.jpg)
Stanley Kubrick kdysi natočil šílenou komedii s Peterem Sellersem v hlavní trojroli o jaderném běsnění – Doktor Divnoláska, aneb jak jsem přestal mít strach a naučil se mít rád Bombu. Když jsem se na ni díval naposled, s trochou nostalgie jsem si říkal, že za chvíli vlastně už ani nebudeme rozumět tomu, o čem to vlastně je.
Ještě jsem si při tom připomněl, jak jsem si stříkal na tričko „nechceme ŽÁDNÉ rakety“, to když se v osmdesátých letech brojilo proti NATO a v Čechách se vesele se rozmisťovaly sovětské SS 20. Kdo si myslel, že rozpadem bipolárního světa skončí třeštění kolem jaderných střel – jako já, ošklivě se mýlil. V poslední době se začíná debatovat o tom, zda budeme mít na svém území protiraketovou raketu – tzv. lapač balistických střel. Díky této vymoženosti bychom se mohli stát součástí tzv. amerického protiraketového deštníku, který by nás měl chránit především před raketovým nukleárním útokem. Čtenáře, které hned nenapadne, kdo že by to chtěl na Českou republiku či Evropskou unii zaútočit, musím informovat, že jsou to Írán se Severní Koreou. Obě země sice podle expertů nedisponují raketami, které by sem i za příznivého větru byly schopny doletět, a zřejmě poměrně usilovně tají, že by měly něco proti České republice, ale je lepší být připraven.
Obranný deštník amerických „lapaček“, který by měl pokrýt všechny spojenecké země, je torzem Reaganova plánu hvězdných válek, ve kterých Strýček Sam utopil spoustu peněz bez reálného výsledku. Vlastně ano, výsledkem byl enormní nárůst zadluženosti USA, jehož následkem se zdražily úvěry a stouply úrokové sazby na světovém trhu, což přispělo k dnešní dluhové krizi nejchudších zemí.
Raketová základna nachází podporu u některých českých žurnalistů. Podle nich není možné, abychom starost o naši obranu pořád nechávali na Američanech, a tak musíme přispět i svým dílem, pronajmout si bitevní letouny, nakoupit nové transportéry a postavit raketovou základnu. Zmatek do celé záležitosti vnesl poslanec Zaorálek, podle něhož nikdy nikdo oficiálně raketovou základnu České republice nenabídl, jakkoli média ve Spojených státech už v červenci 2004 zveřejnila zprávu, že Ministerstvo obrany USA zahájilo oficiální rozhovory s námi, Poláky a Maďary.
Otázkou je, jak by raketová základna přispěla k naší bezpečnosti. Úspěšnost protiraketových systémů je dodnes velkým problémem a protiraketové střely ve válce v Zálivu sestřelovaly spíše spojenecká letadla než nepřátelské rakety. Ani rakety z plánovaného deštníku neprokázaly, že by byly schopny cokoli sestřelit. Pokusy z doby prvního nasazení – za každý pokus dala vláda USA sto milionů dolarů – byly neúspěšné.
Dlouho jsem proto přemýšlel, kde se bere nová posedlost zbrojením. Odpověď můžeme nalézt v projevu prezidenta Bushe, ve kterém své plány na protiraketovou obranu představil. Nové rakety by totiž měly stimulovat průmyslový rozvoj, a to nejen ve Spojených státech, ale i ve spojeneckých zemích. Tomu už rozumím lépe než nadpisu v Reflexu – Kim před branami. Zbrojní průmysl se svými tajnými kontrakty, které nikdo nekontroluje, je velmi zajímavou sférou pro podnikání. Je tomu tak ale jen v případě, že existuje nějaký nepřítel, který by odůvodnil enormní neproduktivní výdaje z kapes daňových poplatníků. Po pádu železné opony to s válečným průmyslem vypadalo bledě, ale kupodivu se našel velmi rychle další nepřítel, kterým se dá odůvodnit zvyšování nákladů na zbrojení. Saddám s neexistujícími zbraněmi hromadného ničení sice dlouho nevydržel, ale velmi rychle ho nahradili další.
Zbrojení jako nástroj boje s nezaměstnaností a stagnující ekonomikou mi nepřipadá efektivní. Strašení Íránem a Koreou je stejně plodné, jako obavy z pádu meteoritu a v obou případech to americké rakety nezachrání, byť by o tom Hollywood natočil cokoli.
Doktorů Divnolásek s infantilní láskou ke zbraním je kolem nás pořád dost, kupodivu jsem skutečně přestal mít strach z jejich šílených nápadů, ale Bombu a Raketu se už nikdy mít rád nenaučím. Tak se pojďme věnovat něčemu užitečnějšímu.