czspenderu
Ekumakad.cz ›› Témata ›› Inventura rozvojových problémů a koncept české rozovjové pomoci
 
 

f_icon.svg.png youtube.svg Instagram

Fair & Bio obchod

pestujplanetu_logo_web.png

logo-bananas-sub_cz_yellow1.jpg

susy_logo_whiteclaim_background_small-2-.jpg

mcf_logo_print.jpg

 

Spolupracujeme:

 

Inventura rozvojových problémů a koncept české rozovjové pomoci

23. 8. 2007 - Jiří Silný
Vycházím z předpokladu, že globální problémy, včetně těch rozvojových lze účinně řešit jen celosvětovým úsilím všech, koho se to týká. Málo produktivní je rozlišování mezi tam a tady. Problémy rozvoje jsou společné – důležitější je otázka, který z aktérů v určité situaci je součástí problému a kdo pracuje na řešeních. Rovněž považuji za nesporné, že bez dalekosáhlých systémových změn v ekonomické a politické oblasti se nepodaří zabezpečit rozvoj lidstva.

Jsou určité obecné a základní otázky, které je třeba brát v úvahu. Otázka rozvoje je mj. i filozofickou resp. náboženskou otázkou po možnostech svobody, po přirozenosti a potenciálu člověka a lidského společenství. I u praktických projektů natož u rozvojových politik by měla na počátku existovat určitá kvalifikovaná představa, jaký rozvoj lidí a společenství je možný a jaký je žádoucí, resp. vědomí o sporu takových konceptů a jejich uplatnění v oblasti ekonomické, politické, sociální nebo i náboženské. Na mysli mám např. spory zkratkovitě vyjádřené polárními pojmy jako individualismus a solidarita, soukromé zájmy a obecné dobro, fundamentalistické nebo emancipační koncepty náboženství, konzumentský hédonismus nebo nemateriální kvalita života apod.

Nejpozději od vzniku Římského klubu je zřejmá komplexnost a provázanost hlavních světových problémů – a v jejich souhře také závažnost ohrožení člověka i ostatní živé přírody. Z toho vyplývá potřeba koordinované aktivity různých sektorů, úrovní, tak aby se vynaložené úsilí vzájemně nevynulovalo, ale naopak synergicky posilovalo. Přitom koordinace musí ponechávat dostatek prostoru pro tvořivou spontánnost a flexibilní a diverzifikované reakce.

Dnes jsme postaveni před velmi neodbytnou otázku, nakolik naše snahy o rozvoj odpovídají zároveň akutní potřebě záchrany před katastrofou. Vždyť potenciální nebo již i reálné případy zhroucení systémů ekonomických, sociálních, politických a navíc stále více i ekologických jsou součástí každodenní reality našeho světa. Použijeme-li jeden z indikátorů - ekologickou stopu – tak už současná spotřeba přesahuje o 20% kapacitu Země. To znamená, že má smysl mluvit o rozvoji, jen když je v souladu se zásadami trvalé udržitelnosti v širokém chápání definice rozvoje, „který uspokojuje potřeby současnosti, aniž riskuje, že budoucí generace nebudou moci uspokojit své potřeby.“ (komise Brundtlandové) zahrnujícím oblast hospodářství, společnosti, politiky a kultury. Obtížnost prosazování zásad trvalé udržitelnosti v českém prostředí je dostatečně známá – důvodem je zřejmě ignorance spojená s krátkodobými partikulárními ekonomickými zájmy.

Není snad na škodu, když některá závažná globální ohrožení stručně připomenu a alespoň naznačím jejich propojení s rozvojovou problematikou. Budou to tři základní okruhy: války a bezpečnost; ekonomika; životní prostředí. Vedle toho zmíním dva průvodní jevy:
migraci a nezaměstnanost a dvě oblasti důležité pro řešení: média a politiku.

Války a bezpečnost
Ukázalo se, že konec bipolárního světa nezvýšil bezpečnost světa. Slova Butruse Burtruse Gáhlí z devadesátých let „Není rozvoj bez míru, není mír bez rozvoje“ jsou stvrzována realitou. Válečné konflikty nejrůznější úrovně a rozsahu ničí životy a hodnoty v hrozivém rozsahu a nebezpečí globálního konfliktu trvá. Privatizace vedení válek, rozšíření terorismu i otvírání vojenských doktrín směrem k prvnímu použití atomových zbraní a šíření těchto zbraní představují nová ohrožení. Tradiční problém představuje obchod se zbraněmi i přetrvávající absurdní politická představa, že ekonomické, sociální a kulturní konflikty lze vyřešit vojenskou silou a na této představě vystavěná koncepce bezpečnosti – přesněji řečeno násilné ochrany privilegií.

Zbrojní výzkum, zbrojení a válečné konflikty polykají nesmírné intelektuální i finanční kapacity světa, která by se rozhodně dala využít lepším způsobem. Jen zlomek prostředků se věnuje na prevenci konfliktů a jejich nenásilné řešení. Dochází k neblahému spojování vojenských akcí s tzv. humanitárními misemi a s obchodem s rekonstrukcí zničených zemí. Několikanásobně jsou postiženi obyvatelé rozvojových zemí – tím, že chybí prostředky na rozvojovou spolupráci, tím že jsou devastovány vnitřními a vnějšími konflikty, že jsou vítaným odbytištěm zbraní. Česká role není nijak slavná. I přes redukci zbrojní výroby v devadesátých letech patříme i nadále k zemím s velkou výrobou zbraní a s málo průhledným obchodováním. České zbraně se často objevují v krizových oblastech. Snaha současné vlády o zapojení Česka do strategického systému Spojených států, jak to představuje plánovaná radarová základna v Brdech je krok s dalekosáhlými – podle mého názoru jednoznačně neblahými důsledky. Na druhé straně tato kauza nepochybně aktivuje část občanské společnosti.

Ekonomiku
máme na mysli především, když mluvíme o rozvoji, v této obvykle málo reflektované představě to znamená nerozvinuté, ekonomicky zaostalé země přivést k vyšším ekonomickým výkonům, měřeným růstem HDP. Obvyklá představa rozvoje je spojena s kvantitativním ekonomickým růstem. Jako prostředky mají sloužit vedle přímé pomoci, která jak víme je velmi nízká, především zapojování rozvojových zemí do mezinárodního obchodu a přímé zahraniční investice, resp. přístup k ke kapitálu formou půjček. Teoretické zakotvení dnes představuje teorie komparativních výhod a neoliberalismus. Ukazuje se, že v praxi tento systém nefunguje v žádoucím a slibovaném směru ani v bohatých zemích, kde přináší zisk jen stále užším elitám, a pro ty málo rozvinuté představuje katastrofu. Současný obchod převážně slouží k přerozdělování zdrojů a bohatství směrem od chudých k bohatým a podílí se na vylučování stále většího počtu lidí z účasti na ekonomických a sociálních systémech. Označení „ekonomický apartheid“, které možná použil jako první Sam Kobia, současný generální tajemník Světové rady církví, na demonstraci, kterou hnutí Milostivé léto organizovalo proti Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu v Praze v roce 2000 se už dnes používá běžně. Pokud se budeme bavit o odstraňování příčin chudoby a zaostalosti, budou jistě na pořadu takové otázky jako dluhová krize chudých zemí, vyvolaná lichvářskými postupy bohatých věřitelů, dvojí standardy vyznačené na jedné straně ochranářskou politikou bohatých spojenou s tlakem na otevírání chudých trhů, potravinová bezpečnost a trh s potravinami vůbec, obchod se zdravím. Zvláštní kapitolu představují finanční trhy, které slouží spekulacím na místo alokaci produktivních investic atd. Stručně řečeno hlavním problémem rozvoje je přetrvávající, ve své podstatě koloniální, využívání chudých zemí jako zdroje levných surovin a levné pracovní síly za cílem nesmyslného plýtvání v zemích bohatých. Někdy používané označení globální Jih přitom ukazuje, že tendence k rozdělení společností a rostoucímu počtu vyloučených, které současný systém plodí, platí všude. Rozvoj pak znamená, že tuto tendenci je třeba zvrátit ve smyslu spravedlivého rozdělení zdrojů i rizik. Česká republika se ke své odpovědnosti za rozvojovou spolupráci přihlásila až pod tlakem přístupových jednání s OECD a Evropskou unií. Zatímco vývoj v posledních několika letech opravňoval k opatrné naději, jsou současné tendence k omezení prostředků naopak znepokojující . Pozitivní je, že se otázky rozvoje dostaly do povědomí veřejnosti a zdá se, že porozumění problémům i ochota k aktivitě rostou.

Životní prostředí
představuje zásadní limit pro lidské iracionální chování a tím způsobem nám poskytuje cennou zpětnou vazbu. Snad je třeba zmínit, že jsou různé druhy racionality: výrobci klimatizačních zařízení mohou v důsledku klimatických změn racionálně zvyšovat kapacity výroby, a rostoucí spotřebou energie zvyšovat produkci skleníkových plynů a teplotu až do trpkého konce. Pojišťovny, které mají co do činění s náhradou škod způsobených tornády a záplavami zas mají zájem, aby emise klesaly. Je zřejmé, že v takových sporech s dalekosáhlými dopady nemůže hlavní roli hrát ekonomický kalkul, ale musí to být společně sdílené regulativní hodnoty – jako nejobecněji přijatelná hodnota se jeví zachování života.
Jak na straně přírody, tak na straně civilizace jde o komplexní a dlouhodobé procesy, které mají velkou setrvačnost a víc než kde jinde je třeba intenzívní a koordinované úsilí mají-li se trendy obrátit. V oblasti ekologie je víc než kde jinde zřejmá naše totální vzájemná závislost a prosazování krátkodobých partikulárních zájmů se jeví jako zvlášť stupidní.
Klíčovou roli už dnes sehrává otázka energetických zdrojů se všemi politickými, ekonomickými a vojenskými dopady, ale stejně významný problém je zajištění racionálního využití zemědělské půdy a rovnoměrné distribuce potravin a vody. V rozvojovém kontextu je to jeden z hlavních cílů tisíciletí – boj proti hladu. Z rozvojového hlediska je opět známo, že nejhorší dopady klimatických změn a devastace prostředí jsou v rozvojových zemích, stejně tak ale platí, že velká část příčin pochází ze zemí bohatých, včetně České republiky s její 2,5 násobnou ekologickou stopou a nemravnou spotřebou energie o kterou se hodlá naše koaliční vláda soudit s Evropskou unií. I tady se objevila na straně občanské společnosti pozitivní iniciativa, spojená se vznikající klimatickou koalicí.

Dva průvodní jevy krize rozvoje

Migrace se jeví jako zvlášť závažný problém především při pohledu z pevnosti, z centra, které dbá o to, aby kapitál, zboží a obyvatelé bohatých zemí mohli volně cestovat po celém světě a přivážet domů zisky a suvenýry. Oběti katastrof ekonomických, ekologických nebo válečných mají možnosti pohybu velmi omezené a chtějí-li svou situaci vylepšit migrací, riskují často život, jak názorně ukazují vyplavené mrtvoly Afričanů, obtěžující turisty na italských plážích. Pokud se chudí do bohatých zemí dostanou, zůstávají obvykle vyloučení – jsou součástí globálního Jihu, představují levnou pracovní silu a obětní beránky pro sociálně a ekonomicky frustrované domorodce, jsou tedy i užiteční pro extrémistické politiky v pevnosti i mimo ni. Přitom ještě dokáží posílat rodinám, které zůstali doma víc peněz než činí celá slavná rozvojová pomoc. I Česká republika se už zapojuje do systematického odčerpávání mozků z chudých zemí, které se navíc prezentuje jako velkorysost, zatímco udílení asylu je velmi restriktivní.

Nezaměstnanost představuje globální strukturální problém, který zase nerovnoměrně víc postihuje chudé země a vytváří armády vyloučených z účasti na ekonomickém i sociálním životě a poznamenává je stigmatizací tím, že sugeruje jako by oběti byly samy viníky. Lidé, kteří se stávají nepotřební pro výrobu, orientovanou na maximální zisky a nejsou zajímaví ani jako spotřebitelé jsou využitelní už jen jako odstrašující příklad vhodný k vytváření tlaku na snižování nákladů snižováním sociálních standardů a ochrany práv pracujících. I pro rozvinuté země bude třeba nalézt nové podoby vztahu mezi zaměstnáním, prací a příjmem. Zajistit nápravu je v první řadě politický, nikoli ekonomický úkol.


Dvě oblasti důležité pro řešení problémů

Média a komunikace
Moderní média jsou velmi významná nejen pro přenos informací ale i pro formování kultury. Je zřejmé, že problémy rozvoje nemají v komerčních médiích dost místa a konzumní kultura, kterou tato média šíří je hlavní překážkou udržitelného rozvoje. Ale i ve veřejných médiích se obtížně prosazuje diskuse o skutečně alternativních konceptech rozvoje a velmi málo prostoru dostávají stanoviska rozvojových zemí. To, co platí obecně, platí v českých poměrech o to víc, i když se v poslední době, např. díky kampani Česko proti chudobě situace trochu lepší. Dobrá informovanost interesované části veřejnosti o problémech a možnostech řešení rozvojových problémů je předpokladem vzniku dobré rozvojové politiky.
Důležité je, že díky internetu jsou prakticky všechny relevantní informace dostupné a lze je rychle a široce sídlet.


Politika
je oblastí. kde je možné uvést žádoucí změny do pohybu. Z komplexního charakteru rozvojových problémů vyplývá, že se tak musí dít na různých úrovních, ale zvláštní význam má politika globální. Pro rozvojovou komunitu, která se dnes převážně orientuje na Rozvojových cílech tisíciletí by mělo být samozřejmá snaha o posílení role OSN a jejích agentur (zvlášť zajímavý UNCTAD- UN Konference on Trade and Development) a v neposlední řadě o demokratizaci Světové banky a MMF, pokud se do té doby samy nezhroutí. Globální ekonomika potřebuje globální pravidla, ať už je to dluhová arbitráž, zdanění spekulačních transakcí , dohody o cenách potravin a surovin apod. Potřebné je nadřazení konvencí o lidských právech a ochraně životního prostředí ekonomickým zájmům.
Role Evropská unie v rámci rozvojové spolupráce je dvojznačná a pří významu, kterou EU má, je důležité posilovat pozitivní tendence jak prostřednictvím národních vlád, tak tlakem občanské společnosti. Domnívám se, že hlubší integrace spojena s demokratizací struktur je dlouhodobě žádoucí.
Za velmi neblahé považuji, že většina tzv. reforem současnosti, spojených s odbouráváním sociálního státu, směřuje k posílení dominance krátkodobých soukromých ekonomických zájmů. Na jedné straně se tak prohlubuje většina problémů, o kterých mluvíme, na druhé straně se vyčerpává ochota lidí přijmout ty zásadní změny, které budou nezbytné, mají-li se věci začít opravdu řešit. Tento konflikt může snadno vést k posilování populistických a autoritářských tendencí, jak jsme toho už ostatně svědky. S odkládáním nezbytných změn roste samozřejmě i konfliktní potenciál. V zásadě jsem přesvědčen, že extrémní nerovnost, kterou kapitalistický systém zákonitě produkuje vytváří neustálé konflikty (mezi prací a kapitálem, mezi jednotlivými hospodářskými i státními aktéry, mezi lidstvem a přírodou). Tyto konflikty lze částečně pacifikovat jen za cenu nákladných regulací a přerozdělování. Proto si myslím, že bychom měli začít znovu velmi seriózně diskutovat o ekonomických alternativách kapitalismu.

Politika ani veřejný politický diskurs v České republice nejsou ovšem věcným diskusím moc nakloněni, navíc se vyznačují značným provincialismem, který ve spojení se současným vulgárním ekonomickým liberalismem vede často k útěku před odpovědností.

Naděje

Povzbudivé je, že vlastně ve všech oblastech se ukazují možnosti řešení v jednom směru: od kvantitativního růstu a plýtvání k důrazu na šetrnost a kvalitu života, od boje všech proti všem k řešením respektujícím prospěch všech zúčastněným, od rozhodování z pozice moci a síly k participaci a demokratizaci. Řada politických a občanských i hospodářských aktivit na mnoha úrovních od globální přes regionální, státní i lokální ukazuje, že existuje dostatek vhodných řešení a postupů a je nepochybné, že lidstvo k tomu má dost zdrojů, bohatství i technických schopností. Zdá se, že se stále více ke slovu hlásí i opomíjený „lidský faktor“ – sociálně, politicky a kulturně artikulované úsilí o smysluplný, eticky a spirituálně zakotvený způsob života.
Musíme ale realisticky počítat s tím, že se velkým systémovým kolapsům a katastrofám nepodaří včas zabránit a udržitelná řešení budou obecně přijatelná až poté. Krize představuje šanci. Rozvojová práce znamená usilovat o takové řešení, které má budoucnost.







 

 
 
 
Ekumenická akademie

Sokolovská 50
186 00 - Praha 8 - Karlín
tel./fax: +420 272 737 077
ekumakad@ekumakad.cz
www.ekumakad.cz
IČ: 638 36 009