.jpg)
Mezi prioritní cíle angolské vlády a většiny přítomných občanských organizací, místních či mezinárodních, patří rozvoj venkova a zemědělství. Situace ve venkovských komunitách provincií Bié a Huambo, nacházejících se v centrální Angole a nejvíce postižených ozbrojenými konflikty, se během válečných let natolik zhoršila, že v současné době nejsou tyto komunity schopny rozvoje bez vnější pomoci. Zemědělství je z hlediska pokrytí vlastní spotřeby nedostačující a lokální trh se zemědělskými produkty zůstává velmi omezený. Venkované jsou v mnoha případech závislí na potravinové pomoci poskytované humanitárními organizacemi. Obyvatelé komunit přežívají ze dne na den bez jakékoli koncepce dlouhodobého charakteru, což je základní překážkou v boji proti chudobě. Tento fakt lze klasifikovat jako základní překážku v boji proti chudobě. Největší problém se skrývá v samotném zemědělství. Výnosy plodin jsou nízké, půda se velmi rychle vyčerpá a vesničané musejí svá políčka neustále rozšiřovat na úkor volné přírody, což s sebou přináší další problémy v podobě ničení původních ekosystémů, vzrůstající eroze a dlouhodobé neudržitelnosti tohoto počínání. Rovněž diverzita pěstovaných plodin je minimální. Drtivá většina zemědělců pěstuje kukuřici, která nerovnoměrně zatěžuje ornou půdu a negativně ovlivňuje zdravotní stav obyvatelstva svou nedostatečnou nutriční hodnotou. Výživa vesnického obyvatelstva je jednostranná s minimálním podílem živočišných proteinů. Ty jsou pro většinu obyvatel obtížně dostupné. Příčinou je velmi nízký stav hospodářských zvířat, neznalost jeho chovu a limitující tradice ve stravovacích návycích.
Většinu mužské populace odvedla během válečného období některá z válčících stran. Zbylé obyvatelstvo postupně muselo kvůli rabujícím ozbrojeným oddílům UNITA i MPLA vesnice rovněž opustit. Po skončení války je snaha znovuosídlovat opuštěné vesnice. Obyvatelstvu však chybí jakékoli zemědělské povědomí. Válka a nucená migrace obyvatelstva způsobily naprosté zničení tradičního předávání znalostí a zkušeností z generace na generaci.
Negramotnost v rurálních oblastech provincií je vysoká. Chybějí školy poskytující základní vzdělání – čtení, psaní, počítání. Většinou je pouze jedna škola pro čtyři až pět vesnic v okruhu deseti kilometrů. Elektrická energie je na vesnicích dostupná pouze z generátorů, které si ale většina obyvatel z finančního hlediska dovolit nemůže.
Jakémukoli dalšímu rozvoji brání mimo jiné i zdevastovaná infrastruktura. Dodávka elektrické energie z rozvodné sítě existuje pouze ve městech, a to jen po omezenou část dne. Silnice jsou v dezolátním stavu, který se ještě prohlubuje v období dešťů. Během bojů byly zničeny téměř všechny mosty. Některé se podařilo po válce obnovit, ale jen s dočasnou trvanlivostí. Období dešťů s sebou přináší zvýšenou erozi půdy a cestování na motocyklu či autem je skoro nemožné.
Nekvalitní infrastruktura se projevuje ve vysokých cenách dopravy a negativně ovlivňuje život chudých vesničanů. Ti si vzhledem k nízkým výnosům zemědělských produktů, jež jsou hlavním a víceméně jediným zdrojem velmi nízkých příjmů, nemohou dovolit zaplatit dopravu, a tak se na nejbližší trh dostávají pěšky. Cesta mnohdy trvá i dva dny. Prodej zemědělských produktů je většinou záležitostí žen, které se během cesty vystavují nebezpečí znásilnění či dobrovolné prostituce za přespání a stravu. Tato migrace vede k nekontrolovatelnému šíření viru HIV.
Ve vesnicích většinou neexistuje žádná lékařská péče. Nejbližší zdravotní středisko se základní výbavou, nedostačující nabídkou léků a se službami pouze nižšího zdravotního personálu bývá vzdáleno kolem deseti kilometrů. Přístup k lékům je pro venkovské obyvatelstvo obtížný – neexistují distribuční sítě a ceny jsou vysoké. Nemocní jsou tudíž odkázáni na tradiční medicínu, která často sice může úspěšně nahradit léčení moderními prostředky, avšak ve vážnějších případech je nedostatečná. Nemocnice stojí pouze ve městech a v mnoha případech jsou rozděleny na specializovaná oddělení pro léčení TBC, malárie a péči o matku. Lékařů i lůžek je však nedostatek. Většina lékařů přichází z Konžské demokratické republiky, podobně politicky orientovaných zemí (Severní Korea, Vietnam, Kuba) či jsou pracovníky mezinárodních občanských organizací jako je MSF (Medecins Sans Frontieres) nebo Mezinárodního červeného kříže. Tyto organizace se navíc ještě podílejí na programech vakcinací a v boji proti AIDS.