Spolupracujeme:

Obrázky ze Zambie

12. 11. 2002 - Tomáš Tožička




















Zambie je zemí, která je pro nás zajímavá z mnoha důvodů, a to nejen kvůli cestovatelským a objevitelským aktivitám dr. Emila Holuba. Bývalá britská kolonie Severní Rhodesie, nazvaná podle Cecila Rhodese, extrémně ambiciózního a bezskrupulózního šéfa Britské jihoafrické společnosti, se po druhé světové válce stala vůdčí zemí v hnutí za nezávislost. Důležitou roli v tom sehrálo rabování zambijského přírodního bohatství v rámci Středoafrické federace. V padesátých letech se takto přesunulo ze Severní do Jižní Rhodesie (dnešní Zimbabwe) přes dvě stě milionů dolarů.





Již ve čtyřicátých letech byl založen pod vedením Harryho Nkumbuly Africký národní kongres, požadující naprostou nezávislost. ANC hrál důležitou roli také v kampani proti federaci, kde spolu na jedné straně stáli bílí i černí obyvatelé Zambie - bohužel neúspěšně. Jižní Rhodesie dál vzkvétala na úkor svého severního souseda. Nová generace se v reakci na prohraný boj o federaci od ANC oddělila a vedena mladým charismatickým učitelem Kennethem Kaundou založila Zambijský africký národní kongres. Spolek byl brzy zakázán a Kaunda, zvaný též KK, byl uvězněn. Kaundovi společníci založili Sjednocenou národní stranu nezávislosti - UNIP, jejíhož vedení se Kaunda ujal ihned po návratu z vězení. Oproti jiným zemím UNIP vedla boj za nezávislost z principu nenásilně. Za UNIP se brzy postavily i odbory a rivalita s ANC tím skončila. Skončila tím také historie Severní Rhodesie. V roce 1963 se rozpadla federace a o rok později vznikly dva nové nezávislé státy - Malawi a Zambie.











Druhý den po příletu do Zambie jsem se setkal s generálním sekretářem Zambijské sjednocené církve Silishebem. Známe se již z Prahy, kam jsme ho pozvali, aby kázal na mezináboženské bohoslužbě a účastnil se dalších doprovodných akcí Milostivého léta 2000 během zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze. Silishebo mě pozval do Chipambi na jednání správní rady církevní farmářské vyšší školy.





Chipambi je osada asi 80 km severovýchodně od Lusaky. Cestou jsme míjeli Stadion nezávislosti, kde jsou pohřbeni fotbalisté ze zambijského národního týmu, kteří zahynuli při leteckém neštěstí cestou na kvalifikaci mistrovství Afriky 1992. Po čtyřiceti kilometrech jsme odbočili z velmi kvalitní hlavní silnice na státovku, která se po několika kilometrech změnila v písečnou cestu. Silishebo v traku uháněl, co se dalo, a já si vzpomněl, že to byl právě biskup Zambijské sjednocené církve, který Kaundovi věnoval svůj Rover na podporu jeho kampaně za nezávislost - dodnes je k vidění v Kaundově muzeu, jen trochu ohořel při nepokojích kvůli změnám ústavy v šestadevadesátém roce.





V Chipambi je kromě farmářské školy ještě dívčí střední škola a klinika. Nejprve jsme se zastavili v dívčí škole, abychom odtud vzali některé členy rady. Silishebo se tu přivítal se svou dcerou, která tu studuje. Škola patří mezi nejkvalitnější v zemi. O 850 dívek tu za tři až čtyři tisíce hrubého pečuje 28 učitelů a 23 dalších zaměstnanců. Chybějí knihy a další vzdělávací pomůcky, ale škola má přístup k internetu a vlastní knihovnu s několika sty evidentně hodně čtených knížek. Na zlepšení situace - poslední šedesátitisícová měsíční dotace přišla v červenci - mají vlastní hospodářství, 124 krav, 59 prasat, sady... částečně pro svou potřebu a částečně na prodej.





Ve farmářské škole jsme dostali občerstvení - volská oka s pečivem, které tvarem i chutí připomíná české buchty, ovšem bez náplně. Jako obvykle se pil čaj s mlékem. Pak jsme si byli prohlédnout školu. Tři sta studentů bydlí v malých dvojdomcích (tedy dvě místnosti se dvěma vchody) po třech až čtyřech v pokoji. Studovny, laboratoře, posluchárny a knihovna jsou umístěny v přízemních domcích, jakoby roztroušených v buši. Vše je barevně natřeno, perfektní čistota. Splachovací záchody tu jsou jen pro zaměstnance, ale i těm suchým je věnována patřičná péče. Zvyšování kvality sanitárních zařízení a dostatku zdravotně nezávadné vody patří k hlavním doporučením OSN a je také součástí výuky. Škola na deseti hektarech pěstuje plodiny, které částečně zajišťují výživu studentů a zčásti jsou prodávány na trhu. Samozřejmě mají i dobytek a drůbež. Studenti se tu tak v praxi seznamují s pracovními postupy, které mohou následně využít při práci ve vesnicích či na farmách.





Z farmářské školy jsem odjel na kliniku. Čtvercová budova kolem atria s dvěma vysunutými domky (toaletami) vypadá v buši romanticky. Třicet postelí ve dvou pokojíčcích, malinká laboratoř, pokojík pro těhotné, 3 x 3 metry porodního sálu, to samé pro operace, přijímací místnost a sklad léků. Přes velmi skromné vybavení a úroveň zajišťované péče by se dalo říci, že pro školy v okolí a vesnici by to mohlo stačit. Skutečnost je taková, že klinika slouží pro 30 tisíc lidí na ploše 300 čtverečních kilometrů. Dva lékaři a sedm sester tu denně obslouží na 120 pacientů a v postelích se vystřídá kolem 70 lidí měsíčně. Velkým problémem je malárie a tuberkulóza, která je nejčastější příčinou smrti pacientů s HIV/AIDS; ti tvoří 20-25 procent populace! Vládní dodávky léků stačí tak na čtrnáct dní. Platí se pevně stanovené poplatky za prohlídku (3 Kč), léky (24 Kč) a postel (24 Kč denně + strava, kterou často zajišťují příbuzní).





Je nutné si uvědomit, že Zambie patří nyní mezi nejchudší země planety a většina lidí žije s příjmem pod hranicí 30 Kč denně. Jediné nepravidelné příjmy vesničanů plynou z prodeje vlastních produktů.





Odhaduje se, že z deseti milionů obyvatel má jen tři sta tisíc zaměstnání v plném rozsahu pracovní doby.











Svobodná Zambie zdědila po koloniální federaci rozvrácené hospodářství, nefunkční systém vzdělávání a neexistující zdravotní péči. To vše se Kaundova vláda snažila změnit od prvního dne své existence.





Zambie nastoupila cestu tzv. afrického humanismu, který byl postaven na devíti základních principech:





1. Člověk jako základ





2. Lidskost a respekt před druhými





3. Žádné vykořisťování





4. Rovné šance pro všechny





5. Tvrdá práce a důvěra ve vlastní síly





6. Spolupráce





7. Široká rodina





8. Loajalita a patriotismus





9. Participativní demokracie





Tyto zásady byly později z velké části použity jako základ při formulování rozvojové spolupráce. Nová vláda začala s budováním škol po celém území, vedle angličtiny uznala za úřední jazyk dalších sedm kmenových jazyků.





Zambie hrála ústřední roli v podpoře hnutí za nezávislost afrických států, aniž by však poskytovala jakoukoli podporu fundamentalistickým hnutím a později se stala vůdčí zemí v boji za odstranění apartheidu v JAR. Odvetou bylo bombardování hlavního města Lusaky a další teroristické útoky Rhodesie a JAR na infrastrukturu a centra ANC v Zambii. Životně důležité obchodní cesty k přístavům na jihu se definitivně uzavřely.





Po některých neúspěšných socialistických experimentech, drastickém nárůstu cen ropy v období ropné krize a po následnému propadu cen ostatních nerostných surovin se Zambie v naději na znovuoživení obchodu s mědí začala zadlužovat. Slibně se rozvíjející ekonomika se začala propadat. Když se vzrůstající nespokojenost začala projevovat pouličními boji mezi znepřátelenými politickými proudy, zvolil Kaunda a UNIP cestu autoritativní vlády a nastolili vládu jedné strany. Tak víceméně skončil jeden z alternativních politicko-ekonomických modelů Zambijský humanismus.





Ani Kaundova křesťanská diktatura nenásilí, ani pozdější nesmyslné požadavky Mezinárodního měnového fondu zemi z kriticky narůstající krize nevyvedly. Zpoplatnění celého vzdělávacího systému a zdravotnictví na nátlak MMF a Světové banky situaci jen dále zhoršily.











V pondělí jsem se probudil do deštivého a chladného rána. Z Livingstone, vzdáleného jen pět kilometrů od monumentálních Viktoriiných vodopádů, kterými Zambezi vtéká ze Zambie do Zimbabwe, jsem pak jel prvním ranním autobusem do Choma. Tam už na mě čekala zastupující biskupka Mundemba, aby mě odvezla do misie Zambijské sjednocené církve v Masuku. Terénní Toyotou, která už ledacos pamatovala, jsme se pak čtyři hodiny trmáceli 72 kilometrů po nerovných, rozblácených a místy zatopených cestách.





Misie v Masuku byla založena v roce 1926, byla tu postavena škola a v třicátých letech ještě klinika. V osmdesátém třetím pak byla vybudována vyšší škola. V druhé polovině osmdesátých let převzal tyto tři instituce stát a místní správa, čímž se situace rapidně zhoršila. Před dvěma lety převzala odpovědnost za školy i kliniku opět Zambijská sjednocená církev a snaží se o rekonstrukci. Nemají to věru lehké. Není zde elektřina, a i když na klinice jsou instalovány dva fotovoltaické panely, v období dešťů stačí napájet pouze chladničku s léky.





Klinika je dům se sedmi místnostmi, zvlášť pak stojí společná jídelna s kuchyní, dva domečky pro lékaře a sestry a další dvě chýše coby izolace. Nemají tu ani stetoskop. Pracuje tu jeden lékař, jeden hygienik a tři sestry, což je minimální stav, aby byla ještě uznána za kliniku. Podle zambijských zákonů stát akceptuje kliniku, pokud komunita zajistí dům alespoň s pěti místnostmi a ubytováním pro pět lidí. Pak stát hradí platy lékařů a sester, běžné náklady, zasílá pravidelně dodávky léků (které běžně stačí na týden, někdy i dva) a komunita se musí starat o budovy. Pod kliniku v Masuku spadá přes padesát tisíc lidí!





Ani základní, ani vyšší škola elektřinu nemají. Celá mise nemá ani tekoucí vodu, naštěstí jsou tu dvě ruční pumpy, které musí zásobit nejen pacienty a na pět set žáků s učiteli, ale i blízké osady. Budovy působí solidně a čistě, při bližším pohledu je však jasné, že rozpadající se střechy a chatrná či zcela chybějící okna a okenní rámy potřebují zásadní rekonstrukci.





Základní školu navštěvuje 90 dětí z okolí, které se ve dvou směnách střídají ve dvou třídách. Ve vyšší škole je 350 žáků a 190 žákyň. Je to jedna z mála koedukovaných škol, o které se stará 10 učitelů. Všichni studenti by měli mít zajištěno ubytování, leč škola disponuje pouhými 150 postelemi, z nichž jen padesát má matrace; 250 studentů tedy spí po dvou či po třech na posteli a zbytek dochází denně až z desetikilometrové vzdálenosti.





V mlze a dešti jsem za volantem traku opouštěl misii. Škola uprostřed buše se pomalu propadala do tmy. Učitelé, lékaři, zdravotní personál se při svíčkách a petrolejkách chystali na další den. Do hlavy se mi vkrádala beznaděj a čím dál víc ve mně rostlo přesvědčení o naivním mesianismu importovaných návodů Abendlandu. Ale vtipy, sarkasmus a sebeironie, které cestou doprovázely rozhovor biskupky s ředitelem školy, celkem výstižně dávaly najevo, že ti lidé se neutápějí ve zbytečném sentimentu nad svou bídou ve světě globální ekonomiky a rostoucí propasti mezi Jihem a Severem, ale že se prostě snaží realisticky řešit každodenní problémy - své i svých organizací. Dál budou učit v temných třídách, či v provizorních přístřeších, dál se budou starat o pacienty bez léků a lékařských nástrojů...





Ti lidé potřebují naši pomoc. Nesmí to však být pomoc doktrinářská, která zná předem nejlepší řešení. Musí jít o spolupráci, jejímž cílem je zlepšovat životní podmínky obyvatel, a to s využitím jejich vlastního potenciálu v rámci reálných možností.





Když jsem protáhl auto hlubokým zatopeným výmolem a musel pak vysoušet zapalování, začali si utahovat i ze mne. Dojetí a sentimentální nálada mě přešly. Po třech hodinách jsem v Choma vystoupil z Toyoty a s sebou si odvážel projekt na elektrifikaci misie. &bdquo;Pokusím se,“ pokrčil jsem rameny. Pláč nad bídou světa, rozhořčení nad nespravedlností - dobrá, ale přiblížit se konkrétním lidem a najít podporu pro jejich těžkou práci také není k zahození. Ekologicky udržitelná elektrifikace školy v Masuku je projekt, pro nějž má smysl se nadchnout.











Země obklopená ze tří stran válčícími či znepřátelenými státy měla omezené možnosti obchodu a po ekonomických otřesech, které provázely ropnou krizi v sedmdesátých letech, se propadala do stále rostoucích ekonomických problémů. Právě v té době se vládnoucí strana UNIP s Kenethem Kaundou v čele rozhodla opustit ideály otevřené, lidské, solidární a participativní demokracie, označované jako Zambijský či Africký humanismus, a zavedla v roce 1972 systém vlády jedné strany - začalo období druhé republiky. Ani osvícená a nenásilná diktatura &bdquo;Plačícího prezidenta“ Kenetha Kaundy však situaci nezměnila. Země se měnila v policejní stát, odbory a média byly pod přímou kontrolou vládních úřadů. Socialistické experimenty smíchané s nekoncepčními doporučeními Mezinárodního měnového fondu krizi v zemi dále prohlubovaly. V roce 1990 udělil Keneth Kaunda amnestii všem politickým vězňům - účastníkům pokusu o puč. O rok později pak vzniklo Hnutí za pluralitní demokracii, vedené odborovým předákem Frederikem Chilubou, a Keneth Kaunda vyhlásil referendum, zda si lid přeje více stran. Nevím co si KK a UNIP mysleli, že lid odpoví, ale ten drtivou většinou odpověděl ANO. Následné prezidentské volby vyhrál Chiluba a MMD jasnou většinou. Nastalo období třetí republiky, které bylo předznamenané novou nadějí na znovuobnovení demokracie, zásad humanismu a vírou v ekonomický rozvoj.











S přáteli z Gossner Mission jsem navštívil několik projektů, u jejichž zrodu tato organizace stála nebo nad nimi má dodnes záštitu. Zajímavé na tom je, že určité projekty z doby železné opony byly realizovány Gossner Mission z obou částí rozděleného Německa a na mnoho z nich dokonce přispěla vláda NDR. Jednalo se především o podporu některých komunit, z čehož později vykrystalizovaly projekty udržitelného zemědělství a zvyšování schopností obyvatel.





Už zase jsem skákal v traku přes výmoly. Většinou na korbě, protože cestou do Naluyandy jsme sbírali po farmách roztroušených v buši další a další členky a členy správní rady. Centrum Integrovaného projektu v Naluyandě se zabývá tématem rozvoje obcí. S pomocí zahraničních partnerů poskytuje drobné úvěry na nákup zavlažovací techniky a dalšího vybavení, buduje mateřské školky a školy, zabývá se udržitelným a efektivním zemědělstvím. To vše sice pod dohledem zahraničních partnerů, ale zcela ve své správě. Zasedání rady Integrovaného projektu v Naluyandě se konalo uprostřed buše a mělo přísný formální řád dle britských zvyklostí. Bylo poněkud šokující vidět jednat &bdquo;domorodce z farem“ o důležitých a mnohdy složitých věcech s procedurální rutinou, kterou by jim mohl závidět leckterý politický orgán naší vlasti. Řešily se tu lehce úsměvné záležitosti, jako například návrh předsedy, aby jeho služební dopravní prostředek mohl využívat i místopředseda, než se pro něj sežene jiný - půjčování kola schváleno jednohlasně. Ale i záležitosti vážnější: to když se ukázalo, že jeden z úvěrů není splácen, protože čerpadlo, které se za něj pořídilo, neslouží místnímu sdružení, ale pouze jeho předsedovi. Řešení bylo okamžité, buďto bude úvěr zaplacen a čerpadlo využíváno komunitou, nebo bude zabaveno a po vyjasnění situace předáno k používání těm, kdo ho budou splácet. Většina kreditů je splácena dobře, ale jednalo se i o restrukturalizaci dluhů těch obcí, které mají se splácením objektivní potíže. Drobné úvěry jsou dle zprávy ziskové a mohou se tak dále rozšiřovat investiční aktivity. Problémy se ukázaly s fungováním ženské skupiny. Nakonec bylo dohodnuto, že i po osamostatnění kliniky od Integrovaného projektu v Naluyandě bude pokračovat spolupráce na HIV/AIDS prevenci a osvěta k plánovanému rodičovství a rodinnému hospodaření. Shodli se, že je do toho nutné zapojit více mužů, což hned dostali na starost členové rady.











O týden později mě mikrobus meziměstské dopravy vysadil v Nkadabwe, kde je jeden z dalších projektů Gossner Mission, podporující rozvoj místních společenství a udržitelné zemědělství. V horském údolí na silnici k jedné z největších přehrad na světě Kariba Lake leží centrum Rozvojového projektu Kaluli. Je tu sídlo terénních pracovníků, slušná ubytovna, ve které jsem spal spolu s lidmi ze Světového potravinového programu OSN, malé muzeum kmene Tonga a základní škola. V terénním autě jsme pak spolu s vedoucím terénních programů cestou necestou projížděli horské průsmyky z jednoho údolí do druhého, abychom viděli výsledky práce na jednotlivých farmách. Hlavním problémem je eroze půdy a zavlažování. Pracovníci z Kaluli učí farmáře řešit tyto problémy trávou votiva, jejíž hluboké kořeny umožňují vytváření teras a zadržují nejen sesouvající půdu, ale i vodu. Tím se v údolích a na stráních daří dlouhodobě zadržovat vláhu z období dešťů a v některých místech dosahovat i dvojí sklizně. Nové zemědělské postupy umožňují místním zemědělcům zvyšovat produkci, aniž by používali chemikálií, či jinak znehodnocovali půdu a vodní zdroje. Zavlažování polí ze sběrných jezírek se provádí šlapacími pumpami, jejichž provoz farmáře nezatěžuje. Projekt Kaluli dokázal zajistit místním zemědělcům potravinovou soběstačnost, omezil zdravotní problémy dobytka a přispěl ke zvýšení životního standardu komunit v údolí Gwembe.











Prezident Chiluba byl po svém nástupu v těžké situaci. Demokratizace a odbourávání policejního státu sice proběhly v klidu a velká část kabinetu byla sestavena z členů UNIP. Hnutí za pluralitní demokracii a Chiluba však převzali vedení v zemi s astronomickými dluhy, zaostalým zemědělstvím, stagnujícím vzdělávacím systémem a s nedostatečnou zdravotní péčí. Vyčerpávající spory s Mezinárodním měnovým fondem o způsobech znovuoživení ekonomiky situaci nezlepšovaly a ani pod mezinárodním tlakem přijatý Program strukturálního přizpůsobení na tom nic nezměnil. Chiluba si rychle oblíbil vysoký životní standard a prominentské manýry, které předchozí vlády odmítaly. Již ve třiadevadesátém se od Hnutí za pluralitní demokracii oddělila Národní strana. V roce 1996 se v zemi začal šířit tajemný program Nulová šance, který obsahoval plány, jak dovést zemi do stavu, kdy ji už nebude schopna řídit žádná vláda. Státní aparát podezříval opozici a začal s masovým zatýkáním, které bylo ukončeno až na nátlak mezinárodního společenství, především donátorských států.











Tajemno, záhady a kouzla jsou dodnes součástí života velké části Zambijců. Nehody a nešťastné události, prohry a problémy jsou často vnímány jako výsledek nepřátelských tajemných sil. Čarodějnictví je nástrojem, jak si tyto síly podmanit, zneužít je proti někomu, využít jich ve svůj prospěch, nebo se jimi bránit proti čarování někoho jiného. Pro Evropany je dost těžké si tento rozměr každodennosti představit, přestože ani oni nejsou uchráněni před vlivy okultismu a náboženského fundamentalismu. Čarodějnictví je stále přítomným prvkem bytí mnoha lidí, a to nejen na vesnicích, ale i ve městech, napříč všemi sociálními vrstvami a bez ohledu na vzdělání. V horských oblastech s nedostatkem úrodné půdy používají mladí kouzla proti starým, aby se konečně domohli pole, a staří proti mladým, aby o svá pole nepřišli. &bdquo;Můžeme být rádi, že jsme ještě naživu,“ řekl s hořkým úsměvem jeden starý farmář z kmene Tonga, &bdquo;ve vesnici je válka čarodějů.“ Čarodějové, více muži než ženy, nepracují zadarmo, a tak se může lehce stát, že kouzla a používání magických prostředků přivedou zákazníka do těžké finanční krize. Čarování se nemusí projevit jen vlastním neštěstím, neúrodou, neplodností, smrtí někoho blízkého a podobně, ale dají se jím vysvětlit i sociální rozdíly. Úspěšný farmář s velkou úrodou byl sousedy podezírán z toho, že kouzly zavraždil své dva příbuzné, aby mu po nocích pracovali na poli. Pro pomoc k čarodějům si nezřídka chodí i obchodníci a podnikatelé před uzavřením smlouvy či při problémech ve firmě.





Pokud má někdo podezření, že je očarován, cítí se kouzly ohrožen nebo dokonce postižen, je nejlepší zavolat čarodějnického doktora. Čarodějnický doktor platí vlastně za vyššího čaroděje, který zná víc kouzel, umí vyrábět více kouzelných prostředků a má větší moc, čímž dokáže odolávat ostatním kouzlům a odhalovat je. Ten potom eliminuje kouzelnou moc a najde i původce škody. Nejen samotného čaroděje či čarodějnici, kteří to způsobili, ale i toho, kdo si čarování objednal. Ti pak musí škodu nějakým způsobem nahradit, většinou finančně či majetkově. Za čarování se v Africe neupalovalo ani jinak nezabíjelo.





Nicméně už koloniální vláda si uvědomovala sílu, moc a negativní důsledky víry v čarodějnictví. Proto již roku 1914 vstoupil v platnost zákon, který zakazoval provádět čarodějné úkony, vyrábět kouzelné látky a jedy a působit jimi jakýmkoli způsobem na druhé. Zákon platí dodnes a byl několikrát novelizován. Naposledy roku 1968, kdy zakázal kmenovým náčelníkům pod hrozbou pokuty, vězení či obojího jakkoli podporovat, propagovat či tolerovat čarodějnictví.





Čarodějnictví i nadále zůstává sice skrytým, ale stále přítomným jevem. Legální odnoží téhož je dnes léčitelství, které používá mnohdy tradičních čarodějnických technik a receptur. A to vše je začasté spojeno s magickými úkony, jakými jsou levitace či pohyb předmětů na dálku.





Inu, jak říkal již tajný říšský rada Goethe: &bdquo;Jsou věci mezi nebem a zemí, o kterých se našemu školskému vzdělání ani nezdá.“





Zvlášť v Africe - a to vůbec nemluvím jen o čarodějnictví.











Před prezidentskými volbami v roce 1996 se Kaunda vrátil do politiky. Aby se nemohl stát prezidentským kandidátem, byla změněna ústava s tím, že prezident musí být narozen v Zambii a dvacet let tam bydlet - když Kaunda spatřil v roce 1924 světlo světa, o Zambii se nikomu ještě ani nezdálo. Pokud ne zmanipulované, pak jistě špatně zorganizované volby, kterých se minimálně třetina voličů nemohla zúčastnit kvůli chybám v seznamech, vyhrál Chiluba. V roce 1997 byl Kaunda spolu s dalším z leaderů UNIP postřelen policisty a posléze byl obviněn z pokusu o převrat a uvězněn. Na nátlak světových politiků, vedený Nelsonem Mandelou, byl však urychleně přesunut do domácího vězení a posléze uznán nevinným. Demokracie v Zambii se dostala do slepé uličky.











Přes problémy oficiálních struktur s demokracií, nebo právě kvůli nim, je v Zambii relativně dobře rozvinutá struktura občanských iniciativ. Přes deset let zkušeností s prací s občanskými iniciativami u nás i v Evropě jsem se proti svým zambijským kolegům cítil mnohdy jako žáček. Církve tu samy sebe nechápou jen jako náboženské společenství s morálním poselstvím ve společnosti, ale jako občanskou strukturu, která se musí snažit aktivně a prakticky řešit problémy místních společenství a také hledat cesty ke strukturálním změnám potřebným ke zlepšení života všech obyvatel.





Katolická komise pro spravedlnost, mír a rozvoj vytvořila dobrovolnickou skupinu expertů, kteří od začátku do konce monitorují tvorbu státní rozpočtu a upozorňují na negativa, pozitiva i možná úskalí. Vedle toho církve vytvořily odborně proškolené lokální týmy k provádění veřejných průzkumů, jejichž činnost umožňuje zjišťovat reálný stav věcí, a to jak na národní, tak i na lokální úrovni. Nejde však jen o průzkum. Týmy monitorující lokální problémy dokáží odhalovat krizové jevy a dále se pak soustřeďují na jejich řešení. To se děje ve spolupráci s dalšími organizacemi. Součástí je také systém hodnocení, který zajišťuje posouzení úspěšnosti a správnosti použitých nástrojů a hodnotí i způsob řešení problémů.





V Monze jsem se setkal s kolegy z Jubilee Zambia - zambijské obdoby našeho Milostivého léta - tedy kampaně na oddlužení nejchudších zemí planety. Jubilee Zambia má své pobočky skoro v každém městě a dobrovolníci se tu soustřeďují především na monitorování rozpočtových výdajů souvisejících s odlužením či Programem na redukci chudoby. Na základě práva na informace ve spolupráci celé sítě sledují, jak se jednotlivá položka, například oprava školy, realizuje, jak se dodržují termíny, jak vypadají výběrová řízení, jak kvalitně jsou prováděny práce a jak probíhá následné vyúčtování donátorům. Lze si jistě představit, jak populární jsou jejich aktivity mezi státními i místními úředníky. Bohužel, někdy se nesetkávají ani s podporou donátorů, kteří by z rozvojových peněz rádi financovali i podporu svých vlastních zájmů. Samozřejmě že jsme nakonec skončili u globální politiky, o níž měli lepší přehled než mnozí naši vysokoškolští učitelé. Vysvětlil jsem jim také náš postoj k pokračování kampaně a shodli jsme se, že společné cíle zůstávají. Na rozdíl od dřívějška se však liší naše nástroje, a to s ohledem na reálný kontext a možnosti situace, v níž žijeme.











Splácení dluhu sedmi miliard dolarů, na něž se vydává víc než na školství a zdravotnictví dohromady, statisíce uprchlíků, o něž se země stará, a pandemie HIV/AIDS, která postihuje pětinu až čtvrtinu populace, nedávají Zambii mnoho nadějí. V roce 2001 se Chiluba znovu pokusil změnit ústavu, aby mohl kandidovat potřetí. To už mu neprošlo ani u spolustraníků, kteří byli stejně jako občané znechuceni rostoucí korupcí. Prezidentem byl pod dozorem mezinárodních pozorovatelů zvolen bývalý místopředseda vlády a člen Hnutí za pluralitní demokracii Levy Mwanawasa. Nové naděje...





Kaunda se stáhl z politiky a věnuje se mírovým aktivitám a boji s pandemií HIV/AIDS. Mwanawasa zahájil boj s korupcí a před soudem dnes stojí i bývalý prezident Chiluba. Mnoho Zambijců však nevěří, že skončí ve vězení nebo že něco vrátí. Oddlužovací iniciativy zatím Zambii nic nepřinesly. Mezinárodními finančními institucemi tolik propagované programy strukturálního přizpůsobení a boje s chudobou sice do země přitáhly nové investory, ti ale jen zřídka zůstávají v zemi po vyčerpání daňových prázdnin a státní podpory. Naopak se zhoršil přístup lidí ke vzdělání a zdravotnictví. Přes sedmdesát procent obyvatel žije pod hranicí chudoby. Humanitární či rozvojová pomoc je mnohdy vedena spíše ideologicko-ekonomickými zájmy než snahou pomoci obyvatelům.











Popsané zkušenosti i mnoho dalších mě nenaplnily optimismem. Na druhé straně ukazují, že i v takových podmínkách, s jakými jsem se setkal v Zambii, obyvatelé dokáží solidárně a společně pracovat. V naší době k tomu však potřebují i solidaritu a spolupráci zvenčí. A také více spravedlivosti. A to je úkol pro nás z bohatších zemí.