Mám na tomto panelu odpovídat na otázku, jak znovuetablovat politiku a intelektuální práci vůči parciálním zájmům ekonomickým.
Myslím, že žádné souhrnné, systémové odpovědi jak na to, ještě neexistují, že se mohou objevit teprve, až budeme opravdu znát dosah všech krizí, které se dnes propojují a vzájemně posilují jako tornádo, které nabývá na síle. Destruktivní rysy současného světového systému, v kterém si neoliberální model kapitalismu postupně podrobuje všechny regiony i oblasti života, může dnes popírat jen člověk velmi naivní nebo ten, kdo na tom má osobní zájem.
Potřebujeme velmi střízlivé analýzy a zároveň velmi motivující vizi. Ale právě v těžkých dobách, je pokušení být v rauši nebo propadat otupělosti zvlášť silné. Možná je jedním z hlavních znaků globalizované euroamrerické civilizace to, že produkuje nejrůznější druhy závislosti.
Ten obraz se mi často vnucuje - rostoucí spotřeba čehosi, co má přinést pocit štěstí a svobody, ale uspokojuje stále méně, až to skončí úplnou nesvobodou a destrukcí se hodí na popis kariéry člověka drogově závislého i na postup naší civilizace. Časový úsek, kdy ničivé důsledky jsou už tak závažné, že je nejde popřít a zároveň ještě existuje dost vůle i schopností ke změně, je v obou případech poměrně krátký.
Dnes ani netušíme, kolik druhů, kolik lidí, kultur, institucí tuhle drahou zkušenost přežije. Myslím, že národy a jejich politici v uplynulém dvacetiletí promarnili u nás i v Evropě a ve světě velkou šanci využít konec bipolárního světa k položení základů udržitelné společnosti a udržitelné celoplanetární civilizace. Setrvali jsme v opojení jednoduchých ideologických řešení a nechali spekulanty vydělávat. Tím obtížnější to bude teď, ale přesto existuje velmi mnoho řešení, modelů a konceptů, které buď už prokazují svou schopnost neblahý stav nespravedlnosti a ničení planety napravit, nebo jsou tak slibné, že by měly dostat šanci. Československé reformy roku 1968 tímto směrem mířily. Nepochybně existuje i dost ekonomických a technických zdrojů, jak zásadní změnu uskutečnit – ať už jde o odstranění chudoby nebo o přechod na energetiku z obnovitelných zdrojů.
Kritický bod je skutečně v oblasti politického rozhodování. Příliš dlouho docházelo ke koncentraci bohatství a s ním spojené moci, až do současného, naprosto absurdního stavu. Ta čísla jsou známá - UNDP Annual Report 2007: Nejbohatší 2% dospělých vlastní více než 50 % světového bohatství a naopak 50 % nejchudších lidí vlastní méně než 1 %. Současná světová ekonomická krize nepochybně vede k další koncentraci bohatství a ke zvýšení počtu chudých. Možná největší záhadou dneška je, jak je možné, že se daří takovou strašlivou, bezprecedentní nespravedlnost prosadit a udržovat? Přitom jistý druh bojovníků za lidská práva tvrdí, že ve světě je už jen pár nesvobodných , nedemokratických zemí s komunistickými vládami. Asi to budou s tou svobodou a demokracií ještě trochu složitější.
Inspirace československého roku 1968 jsou velmi bohaté, na víc než inspiraci také nebyl čas, kromě federalizace země se vlastně nic z nových modelů nepodařilo natrvalo institucionalizovat, a to že tento pokus byl tak zásadně neúspěšný, nás poznamenává dodnes. Prostor pro občanskou angažovanost, demokratizace politická a především ekonomická, skončily novým uzavřením společnosti a hlavně ztrátou naděje na změnu, ztrátou étosu i patosu. Ale nás teď hlavně zajímá, jak něco takového jako obrodné hnutí vzniká – určitě ne ze dne na den a bez dějinných předpokladů. Z mnoha takových vlivů považuji za velmi významnou roli kultury a umělecká tvorby šedesátých let. To bylo pole, kde se postupně otevíral prostor svobodě a kreativitě a kde společnost nacházela potvrzení, že se dá něco dělat, že se něco mění.
Aby se lidé angažovali pro změnu, musí věřit, že změna je možná. Proto k revolucím obvykle nedochází v době největšího útlaku, ale tehdy, kdy dochází k jistému uvolnění. Potřebná je změna z logiky strachu k logice naděje, a to je velmi zásadní změna paradigmatu, kterou nejde jen tak naprogramovat. Lze na ní pracovat – a to na všech úrovních – je na čase aby se intelektuálové demokratické levice zbavili defenzivního postoje a seriozně předkládali racionální politické a ekonomické alternativy, ale stejně tak potřebujeme alternativy v symbolické oblasti, umění, morálce, náboženství. V parlamentní politice dnes u nás není strana, která by měla program dostatečně odpovídající současným výzvám, ale u demokratických stran lze prosazovat požadavky, které otvírají prostor pro alternativy, které jsou udržitelné ekologicky, ekonomicky, sociálně a kulturně. Občanská společnost u nás si z velké části také dosud neuvědomuje nutnost zásadních změn a je izolovaná od mezinárodních progresivních proudů. Možná je ale na čase začít z toho mála kritických aktérů vytvářet platformu pro alternativy, např. ustavením českého Attacu, nebo výrazně posílit existující sociální fórum. Dopady ekonomické krize budou společnost radikalizovat a polarizovat – a demokratická levice potřebuje mít dostatečně silnou vizi i docela praktické koncepty, aby mohla čelit fašizujícím tendencím.
Velká obrodná hnutí evropské civilizace byla několikrát spojen s apokalyptickým očekáváním – přesvědčení, že nadchází konec světa mobilizovalo energii, která přinesla pokrok lidského vědomí a humanizaci civilizace. Bylo to tak při vzniku křesťanství, ale také když husité usilovali o nápravu středověké společnosti. V moderní době dosáhl podobného apokalyptického rozměru boj proti fašismu. Nábožensky vyjadřovaný strach před apokalyptickými možnostmi lidské destruktivity se dnes stal realistickým popisem situace. Naděje lidstva je v tom, že pohled do propasti aktivuje biofilní síly, a k tomu je potřeba využít všech tradic vzdorujících útlaku, nespravedlnosti a destruktivitě.