czspenderu
Ekumakad.cz ›› Témata ›› Pohádka z čajových hor
 
 

f_icon.svg.png youtube.svg Instagram

Fair & Bio obchod

Spolupracujeme:

 

 

Pohádka z čajových hor

5. 4. 2009 - Eva Vlčková

V indickém Dárdžilingu pěstují šampaňské mezi čaji. A je to vskutku magické zemědělství. Hnojí se tu biodynamickými „homeopatiky“ a kapitalismus zde vytváří podmínky výroby málem jak z komunistického ráje
Kompost je v pořádku, všechno podle regulí,“ ukazuje Sovit a rukou zajíždí do černého humusu, kde se to hemží žížalami. Sovitovi je čtyřicet a jeho nápadně šikmé oči prozrazují, že není Ind, ale Nepálec. S rodinou žije ve vesnici uprostřed čajové zahrady Selimbong, dvě hodiny jízdy džípem od slavného Dárdžilingu.
Kopce na úpatí Himálaje pokrývají čajové keříky, kam oko dohlédne. Pokud tedy nejsou zahalené mlhou. A to jsou teď, během doznívajícího monzunu, skoro pořád.
Většina dlouholetých keřů ještě pamatuje britské kolonizátory, kteří tu před 160 lety začali čaj pěstovat. Právě tehdy se v severovýchodním cípu Indie začali usazovat obyvatelé sousedního Nepálu, kteří dnes tvoří většinu místní populace.
Kdysi tu bylo přes 120 čajových zahrad, po odchodu Britů v roce 1947 mnohé z nich zpustly. Ty zbylé přišly po roce 1990 o největšího odběratele, Sovětský svaz. Navíc byla půda vyčerpaná a trpěla erozí, takže výnosy se navzdory intenzivnímu hnojení snižovaly.
Majitelé plantáží ale zdá se našli cestu z krize: dnes má více než polovina z 87 funkčních zahrad kolem Dárdžilingu označení „organic“. Pěstuje se tu podle zásad ekologického zemědělství, bez chemických hnojiv a postřiků.
Desetina plantáží je navíc Fair Ttrade, což znamená, že tu mezinárodní inspektoři dohlížejí na podmínky zaměstnanců včetně toho, aby zde nepracovaly děti a dodržovala se pracovní doba. Lidé tu mají stejnou mzdu jako na ostatních plantážích, protože je stanovena zákonem. Ale kromě toho tu z každého kila čaje jde jeden dolar do firemního fondu.
O rozdělení peněz hlasuje výbor zvaný joint body, v němž zasedají i trhačky čaje. V Indii se zatím na rovnost pohlaví moc nehraje a společnost Tea Promoters of India, která vlastní Selimbong a další zahrady, je v tomto směru průkopník. Dokonce tu mají jednu ženu i na manažerské pozici.
Sovit je členem joint body, stejně jako jeho sestra Anita a kamarádka Amita. Provázejí nás teď po zahradě. Se mnou je tu Klára Hejkrlíková z Ekumenické akademie Praha, která prodává zboží Fair Trade v Česku, a její manžel Jiří Hejkrlík, předseda Asociace pro Fair Trade.
Průvodci nám hrdě ukazují záchody u školy, lávku přes potok a odpočívadlo – stavby financované z fondu. „Tady si můžeme sednout a sníst si oběd. Jinak bychom dřepěly na stráni mezi keři nebo na silnici,“ říká Anita.
Pracuje osm hodin denně s pauzou na jídlo, za tu dobu natrhá kolem osmi kilogramů čajových listů. Za den si vydělá 58 rupií, což je něco málo přes dolar. Tedy těsně nad hranicí absolutní chudoby. „Kromě toho ale dostáváme i rýži a pšenici,“ dodává Amita. Vesničané doma chovají drůbež a kravky, na jejichž nákup si mohli vzít mikropůjčku z fondu. Mnozí si tak přivydělávají prodejem mléka, ale i pěstováním zázvoru a okrasných květin.
Amita nás zve domů. Stavení je maličké, ale útulné a pečlivě naklizené: dvě malé místnosti a dřevěný přístavek s kuchyňkou. Zeď zdobí plakáty s operou v Sydney a Brooklynským mostem, před nimiž si vzpomenu na naše obýváky, kam si věšíme fotky indických velehor.
Venku nás obklopí hlouček zvědavých dětí. „Čím byste chtěly být? Budete pracovat na plantáži jako rodiče?“ ptáme se. „Ne,“ křičí jedno přes druhé. „Já chci být doktorka, abych mohla pomáhat lidem ve vesnici,“ hlásí dvanáctiletá dívka. „Já chci být pilotka,“ trumfuje ji kamarádka. Jasno má i malý klučina: „Já budu pracovat v call centru!“
U kompostu se pak dozvídáme, že kromě něj se tu hnojí ještě jakýmsi biodynamickým preparátem. Biodynamické zemědělství (označované na výrobcích certifikátem Demeter) vymyslel ve 20. letech minulého století Rakušan Rudolf Steiner, mimo jiné zakladatel waldorfských škol. Podle lunárního kalendáře se na čajovníky aplikují různé přípravky: pozůstatek z kravského rohu naplněného hnojem, který byl půl roku zakopaný v zemi, nebo výluhy z řebříčku či pampelišky. Ovšem v homeopatických dávkách: kupříkladu dva gramy z rozloženého rohu se rozmíchají ve dvou stech litrech vody a tím se postříká hektar plantáže. Přitom tu v přírodě pampelišky ani řebříček nerostou, pěstují je tu na zvláštních záhoncích. Nechci spekulovat, do jaké míry jsou tyto přípravky účinné.
Jisté je, že ublížit to rostlinám nemůže a s biodynamickým certifikátem se čaj prodá za více peněz... Takže proč ne. S biodynamikou přišel majitel firmy pan Binod Mohan, který si všiml poŠampaňské pularity této metody v Německu a v Rakousku, kam se čaj ve velkém vyváží.
Pokud už člověk přistoupí na to, že preparáty fungují, nebylo by přirozenější vyrábět je z místních rostlin? „My musíme dodržovat stanovy, abychom nepřišli o certifikát...“ krčí rameny manažer Tea Promoters Prem Tamang.
Další den se přesouváme do Samabeongu, na čajovou zahradu, která byla dlouho opuštěná, než ji v roce 1990 koupili Tea Promoters. „Pro ekologické zemědělství byla naprosto ideální, protože ji nikdo desítky let chemicky neošetřoval,“ vysvětluje nám Prem Tamang. Čajový manažer sem přijel na zítřejší školení zástupců joint body, jinak žije v Dárdžilingu. Prem se sám označuje za příslušníka střední vrstvy. Má novější mobil a laptop než já a firemní džíp s vlastním řidičem. „Ale pocházím ze skromných poměrů. Narodil jsem se na čajové plantáži, mí rodiče a sestra tam žijí dodnes. Chodil jsem do školy pěšky sedm kilometrů,“ vypráví Prem.
Samabeong je odříznutý od světa – jediná plantáž v kopcích porostlých pralesem. Nevede sem ani elektřina, stroje v továrně pohání generátor, který dodává energii i do školy. Vesničané vyfasovali díky fondům Fair Trade solární panely, jež vyrábějí dost elektřiny na rozsvícení několika žárovek a na puštění televize. Dostali také plynové vařiče, aby nemuseli kácet stromy na topení. Mezi řečí se ale dozvíme, že v poslední době jim situaci komplikuje zdražování plynu.
Prem jmenuje další projekty financované z programu Fair Trade jako kurzy čtení a psaní pro dělníky nebo zavedení pitné vody. Ale hlavním počinem je místní škola, jediná v širokém okolí, kde se učí i na druhém stupni.
Samabeong měl to štěstí, že si ho jako pilotní projekt vybrala německá firma GEPA. Ta místní komunitu podporuje i sponzorskými dary, hlavně ale odebírá většinu místního čaje. Což je výhoda, protože z jiných zahrad se pod hlavičkou Fair Trade prodá jen desetina produkce, zbytek končí – samozřejmě za nižší cenu – na normální burze. „Zatím je po férovém čaji malá poptávka. Napište to o nás pěkně, aby se ho v Evropě prodalo co nejvíc,“ dodává s lišáckým úsměvem Prem.
Ročně se do Fair Trade fondu firmy Tea Promoters sejde 60 až 70 tisíc dolarů. Z toho jde čtyřicet procent na školu v Samabeongu a na podporu drobných farmářů, kteří mají své vlastní zahrady s čajem. Zbytek jde na menší projekty, o kterých hlasuje joint body.
O malých farmářích se Prem po chvíli rozpovídá: „Nemají na to, aby sami platili certifikáty Fair Trade, ročně to jsou tisíce dolarů. Takže s nimi spolupracujeme a čaj od nich vykupujeme.“ Kromě toho jsou stanovy FLO (společnosti zastřešující certifikační organizace) tak komplikované, že i on a ostatní lidé z managementu mají co dělat, aby jim porozuměli. Fair Trade by tedy sice měl pomáhat hlavně malým pěstitelům, ale kvůli byrokracii, kterou s sebou nese, musí být pěstitel vždy součástí nějaké větší organizace, sám papírování nezvládne. Jedním dechem ale manažer Prem dodává: „Jsme rádi, že tu Fair Trade máme. Vedle peněz je hlavní výhra v tom, že vedení komunikuje s dělníky, je tu vzájemná důvěra. To jinde nevidíte.“

***
Šampaňské mezi čaji
Pravý „dárdžiling“ je symbolem kvality a říká se mu šampaňské mezi čaji. Není tedy divu, že se mnozí výrobci na slavném jménu přiživují: Ročně se na světě prodá 40 000 tun dárdžilingu, což je čtyřikrát víc, než se tu vypěstuje. Tradice této značky ale není tak stará, jak by se mohlo zdát. Keře čajovníku rostly po tisíce let v Číně, do Indie (včetně Dárdžilingu – viz. foto) je přinesli Britové teprve v 19. století. Listy se sklízejí čtyřikrát ročně, za nejkvalitnější jsou považovány první dvě sklizně: na přelomu března a dubna a pak o šest týdnů později. Druhá sklizeň se vyznačuje muškátovou chutí. Tu obstarávají malé mušky, které v tomto období nalétávají na plantáže, nakusují listy a sají z nich šťávu. Trhačky vybírají hlavně poslední dva lístky s pupenem, které tvoří nejlepší čaje. Větší listy se při zpracování polámou a vznikají z nich zlomkové čaje, používané do sáčků nebo ochucených směsí. Dárdžiling se proslavil hlavně černým neboli fermentovaným čajem, v posledních letech ale roste obliba i zeleného a žlutého (polofermentovaného) čaje. V roce 1994 se první tamní zahrada zapojila do programu Fair Trade, dnes je jich osm. Od roku 2004 se jejich čaj dováží i do Česka.

***
Všeho s mírou
Často dnes vídáme reklamní slogany o „zázračné moci“ čaje, který nás „dobije energií“. Co je na tom pravdy?
„Neobsahují žádné bílkoviny, cukry ani tuky, takže z hlediska přísunu energie je význam čajových nápojů nulový. Také koncentrace vitaminů a minerálních látek je nízká,“ říká docentka Jana Dostálová z Ústavu chemie a analýzy potravin VŠCHT Praha, členka Společnosti pro výživu. Čajové listy obsahují kofein a další alkaloidy, dokonce ve větším množství než kávová zrna. Čaj sice většinou pijeme méně koncentrovaný než kávu, přesto i on povzbuzuje nervovou soustavu.
Neměli bychom si ho tedy dopřávat těsně před spaním ani ho v nadměrné míře podávat dětem. Další významnou složkou jsou třísloviny, hlavně tanniny. „Výrazně víc jich najdeme v zeleném čaji, protože fermentací se rozkládají,“ vysvětluje docentka Dostálová. Právě třísloviny dávají zelenému čaji trpkou chuť a jsou důvodem, proč si ho obvykle připravujeme méně koncentrovaný než čaj černý. Třísloviny jsou antioxidanty, takže působí příznivě proti vzniku aterosklerózy; mají i účinky protizánětlivé a protialergické. Zároveň však mají svíravý účinek na střevní sliznici, což sice oceníme při průjmu, ale jinak mohou v nadměrném množství způsobit zácpu. Jednoznačné omezení, kolik čaje bychom měli denně vypít, podle docentky Dostálové neexistuje. „Za běžných klimatických podmínek a normálního výdeje tekutin bychom měli vypít dva až dva a půl litru vody denně. Osobně bych tedy doporučovala nanejvýš půl až tři čtvrtě litru čaje, aby nám zbyl prostor i pro jiné nápoje,“ říká Jana Dostálová. Ovšem ne každý den. Nejdůležitější zásadou je totiž vyhýbat se jednotvárnosti a dopřávat si vyváženou a pestrou stravu – což platí i pro nápoje.

 

 
 
 
Ekumenická akademie

Sokolovská 50
186 00 - Praha 8 - Karlín
tel./fax: +420 272 737 077
ekumakad@ekumakad.cz
www.ekumakad.cz
IČ: 638 36 009
 
{#}