czspenderu
Ekumakad.cz ›› Témata ›› Jaké perspektivy nabízí současná civilizační krize?
 
 

f_icon.svg.png youtube.svg Instagram

Fair & Bio obchod

pestujplanetu_logo_web.png

logo-bananas-sub_cz_yellow1.jpg

susy_logo_whiteclaim_background_small-2-.jpg

mcf_logo_print.jpg

 

Spolupracujeme:

 

Jaké perspektivy nabízí současná civilizační krize?

13. 7. 2009 - Jiří Silný
To, co začalo jako nejnovější finanční krize v létě roku 2007 postihuje stále více i reálnou ekonomiku a v souběhu všech dalších krizí, které proděláváme (potravinová, energetická, klimatická, sociální atd. ) nabývá stále zřetelněji rysy krize civilizace, která narazila na limity svého dalšího rozvoje.
Vztah mezi etickými a duchovními hodnotami na straně jedné a politikou a ekonomikou na straně druhé rozhoduje o podobě světa ve kterém žijeme. Pro bezprostřední přežití má význam zejména ekonomika – hospodaření se zdroji. Smyslem hospodaření je zajistit životní potřeby lidí a v tomto smyslu není nijak eticky neutrální. Tato funkce je také základním kritériem úspěšnosti ekonomiky. Produktivita a efektivnost jsou měřítka druhořadá. Současná kapitalistická ekonomika je v mnoha oblastech výroby vysoce produktivní a efektivní, ještě efektivnější je ovšem v koncentraci bohatství a moci. Naopak žalostně selhává v tom základním: sloužit dobrému životu a spravedlivému soužití všech. Svět nikdy nezažil tak propastné rozdíly mezi bohatými a chudými a to v situaci, kdy by bylo možné zajistit důstojný život pro všechny. K soustavnému zbídačování a ožebračování rozvojových zemí, které bohatým zemím slouží především jako zdroj laciných surovin a laciné práce, dochází už po staletí. Dnes k tomu přistupuje devastace a vykolejení celého ekosystému Země a v době krize i zhoršování kvality života i v nejbohatších zemích. Limity současné civilizace jsou stále zřetelnější a potřeba alternativ narůstá.
Podle brazilského ekonoma Marcose Arrudy jsou příčiny krize dvojího druhu:
1. Objektivní příčinou je vznik virtuální ekonomiky oddělené od reálné ekonomiky, produkující zboží a služby. Virtuální ekonomika, virtuální peníze slouží ke spekulaci a umožňují komodifikaci čehokoli – peníze, dluhy, přírodní zdroje, domy, plodiny se mohou stávat zbožím a předmětem spekulace, sloužící k hromadění neskutečného bohatství, zatímco reálná ekonomika stagnuje.
2. Subjektivní příčinou je chamtivost, nenasytnost aktérů, hromadících bohatství za hranicí jakékoli potřeby a užitku. Arruda mluví o Egu akumulace.
Typickým znakem takového systému je dluh. Všeobecné zadlužení jednotlivců, rodin, podniků a států na jedné straně, na druhé straně stále větší koncentrace bohatství v rukou malé hrstky majitelů, věřitelů. Dluhová krize postihla v sedmdesátých letech velkou část rozvojových zemí. Zvýšení úrokových sazeb, úroky z úroků, snižování světových cen surovin, zvýšení cen ropy a další okolnosti vedly k tomu, že se desítky zemí dostaly do lichvářské dluhové spirály a nemají šanci se z této pasti dostat vlastními silami. Oplátkou za určité úlevy a částečná odpuštění dluhů byly tyto země nuceny přijmout neoliberální reformy: liberalizaci trhů, privatizaci, deregulaci a snížení sociálních výdajů, což vedlo u mnoha zemí k prudkému zhoršení situace většiny obyvatel a ničení přírody i ke zvýšení závislosti těchto zemí na rozmarech světových trhů a zájmech věřitelských států. Podobný model byl po roce 1989 uplatněn i u postsocialistických zemí východního bloku – se stejnými dopady zejména u řady postsovětských republik. Některé ani po 20 letech znovu nedosáhly životní úrovně roku 1989 a řada z nich je neřešitelně zadlužena. Ale i některé členské země Evropské unie jsou v důsledku neoliberálních reforem vysoce zadlužené a některé prakticky krachují už dnes ( Maďarsko, Lotyšsko).
Jak známo nejvíce zadluženou zemí světa jsou ovšem Spojené státy. Podle některých analytiků (např. Gerard Celente http://www.trendsresearch.com; nebo www.leap2020.eu) dojde v letošním roce ke kolapsu ekonomiky ve Spojených státech s odpovídajícími následky pro celý svět. Ale i kdyby se podařilo zabránit nejhoršímu, pokud se neodstraní příčiny, které k této krizi vedly, přijde pravděpodobně brzy další, ještě ničivější.
Stále naléhavěji se proto jeví potřeba skutečné civilizační proměny směrem k od boje ke spolupráci, od drancování zdrojů k udržitelnosti, od mít k být. Některé žádoucí a stále více nezbytné změny lze naznačit následujícími polaritami:
 konkurence - spolupráce
 individualismus – solidarita
 násilné – nenásilné řešení konfliktů
 vykořisťování přírody – udržitelné čerpání obnovitelných zdrojů
 hierarchický – participativní
 exkluzivní – inkluzívní (pro všechny)
 konzum - tvořivost

Vůbec není jisté, zda se taková proměna podaří alespoň v takové míře, aby lidstvo přežilo. Ale není zřejmě žádný naléhavější úkol a každý a každá a společně se na něm můžeme nějakým způsobem podílet. K tomu často musíme nejdříve překonat vnitřní překážky, ochrnutí, způsobené manipulací a kolonizací našich myslí, na které soustavně pracují většinová média a vzdělávací instituce poplatné establishmentu. Systém, ve kterém dvě stě nejbohatších jedinců vlastní větší majetek než nejchudší polovina lidstva (údaj ze zprávy UNDP za rok 2007) nejde udržet jenom násilím – ať už přímým nebo strukturálním. K udržení nadvlády je třeba rozšířit víru v bludy a ty jsou především dva:
1. Neexistují alternativy. Neblaze proslulé heslo Margaret Thatcherové: There is no alternative (TINA) znamená, že uspořádání světa, které máme, je nejlepší z možných a odpovídá lidské přirozenosti, která je sobecká. Nejlepší je nechat věcem volný průběh – a boj všech proti všem nakonec povede k prosazení těch nejlepších. Plně člověkem je jen vlastník disponující majetkem a schopný uzavírat smlouvy. Na slabých a neschopných nezáleží, mají co zaslouží. Měřítkem všeho jsou peníze jako absolutní symbol úspěchu . Absurdní ale nikoliv nové je, že takovýhle pohled na svět často přijímají i ti, kdo jsou jeho oběťmi. Jak to trefně vyjádřil na svých stránkách Ivan Štampach v komentáři k vajíčkovým útokům na shromáždění sociální demokracie při české volební kampani pro evropský parlament: “ jsou to chudí a hloupí pouliční bojovníci za svobodu chytrých bohatých bohatnout ještě víc“ . Proti tomu stojí heslo Světového sociálního fóra: Jiný svět je možný a je také nutný.
2. Druhý blud říká: I kdyby nějaké alternativy byly, nic nezmůžeme, protože ti nahoře si to stejně udělají podle svého. Rezignace, pocit bezmoci, otupělost nebo frustrace, bezmocný vztek, agrese, hledání obětních beránků. To jsou nebezpečné nálady, které se šíří v naší společnosti i jinde a hrozivě připomínají dobu nastupujícího fašismu před osmdesáti lety. Překonat pocity bezmoci znamená najít konstruktivní způsoby, jak zkáze a rezignaci čelit.

Naše odpovědnost
Jean Ziegler, sociolog, který byl donedávna zvláštním zpravodajem OSN pro právo na potravu, v rozhovoru pro katolický časopis Publik Forum uvedl: ´U Franze Kafky se nachází podivná věta: “Daleko, daleko od tebe se dějí dějiny světa, světové dějiny tvé duše.” To znamená, hanba, která postihne nějakého člověka kdekoli na světě, zranění nebo zničení jeho lidskosti, je zároveň zraněním nebo zničením lidskosti ve mně. Neexistuje pro nás žádné štěstí, pro nikoho z nás, dokonce ani politická stabilita, dokud takové zraňování a ničení lidskosti připouštíme. Evropské válečné flotily a armády jsou samozřejmě schopné ochránit pevnost Evropa před kostrami z Afriky, i kdyby se snažily přijít na naše hranice po statisících. Evropa se jim násilím dokáže ubránit. To ale za velmi krátký čas zničí naše vlastní hodnoty uvnitř pevnosti.´
Za klíčové slovo toho citátu považuji Zieglerovo “připouštíme”.
Lidskosti nás zbavuje, když bez odporu připouštíme naprosto obscénní nerovnost rozdělení bohatství světa.
Lidskosti nás zbavuje, když bez odporu připouštíme každodenní umírání zoufalých uprchlíků před hladem, válkou a ekologickými katastrofami ve vlnách moří kolem pevnosti Evropa.
Lidskosti nás zbavuje, když bez odporu připouštíme kácení deštných pralesů, aby se na vymýcených plochách pěstovaly energetické plodiny, určené pro individuální automobilovou dopravu. Množství kukuřice, z kterého se vyrobí dost etanolu na natankování plné nádrže, by uspokojilo kalorickou potřebu jednoho člověka na rok.
Lidskosti nás zbavuje, když bez odporu připouštíme vylučování, zbídačování a kriminalizaci Romů v České republice. Atd. atd.
Dostupnost informací a propojení světa nesmírně rozšířilo oblast naší odpovědnosti. Boží otázka „Kde je tvůj bratr a kde je tvá sestra?“ zahrnuje dnes daleko více lidí, jejichž život se nás týká, je propojen s tím naším, přestože naše individuální možnosti nějak podobu takových vztahů ovlivnit jsou téměř nulové. Znalost souvislostí ekosystémů nás děsí střídavě táním ledovců, mýcením pralesů, desertifikací a desítkami dalších procesů, které se odehrávají většinou někde jinde, ale i my je ovlivňujeme, i na nás mají dopady. Jak v takové komplexní situaci pracovat pro změny v žádoucím směru? Pro pokoj, spravedlnost, uchování stvoření? Jaká je naše odpovědnost?
Právo, morální filozofie i teologie počítají s osobní odpovědností člověka, kterou nese, když způsobí svým konáním, nebo tím, že má konat a nekoná, někomu druhému (člověku nebo jiné bytosti), utrpení. Taková odpovědnost je individuální, týká se minulosti, týká se viny, kterou lze kauzálně dokázat a to obvykle v rámci daného politického společenství – i když se v některých případech postupně prosazuje i exteritorialita práva, když jde o zločiny proti lidskosti, nebo např. podle německého práva lze trestat německé občany za sexuální zneužívání mladistvých i pokud se ho dopustí např. v Thajsku.
Ale v řadě důležitých případů taková definice odpovědnosti nestačí – tam kde jsme spoluodpovědní za probíhající procesy a za struktury, které nespravedlivým způsobem distribuují bohatství a moc – obvykle není možné odpovědnost definovat kauzálně. Taková odpovědnost je zaměřená do budoucnosti, je založená na sociálních vztazích a lze jí dostát jedině pomocí kolektivního jednání. Přitom platí, že “všichni aktéři, kteří se svým jednáním podílejí na strukturálních procesech, jež vytvářejí nespravedlnost, mají závazky odpovědnosti usilovat o nápravu daných nespravedlností” V poslední instanci jde o odpovědnost politickou. Všichni se na takových procesech podílíme, nejen svým explicitně politickým jednáním ale také např. jako spotřebitelé. Velká část oblečení, spotřebního zboží i potravin, které konzumujeme je vyrobena za nespravedlivých podmínek a způsobem, který ohrožuje životní prostředí. Přitom globální řetězce výroby, obchodu a spotřeby jsou tak komplikované a nepřehledné, že nelze dost dobře najít mezi tisíci dodavateli jedné velké značkové firmy těch několik osob, které jsou odpovědné. Lze ovšem najít oběti – ti, kdo svou prací vytvářejí reálné hodnoty a přitom z nich dostanou ten nejmenší podíl – obvykle jen pár procent konečné ceny výrobku a pracují za nelidských podmínek. Lze najít také ty, kdo z takového systému profitují – to jsou jednak nadnárodní koncerny, resp. jejich akcionáři, kteří si přivlastňují největší část zisků a přitom se ještě obratně vyhýbají jejich zdanění, ale jsme to také my, spotřebitelé, kteří dostávají širokou nabídku levného zboží.
Ještě jeden citát: “Osoby, které z daných strukturálních nespravedlnosti poměrně profitují, mají zvláštní a větší odpovědnost podílet se na organizování snah o nápravu. A to nikoli proto, že by byly vinny, nýbrž proto, že jsou schopny přizpůsobit se změně podmínek, aniž by nějak vážně trpěly a strádaly.” Podobně platí, že větší odpovědnost nese ten nebo ta, kdo má větší prostor pro jednání a větší moc. Odpovědnost založená na sociálních vztazích znamená sdílení odpovědnosti mezi všemi aktéry, všemi zainteresovanými (stakeholdery). To znamená, že zahrnuje i oběti nespravedlivého jednání, které mají odpovědnost zasazovat se o vlastní práva. V rámci společného úsilí o nápravu dochází samozřejmě i ke středu zájmů a konfliktům mezi jednotlivými aktéry a je třeba společně vytvářet demokratické postupy řešení konfliktů a hledání konsensu.
Pomoci může skutečnost, že existují mezinárodně uznávané pracovně právní a sociální standardy a závazky týkající se lidských práv, konvence o ochraně životního prostředí atd. na které se lze odvolávat a které lze vymáhat i v národním právu. Současná krize ukazuje, že politicko-ekonomický systém založený na rozmnožování soukromých zisků je neudržitelný a po celém světě se hledají spravedlivější a ekologičtější alternativy – dnes už nejen v sociálních hnutí a nikách, ale prakticky celý jihoamerický kontinent je současnou laboratoří různých alternativních přístupů. Roste počet lidí, kteří se zajímají a vnímají svou odpovědnost a jsou ochotni měnit své chování a zasazovat s o dobré věci. To všechno znamená, že roste prostor pro přebírání kolektivní odpovědnosti – v hnutí etických nebo politických spotřebitelů, v protestních a sociálních hnutích, v mezinárodní spolupráci odborů i v politických zápasech.
Role církví
Církve by nesporně měly být při ochraně lidské důstojnosti, práva na život a péči o stvoření být velmi aktivní – v řadě oblastí světa tomu tak je a církve často do kolektivních zápasů vstupují nebo je přímo iniciují (mezinárodní kampaň za oddlužení chudých zemí Jubilee, systém Fair Trade, pedagogika utlačených, mírové aktivity atd. atd.). Odpovědnost křesťanů a jejich církevních organizací je zvlášť velká. Vychází jednak z vlastní tradice: ze samotné podstaty křesťanské víry, která se realizuje v lásce k bližním, ze správcovské role vůči stvoření, z knih Smlouvy , které formulují pravidla spravedlivého soužití. Ale další díl odpovědnosti je dán tím, že křesťané tvoří největší síť vůbec a mají velký vliv. Ke kristovské víře se hlásí stovky milionů těch nejchudších, ale také představitelé vrcholné moci a bohatství. Je to dilema pokonstantinské církve, které se dosud nepodařilo uspokojivě překonat. Takže nakonec i v rámci církve stojíme často před rozhodováním, jestli pochopíme svou křesťanskou odpovědnost jako nutnost solidarity s chudými a péče o přírodu, nebo jestli se necháme fascinovat mocí. Paradoxně tak dochází k různým spojenectvím přes hranice, kdy se spojují lidé dobré vůle v solidaritě a v naději. Ale to by asi čtenáře Bible nemělo překvapovat. V českém prostředí se problémy, o kterých mluvíme, s výjimkou rostoucího ekologického uvědomění v církvích, ještě vůbec nedostaly na pořád jednání, což prakticky znamená podporu stávajícího neutěšeného stavu.

 

 
 
 
Ekumenická akademie

Sokolovská 50
186 00 - Praha 8 - Karlín
tel./fax: +420 272 737 077
ekumakad@ekumakad.cz
www.ekumakad.cz
IČ: 638 36 009