Spolupracujeme:

MEZINÁRODNÍ DLUH

28. 11. 2004 - Tomáš Tožička











Jedním z nejpalčivějších problémů s nímž se potýkají málo rozvinuté země, je jejich astronomická zadluženost. Tyto dluhy ohrožují samu existenci mnoha států a jejich obyvatele ženou do stále větší chudoby. Dluhy a z nich pramenící nedostatek kapitálu znemožňují nejen jakýkoli ekonomický rozvoj, ale zároveň omezují přístup obyvatel ke vzdělání a základním životním potřebám. Tenčící se příjmy nejzadluženějších a nejchudších zemí stačí sotva na splácení úroků a nezbývá dostatek prostředků na zdravotnictví a boj s pandemiemi, jakými je HIV/AIDS, malárie, tuberkulóza a malomocenství. Již dvacet let se pokouší mezinárodní finanční instituce, OSN, vlády nejbohatších zemí, rozvojové země i nevládní organizace hledat řešení. Zatím neúspěšně. A tak si zadluženost dál vybírá svou daň na životech, zdraví a vzdělání nejchudších obyvatel naší planety.











Bez ohledu na to, jak vysoko se v České republice někdo zadluží, konfiskace majetku může zajít jen k hranici sociální únosnosti. Zůstává právo na životní minimum, na vzdělání dětí, na zdravotní péči. Na mezinárodní úrovni však bohaté západní země, které si doma dopřávají humánní zákony, vytvořily jiná pravidla. Pro obyvatelstvo dlužnických zemí na jihu neplatí žádné zajištění existenčního minima: výživa, vzdělání, zdravotní péče, pracovní místa - vše je obětováno splácení dluhů.





Co může znamenat otálení vlád průmyslových národů v otázce prominutí dluhů pro postižené, se můžeme dočíst ve Zprávě o vývoji lidstva z r. 1997 - Rozvojového programu OSN (UNDP):





"Chudé země s vysokou mírou zadluženosti potřebují okamžitou úlevu, nikoliv sliby do budoucna. Citelná úleva pro 20 nejvíce zadlužených zemí by stála mezi 5.5 až 7.7 miliardami dolarů; to je méně než cena jednoho Stealth bombardéru nebo přibližně stejně tolik jako výstavba zábavního parku Eurodisney ve Francii. Tyto poměrně malé finanční náklady jsou v příkrém rozporu se strašlivými lidskými důsledky pokračující nečinnosti. Skupina sedmi (G7) a Bretton-Woods instituce by si měly vytknout jako cíl vyřešení krizové zadluženosti nejchudších zemí do roku 2000. To by muselo být ovšem doprovázeno speciálními opatřeními, aby se snižování zadluženosti stalo zároveň snižováním chudoby a priority zainteresovaných zemí byly orientovány na cíle rozvoje celého lidstva. Pokud by byly vysoce zadlužené země zbaveny každoročních dlužních splátek, mohly by být tyto prostředky použity na investice, které by v samotné Africe mohly zachránit do roku 2000 život zhruba 21 milionu dětí a umožnit přístup k základnímu vzdělání 90 milionům dívek a žen."











JAK VZNIKLY ENORMNÍ DLUHY











Kdo je vinen zadlužeností?











Často se vedou spory o to, v čem tkví příčina krizové zadluženosti.





Ať už je odpověď jakákoli, neměli bychom zapomenout, že jsou to vždy především chudí, kdož nesou následky zadluženosti! Právě oni nejvíce trpí úspornými opatřeními, k nimž se uchylují vlády v situaci, kdy jsou nuceny splácet příliš vysoké dluhy. Následky jsou nezaměstnanost, zánik malého podnikání, snižující se průměrná délka života, vzrůstající dětská úmrtnost a zhroucení zdravotního a výchovného systému. 











Vnější příčiny krizové zadluženosti











Konec kolonialismu 











Mnoho mýtů panuje kolem kolonialismu a dekolonializace. Mnozí lidé u nás se domnívají, že jedním z důvodů krize je právě rozpad koloniálních mocností, úpadek starých koloniálních pořádků a jejich ekonomické infrastruktury. Podívejme se však do historie. Již v meziválečném období si koloniální mocnosti začaly uvědomovat, že pouhé využívání zdrojů nevede k udržitelné koloniální politice a začaly zvyšovat investice do rozvojových projektů. Nicméně tento krok přišel pozdě a po druhé světové válce se především v Africe občanská, odborová a nacionalistická hnutí jednoznačně rozhodla požadovat nezávislost svých zemí. K tomu přispěly i starosti mocností s poválečnou rekonstrukcí a liberalizační proudy v evropské politice.











Dekolonializace proběhla celkem úspěšně a moci se ujaly prodemokratické režimy. Některé země mohly často profitovat z bohatých přírodních zdrojů jiné se orientovaly především na zemědělství. Nové pesticidy jako DDT (jehož nebezpečí bylo tehdy tragicky podceněno), stroje a technologie na levnou naftu přinášely optimistické vize budoucnosti. Rychle narůstal počet škol všech typů, zvýšila se gramotnost, zlepšily se životní podmínky i stav lidských práv. Na přelomu 60. a 70. let však došlo v několika zemích k vojenským převratům, které byly často podporovány, či minimálně pozitivně přijímány zainteresovanými mocnostmi. 





Jih Afriky byl silně destabilizován expandujícím rasismem Jihoafrické republiky a v reakci na to sílícím nacionalismem v sousedních zemích. JAR podporoval konflikty v celém teritoriu, nejvíce pak v Angole a v Mozambiku. Oblast se však díky bohatým přírodním zdrojům postupně rozvíjela. Objevil se zde také tzv. Africký humanismus založený na křesťanských, socialistických a původních afrických tradicích. 











Optimistické výhledy











V polovině šedesátých let věřilo mnoho západních i východních ekonomů a politiků, že rozvojové země by mohly vybudovat svá hospodářství velmi rychle za pomoci půjčeného kapitálu. Optimismem naplnění ekonomové z Brettonwoodských institucí byli přesvědčeni, že díky nově vybudovanému hospodářství tyto země významně zvýší svůj export a tyto příjmy umožní v průběhu několika málo desetiletí splatit veškeré dluhy - tolik teorie.





Díky těmto soudům poskytovaly organizace jako Food and Agriculture Organization (FAO) nebo Světová banka rozsáhlé podpory a půjčky na investice do zemědělství, těžebního průmyslu a dopravní infrastruktury.











Ropné krize











Světlým zítřkům nestálo nic v cestě. Až do 6.října 1973, kdy Egypt napadl Izrael. Již během války se cena ropy zdvojnásobila a z 1,5 stoupla na 3 US dolary za barel. Arabské země vyvážející ropu uvalily ropné embargo na všechny země podporující Izrael. To zvedlo cenu barelu ropy v lednu 1974 až na 12 dolarů. A cena ropy rostla dále. To byl první šok pro všechny rozvojové země. Jejich ekonomiky orientované na naftové technologie dostaly první z těžkých ran. Paradoxně se objevilo nové řešení. Na vysokých cenách ropy začaly rychle bohatnout arabské země, které najednou měly obrovské objemy volných finančních prostředků - petrodolary. Půjčky na nízký úrok vypadaly jako snadné řešení k překlenutí krize. Po dohodě mezi Egyptem a Izraelem v Camp Davidu již nikdo nevěřil, že se cena ropy může dále zvyšovat. Světové automobilky zastavily vývoj alternativních pohonů a opět se zpomalily i vládní výzkumy obnovitelných zdrojů energie. Cena ropy ale rostla. V roce 1979 a začátku íránsko-irácké války dosáhla 40 dolarů! Během sedmi let tak došlo k dvacetišestinásobnému zvýšení této suroviny, která byla pro rozvojové země životně důležitá.











Propad cen surovin











Od 70. let navíc začaly klesat ceny všech ostatních surovin na nichž byly rozvojové země závislé. Ekonomiky těchto zemí byly budovány především na produkci komodit a jen velmi málo na produkci finálních výrobků. 











Mnoho rozvojových zemí bylo těmito krizemi silně poškozeno, neboť na rozdíl od průmyslových zemí měly malé či žádné možnosti čelit nastávajícím problémům. Kdo získává převážnou část svých exportních prostředků z prodeje např. bavlny, kávy, čaje nebo mědi, není schopen "přejít" během několika málo let na nové výrobky. Zvláště když ještě nemá splacené dluhy za vybudování průmyslu, který se ukázal jako ztrátový! Západní země, které v té době také čelily krizi, navíc uzavřely své trhy dovozu zboží z rozvojových zemí, čímž se krize na jihu ještě prohloubila.











Zdražení půjček











Po nástupu R. Reagana do Bílého domu zahájily USA masivní zbrojní program na přípravu &bdquo;Armagedonské bitvy s říší zla SSSR“. K tomu účelu potřebovaly obrovské půjčky, což znamenalo zdražení úvěrů na světovém trhu - úroky vzrostly až na 20%. Vlivem vysoké úrokové politiky se zvýšily zásadním způsobem úrokové sazby na mezinárodních kapitálových trzích. Znamenalo to nejen ztíženou dostupnost dalších úvěrů, ale také zdražení již existujících dluhů. To byl pro rozvojové země začátek konce. Klesající ceny komodit a stoupající ceny ropy neumožňovaly mnoha zemím splácet půjčky na průmyslové technologie a infrastrukturu. Se zoufalou vírou, že se to jednou změní, neodpovědně posilovanou mezinárodními finančními institucemi, půjčovaly si další peníze na splátky starých úvěrů.











Vnitřní příčiny krizové zadluženosti











Neodpovědný přístup vlád











Vedle vnějších příčin krizové zadluženosti existuje také řada chyb, kterých se vědomě či nevědomě dopustily některé vlády rozvojových zemí. 





V některých zemích byly financovány neefektivní projekty, které nemohly přežít bez subvencí. Za pomoci úvěrů byly financovány projekty ekonomicky nepřínosné, které byly často zadávány na základě korupce a ze kterých významně profitovaly dodavatelské firmy v průmyslových zemích. Část úvěrů putovala přímo do kapes zkorumpovaných vládních úředníků, kteří si je přesunuli na zahraniční konta - převážně v Evropě. Část peněz byla vynaložena na nákup zbraní v průmyslových zemích a nemohly být proto efektivně využity. Zde je ovšem třeba mít na paměti, že na korupci profitovaly nejvíce firmy z průmyslových zemí.











Diktátoři











Většina méně rozvinutých zemí se také potýkala s vlastními politickými problémy, především s diktaturami nejrůznějších typů. Cílem diktátorů, junt, či autoritářských partají bylo udržet se u moci, což převažovalo nad jejich zájmem o rozvoj vlastní země. Tyto autoritářské režimy využívali úvěrů, a to i těch rozvojových, spíše na upevnění své moci, podporu represivních složek a armády. Mnohé z nich dokonce z těchto úvěrů financovali války s okolními státy. Po pádu, či útěku diktátorů zůstaly demokratickým vládám jen astronomické dluhy a rozvrácené hospodářství. Je smutným faktem, že mnoho diktátorů podporovaly demokratické země západu a jiné zase země východního bloku, aby si tak zajistili své teritoriální zájmy ve světě.











Studená válka a nelegitimní dluhy





Nelegitimní dluhy - dluhy států, za něž nese odpovědnost především věřitel


<ul>
<ul>
<li value="1">


Úvěr poskytnutý představiteli despotického režimu k udržení jeho moci je dluhem tohoto představitele a ne dluhem státu


<li value="2">


Stát nenese odpovědnost za dluh, u nějž nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro jeho přijetí dané legislativou


<li value="3">


Úvěr poskytnutý proti zájmu obyvatel a sloužící k potlačení jejich práv je nelegitimní


</ul></ul>








Varšavská smlouva a NATO v Evropě vedly svou studenou válku. Své nepřátelství však přenášely i do jiných částí planety, kde si zkoušely své zbraně i válečnické taktiky. Naše studená válka byla v Africe i na dalších kontinentech válkou velmi horkou. Na tomto místě je nutno říci, že naše země hrála v této bitvě nepříjemně důležitou roli, především vývozem zbraní. Obě strany se snažily přetáhnout do svého tábora co nejvíce dalších zemí. Dělaly to různě. Pomáhaly vést války s domácími nepřáteli, demokratickými či nedemokratickými, i s nepřáteli vnějšími. Poskytovaly hospodářskou pomoc a také úvěry. Oběma stranám bylo tehdy jedno, že úvěry jsou zneužívány vládci, že jsou poskytovány za účelem korupce, na nákup zbraní či rezidencí v Evropě a Americe. Diktátoři po mnoha prohraných bitvách a masakrech (přehlížených výměnou za loajalitu) utekli a s sebou si odnesli i peníze. Dnes ovšem dluhy vymáháme na jejich nástupcích, kteří se mnohdy snaží dát dohromady, co zbylo.











Chyby mezinárodních finančních institucí a vlád průmyslových zemí





Bretton- Woodské instituce, International Financial Institutions - IFIs. Mezinárodní finanční instituce. Mezinárodní měnový fond a Světová banka (Skupina Světové banky) - Zřízeny roku 1944 v Bretton Woods v USA 44 státy na stabilní rekonstrukci poválečného světa, především Evropy. Dnes hrají stěžejní roli při určování směrů rozvoje chudých zemí. Tvoří je:





International Monetary Fund. Mezinárodní měnový fond (IMF/MMF)





MMF má za úkol odstraňovat obchodní bariéry mezi státy, monitorovat a stabilizovat měny monitorováním obchodu s nimi. Poskytuje půjčky rozvojovým zemím. 





Světová banka - World Bank (SB/WB). Světová banka (Skupina Světové banky - je tvořena Bankou pro obnovu a rozvoj (IBRD), Mezinárodní asociací pro rozvoj (IDA), Mezinárodní finanční korporací (IFC) a Multilaterální agenturou pro investiční záruky (MIGA).) Světová banka měla podporovat hospodářský rozvoj poskytováním dlouhodobých půjček a poradenstvmí. Poskytuje půjčky za tržních podmínek i kredity s výhodným úrokem pro nejchudší rozvojové země. Majiteli podílů jsou národní vlády a jejich velikost určuje sílu hlasovacího práva. Největší podíly mají USA, Japonsko a Německo. 











Velký podíl na současné krizi nesou i mezinárodní finanční instituce. Ať již jde o jejich prognózy v rozvoji světového hospodářství, podle nichž se rozvojové země soustředily na těžbu rud a pěstování monokultur a jen málo rozvíjely výrobu finálních výrobků. Chyb se dopustily také průmyslové země podporou nesmyslných megalomanických projektů, z nichž mnohé nikdy nezahájily výrobu, ale spolykané miliardy musí dodnes zadlužené rozvojové země splácet - např. hutě v Karachipamba, Bolívie, nebo jaderná elektrárna Bataan, Filipíny. Při realizaci některých projektů IFS byla dokonce porušována lidská práva, lidé byli násilím vystěhováváni a byla omezována svoboda jejich projevu a to i násilím - např. přehrady Sagar Narmada a Sardar Sarovar v Indii. U mnoha projektů musely být pod nátlakem světové veřejnosti podpory SB a MMF ukončeny.











K překonání krize v zadlužených zemích přišly IFS s tzv. Programem strukturálního přizpůsobení SAP (Structural Adjustmen Programm). SAP mají prostřednictvím stabilizace a restrukturalizace národního hospodářství vést k hospodářskému růstu, aby se dotyčné země dostaly do stavu, ve kterém mohou opět splácet své dluhy. Tyto programy přitom sázejí téměř vždy na stejná opatření. Omezováním veřejných výdajů a privatizací veřejných podniků a služeb má být odstraněn rozpočtový deficit. To má spolu se zvýšením úroků a reformami na trhu práce (zamezení růstu mezd, snížení minimální mzdy atd.) přispět k boji proti inflaci. Liberalizace zahraničního obchodu a devalvace domácí měny, stejně jako podpora exportní ekonomiky mají napomoci přílivu deviz, aby jimi byly pokryty pohledávky věřitelů. Kromě exportního sektoru mají růst oživit přímé zahraniční investice. Kvůli tomu musí být odstraněna omezení pohybu kapitálu a je třeba vytvořit pobídky pro zahraniční podniky. Během dvaceti let fungování SAP se tato strategie neosvědčila a nejlepší žáci, jako Zambie či Argentina se dnes potýkají s těžkými problémy. Snižováním výdajů do sociální oblasti a zdravotnictví roste sociální nerovnost. Snižováním výdajů do školství klesá vzdělanost a tím se snižuje i rozvojový potenciál země. Místo diverzifikace hospodářství a budování zpracovatelského průmyslu jsou země nabádány, aby dále exportovaly laciné suroviny a hotové výrobky dovážely z průmyslových zemí. Tato politika dále snižuje cenu komodit na trhu. Naprostá volnost pohybu kapitálu podporuje spekulativní přesuny, krátkodobé investice a následný odliv vkladů, což může, jako v případě Argentiny v r. 2001 vést do těžké krize národního hospodářství. SAP celkově vedly k rozšiřování chudoby, ke zhoršení dostupnosti vzdělání a základních životních potřeb včetně pitné vody.











Po celosvětové kritice SAP, především z řad nevládních organizací a církví, představily IFS takzvané Strategické dokumenty pro omezení chudoby -PRSP (Powerty reduction strategy papers). PRSP se mají nadále stát základem pro programy strukturálního přizpůsobení. Především mají tyto strategie vypracovat samy dlužnické vlády a nemají být předkládány Světovou bankou a MMF. Nové je také to, že vlády mají do vypracování PRSP zapojit také občanskou společnost. 











Bohužel však všechny dosavadní PRSP považují pokračování opatření plánovaných v rámci SAP za bezpodmínečný předpoklad dosažení růstových cílů. Přitom se dále sází na rozvoj zemědělského exportního sektoru aniž by se dbalo na zajištění produkce dostupných potravin pro domácí trh. Dále se podporuje vývoz komodit aniž by se přitom brala v úvahu závislost na vývoji světového trhu. Programy se vůbec nezabývají sociální a ekologickou udržitelností. Ve všech PRSP je předpokládána další liberalizace obchodního a finančního trhu a privatizace veřejných služeb. Stupeň účasti občanské společnosti při dosavadních procesech PRSP je v jednotlivých zemích velmi rozdílný. Nápadné ovšem je, že návrhy občanské společnosti se do strategických dokumentů dostávají jen zřídka. 











Padesát let avizovaná snaha o rozvoj zatím nebyla příliš úspěšná. Není divu, že se IFS netěší příliš dobré pověsti











Důsledky krizové zadluženosti











Z případových studií celosvětové kampaně za urychlené řešení krizové zadluženosti JUBILEE - Milostivé léto vyplývá, že nadměrné zadlužení vyvolává a zesiluje enormní ekonomické, sociální a politické problémy dlužnických států. Tyto problémy lze zřetelně spatřit v sedmi různých oblastech:











1) Tlak na export: Pro splácení vysokých splátek věřitelům jsou třeba devizy, které lze získat jen exportem. Dlužnická země musí tedy podporovat svůj exportní sektor. To se děje na úkor hospodářství, zaměřeného na lokální, domácí potřeby. Stále častěji je třeba dovážet potraviny pro uspokojení domácí potřeby.











2) Odbourávání sociálních výhod: Řada předlužených zemí vydává víc peněz na splácení dluhů než na vzdělání a zdravotnictví. Veřejné služby, jako jsou zásobení vodou a elektřinou, jsou privatizovány a jsou dostupné už jen pro bohaté. 











3) Peníze z rozvojové pomoci na splácení dluhů: Peníze určené na rozvojovou pomoc musí být ve stále větší míře používány na umořování dluhů. Africké země na jih od Sahary vydávají už víc než polovinu bilaterálních úvěrů na dluhovou službu. 











4) Nezaměstnanost: Vysoké výdaje na splácení dluhů nutí dlužnické země k úsporám ve veřejných rozpočtech. Snižováním počtu pracovníků ve veřejných službách, škrtáním podpor pro drobné podnikání a privatizací státních podniků roste nezaměstnanost.











5) Odrazování investorů: Země není schopna investovat do infrastruktury. Spolu s hrozícím domácím zvýšením daní a rostoucími úroky to odrazuje domácí i zahraniční soukromé investory. Investoři se také obávají, že devizy, které má země k dispozici budou užity především k umořování starých dluhů.











6) Únik kapitálu: Únik kapitálu je podporován nedostatkem důvěry v hospodářskou stabilitu vysoce zadlužených zemí. 











7) Ničení životního prostředí: Proexportní tlak nutí zadlužené země stále více rabovat jejich přírodní zdroje. Důsledkem je ničení životního prostředí například těžbou tropického dřeva.











Chudoba v číslech na severu a na jihu











Důsledky předlužení trpí především chudí. Jsou nejvíce postiženi úspornými opatřeními vlád, které musí splácet své dluhy. Přesto musí řada zadlužených zemí vydávat více peněz na splácení dluhů než na zdravotnictví a školství.











V nejchudších vysoce zadlužených zemích…





… je předpokládaná délka života o 25 let kratší než v bohatých zemích.





… je podíl analfabetů vyšší o 40 % než v bohatých zemích.





… mají děti desetkrát menší naději dosáhnout pěti let věku než v bohatých zemích.





… je pravděpodobnost, že žena zemře v době těhotenství nebo při porodu třicetkrát vyšší než v bohatých zemích











(Zdroj: UNDP Human Development Report 1998)











Tvář chudoby má ženské rysy











Zadlužení země nejvíc postihuje chudé vrstvy obyvatelstva. Největší sociální zátěž zpravidla nesou ženy, protože mají na starost obživu a každodenní chod rodin. To znamená, že musí vyrovnávat rostoucí životní náklady při současně klesajících reálných mzdách a při absenci sociální sítě zvýšeným pracovním úsilím. Mnoho žen na jihu se o to snaží v zemědělství, nebo jako obchodnice či drobné podnikatelky. Nasazují všechnu svou vynalézavost a pracovní sílu, aby obstaraly potraviny, aby poslaly děti do školy a nakoupily léky pro staré a nemocné.











Například Abla z Akkry (Ghana):





Před pár lety měla Abla dobré společenské postavení. Byla sekretářkou u ghanské školské správy a vdala se za muže, který tam také pracoval. První obtíže nastaly, když v důsledku úsporných opatření v rámci programů strukturálního přizpůsobení své místo v kanceláři ztratila. Tento problém vyřešila tím, že posbírala rodinné úspory a začala prodávat chléb. Postupně rozšiřovala svůj podnik a zřídila svépomocí postavený prodejní stánek naproti místu svého dřívějšího zaměstnání v Akkře. 











Jejími zákazníky a zákaznicemi byli převážně zaměstnanci, z nichž mnozí platili účet až na konci měsíce. Neštěstí se dalo do pohybu, když byl Ablin manžel Kodjo rovněž propuštěn, jako jeden ze 300 zaměstnanců. Ministerstvo sice slíbilo na přechodnou dobu finanční výpomoc, ale žádné peníze nezaplatilo. Asi třetina propuštěných byli Abliny zákaznice a zákazníci, kteří jí dlužili peníze. Mnozí prostě zmizeli a nic nezaplatili. 











Abla si zoufala. Po pár týdnech přišli městští úředníci, aby kvůli plánovanému úklidu odstranili její stánek. Společně s ostatními pouličními obchodníky musela Abla stánek přemístit na tržiště na okraji města. Někdy tam neprodala víc než dva chleby za den.





Kodjo se pokoušel najít jinou práci, ale marně. Brzy neměli na nájemné. Ze zoufalství se Kodjo uchýlil k alkoholu a začal Ablu bít.











Jedno ze čtyř dětí zemřelo v důsledku podvýživy. Den po pohřbu byl Kodjo sražen autem a byla třeba rychlá operace. Ale Abla neměla ani na léky a obvazový materiál, které se po zavedení programu strukturálního přizpůsobení už neposkytovaly zadarmo. Abla se obrátila na svou rodinu a přátele, ale nikdo jí nemohl potřebné peníze půjčit tak rychle. Teprve třetí den po nehodě měla peníze na léky konečně pohromadě, ale krátce poté, co dorazila do nemocnice, její muž zemřel.











Důsledky krizové zadluženosti pro sever











Problém zadlužení a narůstající chudoby se však zdaleka netýká jen chudých zemí, jeho následky dopadají mnohdy dost tvrdě i na bohatší a bohaté země.





Již na začátku devadesátých let analyzovala žurnalistka Susan George ve své knize následky krizové zadluženosti pro průmyslové národy:











Ničení životního prostředí - Tlak na růst devizové ekonomiky, která by umožnila splácení dluhů, vede v mnoha zemích k masivnímu ničení životního prostředí, které má celosvětové následky.











Nárůst produkce drog - Zbídačování obyvatel způsobuje v mnoha zemích rozšiřování osevních ploch pro pěstování drog. 











Zhroucení odbytišť - Zhroucení celých národních hospodářství v rozvojových zemích vede k úbytku odbytišť i pro firmy z rozvinutých zemí.











Občanské války - Zbídačování způsobuje nárůst občanských válek a válek jako takových. Humanitární krize odčerpávají prostředky na rozvojovou spolupráci a roste potřeba mezinárodní vojenských intervencí.











Příliv uprchlíků - Celosvětově stoupá počet uprchlíků, kteří se snaží uniknout před bezvýchodnou situací ve svých domovech. To sebou nese potřebu dalších humanitárních intervencí. V zemích, kam se uprchlíci přesouvají, narůstá xenofobie a násilí.





Mezinárodní dluhy a oddlužení - nic nového!











V moderní historii nalezneme několik precedentů, jak byly řešeny na mezinárodní úrovni dva nejzásadnější problémy, totiž legitimita dluhů a reálná schopnost věřitelských států splácet dluhy.





Nelegitimní dluhy











S odvoláním na nelegitimitu odmítli v roce 1841 - 1842 státy Michigan a Mississippi vyplácet státní dluhopisy s tím, že byly vydány v rozporu s ústavou a Florida odmítala platit federální vládě dluh proto, že v době jeho vzniku byla pod federální správou a odpovědnost tedy měla převzít federální vláda.











Když roku 1898 získaly USA ve Španělsko - americké válce Kubu, požadovalo Španělsko zaplacení kubánských dluhů. USA však tyto dluhy označily jako nelegitimní, protože byly využívány proti zájmu kubánských obyvatel. To byl první průlom do mezinárodních pravidel. Až do té doby se uznávalo, že za státní dluhy nese odpovědnost stát a jeho obyvatelé a nikoli režim.











V letech 1917 - 1919 se zmocnil vlády v Kostarice diktátor A. Tinoco, který si půjčil peníze od Kanadské královské banky. Po jeho útěku (i s penězi) vymáhala kanadská banka peníze na nové demokraticky zvolené vládě. V arbitrážním řízení, které vedl W.H.Taft (27. prezident US a poté předseda nejvyššího soudu), byly tyto dluhy označeny jako nelegitimní, protože Kanadská královská banka si měla být vědoma, že peníze slouží k osobnímu prospěchu diktátora a jeho rodiny a k upevnění jeho moci.











Během první světové války půjčily americké banky mnoho prostředků válčícím stranám. V třicátých letech se ukázalo, že až 1 miliarda půjčených dolarů je nelegitimní a nevymahatelná. Bankéři se obrátili na senát, ale ten rozhodl v jejich neprospěch. Odůvodnil to tím, že půjčky byly poskytnuty přesto, že existovaly jasné důkazy o finančních i morálních problémech věřitelů a peníze byly často určeny k potlačení osvobozeneckých hnutí…





Neschopnost splácet dluhy











Když v roce 1891 vyhlásilo Portugalsko neschopnost platit více než 50% svých dluhů, došlo mezi ním a jeho největšími věřiteli k dohodě. Anglie, Francie, Holandsko a Německo přijaly 50% zkrácení dluhové služby na pět let a nemovité záruky, přičemž se zavázaly, že nijak neomezí suverenitu Portugalska.











Po první světové válce došlo k oddlužení Německa a Bulharska, ale došlo k tomu pozdě a toto oddlužení již nedokázalo zabránit hluboké krizi.











Zatím k nejrozsáhlejšímu oddlužení došlo po druhé světové válce a týkalo se Německa. Na začátku padesátých let se mladá Spolková republika Německo potýkala s těžkými problémy. Jedním z nich byla i zátěž obrovské dluhové služby, Německo tehdy dlužilo 2.5 mld. $US z předválečné éry a 3.5 mld. z druhé světové války. V zájmu mírové rekonstrukce Evropy se mocnosti dohodly na odpuštění části těchto dluhů. V roce 1953 se USA zavázaly odpustit 67% dluhů, na pět let zprostily Německo dluhové služby a splátky ustanovily na 30 let s neměnným úrokem. Francie a Anglie odpustily 25% dluhů a s plátky s pevnými úroky stanovily na 20 let. Tak bylo dosaženo snížení dluhové služby na úroveň 5% exportních příjmů, což je požadavek kampaně pro oddlužení nejchudších zemí. Německá vláda prohlásila, že ještě nikdy v historii neprojevili vítězové tolik šlechetnosti k poraženému. Tato šlechetnost se Evropě vyplatila.











Dosavadní pokusy o řešení





Dluhový management ve slepé uličce /dluhová správa/











Za počátek dlužnické krize se považuje srpen 1982, kdy Mexiko, tehdy druhý největší světový dlužník, nemohlo nadále plnit své platební povinnosti. Věřitelé reagovali rychlým krizovým managementem, aby Mexiku opatřili nové úvěry (fresh money), a tak odvrátili nebezpečí pro mezinárodní finanční systém. Jen o málo později musely zastavit svou dluhovou službu Brazílie a řada dalších zemí. Špatné úvěry se opět převáděly, a tak se prostě umořování dluhu a splátky úroků posouvaly do budoucnosti, aby se v zájmu věřitelů udržela platební schopnost. Tím se ovšem problém jen přesunuje do budoucnosti a postižené země se stále více dostávají do začarovaného kruhu zadlužení. V tomto takzvaném dluhovém managementu věřitelé pokračují dodnes. 





Pokusy o řešení ze strany věřitelů jsou nedostatečné











Poté, co bylo odpouštění dluhů dlouhou dobu kategoricky odmítáno, začaly se na konci osmdesátých let názory měnit. V roce 1988 začali bilaterální věřitelé (vlády věřitelských zemí) poprvé uvažovat o částečném škrtnutí dluhů a otevřeli možnost odpuštění dluhů pro jednotlivé země až do výše 33 %. O osm let později bylo překročeno další tabu. Poprvé se začaly projednávat i dluhy u multilaterálních věřitelů (MMF, Světová banka a regionální rozvojové banky) v rámci iniciativy HIPC.











HPIC - Heavily Indebted Poor Countries, Vysoce zadlužené chudé země





Iniciativa HIPC vznikla roku 1996. Tehdy Světová banka a MMF poprvé navrhly, že by země HIPC měly získat odpuštění dluhů při zahrnutí všech úvěrů. Tak byly zahrnuty nejen bilaterální dluhy u států, ale poprvé také multilaterální dluhy vůči mnohonárodním organizacím - především Světové bance a MMF (tzv. HIPC I). V r. 1999 bylo na summitu G7 odsouhlaseno zřetelné rozšíření: hranice zátěže zemí při splácení dluhů byla dále snížena. Až 36 zemi mohlo dosáhnout částečného oddlužení. Byl dán podnět k reformě podmínek oddlužení: odpouštění dluhů bylo podmíněno prováděním programů boje proti chudobě, k jejichž formulaci má docházet za účasti občanské společnosti (srov. PRSP)











Ale žádný z dosavadních postupů dluhového managementu nepřinesl pro předlužené země jihu únosné řešení. Vedoucí průmyslové národy sice pravidelně stanovují nové podmínky pro konverzi dluhů a částečná odpuštění dluhů, ale všechna tato opatření mají tři věci společné:


<ol type="1">
<li value="1">


Jsou odpouštěny převážně dluhy, které by stejně nikdy nebyly splaceny, aby se tím jistěji mohl inkasovat zbytek.


<li value="2">


Věřitelské vlády, sdružené v takzvaném Pařížském klubu samy rozhodují o výši a podmínkách oddlužení; dlužnické země jsou vyloučeny z rozhodování o tom zda a kolik dluhů bude odpuštěno.


<li value="3">


Životnost těchto opatření je relativně krátká; zpravidla to trvá nejvýše tři roky, než se tyto iniciativy - samozřejmě vždy vydávané za konečné řešení dlužnické krize - prokáží jako nedostatečné.


</ol>








Chronologie neúspěšného dluhového managementu











1985, Bakerův plán: Americký ministr financí Baker navrhuje zajistit platební schopnost patnácti nejvíce postižených zemí poskytnutím nových úvěrů. Tím má být podpořen růst, který povede k umoření dluhů. Nové úvěry plynou ale přímo do dluhové služby. Bakerův plán ztroskotal.











1988, Torontské podmínky: Na setkání zemí G7 v Torontu poskytují věřitelské vlády poprvé možnost odpustit bilaterální dluhy chudých zemí. Jako horní hranice odpuštění je 





stanoveno 33 % běžných plateb dluhové služby. Ukazuje se, že je to nedostatečné.











1989, Bradyho plán: Tato iniciativa pojmenovaná podle amerického ministra financí Bradyho měla snížit bankovní dluhy 39 nejvíce zadlužených zemí pomocí směsi odpuštění dluhů a dluhových úlev, nových půjček a převedením části dluhů na podíly ve státních podnicích (Brady Bonds). Bradyho plán skutečně vedl k přechodnému ulehčení pro některé velké dlužníky se středními příjmy. 











1991, Londýnské podmínky: Na summitu zemí G7 v Londýně je zvýšena horní hranice odpuštění dluhů pro chudé země na 50%. Pro překonání platební neschopnosti těchto zemí to nestačí.











1994, Neapolské podmínky: Na summitu v Neapoli rozhoduje G7 o dalším zvýšení kvóty odpuštění na 67 %. Poprvé mohou být redukovány nejen běžné platby, ale rovněž celková výše dluhu. 











1995, Iniciativa z Halifaxu: G7 se na svém setkání v Halifaxu věnuje problému dluhů chudých vysoce zadlužených zemí (HIPC) vůči multilaterálním věřitelům. MMF a Světová banka poté vyvinou iniciativu HIPC (HIPC I), která se zabývá bilaterálními a multilaterálními dluhy.











1996, Lyonské podmínky: Summit G7 v Lyonu vyzývá věřitelské vlády, aby podpořily iniciativu HIPC a pokročily dál než stanovují Neapolské podmínky. V roce 1998 získává Mosambik jako první země v rámci iniciativy HIPC odpuštění dluhů ve výši 80 %.











1999, Kolínská iniciativa: Ukazuje se, že iniciativa HIPC je nedostatečná, jen šesti zemím se podařilo v rámci HIPC I dosáhnout částečného oddlužení. Na summitu G7 v Kolíně nad Rýnem je dohodnuto rozšíření iniciativy HIPC (HIPC II). Snížení přístupových bariér má umožnit 36 zemím odpuštění dluhu až do 90 %. (viz str. )











2002, Summit G7 v Kananaskis: Kolínská iniciativa neosáhla očekávaného výsledku. Pouze šest zemí bylo do října 2002 oddluženo. Přinejmenším jedna z nich má už zase vážné problémy s platební schopností. Na summitu G7 v Kananaskis (Kanada) je usneseno dodatečné financování, které má vyplnit díry způsobené nerealistickými výpočty Světové banky a MMF.











&bdquo;Kdybyste papouška naučili opakovat &bdquo;fiskální disciplína, privatizace a otevírání trhů“, mohli jste se v osmdesátých a devadesátých letech obejít bez rad MMF.“





Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii a bývalý hlavní ekonom Světové banky











Řešení a prevence











Mezinárodní veřejnost, OSN, církve a humanitární a rozvojové organizace opakovaně volají po radikální redukci dluhů nejchudších zemí. Dluhy by měly být redukovány, jako tomu bylo v případě poraženého Německa v roce 1956 tak, aby dluhová služba (splátky a úroky) netvořily více než 5% exportních příjmů. Za tímto účelem byla v roce 1997 založena největší mezinárodní kampaň Jubilee, která požadovala oddlužení nejchudších zemí do roku 2000 a vytvoření mezinárodních pravidel pro řešení mezinárodních dluhů. Petici na podporu těchto požadavků podepsalo 22 milionů lidí a podpořili ji i generální tajemník OSN, Světová rada církví a papež. Přestože na začátku vypadaly požadavky na oddlužení jako naivní, pod tlakem světové veřejnosti začaly IFS a nejbohatší státy o podmínkách oddlužení jednat.











Oddlužení prostřednictvím výměnného fondu











Jako účinný nástroj se ukazuje oddlužení prostřednictvím výměnných fondů. Výměnné fondy jsou velmi efektivní především v těch zemích, kde hrozí nebezpečí, že po oddlužení budou příjmy zneužívány k jiným účelům, než je zlepšení životních podmínek obyvatel. 





Výměnný fond (Swap) funguje tak, že zadlužená vláda dá k dispozici fond v národní měně, který odpovídá určité procentní výši dluhu. Z tohoto fondu jsou pak financovány sociální projekty, mikroúvěrové systémy pro malopodnikatele a zemědělce, projekty zaměřené na vzdělání či zdravotnictví. Za financování těchto projektů ze Swapu jsou pak odpouštěny adekvátní částky dluhu. Důležitou podmínkou úspěchu je kontrola využívání těchto fondů prostřednictvím nevládních organizací či mezinárodních institucí.





GRAF V CDR





Spravedlivá pravidla pro všechny











Zatímco na úrovni státu je již přes tři tisíce let jasné, že spor mezi dlužníkem a věřitelem může vyřešit pouze nezávislý soudce, na mezinárodní úrovni nic takového neplatí. O osudu suverénního dlužníka (státu) rozhodují samotní věřitelé a to bez jeho přítomnosti. Taková praxe platí ve Světové bance, Mezinárodním měnovém fondu i v Londýnském a Pařížském klubu.











Londýnský klub - Neformální sdružení asi 1000 mezinárodních obchodních bank, které jako věřitel jedná s dlužnickými zeměmi o soukromých úvěrech (bez veřejných záruk).





Pařížský klub - V současné době sdružení 19 věřitelských vlád za účelem jednání o restrukturalizaci a ulehčení dluhů. Dlužnická země je sice vyslechnuta, ale je vyloučena z rozhodování o tom, zda a jak k odpuštění nebo restrukturalizaci dluhů dojde. Klub se jmenuje Pařížský, protože tato setkání se konají jednou měsíčně na francouzském ministerstvu financí.











Kdyby některá z vlád či bank použila podobné jednání s věřitelem na území svého státu, bylo by takové jednání označeno jako kriminální. Proto je třeba vytvořit mezinárodně platná a závazná pravidla, která jasně definují rozhodčí pravomoci při řešení problémů kolem dluhů. 





Jedním z návrhů je, že bude zaveden tzv. Čestný a transparentní arbitrážní proces - Fair and Transparent Arbitration Proces - FTAP. Ten by měl fungovat jako mezinárodní arbitráž. Obě strany si zvolí své arbitry a ti pak společně vyberou dalšího. Obě strany se zaváží, že výsledek arbitráže budou respektovat.











Arbitráž - proces, v němž spor mezi dvěma či více stranami je rozhodován nezávislými rozhodčími - arbitry. Arbitráž vznikla ve středověku k řešení obchodních sporů. Od osmnáctého století je používána i mezi státy, selžou-li ostatní diplomatické cesty.











Arbitráž ovšem musí být pod dohledem veřejnosti a strany sporu mohou předkládat nezávislé odborné expertizy. FTAP může řešit problém nelegitimních dluhů, platební neschopnost a splátkový kalendář. V rámci tohoto procesu by však mělo být vždy garantováno, že nebude ohroženo plnění základních úkolů státu jako je vzdělávání, zdravotní péče, ochrana životního prostředí a zajištění základních životních potřeb pro obyvatele včetně přístupu k pitné vodě. Tyto výdaje musí tvořit životní minimum státu. Organizační struktura arbitrážní instituce by měla být pod OSN.











Další iniciativou je, aby bylo v budoucnu vytvořeno mezinárodní insolvenční právo a mezinárodní insolvenční soud. 











Arbitráž či insolvenční soud jsou jedinou možností, jak vnést do dluhové krize spravedlnost a pořádek. Neodpovědné a korupční chování věřitelů by byly eliminovány, protože dluhy takto vzniklé by mohly být označeny jako nelegitimní. Neodpovědné a korupční chování dlužnických vlád by bylo eliminováno, protože by dostávaly peníze jen na prověřené projekty a při rozporování by musely veřejně skládat účty za vynaložené peníze. Nezávislé rozhodování rovnoměrně rozkládá odpovědnost na dlužníka i věřitele, jako je tomu zvykem ve všech rozvinutých společenstvech. 





Závěrečné shrnutí











Nové a nové programy MMF pro boj s chudobou navozují pocit, že bojují především s &bdquo;chudobou“ úředníků MMF a SB. Rok po roce se totiž ukazují další a další neblahé vlivy těchto aktivit. 








<ul>
<li value="1">


Šancí na zvrat situace je radikální oddlužení, které bylo všemi důležitými aktéry přislíbeno již v roce 1996. 


<li value="2">


V souvislosti s dluhy je třeba zavést nová mezinárodní pravidla pro jednání mezi věřiteli a národními dlužníky, aby se zvýšila odpovědnost při úvěrování na obou stranách. 


<li value="3">


Rozvojovým zemím musí být umožněn přístup na světové trhy. 


<li value="4">


Je důležité skoncovat s korupcí, a to nejen na straně korumpovaných, ale především ze strany korumpujících. 


<li value="5">


Rozvojovou pomoc je nezbytné poskytovat dle potřeb obyvatel cílových zemí a ne investorských firem či vládnoucích vrstev. 


<li value="6">


Je nutné dostat pod kontrolu obchod se zbraněmi a přestat podporovat diktátory. 


</ul>








Náš svět je příliš malý na to, abychom si mohli dovolit tolerovat rostoucí nespravedlivé rozdělení.





LEGAL ASPECTS UNDERLYING INTERNATIONAL RESOLUTION OF STATE INSOLVENCY by Julie Ann Smith and Kofi Oteng Kufuor, Research Fellow, School of Law, University of East London