.jpg)
Zhruba před čtyřiceti lety se začala uskutečňovat jednoduchá myšlenka, pro kterou se časem vžilo pojmenování poctivý obchod – z anglického fair trade. Jeho koncepce vyšla ze skutečnosti, že částka, kterou strží výrobce či pěstitel zboží z třetího světa je nesouměřitelně – nepoctivě – nižší než konečná cena tohoto zboží pro spotřebitele ve vyspělých zemích. Pokud by bylo možné zkrátit cestu ke spotřebiteli, pak by výrobce, tj. drobný řemeslník či zemědělec v chudé zemi na Jihu, mohl dostat mnohem poctivější výkupní cenu. Obchod by přestal živit překupníky, což jsou vesměs nadnárodní obchodní společnosti, zato bychom věděli mnohem spolehlivěji, odkud zboží pochází a za jakých podmínek vzniklo.
Velmi jednoduše by se dalo říct, že poctivý obchod je druhým modelem mezinárodního obchodu, který existuje vedle nespravedlivého modelu nepřesně nazývaného volný obchod, čili Free Trade. Poctivý obchod nevyhledává přímou konfrontaci s volným obchodem. To ovšem neznamená, že neupozorňuje na nedodržování pracovních podmínek Mezinárodní organizace práce (ILO), mezi něž patří nevyhovující pracovní či hygienické podmínky nebo využívání dětské práce.
U zrodu pomoci drobným producentům stáli především pracovníci církevních rozvojových projektů. Přesto poctivý obchod není formou charity. Producenti mají jediné jistoty - za svou úrodu nebo výrobky v předem sjednaném množství dostanou slušnou cenu ještě před sklizní. Poctivá cena je taková cena, která jednak pokryje výrobní náklady a jednak zaručí producentovi a jeho rodině pokrytí základních životních potřeb – stravování, ošacení, bydlení, náklady na zdravotní péči a školné atd. Producenti mají možnost požádat o zálohové platby. Za to musí dodržovat přísná smluvní kritéria.
V případě zemědělských produktů (například kávy, čaje, kakaa, cukru, citrusových plodů nebo banánů) vznikl nezávislý kontrolní systém, který zaručuje dodržování principů poctivého obchodu. Zboží je v tomto případě označeno mezinárodně platnou obchodní známkou FAIRTRADE.
Udělení známky je podmíněno tím, aby pěstební a výrobní postupy nenarušovaly okolní životní prostředí a aby část peněz utržených z prodeje financovala rozvoj místní komunity. Proto mnoho výrobků může používat spolu se značkou FAIRTRADE i další značky typu Bio či Eco.
Poctivý obchod je způsob, jak pomáhat a vyhnout se charitě, jak zainteresovat lidi ve zranitelných oblastech na rozvoji svých obcí a uchování vlastního způsobu života, jak přispět k růstu gramotnosti.
Pokud si člověk koupí výrobek označený logem FAIRTRADE, dostane výrobek nejvyšší kvality, většinou Bio. Navíc si může být jist, že zaplatil poctivou cenu, kterou nefinancuje zisky globálních monopolů. Svým nákupem každý spolurozhoduje, zda lidé ve třetím světě dostanou za svou práci poctivě zaplaceno.
Zatím hlavně káva
Plody kávovníku jsou po ropě druhou nejobchodovanější komoditou na světě. Tento fakt samozřejmě přitahuje pozornost mnohých investorů, kteří mají jediný cíl - zisk. Aby byl co nejvyšší, tlačí ceny vstupních surovin co nejníže. Mohou si to, díky monopolnímu postavení, dovolit.
Zemědělci kvůli tomu ovšem ztrácejí jistotu svého živobytí. Po krachu dohody International Coffee Agreement o garanci minimálních cen na burze došlo v roce 1989 k prolomení této nejnižší hranice. Protože monopoly nabízely výkupní ceny ve stejné výši jako o šedesát let dříve, přešlo mnoho farmářů na pěstování drog – koky ve střední i jižní Americe a kátu v severní Africe.
Není ani divu, když za 1 kg kávy arabica volný trh ovládaný několika velkými nadnárodními společnostmi nabízí 50 až 90 amerických centů, za 1 kg kávy robusta pak kolem 25 amerických centů. Přitom aniž by šlo o charitu, Fair Trade vyplácí za stejné množství téže kávy dvakrát až čtyřikrát tolik. Rozdíl mezi fair a free výkupní cenou představuje zisk, který si rozdělují nadnárodní monopoly, místní prostředníci a spekulanti na burzách.
Přechod k pěstování drog, nebo surovin k jejich výrobě skýtá farmářům jistotu nijak závratných, přesto dostačujících výkupních cen. Vyplatí se jim to navzdory podnikatelskému riziku v podobě vojenských oddílů ničících pole ohněm a postřiky.
Z přibližně pětadvaceti miliónů farmářů pěstujících kávu jich přes dvě třetiny nehospodaří na více než pěti hektarech zemědělské plochy. Námezdní práci, na kterou často najímají své sousedy a příbuzné, využívají většinou jen v období sklizně. Tito drobní pěstitelé se podílejí na celkové světové produkci přibližně polovinou. Právě oni jsou na vývoj světové ceny nejvíce citliví. Bývají sice potravinově soběstační, příjmy z kávy jim však opatřují prostředky na nákup ošacení a potravin, které nejsou schopni si sami vypěstovat, a dále na úhradu zdravotní péče a vzdělání pro své děti.
Svou sklizeň kávy drobní pěstitelé obyčejně prodávají zprostředkovatelům, kteří vůči nim mají mnohem silnější vyjednávací postavení a kteří jim jsou schopni ihned po sklizni zaplatit hotově. Nevýhodu je velmi nízká výkupní cena. Káva se sklízí pouze jedenkrát do roka, a tak někdy farmářům pro akutní nedostatek finančních prostředků nezbude než svou produkci prodat ještě dříve, než ji vůbec sklidí, za podmínek krajně nevýhodných či vysloveně nestoudných. Místní „kojoti“, jak lidé obecně v Latinské Americe výkupčím kávy říkají, jsou často jedinými členy místní komunity, kteří disponují prostředky k dopravě úrody do zpracovatelských středisek, mnohdy také vlastní sklady a poskytují peněžní půjčky. Farmáři sice někdy se svými sousedy založí družstvo, v němž mohou svou sklizeň prodat za vyšší ceny, ale jejich družstva jim jsou málokdy schopna platit hotově.
V důsledku výkupních cen, které nestačí ani na pokrytí výrobní nákladů, a to dokonce již po několik let v řadě, zanedbávají někteří farmáři svá políčka, čímž dochází k poklesu výnosu a kvality kávových bobů, a tudíž i peněžního příjmu z nadcházející úrody. Není divu, že mnozí svá pole opouštějí a vydávají se hledat práci do měst. Zde se však ocitají bez podpory svých pospolitostí a bez přístupu k půdě a čeká je nejpravděpodobněji život ve slumech. V Kolumbii, Peru a v dalších latinskoamerických zemích se jako další možnost naskýtá obživa ilegálním pěstováním koky, která je co do příjmu více než desetkrát výhodnější než káva. Přeorientování se na pěstování jiné komerční plodiny, např. na rentabilnější kakao, je pro drobného zemědělce bez vlastních finančních prostředků nedosažitelné bez toho, aniž by mu někdo poskytl vstupní investice.
Čaj, banány, kakao, cukr, rýže a další
O kávě se mluví nejvíce právě pro obchodované objemy. Ale i další plodiny se pěstují pod tlakem na co nejvyšší výnos při co nejnižších nákladech. Vede to k přehlížení mezinárodních pracovních úmluv, například k tomu, že pracovníci na plantážích provádějí postřik nebezpečnými látkami bez ochranných pomůcek.
Tlak na vysoké výnosy stojí i za nehospodárným a nerozumným přístupem k vodním zdrojům a za nadměrným používáním chemických hnojiv a postřiků. Na zamořené půdě musí dál žít lidé, což přináší jejích pospolitostem řadu záporných důsledků.
Podmínkou udělení certifikátu FAIRTRADE je nezatěžování okolního ekosystému, dlouhodobě udržitelný komunitní rozvoj a používání ekologicky udržitelných zemědělských praktik. Pěstitel musí prodat za tolik, aby pokryl náklady a měl minimální zisk na zdravotní péči, vzdělávání dětí a další potřeby, které v Evropě považujeme za nezbytný základ.
Prvním prodejcem Fair Trade výrobků v Čechách byla obecně prospěšná společnost Jeden svět, která od poloviny devadesátých let prodávala rukodělné výrobky a textil. Krátce po vstupu ČR do Evropské unie zahájila Ekumenická akademie Praha dovoz potravin, které jsou certifikovány FAIRTRADE a BIO. Stala se tak prvním velkoprodejcem zboží z poctivého obchodu v přistoupivších zemích. Tento krok byl možný díky spolupráci s německými partnerem EL-Puente. Speciálně pro český trh „vyvinuli“ pracovníci akademie s se svými partnery Bio instantní kávu a Bio instantní kakao s certifikátem FAIRTRADE. Instantní káva z Tanzanie byla vybrána také proto, že její sušení probíhá technologií tzv. rozprašování a nikoli energeticky mnohem náročnějším hlubokomražením. Ekumenická akademie dobře využila reflexe zkušeností s tím, jak se na našem trhu prosadily výrobky ekologického zemědělství a v základním sortimentu se rozhodla pro strategii FAIR&BIO. Ve stručnosti to znamená, že dodává produkty v nejvyšších třídách kvality, na obalu seznamuje spotřebitele s původem výrobku, který je bezproblémový z etického hlediska a splňuje podmínky bio.
Přesto, že na začátku asi nikdo nepočítal s rychlým rozvojem prodeje, ukázalo se, že na trhu je o tento druh zboží zájem. Díky prodeji v supermarketech Carrefour se výrobky dostaly i na Slovensko. Prodávají se v síti bioprodejen, v kavárnách a samozřejmě v obchůdcích, které se na prodej výrobků Fair Trade specializují. Z toho vyplývá, že se dají koupit nejen v Praze a Brně, ale i v dalších městech. Dalším krokem rozvoje by mělo být zavedení tzv. vlastních značek, kdy větší prodejci pod vlastním logem budou prodávat výrobky certifikované FAIRTRADE. Právě tato cesta vedla k většímu nárůstu prodeje v zemích EU a ve Velké Británii tak FAIRTRADE káva získala 15% podíl na trhu. Poctivý obchod hraje v mnoha zemích také důležitou roli při naplňování cílů Agendy 21 a mnoho měst a institucí se přihlásilo k udržitelnému rozvoji také tím, že používají výrobky FAIRTRADE. Obojí je výzvou pro firmy honosící se společenskou odpovědností i pro naše obce, pro které je Ageda 21 mnohdy ještě územím zcela neznámým.