk 1,12f).











Ježíšův čtyřicetidenní půst připomíná čtyřicet let putování lidu Izraele pouští v době mezi osvobozením z egyptského otroctví a vstupem do zaslíbené země. V mytologické podobě Ježíš prožívá pokušení, která ho ohrožovala v krátké době jeho veřejného působení; a která provázejí každé osvobození, procházející pouští, jako třeba v Nikaragui, El Salvadoru, Zimbabwe, Namibii nebo Jižní Africe. Jsou ale také symbolem pokušení mocí a bohatstvím, kterému je mesiášský Boží lid na svém putování k novému &bdquo;Božímu městu“, &bdquo;nebeskému Jeruzalému“ vystaven.





Matouš a Lukáš rozšiřují stručnou Markovu zprávu do tří následně stupňovaných pokušení ďáblem, resp. &bdquo;Satanem“, &bdquo;Odpůrcem“. Ježíšův celý život je sporem se zlem v postavě Satana a démonů. To je zvlášť zřetelné u jeho zázračných uzdravování, při kterých &bdquo;prstem Božím“ lámal moc zla a dával znamení přicházejícího Božího království (Mt 12,28). Na to poukazuje i Ježíšovo slovo při příležitosti úspěšného návratu sedmdesáti vyslaných učedníků: &bdquo;Viděl jsem jak satan padá z nebe jako blesk“ (Lk 10,17). Možná že se toto slovo, které je pravděpodobně autentickým slovem Ježíšovým, vztahuje na jeho vizi při povolání, která mu dala jistotu Boží přítomnosti, konečného vítězství nad zlem. Že tato jistota ale byla vždy znovu ohrožována, na to poukazuje poslední prosba Otčenáše: &bdquo;A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého“ (Mt 6,13). Tři Satanova pokušení jsou pokušeními zneužití mesiášské a duchovní moci, která dostala tak strhující podobu v legendě Velkého inkvisitora v páté knize Dostojevského &bdquo;Bratří Karamazových“. Od konstantinské proměny církev ve svých historických formách vždy znovu podléhala pokušení světské moci. Taková církev už nevěří v živého Boha; spoléhá se jen na svou vlastní politickou a finanční moc. Dostojevského Velký inkvisitor už nevěří v Boha; za církevní fasádou je sám ďábel.











Ježíšovo třetí pokušení, při kterém ďábel nabízí Ježíšovi vládu nad světem, když ho bude uctívat, je jádrem celého příběhu. Zde pro Ježíše jde o ústřední otázku podoby nadcházejícího Božího království, které zvěstuje: má to být říše podle měřítek římské světovlády, založená na moci, násilí, bohatství, nebo jde o vládu spravedlnosti a milosrdenství &bdquo;Boha chudých“? Toto je ústřední otázka víry, otázka po Bohu. Proto Ježíš odpovídá slovem z hebrejského vyznání, které se zbožní Židé modlí dvakrát denně: &bdquo;Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho jménu přísahat“ (Dt 6,13).











Hospodářství jako ústřední otázka víry











Bůh je tou skutečností, na kterou člověk, křesťan, církev, reálně zaměřují své srdce a která zaujímá nejdůležitější místo v životě jednotlivce nebo ve společnosti. &bdquo;Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (Mt 6,24).





V synoptické tradici, zvláště u Lukáše, jsou bohatství a moc protibožskou sférou, která brání tomu, aby se člověk otevřel Ježíšovu poselství o blížícím se Božím království pro chudé a následoval ho. De facto jsou pak peníze a moc jejich &bdquo;bohem“, poslední určující společenskou skutečností, která vyžaduje absolutní poslušnost. Rozhodující otázkou v Bibli není, zda bůh existuje, ale kdo je tímto bohem; jakou sociální funkci zaujímá v životě člověka nebo společenské formy? Bůh je &bdquo;zaměnitelný“; je bůh &bdquo;šifrou nadvlády“ nebo je to On, ten nezaměnitelný, který se od exodu zavázal: &bdquo;Já jsem Hospodin, tvůj Bůh...“ (Ex 20,2nn).











Bůh Izraele se z královského Boha stal Bohem bezprávných... tento proces lze pojmenovat sestoupením Boha, sestoupením z vrcholů moci až do hlubiny bezmoci mučených a vražděných“.3





Tento Bůh Izraele pokračuje ve svém sestupu v Ježíši z Nazaretu, ukřižovaném rebelovi, až do hluboké noci jeho opuštěnosti Bohem. Následovat tohoto Ježíše znamená rozloučit se s jakýmkoli zneužíváním Boha pro ospravedlnění nadvlády jedněch lidí nad druhými. Buď - anebo. Jahve nebo Baal; osvobozující Bůh exodu, který si svůj lid vytvořil u hory Sinaj na poušti, v zemi svobodné od vládců, nebo zlaté tele (Ex 32), lidmi vytvořený symbol nadvlády, modla, která zotročuje a živí se obětmi chudých. Buď - anebo: &bdquo;Bůh nebo Mamon“.




















<ol type="a">
<li value="2">


Ježíšovo hnutí jako židovské hnutí obnovy


</ol>








Po době půstu na poušti se Ježíš vrátil zpátky do Galileje a začal se svým veřejným působením. Shromáždil kolem sebe skupinu příznivců, jejichž symbolický počet 12 dávalo Ježíšovo kázání do souvislosti s židovskými dějinami spásy: jeho poslání patřilo &bdquo;ztraceným ovcím Izraele“ a obnovení dvanácti izraelských kmenů v nadcházejícím Božím království. Tam těch dvanáct usedne na dvanáct trůnů a bude soudit dvanáct pokolení Izraele





(Mt 19,28).











Mesiášské poselství o přibližujícím se Božím království určovalo i životní styl okruhu Ježíšových učedníků: jako rodina při paschální večeři při svém útěku z &bdquo;domu otroctví“, má Ježíšovo hnutí na spěch, vyzbrojeno holí v ruce, ale bez tlumoku se zásobami a druhou košilí (Mk 6,6-13). Proti tvrzení, že se jedná o způsob života navazující na kynické filozofy (Crossan) nebo o radikální potulné charismatiky (G. Theissen), je pravděpodobnější, že Ježíšovo hnutí představovalo židovské hnutí obnovy, které se obracelo v první řadě na galilejské venkovské obyvatelstvo a nacházelo zde ohlas vzhledem k sociálním napětím mezi chudými a bohatými, vlastníky a bezzemky, venkovem a městem, utlačenými a římskými vládci a jejich herodovskými loutkovými knížaty.











Navzdory dlouhotrvajícímu míru pod vládou tetrarchy Heroda Antipy (4 před - 39 po Kristu) byla Galilea stálým ohniskem neklidu a centrem protiřímských hnutí odporu. Po Anitpově smrti došlo pak k otevřenému konfliktu.











Většinu Ježíšových přívrženců tvořili zchudlí malorolníci, pachtýři, závislí na velkostatkářích, žijících ve městě, nemajetní nádeníci, nebo drobní řemeslníci a rybáři z malých vesnic - malí lidé s malou kupní silou. Hnutí spojené s Ježíšovým jménem bylo hnutím chudých a pro chudé. Blahoslavení chudí - jim je zvěstováno evangelium; v bezprostředně nadcházejícím Božím království bude současný nespravedlivý sociální řád převrácen na hlavu: mocní budou svrženi, hladovějící se nasytí, poslední se stanou prvními.











Tento ježíšovský mesianismus chudých se soustřeďuje zprvu na venkovské obyvatelstvo Galileje, směřuje ale k obrácení celého Izraele. Ježíšovo hnutí je v souladu se svým prostředím formováno silnou zbožností spojenou s chrámem. V galilejských vesnicích byla každoroční chrámová daň vybírána spolehlivě a dobrovolně, platily se desátky a pravidelně se konala jedna ze tří každoročních poutí do chrámu v Jeruzalémě.











Ježíš a jeho následovníci a následovnice se bezvýhradně hlásili k mojžíšské tóře, &bdquo;ani jediná čárka ze Zákona“ se neměla ztratit (Mt 5,18). To znamená, že se také samozřejmě řídili pravidly hospodářského zákona tóry, jako je odpouštění dluhů, zákaz úroků a praxe soboty.











Ježíšovo první kázání v Nazaretu





(Lk 4,16-50)











Poselství o Božím království nacházíme ve formě programu v Ježíšově &bdquo;nástupním kázání“ v nazaretské synagoze: &bdquo;Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy“. Poukázáním na to, že s Ježíšovým vystoupením nastalo &bdquo;léto milosti Hospodinovy“, je zřejmé, že poselství o Božím království je třeba chápat jako uvedení mojžíšské tóry v platnost; milostivé léto neznamená jen dalekosáhlé odpuštění dluhů každého sedmého roku (Dt 15,1nn) ale také pro každý sedmkrát sedmý rok stanovené propuštění zotročených dlužníků, aby se mohli vrátit ke své rodině a k rodové půdě. V Ježíšově kázání znamená &bdquo;milostivé léto“ naplnění mojžíšské tóry a zároveň propuknutí všeobecného času spásy.











Poselství o blízkém příchodu Božího kralování v tomto čase a na tomto světě, o prominutí dluhů a návratu k právoplatně nabyté půdě otců je radostná zpráva pro &bdquo;chudé“, pro ty, kdo se dostali kvůli dluhům do otroctví i ty, kdo jsou vyloučeni na okraj existence; je ale také pozváním pro bohaté, aby se podíleli na utváření nového Božího počátku tím, že škrtnou dluhy, vrátí pozemkový majetek, vzdají se majetku ve prospěch chudých, nebo veškerý majetek prodají ve prospěch mesiánského společenství a podvodně získané zisky mnohonásobně nahradí.





V lukášovském díle slouží jako paradigma pro obrácení boháče příběh vrchního celníka Zachea (Lk 19,1-10).





Jen přispěním k sociálnímu vyrovnání a žitou solidaritou s chudými jako přednostními nositeli a adresáty spásy existuje pro bohaté naděje na účast na Božím království. Boháči, který se radostné zprávě o Božím osvobození chudých uzavře, se Ježíšova radostná zpráva stane soudem. Vedle blahoslavenství pro chudé stojí v ostrém kontrastu volání běda nad bohatými (Lk 6,20-26). Bohatství je hlavní překážkou následování Ježíše: &bdquo;Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ (Mk 10,25)











Ten, kdo se jako vlastník smíří s ohavností koexistence obscénního bohatství v sousedství lidsky nedůstojné chudoby, ten se podle podobenství o bohatém muži a chudém Lazarovi (Lk 16,19-31) nachází na druhé straně, vyloučen z obecenství Božího království. Ježíšova odpověď: &bdquo;Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají“ (Lk 16,29) ještě jednou podtrhuje význam mojžíšského &bdquo;domácího řádu“ pro následování Ježíše.

















Kritika vykořisťovatelské finanční praxe











Podobenstvím, které stále vyvolává pohoršení, protože je pravidelně považováno za ospravedlnění kapitalistické peněžní praxe, je lukášovské podobenství o králi, který svým otrokům nebo dvorním úředníkům přenechá do správy různé peněžní obnosy a po svém návratu požaduje vyúčtování dosaženého zisku (Lk 19,12-27). Úspěšní úředníci jsou odměněni. Ten, který nezískal žádný zisk, protože peníze ukryl, aby je uchoval v bezpečí, je krutě popraven. Pro Židy věrné tóře je ale právě tento otrok pozitivní postavou, protože odmítl navzdory tóře udělat to, co po něm jako minimální požadavek chtěl jeho brutální pán: &bdquo;Proč jsi aspoň mé peníze neuložil, a já bych si je byl teď vybral i s úrokem“ (Lk 19,23).











Nápadník trůnu, který se později vrací jako potvrzený král, se v očích zbožných Židů naprosto diskredituje, když jednu hřivnu neúspěšného správce dává tomu nejúspěšnějšímu s klasickými slovy: &bdquo;Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“ (Lk 19,26), nad kterými se pohoršoval nejen Bertold Brecht ve své Třígrošové opeře.











Bohužel v dlouhých dějinách křesťanské recepce tohoto podobenství docházelo vždy znovu k pokusům interpretovat je analogicky k Matoušovu podobenství o hřivnách v kontextu posledního soudu (Mt 25,14 - 30). V souvislosti zákazu úroků v Bibli a Ježíšovy věrnosti tóře, dává ale tento text smysl jen tehdy, je-li chápán v rámci nastávající cesty Ježíše a jeho učedníků do Jeruzaléma. Učedníkům, nadšeným z předchozího obrácení vrchního celníka Zachea a domnívajícím se, &bdquo; že království Boží se má zjevit ihned“ (Lk 19,11) vypráví Ježíš toto podobenství, které se historicky vztahuje k cestě nejstaršího syna Heroda Velikého, Archelaa, do Říma, kde je potvrzen jako Herodův nástupce, aby je přivedl k střízlivosti.











Cestou do Jeruzaléma, kde se Ježíšův příběh dramaticky vyostří, pomáhá Ježíš svým následovníkům k realističtějšímu hodnocení rizika, do kterého se pouštějí. Historický příklad krutého a tyranského krále Archelaa, o kterém obšírně informuje židovský historik Josef Flavius, jim má ukázat, že je namísto počínajícího Božího království v Jeruzalémě možná čeká násilná smrt. Vždyť ví, jaké ohrožení Ježíšova zvěst o Božím království představuje pro etablovanou politickou, hospodářskou a duchovní moc, koncentrovanou v Jeruzalémském chrámu.











V rozhovoru s Ježíšem se mi postupně vyjasnilo, že jeho volání k obrácení nás dnes volá pryč od kapitalismu, který celosvětově čím dál katastrofálnějším způsobem prohlubuje propast mezi bohatými a chudými (s důsledkem mnoha tisíců obětí hladu denně). Právě v tomto bodě ale začíná moje bezradnost. Jak mám žít a jednat s takovým názorem v zemi, v které se kapitalismus může vykázat překvapivými lokálními úspěchy? Až příliš dobře chápu svou církev, která se pohodlně uvelebila kapitalismu na klíně a zavírá oči nad jeho celosvětovými neblahými důsledky (...)





Co tedy? To, že mě Ježíš s tou otázkou nechává být, mu mám za zlé. Ne že bych od něj čekal politický program! Chtěl bych jen vidět zřetelnější politické perspektivy. Nebo mě a nás nechává s těmi otázkami, abychom takové perspektivy navrhli mi sami? Zanedbali jsme trestuhodně mi, bílí křesťané v průmyslových zemích, takovou práci?











Kurt Marti


























<ol type="a">
<li value="3">


Ježíš a otázka daní


</ol>


(Mk 12,13-17)











Politická vražda, spáchaná na Ježíšovi, vycházela především ze dvou center: z Říma a z Jeruzalémské vůdčí elity, která s Římem spolupracovala. Na tomto pozadí je třeba zvláště dva příběhy z Nového Zákona vidět novým pohledem.











Ještě pořád bývá perikopa Mk 12,13-17 čtena ve smyslu novoluterského učení o dvou říších: politika a hospodářství jsou &bdquo;oblasti“, v kterých je třeba poslouchat věcné zákonitosti, mechanismy a autority. Židovská a sociálně-historická exegese (výklad) ukázala jasně, že je to přesně naopak. V situaci židovského povstání (v letech 66-70) dává evangelista Marek příběhu tuto pointu: kdo odmítne platit tribut římské okupační moci, je povstalecký zelóta (příslušník protiřímské židovské strany v době Kristově). Kdo platí, ten se od těchto povstalců distancuje.











Je to past, která byla na Ježíše nastražena. Co na to říká?


<ol type="1">
<li value="1">


S těmihle římskými penězi nemám vůbec nic společného (&bdquo;Ukažte mi denár!“).


<li value="2">


Je na něm obraz císaře, který se nechává uctívat jako bůh - je to modloslužba.


<li value="3">


Proto vraťte císaři tyto modloslužebné peníze zpátky, tj. nemějte s tím nic společného.


<li value="4">


Vy ale, kdo nesete Boží obraz, vraťte sami sebe cele Bohu.


</ol>








Tento příběh je tedy příběhem odporu stejně jako je třetí kapitola knihy Daniel. (O daních v dnešním smyslu viz níže). Podobně je to i s výrokem &bdquo;Moje království není z tohoto světa“ (Jan 18,36). Také toto Ježíšovo slovo bývá dosud spiritualizováno a vztahováno k budoucímu onomu světu. U Jana slovo kosmos ale neznamená jen universum nebo tento světový čas v celku, ale &bdquo;světový systém“, určovaný hříchem (T. Veerkamp), který v té době ztělesňovala Římská říše: systém, který zákon, prosazený vojensky a pomocí propagandistických lží, nakonec užívá k zabíjení (F. Hinkelammert). To znamená, že Ježíš říká: Moje království není stejného druhu jako římské impérium. Nebojuji pomocí armády, ale jsem svědkem Boží pravdy, která dává a udržuje život.











Takový je také smysl provokativního gesta v Ježíšově naučení: &bdquo;ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou“ (Mt 5,39). Není to výraz pasivního nenásilí, ale aktivního odporu proti bezpráví. Ježíš radí neodpovídat na násilí zbraněmi násilí. Taková odpověď by spirálu násilí jen posílila.











Nespravedlivá moc impéria nebude zlomena když se povede protiúder zbraněmi impéria, ale tím, že se odzbrojujícím vystavením sama sebe násilí impérium vyzve: buď se tím nechá odzbrojit a neudeří, nebo udeří a veřejně se tak ukáže čím je: brutálním vražedným bezprávím. Tím v očích veřejnosti ztratí svůj právní nárok i veřejnou podporu. Efektivitu strategie takového nenásilného odporu ukazují jména jako Mahátma Gándhí, M. L. King, Albert Luthuli a mnohá jiná.














<ol type="a">
<li value="4">


Poslední týden Ježíšova života


</ol>








Poslední týden života Ježíše z Nazaretu je vyznačen třemi prorockými symbolickými činy a představuje dramatické vyostření jeho poslání, když se svými učedníky někdy kolem roku 30 putuje do Jeruzaléma na svátek paschy. Vjíždí do Jeruzaléma na oslu a je zástupy oslavován jako &bdquo;Syn Davidův“ a mesiášský král. Vniká do chrámu a kácí tam stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů. Jí se svými učedníky poslední jídlo s nadějným očekáváním dne, kdy znovu bude pít z plodu vinné révy v Božím království (Mk 14,22-25).











&bdquo;Vyčištění chrámu“ představuje výkladový klíč k pochopení Ježíšova mesiášského poslání a příčiny jeho násilné smrti jako ukřižovaného rebela podle římského zákona a za kolaborace velekněží a chrámových duchovních.











Pokud by tato akce neznamenala nic jiného, než &bdquo;vyčištění“ chrámu, nebylo by zřejmé, proč znamenala Ježíšův rozsudek smrti.











Ježíšova akce proti směnárníkům v chrámu musela představovat smrtelné ohrožení chrámu, který nebyl jen místem Boží přítomnosti pro zbožné Židy a místem bohoslužby, ale také politickým, hospodářským a finančním mocenským centrem Izraele. Chrám představoval izraelskou centrální banku, která rozhodovala o finanční politice, určovala směnné kurzy a spravovala tak velké vklady bohatých lidí, že podle Josefa Falvia po zničení a vyrabování chrámu v roce 70 klesla cena zlata o 50 procent.

















Vyčištění chrámu: Obchodní dům a doupě lupičů





(Mk 11,15-19)











Podle Marka (11,15 nn) vede Ježíšova akce v chrámu k tomu, že se velekněží a zákoníci rozhodnou ho zabít. Proč taková extrémní reakce? To nepochopíme, pokud předpokládáme, že Ježíš bránil jen materialistickému hemžení, aby se zbožní modlitebníci mohli lépe soustředit na svou duchovní modlitbu. Spíše tu jde o Ježíšovu konfrontaci s hospodářským centrem moci v Jeruzalémě a v celé Judeji, které podstatně přispívá ke zbídačování chudých. Scéna Mk 12,41 nn ukazuje, jak chudá vdova dává i svůj poslední haléř, aby se zavděčila chrámovému systému.











Směnárníci vydělávají na chudých pomocí obchodu s měnou. Římské mince nesmí chrám znečistit, a tak musí poutníci peníze směnit. Kdo dnes vydělává na směnných obchodech a kdo ztrácí? I dnes by to pro Ježíše byla ústřední otázka. Je potěšující, že se na to začínají konečně ptát i církve. Obchodníci s holuby také vydělávají na chudácích: holub je jediné obětní zvíře, které si mohou dovolit.











Třetí bod, na který Ježíš útočí - &bdquo;nedovoloval ani to, aby někdo procházel nádvořím s nádobou“ - je zaměřen k centru problému: na samotné obětování. Představu, že Bůh vyžaduje oběti, aby tak byly splaceny viny, Ježíš striktně odmítá. Protože tím se obohacuje kněžská vrstva, která na všech takových obchodech vydělává - ne proto, že by se někteří obohacovali nemorálně, ale proto, že obětní systém sám je lupičský.











Ještě zřetelnější je to u evangelisty Jana (2,13nn). Tady Ježíš chrámu neříká doupě lupičů - což lze falešně chápat moralisticky - ale &bdquo;obchodní dům, tržiště“. Protože tady je zákon hodnoty, to, že každá investice musí přinést zisk bez ohledu na konkrétní život, například život chudé vdovy, vyhlášen jako Boží věc, stává se samotným Bohem.











Opačný obraz kreslí Ježíš při své poslední večeři (Mk 14,22 : Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: &bdquo;Vezměte, toto jest mé tělo.“). On (a to znamená ani Bůh) nepožaduje žádné oběti, ale vydává sám sebe. Tím je překonán každý zákon, žádající oběti na chudých. Tak dostává Velký pátek, jako důsledek Ježíšova útoku na politickou a ekonomickou moc jeho doby neočekávaně aktuální smysl, který je při obvyklé redukci tohoto dne na individuální odpuštění hříchů úplně zatemněn.











Tento výklad zasahuje současný kapitalistický systém přímo v centru. Deregulace působí, že nejen měnové spekulace, ale také kapitálové investice přinášejí vysoké zisky pro vlastníky kapitálu bez ohledu na následky pro lidi a přírodu. Po příjemcích sociálních dávek, nezaměstnaných a námezdně pracujících se žádá stále více obětí, ale velké majetky rostou dál bez omezení.

















Ježíšova radikální konfrontace s chrámem











Podle zpráv o Ježíšových výsleších po jeho zatčení, zpracovaných evangelisty, se opakovaně objevuje otázka žaloby: &bdquo;Slyšeli jsme ho říkat: Já zbořím tento chrám udělaný rukama a ve třech dnech vystavím jiný, ne rukama udělaný.“ (Mk 14,57-59). Mk 13,1n opravdu podává zprávu o Ježíšově proroctví naprostého zničení chrámu takovými slovy, která neodpovídají skutečnému zničení v roce 70. To ukazuje na autentičnost Ježíšova slova.











Pokud byla Ježíšova akce proti směnárníkům provázena hrozbou nadcházejícího zničení starého chrámu, stává se jeho zatčení a odsouzení pochopitelné. S tímto gestem, provázeným hrozbou, spojoval Ježíš naléhavou výzvu náboženským vůdcům Izraele, aby uvěřili poselství o blížícím se Božím království. &bdquo;Ježíš si pravděpodobně představoval pro novou éru, v které bude dvanáct izraelských kmenů opět shromážděno, nový a dokonalý chrám, který vystaví sám Bůh“ (E. P. Sanders).











Podle proroka Zacharjáše bude v mesiášské době svatost chrámu obnovena podle nového řádu, bez kultu, bez obětí. V onen den budou posvátné i koňské zvonky a hrnce; &bdquo;a nebude už kramáře v domě Hospodina zástupů“ (Za 14, 21-22).





Je mnohonásobně doloženo, že Ježíš s takovým mesiášským očekáváním sdílel nálady a představy jiných židovských mesiášských hnutí. Je pochopitelné, že ohrožení a radikální zpochybnění chrámu viděl velekněz jako podněcování k nepokojům a krveprolití a že proto Ježíše vydal Pilátovi k zatčení a odsouzení. To, že Pilát vydal příkaz k popravě Ježíše jako politického vůdce a zvolil tomuto zločinu odpovídající trest ukřižování, odpovídá historickému obrazu, kterým ho vykresluje Filo, Pilátův současník. Pilát byl zkorumpovaný, krutý, nevypočitatelný; nakonec byl sesazen kvůli četným a neuváženým popravám, které nařídil.











Brzy ráno v pátek, 15. nisanu, byl Ježíš přibit na kříž a vydán smrti. Podle nejstaršího svědectví zemřel Ježíš s hlasitým výkřikem zoufalství nad tím, že ho Bůh opustil, poté co marně volal Eliáše, proroka, který měl přijít v posledních dnech. Doufal do poslední chvíle, že nastane Boží království, aniž by musel zemřít?











Ježíš vsadil všechno na jednu kartu. Jeho naděje se nenaplnily. Zemřel jako ztroskotanec. Oběť náboženské justice a politické okupační moci.

















Praxe lásky vždy znovu naráží na praktiky moci, dostává se s nimi do konfliktu a stává se pašijemi. Ježíšův osud to ukazuje velice zřetelně. Následování Ježíš znamená proto vždy zároveň na sebe vzít kříž. Pašije znamenají trpět pod mocí a přitom sám nechtít panovat. Pašije znamenají vytrpět násilí a přitom se sám nepoužít násilí. Proto jsou pašije nejzřetelnějším svědectvím Božího království jako konce každého panování a násilí člověka vůči člověku. 











Kurt Marti














<ol type="1">
<li value="3">


Velikonoce


</ol>


Boží vzpoura proti smrti











Velikonoce představují počátek a centrum křesťanské víry. Je to Boží &bdquo;a přece“ proti všemu lidskému očekávání. Je to víra, že díky Božímu mocnému působení nemá smrt poslední slovo; ne ve smyslu přetrvání nesmrtelné duše nebo cyklického koloběhu životů, ale jako tvůrčí zásah, který tvoří život tam, kde na konci stojí justiční vražda nebo zoufalství a bezvýchodný smutek: &bdquo;A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael“ (Lk 24,21).





Vzkříšení Ježíše z příbytku mrtvých je potvrzením jeho života a jeho poselství Bohem, který osvobozuje otroky; naděje na ospravedlnění Bohem pro ty, kdo jdou jeho cestou, v očekávání, že Ježíšovo vzkříšení bude konečně potvrzeno a naplněno vzkříšením mrtvých. (Lk 24,1-9)











Pro nový svět Božího kralování, nastávající vzkříšením mrtvých, představuje zvláštní velikonoční tělesnost Vzkříšeného, objevující se v příbězích o zjevování, konkrétní předznamenání a model. Už není vázán na hranice času a prostoru, ale není to také jen čistý duch; je to ten samý Ježíš, který byl odsouzen a má jizvy, ale je zároveň i jiný, takže ho učedníci hned nepoznávají, nebo se ho bojí. Vzkříšený Pán zůstává ukřižovaným Ježíšem; nový svět není zduchovnělým záhrobím pro nesmrtelné duše, které se konečně zbavily zátěže tělesnosti a dějinnosti, ale je to proměněné stvoření a dějiny, nová země, dokonalé lidství: život v plnosti pro všechny. Proto uprostřed nového Jeruzaléma pramení &bdquo;živá voda, čirá jako křišťál“ (Zj 22,1).











Pro Pavla v Prvním listu Korintským je Ježíšovo vzkříšení mocí Boží zárukou, že se Boží vláda, jejíž brzký příchod Ježíš zvěstoval, prosadí brzy definitivně: &bdquo;první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, ,dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy´. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt“ (1 K 15,23-26). Díky Velikonocům se z mesiášského proroka Ježíše, který se svým poselstvím neuspěl, stává Kristus víry, znovu přicházející Pán. Z ježíšovského hnutí se stává raná církev jako eschatologický Boží lid, který chce nejprve celý Izrael a pak, se zdráháním, nový Izrael složený z Židů a pohanů vyzbrojit pro definitivní příchod Božího kralování.















































To by se pánům světa tak hodilo,





aby spravedlnost přišla až po smrti,





a teprve pak panování pánů,





a teprve pak poroba otroků





byla zapomenuta navždy,





byla zapomenuta navždy.











To by se pánům světa tak hodilo,





aby tady na zemi všechno pořád zůstalo stejné,





kdyby tady panování pánů,





kdyby tady poroba otroků,





pokračovala tak jako vždy,





pokračovala tak jako vždy.











Ale Osvoboditel od smrti vstal z mrtvých,





už vstal z mrtvých a teď nás všechny volá 





ke zmrtvýchvstání na zemi,





k povstání proti pánům,





kteří nám vládnou smrtí,





kteří nám vládnou smrtí.











Kurt Marti














<ol type="1">
<li value="4">


Letnice:


</ol>


Církev jako kontrastní společenství - hospodaření pro život











Letnice vyznačují v ročním okruhu zrození církve z moci Ducha vzkříšeného Ježíše Krista.





V lukášovské dvojité koncepci Evangelia a Skutků apoštolských odpovídá letniční evangelium (Sk 2,1-13) Ježíšově křtu v Jordánu. Jako se nad pokřtěným Ježíšem otvírá nebe a stvrzuje jeho mesiášské poslání, tak se o Letnicích otevírá nebe nad shromážděnými a znejistěnými učedníky: &bdquo;dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (Sk 1,8)











Učedníci naplnění Duchem vzkříšeného Ježíše o Letnicích vytvářejí mesiášský Boží lid z Židů a pohanů a jsou vyzbrojeni pro své poslání shromažďovat Boží lid posledního času. Zázrak jazyků o Letnicích napravuje zmatení jazyků jako důsledek velikášské stavby babylonské věže. Když na konci Skutků apoštolských Boží slovo dospěje Pavlovým svobodným misijním kázáním v Římě &bdquo;až na sám konec země“, dochází, podle Lukáše, k uskutečnění původního Ježíšova poslání ve smyslu počátku znovuzřízení Božího lidu, takže konečnému uskutečnění Boží vlády už nestojí v cestě žádná překážka.











Duch Vzkříšeného uschopňuje církev nejen k hlásání Božího království, ale také k jeho předjímání v zárodečné a symbolické formě. Církev je vázána mesiášským životním stylem Ježíše a jeho učedníků a uplatňuje přitom také hospodářskou tóru, která byla pro Ježíše závazná; jako kontrastní společnost, která konkrétně a věrohodně na svém místě dosvědčuje velkou Boží alternativu.











Po zkušenosti Letnic, daru Ducha svatého, vypráví Skutky apoštolské hned o hospodářských důsledcích pro Boží lid (2,44n). Obšírněji pak čteme ve Sk 4,32nn:





&bdquo;Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzí, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.“











Jak překvapivé to je pro typické individualistické velikonoční kázání, že vzkříšení by mělo mít něco společného s novým zacházením s majetkem a s odstraňováním chudoby! Ale není to tak překvapivé, pokud známe hebrejskou Bibli, Starý zákon. Veškerá proroctví počínaje Amosem a všechny reformy zákonů v Izraeli se kriticky vypořádávají s negativními důsledky nové hospodářské formy, která přišla z Řecka a spočívala na absolutním vlastnictví (srov. U. Duchrow, F. Hinkelammert). Podle ní má majetek takovou hodnotu, že lze, pokud je zapůjčen, nárokovat úrok. Dlužník ho musí buď zaplatit nebo prostřednictvím dlužnického otroctví odpracovat. K zajištění půjčky musí dát do zástavy svou půdu. Pokud například kvůli špatné sklizni nemůže dluh splatit, ztratí rodina svou půdu, tj. základ svého živobytí a celá musí jít do dlužnického otroctví.











Proti těmto procesům zbídačení a obohacování protestují proroci (srov. např. Iz 5,8: Běda těm, kteří připojují dům k domu a slučují pole s polem, takže nezbývá žádné místo, jako byste jen vy byli usedlíci v zemi). Právní reformy vytvářejí pravidla pro Judsko, která takovým mechanismům brání nebo je alespoň mohou zmírnit. Ústřední teologická výpověď zní: pro člověka neplatí žádné absolutní vlastnictví, jen Bůh je vlastníkem země a lidí. Proto se ani z jednoho nesmí dělat zboží (srov. Lev 25,23 a 42). Nesmí se také brát úroky (25,37). Pokud přesto dojde k dlužnickému otroctví a ztrátě půdy, musí to být periodicky napravováno. Otroky je třeba propustit a dluhy odpustit každý sedmý rok, rok sabatu (Dt 15,2 a 12nn).











Zastavená a ztracená země, tedy výrobní prostředek, má být v každé generaci při milostivém létě vrácena každé rodině (Lev 25,10: znamená, že všichni obyvatelé získají nazpět svá původní práva. Padesátý rok je rok, který patří Bohu, je to milostivé léto, v kterém dochází k obecné nápravě. Každý Izraelita, který dal do zástavy své dědičné pozemkové vlastnictví, ho dostane zpátky a kdo se druhému prodal jako otrok, smí se navrátit ke svému rodu).











Deuteronomistický zákon zná dokonce poprvé ve světových dějinách sociální daň (Dt 14,28: Každého třetího roku odneseš všechny desátky ze své úrody toho roku a složíš je ve svých branách.). Izraelité mají každý třetí rok odevzdat desátek své úrody, aby z toho mohli žít vdovy, sirotci, cizinci a levité, kteří nemají žádné výrobní prostředky. Pokud všichni tyto dobré zákony Boha bible budou dodržovat, neměli by vlastně existovat žádní chudí (Dt 15,4: Ať není u tebe potřebného...). Všechny tyto zákony mají za cíl, aby všichni lidé mohli žít (Lev 25,36: &bdquo;Nebudeš od něho brát lichvářský úrok, ale budeš se bát svého Boha. Tvůj bratr bude žít s tebou.“ Dt 6,24n). Kdo spoléhá na modlářské bohatství, je ve spolku se smrtí. Bůh poskytuje všeho dostatek pro všechny (Dt 8). To je biblická ekonomie many (Ex 16). Podle toho rozumíme výrazům Skutků apoštolských.











Ježíšův vzkříšený život se v jeho obci prokazuje jako hospodaření pro život. Všichni v ní mají dostatek k životu, protože se nikdo nezabývá individuálním rozmnožováním majetku pomocí úroků a peněžních mechanismů. Všechno je rozdělováno tak, že neexistují chudí. Apoštol Pavel svými sbírkami rozšiřuje tento přístup ekonomie many na celou ekumenu (2K 8,6nn a 9,6nn) v protikladu k utlačovatelské a vykořisťovatelské Římské říši, v jejímž právu je zakotvena absolutnost majetku (dominium). Tak se stává skutečností společná modlitba: &bdquo;chléb náš každodenní dej nám dnes a odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům“.














<ol type="1">
<li value="5">


Trojice


</ol>








&bdquo;Vláda mnohých není dobrá; vládce budiž jeden!“ Tuto větu z Homérovy Iliady cituje Aristoteles na konci své Metafyziky a legitimizuje tím teologicky absolutní vládu svého žáka, Alexandra Velikého. Ten zřídil helenistickou velkoříši, z které vznikla Římská říše. Jeho absolutní vláda - praktikovaná vojenským podrobením, vykořisťováním a zotročováním národů - vyústila také v božskost císaře.











Když římský císař Konstantin Veliký roku 312 ukončil pronásledování křesťanské církve a udělal z křesťanství říšské náboženství, převzali jeho dvorní teologové helenisticko-římské představy o Bohu jako o imperiálním vládci. Bůh je jediným monarchickým vrcholem, reprezentovaným císařem. Neříká Bible: Bůh je jediný, &bdquo;nebudeš mít jiného boha mimo mne“? Přitom přehlédli, že to znamená pravý opak: v Božím Izraeli nesmí panovat egyptské poměry - žádný absolutistický faraon, žádné otroctví a utlačování - žádný Babylon se svou arogantní věží.











V tomto smyslu rozvinuli nezávislí teologové té doby představu &bdquo;trinitární“ Boží podstaty. Toto komplikované slovo neříká nic jiného než, že Bůh je láska, to znamená společenství vzájemné služby a solidarity, nikoli absolutního vládnutí. To vyjadřuje známá překrásná ikona Rusa Andreje Rubljova Svatá Trojice. Byli to zvláště starokřesťanští teologové z Malé Asie (Kapadocie) jako Řehoř Naziánský a také Chrysostomos, kteří tuto trojiční teologii obecenství v lásce vypracovali (S.Bergmann). Protože tento Bůh není &bdquo;nehybný hybatel“ jako osamělý vrchol, ale je láska, může také spolutrpět, když je jeho tvorům působena bolest a bída. Následovníci a následovnice Boha a Ježíše, kteří se v eucharistii účastní Božího bytí, se dělí o to, co mají, v solidaritě s chudými a spolupůsobí při uzdravování nemocných.











Tak se mohou sbory v době od trojiční neděle až do konce církevního roku





z mnoha příběhů proroků a tóry i z příběhů Ježíše z Nazaretu a dopisů apoštolů učit slabikovat, co znamená společenství a solidarita a cvičit se v odpovídající společensko-politické praxi.

















Sabat, odpuštění dluhů a zákaz úroků











Disputace o praxi sabatu se skupinou farizejů, která se podobně jako Ježíšovo hnutí skládala z &bdquo;malých lidí“, byly, pokud nešlo o napětí mezi raně křesťanskými obcemi a farizejským hnutím v době po zničení Jeruzaléma, normálními spory mezi židovskými skupinami. Když Ježíšovi žáci navzdory příkazu, že Židé o sabatu nesmějí sklízet nebo připravovat jídlo, aby se také hospodyně a otroci i tažná zvířata o sabatu těšili mesiášskému svátečnímu klidu, veřejně trhají klasy, mnou je v ruce a pojídají zrna (Mk 2,23-28), pak má takové prorocké konání provokovat. Poukazuje na nedůstojnou chudobu těch, kdo o sabatu nemají nic, s čím by mohli připravit sváteční jídlo a tak sabat oslavit: &bdquo;Sobota je učiněna pro člověka“ (Mk 2,27).











Srovnání s hladovějícím Davidem, který šel do chrámu, aby jedl chléb vyhrazený kněžím, je zároveň znamením přicházejícího mesiášského času, který sobotní předpisy a svaté zákony zbaví platnosti, protože tyto zákony dojdou příchodem Božího sabatu naplnění. &bdquo;Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“ Ježíš obnovuje sabat v jeho původním smyslu, jako mesiášský sedmý den, kdy Bůh dokonal své dílo, takže může toto dokonalé stvoření oslavovat a užívat.











Ježíš samozřejmě předpokládá sociální a hospodářský řád tóry, jako například ve vztahu k odpuštění dluhů každý sedmý rok nebo k zákazu úroků. V prosbě Otčenáše v původní formě u Matouše: &bdquo;Odpusť nám naše dluhy, jako jsme i my odpustili svým dlužníkům“ (Mt 6,12) jde veskrze o hmotné dluhy, které mají být odpouštěny v rámci milostivého léta jako periodické znovuobnovení oné &bdquo;rovnosti a autonomie“, kterými se vyznačovala společnost svazu dvanácti kmenů. To pak je pro Ježíše předznamenáním mesiášské nápravy podle měřítek Božího milosrdenství a spravedlnosti v přicházejícím Božím království.











Odpuštění dluhů nemá ovšem být důvodem odpírat lidem v nouzi bezúročnou půjčku: &bdquo;Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej“ (Mt 5,42). Ve vyostřené podobě je taková výzva u Lukáše - poskytovat bezúročné půjčky těm, kdo je nemohou splatit: &bdquo;půjčujte a nic nečekejte zpět“ (Lk 6,35).

















Rehabilitace jednoho manažera











Zákaz úroků je vedle přikázání soboty jedním z nejdůležitějších hospodářských zákonů Bible. Při vysokých úrocích lichvy, které byly v antice obvyklé, představoval zákaz úroků nejúčinnější zákon proti zchudnutí a zbídačení: &bdquo;Cizinci můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat nesmíš“ (Dt 23,21). &bdquo;Cizinci“ v tomto případě znamenají obchodníky, nikoli chudé přistěhovalce, od kterých úrok rovněž nesměl být požadován.











Podobenství o takzvaném &bdquo;nepoctivém správci“ (Lk 16,1-7) je výmluvným svědectvím, že Ježíš ponechává zákaz úroků v platnosti (to platilo bezvýhradně i u současných farizejů a zákoníků) a obrací se zároveň proti snahám tento zákaz úroků obcházet. V lukášovském podobenství se při poskytnutém odpuštění dluhů nejedná o vychytralou kriminální snahu neúspěšného manažera zajistit se na stáří, ale navzdory obvyklému výkladu jde o navrácení úroků obsažených v dlužné sumě sta věder oleje a sta měr obilí. Před svým propuštěním dává &bdquo;prozíravý správce“ své účetnictví do pořádku: tím že odpouští neprávem vybírané úroky, pomáhá opět uplatnit Boží tóru. Proto je na konci podobenství chválen: podvodník se opět navrátil k Boží tóře, když dlužníkovi vrátil úroky. Nejedná se tedy o &bdquo;nepoctivého správce“, jak je &bdquo;oikonomos tes adikias“ (Mt 16,8) většinou nesprávně překládáno, ale o ekonoma zaměstnaného v systému, který pomocí vybírání úroků spravuje &bdquo;mamon nespravedlnosti a nerovnosti“. On se ale obrátí a uvede poměry zase do souladu s &bdquo;domácím řádem“ mojžíšské tóry.





























Mezi trhem a Mojžíšem: dvě ekonomiky v konfliktu











Lukášovská koncepce (Lk 12,16-32) srovnává dva rozdílné hospodářské systémy. Podobenství o boháči a stodolách (Lk 12,16-21) je kritikou mechanismu obohacování v běžném tržním hospodářství ve světle mojžíšského hospodářského řádu; ve druhém textu (Lk 12,23-32) je popsána Ježíšova &bdquo;ekonomie spravedlnosti“ (F. Segbers), která prolamuje logiku trhu a uskutečňuje mojžíšský hospodářský řád na horizontu blížícího se Božího království.











Bohatý člověk, který rozšiřuje své stodoly, aby mohl uložit bohatou úrodu, místo aby ji prodal, se proviňuje proti hospodářským zákonům tóry, jak byly vykládány rabíny. Podle tóry byl totiž trh se základními potravinami, jako je pšenice, regulovaný. Především pšenice, ale také olej a víno nesměly být hromaděny, aby nedošlo uměle vyvolaným nedostatkem k růstu cen životně nezbytných produktů a všem, především i chudým lidem, zůstaly potraviny dostupné.











Regulační zákony &bdquo;talmudistické ekonomie“ (A. Ben-David) se týkají také obchodu se základními potravinami. Překupnictví bylo zakázáno, povoleny byly jen přímé prodeje pro trh. I tím se udržovala nízká cena.











Náhlá smrt bohatého sedláka znázorňuje smrtící moc mechanismů obohacování v čistě tržní ekonomice, které sice zajišťují poptávku a nabídku, ale nemohou brát ohled na sociální a ekologické škody. Boháče Ježíš neodsuzuje proto, že je hrabivý, ale protože spekuluje s tím, co je nezbytné pro přežití chudých. Jeho starání slouží vlastnímu životu v nadbytku s tím důsledkem, že když zadrží svou úrodu, jeho bližní nepřežijí. To je zločinné - podle tóry je to smrtelný hospodářský zločin.











Alternativu k tržní ekonomice představuje Ježíš ve formě &bdquo;ekonomiky spravedlnosti“. V jejím centru stojí věta: &bdquo;Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,35).





Řád spravedlnosti v Božím království je založen na Boží všestranné péči o všechny. Nebeské ptactvo, které &bdquo;nesklízí do stodol, a přece je nebeský Otec živí“ (Mt 6,26) je příkladem Boží péče. Jako božský hospodář zajišťuje bohatými dary svého stvoření všem lidem své domácnosti důstojnou lidskou existenci; to je ekonomika která neschraňuje a nespekuluje, ale sdílí a rozděluje tak, aby měli všichni &bdquo;dostatek“.











Tato ekonomika spravedlnosti Božího království je zaručována hospodářskými zákony tóry: &bdquo;Mají Mojžíše a Proroky“. Tento mojžíšský hospodářský řád &bdquo;dostatku pro všechny“ je symbolicky uskutečněn v Božím daru nasycení Izraele manou. Ježíš, jako nový Mojžíš, uskutečňuje tuto &bdquo;biblickou ekonomiku dostatku - sdílení nasycuje“ (F. Segbers) při zázračném nasycení pěti tisíc &bdquo; na osamělém místě“. Ježíš neposílá své učedníky na tržiště okolních vesnic, ale jako Mojžíš je nechá rozsadit do skupin po padesáti a nechá je rozdělit pět chlebů a dvě ryby, které se jim pod rukama zázračně rozmnožují tak, že jsou nejen všichni nasycení, ale ještě zbude dvanáct košů (Mt 14,13-21). Tak jako &bdquo;pět chlebů“ zastupuje Pět knih Mojžíšových a jeho sociální a hospodářské zákony, tak zastupuje dvanáct košů obnovenou podobu dvanácti izraelských kmenů v blízkém mesiášském naplnění. Zázračné rozmnožení chlebů a nasycení miliard lidí na této planetě je i dnes možné na stejném základě. Pro všechny je všeho dostatek, ale k tomu je třeba omezené zdroje rozdělit podle měřítek &bdquo;spravedlnosti Božího království“.

















Všech svatých











Tento typický katolický svátek poskytuje látku pro teologické spory. Skutečně je historicky pozdní praxe svatořečení v katolické církvi nanejvýš sporná. Ale přesto má svátek Všech svatých nebo Dušiček hluboký smysl, když sledujeme biblické texty, o které se při tomto svátku jedná. Podle příslušného biblického textu pro tento den jsou svatí ti, &bdquo;kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově“ (Zj 7,14).





Podle toho nejsou svatí velcí hrdinové ctnosti nebo divotvůrci, ale poražení, zabití, oběti. Prototypem svatých jsou mučedníci, martyrové, bojovníci odporu, kteří byli mučeni, stínáni a věšeni, protože bojovali proti zkorumpovaným mocipánům, odhalovali propletené ekonomické a finanční struktury a dávali v sázku svůj vlastní život, aby utlačení byli osvobozeni a pokoření se opět naučili chodit zpříma. Svatí jsou ti, kteří &bdquo;nesklonili své koleno před obrazem Šelmy“; zkrátka: svatí jsou adresáti Ježíšových blahoslavenství: plačící a zoufající, hladovějící a bezdomovci, pronásledovaní, ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti.











Jejich počet: &bdquo;sto čtyřiačtyřicet tisíc označených ze všech pokolení Izraele“ (Zj 7,4), dvanáctkrát dvanáct tisíc, předjímá dokonalé naplnění počtu Božího lidu posledního času, kvůli jehož shromáždění se Ježíš vydal na cestu a které svěřil svým poslům.











Ztotožnění svatých s mučedníky neromantizuje ani neoslavuje vytrpěné utrpení. Právě naopak: jejich krev, stejně jako robota faraónových otroků, volá k Hospodinu, Bohu chudých, aby sestoupil dolů a ponižující nedůstojné utrpení ukončil: &bdquo;kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. A křičeli velikým hlasem: ´Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ (Zj 6,9n).











Jen ten, kdo nespravedlivě trpěl nebo je schopen s nespravedlivým a nesmyslným utrpením druhých soucítit, může se připojit k tomuto křiku: &bdquo;Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (Lk 18,6n).











Taková víra je vzácná. Podle M. Horkheimera představuje ale specifický rys náboženství &bdquo;naděje, že vrah nebude navždy triumfovat nad svou obětí.“ Protože Hegel nemá pravdu, že světové dějiny jsou také posledním soudem, je nutný konec dějin. Boží soud jako revoluční zlom těchto dějin zkázy, podle měřítek jeho něžného milosrdenství s chudými a zároveň jeho svatého hněvu nad bezprávím a zlem: &bdquo;A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého“ (Mt 6,13).











Zdá se, že je do rukou svatých tajemným způsobem vloženo netrpělivě přivolat příchod definitivní Boží vlády a poznat, kdy se &bdquo;naplní čas“. &bdquo;Bylo jim řečeno, aby měli strpení ještě krátký čas, dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratři, kteří budou zabiti jako oni“ (Zj 6,11).











Není míra ještě naplněna ani po dalších dvoutisících letech zkázy, po koloniálních genocidách, po šoa, gulagu a Hirošimě? &bdquo;Je na čase, aby čas nastal. Je na čase“ (Paul Celan).














<ol type="1">
<li value="6">


Advent


</ol>








Adventem uzavíráme naši cestu církevním rokem. Advent není v první řadě přípravou na Vánoce, ale koncem církevní roku, výhledem ke konci dějin; výrazem touhy &bdquo;lidu, který putuje temnotou“ po Božím milosrdenství a Boží spravedlnosti na konci dějin, až vzkříšením mrtvých Boží království definitivně vstoupí do tohoto světa. I když nedávný přelom tisíciletí nevyvolal žádné blouznivé očekávání konce světa, přesto lze na hranicích moderny vysledovat rozšířenou náladu zániku světa, která se projevuje např. ve filmech jako Den nezávislosti nebo Armagedon nebo v písni Michaela Jacksona o Zemi: &bdquo;Nebesa padají dolů“. Apokalyptické obrazy ničení světa a zániku mohou působit duševně pustošivě tím, že podporují úzkost nebo zprostředkovávají elitářské pocity, skrývající mohutný potenciál agresivity: to co je cizí, jiné, nepřátelské má a smí být zničeno.











Přesto jsou tyto obrazy, jako třeba potopení Titaniku, metaforami dobového pocitu hluboké krize, v níž je vysoce technický obal moderny zažíván jako nanejvýš křehký; kosmické konečné drama odráží konec národních států s vlastní měnou, konec sociálního státu a společnosti práce, konec přehledného plánování života a trvalých vztahů, odráží touhu po jistotě.











Na hranicích moderny se tak probouzí nová potřeba náboženství; ta se ukazuje také v novém zájmu o texty a obrazy křesťanské apokalyptiky, které jsou v koncentrované podobě obsaženy v poslední knize Nového zákona, tajemném Zjevení Janově. Proti fundamentalistickému výkladu Bible je třeba trvat na tom, že biblické texty nejsou jízdním řádem pro předpověditelné události konce, ale knihou útěchy pro pronásledované a znejistěné sbory, aby překonaly dobu utrpení a nalezly odvahu k jednání. Křesťanská naděje na přicházející Boží království bere současnému ohrožení a nouzi jejich smrtelnou vážnost; je to jen předposlední, je to něco, co lze změnit; existují alternativy; poslední slovo má milosrdný Bůh, kterému můžeme důvěřovat a který soudem světa zajistí, aby &bdquo;vrazi netriumfovali nad svými obětmi navždy.“











Osmnáctá kapitola Apokalypsy, verše 1-24 představují formou parodistických pohřebních písní soud nad &bdquo;nevěstkou Babylon“. Babylon je biblická šifra pro Řím, politické, finanční a hospodářské hlavní město utlačovatelské a vykořisťovatelské Římské říše. Římu je předhazováno jeho &bdquo;smilnění“, které znamená &bdquo;modloslužbu“. Římská opojná bezbožnost se projevuje především v bezbřehé touze po zisku u obchodníků, kteří vydělávali na římském luxusu. Stejně jako v prorocké tradici je zde obchodování srovnáváno s modloslužbou a zisk z obchodu s &bdquo;odměnou nevěstce“.





Ve výčtu zboží ve verších 12-13 jsou vedle drahých látek a cedrového dřeva ze Severní Afriky jmenováni i &bdquo;otroci a lidské duše“. Zacházením s lidmi jako se zbožím k vlastnímu obohacení se Řím poskvrnil krvavou vinou, kterou vraždami nepohodlných proroků ještě vystupňoval. V pozadí soudu nad Římem zde stojí soud nad nejdůležitějším centrem obchodu Předního Východu tehdejší doby, městem Tyrem.











Poslední soud znamená definitivní odhalení pravdy v podobě převrácení pohodlné pravdy, jak je celebrována vítězi a velikány světových dějin. Boží spravedlnost bude ustavena - ve formě soudu nad nespravedlností pohrdající lidmi, ale také v podobě uzdravující útěchy pro &bdquo;chudé Boží“. Onen den bude ale také dnem ospravedlnění Boha. Teprve v onen den řekneme: On/Ona je Bohem zachraňujícím. Jak bude definitivní podoba záchrany, Božího smíření a Božího pokoje v novém stvoření jednou vypadat, to můžeme s napětím očekávat. Ale jedno je už teď jasné: poslední budou první.











Takový je Bůh Ježíše z Nazaretu, který se podle Matouše při posledním soudu identifikuje s těmi nejmenšími: &bdquo;cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří a sester, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Nejhlubším důvodem pro to, že se Bůh sám identifikuje s těmi nepatrnými je možná to, že On/Ona je malý, slabý a ponížený. Je tohle důvodem proč evangelista Lukáš matoušovské &bdquo;buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský otec“ (Mt 5,48) nahrazuje &bdquo;buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36)? Boží dokonalostí je jeho milosrdenství. Proto je posledním, nejdůležitějším gestem tohoto Boha při posledním soudu utěšující gesto matky, která chlácholí plačící dítě: &bdquo;a setře jim každou slzu z očí.“ (Zj 21,4)



































Vzkříšení těla?











Slibuje &bdquo;vzkříšení těla“





na konci snad





svatý hněv zrazeného stvořitele,





triumf popraveného syna,





touhu duše v exilu





po domově v těle?











Kurt Marti




















<ol type="1">
<li value="7">


Epilog: Po 11. září 2001: šance na nový KAIROS?


</ol>








Teroristické útoky 11. září 2001 na World Trade Center a na Pentagon vyznačují přelom v čase. Změnila se globální politická konstelace, svět se jeví jinak než předtím; odpověď USA v podobě &bdquo;války proti terorismu“ otevřela Pandořinu skříňku.





To, že apokalyptická scéna dvou letadel řítících se jako bomby plné živých lidí na dvě věže WTC, nejsou záběrem ze &bdquo;Dne nezávislosti“ nebo &bdquo;Armagedonu“, ale strašlivou skutečností, kterou miliony diváků po celé Zeměkouli sledovaly živě v televizi, bylo možné poznat jen podle rukou, zoufale mávajících z oken nebo podle lidí, kteří se v panice vrhali z oken.











Tváří v tvář zpustošení na &bdquo;ground zero“ se v mysli vybavuje scéna z Ježíšova života (Lk 13,1-5): &bdquo;Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí (obětních zvířat). On jim na to řekl: ´Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím, vám, ale neobrátíte-li se, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale neobrátíte-li se, všichni právě tak zahynete.“











Ježíšova odpověď na katastrofu Pilátovy politické vraždy galilejských svátečních poutníků a zřícení věže v Siloa, jedné z rohových věží Jeruzalémských hradeb, která pod sebou pohřbila osmnáct dělníků, se dělí na dvě výpovědi. Zaprvé se Ježíš brání připisovat podle fundamentalistické manýry vinu samotným obětem a dělat z nich tak oběti na druhou. Důležitější je Ježíšova druhá výpověď: &bdquo;neobrátíte-li se, všichni právě tak zahynete“. Tím činí z obou tragických událostí prorocko-mesiášské znamení, které lze správně vyložit jen v rámci poselství o Božím království.











Co znamená zhroucení věží WTC o 2000 let později?











Ve střetnutí dvou symbolů moderny se hroutí mýtus moderny stejně jako věže WTC. Technicky dokonalé letadlo se stává živou bombou a ohnivou rakví. Světové obchodní centrum, středisko hospodářské, finanční, politické a kulturní moci, se stává smrtící slepou uličkou, z které není východiska. Spolu s WTC není zasažen jen hospodářské centrum nejsilnější ekonomiky světa, s těžkými důsledky na burze a pro celosvětovou konjunkturu, ale úspěšným útokem na zdánlivě neporazitelný Pentagon, je odhalena zranitelnost a ohroženost amerického snu a je otřesena vojenská nadvláda a hegemoniální moc USA.











Otřesen je ale také mýtus nadřazenosti západní civilizace a její udržitelnosti do budoucnosti. 11. září 2001 vytváří prázdnotu, určitý druh mesiášského vakua. Jak to bude dál, když je čím dál jasnější, že západní věda a z ní zrozená technologie, která je ve svých potenciální důsledcích stále méně kontrolovatelná, vedou do slepé uličky, a když zničující konkurence a posedlost růstem, vlastní západnímu hospodářství, za sebou nechávají nespočetné mrtvé, stále víc spálené země a nenávratné spotřebovaných zdrojů?











Každý den se v zemích Jihu hroutí několik Dvojčat a pohřbívají pod sebou víc než desetinásobky obětí. Živí lidé, jako ty a já, jsou obírání o své právo na život kvůli našemu plýtvání zdroji, kvůli tomu, že my na Severu si vynucujeme převody úroků a úroků z úroků, kvůli našim clům a exportním půjčkám, námi řízeným poklesem cen surovin a exportů z Jihu, kvůli našim patentovým právům a vývozu zbraní. Tohle je skutečná katastrofa. Koná se každý den, zpravidla za naprostého mlčení médií, ale před našimi dveřmi. Tyto oběti od nás nejsou o nic dál, než tři tisíce obětí z New Yorku.











Jak to bude dál na tom &bdquo;okraji času“ vyznačeném zřícením věží WTC? Chceme-li uchopit historický kairos, příležitost k jednání, která možná v této katastrofě nastává, je třeba dělat následující:








<ol type="1">
<li value="1">


Odhalit nelegitimnost stávajícího hospodářského systému kvůli jeho vražedným důsledkům, zvláště pro Jih; je to smrtící slepá ulička.


<li value="2">


Analyzovat kriticky všechny pokusy získávání dalších výhod pro vítěze na úkor obětí.


<li value="3">


Společně s obětmi a s povstalci z Jihu hledat životaschopné alternativy pro všechny. Cesta vede z New Yorku do Porto Alegre a všude tam, kde vznikají alternativní nové spravedlivé hospodářské a finanční systémy, kde se tvoří a zkoušejí nové tvořivé počátky: &bdquo;Jiný svět je možný“.


<li value="4">


Chceme-li jako příslušníci tří velkých mesiášských tradic - židovství, křesťanství a islámu k těmto &bdquo;novým počátkům“ přispět, doporučuje se trojnásobná cesta, analogicky k cestě tří moudrých hvězdopravců z Východu: cesta zpátky ke společným kořenům v Abrahamovi a mojžíšské tóře; cesta za &bdquo;dítětem v jeslích“ a za všemi slabými a zranitelnými, které reprezentuje; pak najedeme i realisticky průchodnou cestu, která nevede zpátky k Herodovu paláci: &bdquo;jinudy odcestovali do své země“ (Mt 2,12).


</ol>








Přijď království tvé











Přijď království tvé,





protože bohatství chce barevně rozkvést





ve spravedlnosti pro všechny,





v srdečném sesterství, bratrství,





v blahodárných vynálezech,





v našem přátelství s přírodou (kolem nás, v nás),





ve zbožnosti všeho druhu 





v rozvíjení ducha





v osvícení smyslů





(mysticky, tantricky, jakkoliv),





ve všudypřítomnosti a všemohoucnosti lásky





- abys Ty, odjakživa nekonečně bohatý,





konečně také mezi námi byl





všechno ve všem





Kurt Marti











































































































1 Sozialwort der Kirchen, str 40





2 Český překlad: Dietrich Bonhoeffer, Na cestě ke svobodě, s. 253











3 Ton Veerkamp, Die Vernichtung des Baal, s. 323

























































































Literatura











Bonhoeffer, D., Widerstand und Ergebung, München 1951; česky: Na cestě ke svobodě (Listy z vězení), Vyšehrad, Praha 1991





Brüsemann, F., Die Tora. Theologie und Sozialgeschichte des alttestamentlichen Gesetzes, Gütersloh, 1957





Duchrow, U., Alternativen zur kapitalistischen Weltwirtschaft. Biblische Erinnerung und politische Ansätze zur Überwindung einer lebensbedrohenden Ökonomie, Gütersloh 1997





Duchrow, U., Hinkelammert, F., Eigentum - zum Leben verpflichtet, Publik Forum Buch, Oberusel, 2002





Fürstel, K./ Segbers (Hg.), So lernen die Völker des Erdkreises Gerechtigkeit. Ein Arbeitsbuch zu Bibel und Ökonomie, Luzern, 1955





Hinkelammert, F., Der Schrei des Subjekts: vom Welttheater des Evangeliums des Johannes bis in die Hundejahre der Globalisierung, Luzern, 2001





Kairos Europa/WEED, Kapital braucht Kontrolle, Heidelberg/Bonn, 2000





Kairos Europa, Geld regiert die Welt, wer regiert das Geld? epd-Dritte Welt, 10/11/96





Kessler, W., Wirtschaften im 21. Jahrhundert, Oberursel, 1999





Kessler, W., Geld, Zins und Gewissen, neue Fromen im Umgang mit Geld, Oberursel, 1993





Marti, K., O Gott! Essays und Meditationen, Stuttgart, 1986





Möller, U., Im Prozess des Bekennens, Neukirchen, 1999





Myers, Ch., Binding the Strong Man: A Political Reading of Mark´s Story of Jesus, Maryknoll, 7. Vydání, 1994





Sanders, E.P., Sohn Gottes. Eine historische Biographie Jesus, Stuttgart, 1996





Schröder, H., Jesus und das Geld. Wirtschaftskommentar zum Neuen Testament, Karlsruhe, 1981





Segbers, F., Die Hausordnung der Tora, Biblische Impulse für eine theologische Wirtschaftsethik, Gütersloh, 1999





Sölle, D., Schottroff, L., Jesus von Nazareth, München 2000





Sozialwort der Kirchen, Für eine Zukunft in Solidarität und Gerechtigkeit, Bonn 1997





Stegemann, W., Das Evangelium und die Armen, München, 1981





Theissen, G./ Merz, A., Der historische Jesus, Göttingen, 1997





Veerkamp, T., Autonomie und Egalität. Ökonomie, Politik, Ideologie in der Schrift, Berlin, 1993





Veerkamp, T., Der Erste Johannesbrief, in: Texte und Kontexte Nr. 71/72, Berlin, 1996





























Kontakty a odkazy

















Kairos Europa





Hegenichstrasse 22





69124 Heidelberg, SRN





Telefon: 0049 6221-716005; fax: 716006





e-mail: <a href="mailto:info@kairoseuropa.de">info@kairoseuropa.de</a>; <a href="http://www.kairoseuropa.de">www.kairoseuropa.de</a>











<a href="http://www.theology-factory.net">www.theology-factory.net</a>





informace o projektu, v jehož rámci vznikla tato publikace





<a href="http://www.wcc-coe.org">www.wcc-coe.org</a>





oficiální stránky Světové rady církví





<a href="http://www.jubileeresearch.org">www.jubileeresearch.org</a>





informace kampaně za oddlužení chudých zemí (Jubilee/Milostivé léto)