.jpg)
<p>
<p>
<p>
</p>
<p>
<p>
<b>Podobně jako před časem v Ekvádoru a v dalších prahových zemích vedla i krize v Argentině k masovým protestům, hladovým bouřím a celkové politické destabilizaci. Proto v pr</b><b>osinci 2001 odstoupila vláda de la Rúa. Země se již několik let snaží odvádět včas úroky a splátky mezinárodním věřitelům. Navíc dosavadní argentinské vlády musely zavádět tvrdá úsporná opatření, aby snížily deficit státního rozpočtu. Důsledkem toho je vzrůstající chudoba. Dnes žije více než třetina z 37 milionů Argentinců pod hranicí chudoby. Následující článek vysvětluje pozadí a příčiny argentinské krize způsobené dluhy a ptá se, zda je možné najít východisko, jež by prospělo především chudým.</b>
</p>
<p>
<p>
</p>
<p>
<p>
Hlavní příčinou současné státní krize v Argentině jsou zahraniční dluhy ve výši více než 132 miliard amerických dolarů, které se země snaží splácet mezinárodním, soukromým i veřejným dlužníkům. Velkou část úvěrů si vzaly zkorumpované a nelegitimní vojenské vlády v 70. letech.
</p>
<p>
<p>
V roce 1982 se země ocitla poprvé v platební neschopnosti. Všechny pokusy odstranit krizi tenkrát selhaly. Konverze dluhů po roce 1993 provedené podle „Bradyho plánu“ vedly k převedení dluhů na podíly ve státních podnicích (Brady Bonds). K nim patřily například letecké linky „Aerolineas Argentinas“ a podnik komunikací „ENITel“. Kromě toho převzala argentinská vláda dluhy velkých soukromých podniků a od té doby platí splátky a úroky. Přesto je Argentina dále beznadějně zadlužená. Každá vláda si musí vždy znovu sjednávat státní půjčky, aby mohla splácet staré dluhy.
</p>
<p>
<p>
V červenci 2000 přinesla konečně své výsledky 18 let trvající mravenčí práce krátce předtím zesnulého Alejandro Olmose. Díky jeho rešerším a lobbyingu vydal soudce Jorge Ballestero soudní výrok, v němž konstatoval, že hlavní odpovědnost za požadavky z doby vojenské diktatury padá na správní aparát diktatury a že mezinárodní finanční instituce jako je Mezinárodní měnový fond (MMF) nesou spoluodpovědnost, protože v té době schválily nezákonné a podvodné kredity. K tomuto rozsudku přispěla nejvíce skutečnost, že u většiny transakcí nebyla a není možná veřejná kontrola kvůli taktice utajování. Navíc není zřejmé, nač vůbec byly peníze určeny. Kvůli uznání svých platebních závazků upadla Argentina do závislosti, při které důležitá rozhodnutí finanční politiky byla ovlivňována zvnějšku. V otázkách úvěrů a financování měly rozhodující vliv ratingové agentury, bankovní konsorcia nebo také mezinárodní finanční instituce, a proto jsou také spoluodpovědné. To se týká např. „Finančního plánu pro Argentinu“ (Financial Plan for Argentina), jenž byl schválen v roce 1992 v souvislosti se zákonem o konvertibilitě.
</p>
<p>
<p>
</p>
<p>
<p>
<b>US dolar je de facto místní měnou</b>
</p>
<p>
<p>
Aby se vyhovělo očekávání mezinárodních kapitálových investic, provázala se místní měna peso na dolar. Tím sice drasticky klesla míra inflace, ale „úspěch“ netrval dlouho. Na začátku 90. let to ještě vypadalo, že by se Argentinci mohli stát zpožděnou latinskoamerickou verzí asijského úspěšného příběhu „emerging markets“. Po silném poklesu hrubého národního produktu v roce 1990 stoupal v následujících letech hospodářský výkon státu skokem. Již v roce 1991 už znovu dosáhl HDP objemu z roku 1989 a pokračoval procenty růstu 36 % v roce 1991 a 22 % v roce 1992. Poté se nárůst sice opět zpomalil, ale s výjimkou tzv. Tequilské krize v roce 1995 (- 0,1 %) byl každoroční růst téměř vždy přes pět procent. Je možné, že k tomu přispěla i předčasná očekávání v souvislosti se zákonem o konvertibilitě z roku 1991. Zákon předepisoval mezi jiným také pevnou vazbu pesa na americký dolar prostřednictvím Currency Boardu - měnového výboru. Stoupající kurs dolaru však drasticky zdražil export ze země, obzvláště ve srovnání se sousední Brazílií. Závislost peněžní a úrokové politiky na Spojených státech vedla k tomu, že úrokové sazby často nepodporovaly hospodářskou situaci země. To Argentina pocítila především v dobách trvající recese. V roce 1998 bublina argentinského zázraku nakonec splaskla.
</p>
<p>
<p>
</p>
<p>
<p>
Mezitím se znovu projevují dlouhodobé tendence: Po letech vysoké inflace před zavedením zákona o konvertibilitě je domácí kapitálový trh stále ještě velmi slabý. Ze strachu před kritickou hospodářskou situací si mnoho Argentinců uložilo své peníze v cizině, ať už v podobě úspor nebo jako investice. 30. listopadu 2001 dosáhl transfer soukromého kapitálu do ciziny výše 700 milionů dolarů. Proto se vláda tento den zoufale pokoušela omezit únik kapitálu novým bankovním zákonem, který je ale jednoznačně v rozporu s neoliberální doktrínou, a zachránit tak měnové rezervy centrální banky. Pro soukromé účely je možno měsíčně čerpat z účtů jen do částky 1000,- dolarů.
</p>
<p>
<p>
</p>
<p>
<p>
<b>Zbankrotovaný a v platební neschopnosti</b>
</p>
<p>
<p>
Argentina je závislá na mezinárodním finančním trhu, malý a střední průmysl nemůže dostatečně čerpat z domácích finančních rezerv. Již od roku 1998 vězí hospodářství opět v hluboké recesi, která vedla k více než 20% nezaměstnanosti a k permanentnímu zhoršování sociální situace. Podle studií se denně dostane pod hranici chudoby kolem 2000 lidí.
</p>
<p>
<p>
Přes zjevnou bezvýchodnost situace zkouší pod stálým tlakem MMF vláda dále splácet dluhy. Při svém nástupu do funkce řekl krátce před vánoci odstoupivší ministr pro hospodářství Domingo Cavallo, že nejprve je třeba zajistit splácení dluhů věřitelům, kteří drží tak zvané „Eurobonds“ a „Brady Bonds“. To platilo i poté, kdy musely být znovu seškrtány výplaty důchodů, které už i tak ležely pod existenčním minimem.
</p>
<p>
<p>
Nyní se ukazuje, že i když politika sice mnoho lidí uvrhla do chudoby a zoufalství, přesto všechna neoliberální opatření ztroskotala. Vysoká míra růstu na začátku 90. let nejprve sociální situaci zlepšila, ale od roku 1995 je tento trend opět opačný. Příjmové nůžky se stále více rozevírají. Z růstu měli prospěch jen někteří - především beztak bohatí a pracovní síly s dobrým vzděláním. Když pak přišly dopady recese z roku 1999, stoupla nezaměstnanost z 13,7 % v říjnu 1999 na 15,4 % v květnu 2000. „Poor people in a rich country“ - „Chudí lidé v bohaté zemi“ - to je nadpis jedné zprávy Světové banky o Argentině. Zpráva vyzdvihuje dopady opatření provedených v roce 1991 k stabilizaci hospodářství na chudé. Mezi nimi je míra nezaměstnanosti mnohem vyšší než je v obyvatelstvu jako celku. Světová banka odhaduje chudobu ve městech na 29 %.
</p>
<p>
<p>
Země v podstatě zbankrotovala. A to přes opatření (nebo podle mínění řady pozorovatelů právě kvůli nim), která prosadili věřitelé: konverze dluhů a jejich přestrukturování, tzv. podpůrné akce, pokles reálných mezd a nakonec přímý zásah do soukromých bankovních kont. Všechno tohle nemohlo změnit mínění mezinárodních ratingových agentur, jež zemi ohodnotily nejhorší známkou všech emerging markets.
</p>
<p>
<p>
</p>
<p>
<p>
<b>Radikální řez je nezbytný</b>
</p>
<p>
<p>
První důležitý krok udělal prezident Rodrigues Saa 22. prosince 2001, když přechodně zastavil platby. Argentina teď ale nesmí pasivně čekat na nepřívětivé reakce věřitelů. Vláda se spíše musí chopit iniciativy sama a sezvat všechny věřitele ke kulatému stolu do Buenos Aires. Tam musí hledat únosné řešení, nejlépe za předsednictví osobnosti respektované všemi stranami. Ta by měla
</p>
<ul>
<li value="0"><p>
<p>
redukovat stávající zatížení splátkami dluhů tak, aby se zastavilo zbídačování obyvatelstva;
</p>
<li value="1"><p>
<p>
zajistit dostatečným rozložením zbylých platebních závazků do budoucna, že země bude mít dostatečné finanční prostředky pro oživení růstu a postupné odstranění vazby na dolar;
</p>
<li value="2"><p>
<p>
rozdělit takto restrukturalizované závazky spravedlivě a transparentně mezi všechny skupiny věřitelů. Jen tak bude možné zajistit, že v budoucnu získá podporu mezinárodních finančníků a odvrátí pokusy jednotlivých věřitelů uspokojit svoje požadavky v plné výši.
</p>
</ul><p>
<p>
</p>
<p>
<p>
Na pozadí takové redukce dluhů je možné se pokusit podle poptávky podporovat národní rozvojový plán na podporu domácích investic a pro rozvoj zaměstnanosti. K tomu je potřeba zrušit vazbu pesa na dolar. Kromě toho je bezpodmínečně třeba budovat sociální síť pro oběti krize.
</p>
<p>
<p>
</p>
<p>
<p>
Pedro Morazán a Irena Knoke, Institut Südwind
</p>
<p>
<p>
</p>
<p>
<p>
</p>