Spolupracujeme:

Rozhovor s Jürgenem Kaiserem

12. 6. 2003 - Stanislava Bryndová











Jürgene, ty jsi koordinátorem německé kampaně Milostivé léto 2000, mohl bys čtenářům přiblížit její vznik a cíle?











Kampaň Milostivé léto 2000 s heslem &bdquo;Rozvoj potřebuje oddlužení“ vznikla v září 1997 , na mezinárodní konferenci ve Wuppertalu, kde se na padesát účastníků z nejrůznějších občanských a církevních organizací shodlo na potřebě rozsáhlé aktivity, která by hledala řešení krizové zadluženosti chudých zemí naší planety. Z jejich jednání tehdy vyplynuly především dva požadavky: &bdquo;Zásadní oddlužení chudých zemí světa v roce 2000” a &bdquo;Nastolení nových a spravedlivých vztahů ve smyslu čestného vyrovnání zájmů mezi dlužníky a věřiteli“ (jinak zavedení mezinárodního insolvenčního práva). Na podporu kampaně vznikla petice, kterou do současnosti podepsalo již přes sedmnáct milionů lidí z celého světa. Kampaň podporuje dnes kolem dvou tisíc organizací z více než padesáti zemí a podporují ji také členové mnoha vlád a prezidenti mnoha zemí, mezi jinými například prezident USA Bill Clinton nebo generální tajemník OSN Kofi Annan. Jsem rád, že kampaň vznikla právě v Německu, protože to bylo Německo a jeho hospodářský zázrak, na jehož začátku stál program oddlužení. V roce 1953 bylo totiž v rámci tzv. Londýnské dohody o dluzích rozhodnuto, že mladé Spolkové republice byla odpuštěna tak velká část dluhů, že roční splátky klesly zásadním způsobem pod úroveň 5% exportních příjmů. Takový způsob oddlužení dnes požadujeme i pro nejzadluženější a nejchudší země světa. 











Jaké jsou výsledky kampaně dnes?











Kampaň se zatím snažila přesvědčit vlády jednotlivých států, především těch největších věřitelů, aby začaly jednat o spravedlivém odpuštění dluhů. Na začátku takové myšlenky odmítaly, ale postupně si uvědomily, že krizi je potřeba řešit a zahájily konkrétní jednání. V Kolíně nad Rýnem, kde se v červnu 1999 sešly na hospodářské konferenci zástupci sedmi nejbohatších zemí, jsme na podporu oddlužení nejchudších zemí uspořádali lidský řetěz a předali zástupcům G7 17 milionů podpisů. Zástupci G7 přislíbili zahájit program na oddlužení nejchudších a nejvíce zadlužených zemí.











Německé ministerstvo rozvoje stanovilo tyto cíle:








<ol type="1">
<li value="1">


Plánováno je oddlužení až 35 vysoce zadlužených chudých zemí.


<li value="2">


Úlevy mají snížit dluhy na nově definovaný cíl únosnosti dluhů.


<li value="3">


V důsledku toho nemá současná odúročená hodnota celkového zadlužení překročit 150 procent ročního příjmu z vývozu.


<li value="4">


Dluhy ve výšce do 70 miliard amerických dolarů mají být prominuty díky výmazu až 90% obchodních dluhů (v ojedinělých případech i mimo to) a 100% dluhů rozvojové pomoci.


<li value="5">


Snížení dluhové služby - ročně splatné částky - má být urychleno.


<li value="6">


Ušetřené prostředky mají být použity na boj proti chudobě.


</ol>








Zatímní bilance, rok po Kolínské konferenci, však zatím vypadá střízlivě:











Doposud bylo přislíbeno odlehčení pěti zemím, spadajícím pod takzvaný Kolínský rámcový mechanismus. Jsou to Bolívie, Mosambik, Mauretánie, Uganda a Tanzanie.





Jediná země dosáhla skutečné vymazání dluhů - a to Uganda.





Dosud přislíbené odlehčení činí 12,6 mld amerických dolarů.

















Kolínské přísliby zněly velkolepě, proč se skutečnost o tolik liší? 











Je nutné vyjmenovat tři důležité důvody pro pomalý postup iniciativy:











Kolínská iniciativa oddlužení není úplně novou iniciativou, která na sebe bere krátké a bezbolestné všeobecné odpuštění dluhů. Spíše navazuje na již existující mechanizmy. Jsou to například aktivity Pařížského klubu (sdružuje vlády největších věřitelských zemí) a v roce 1996 usnesená Iniciativa oddlužení, která vznikla z popudu Světové banky (SB) a Mezinárodního měnového fondu (MMF). V rámci této iniciativy mají být částečně odpuštěny dluhy 40 vysoce zadlužených chudých zemí (Highly Indebted Poor Countries - HIPC). Kolínská iniciativa je tedy kvantitativní, ne kvalitativní inovací těchto existujících myšlenek. Proto bývá příležitostně označována také jako “HIPC-II”. 











Dalším problémem je finanční zajištění oddlužení. Po klasifikaci rozpočtů nejčastějších věřitelských zemí a mezinárodních finančních institucí nemohou být dluhy jednoduše vymazány. Věřitelské země očekávají příjmy ze splátek úroků. Jinak se musí peníze zaplatit z jiných rozpočtových příjmů. V rozpočtech věřitelských zemí se musí určit odpovídající výdaje a schválit je parlamentem.











V rozpočtech mezinárodních finančních institucí - v čele se Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem (MMF) - musí být zajištěno protifinancování, to znamená dodatečné příjmy buď z rezervních fondů iniciativy (např. prodej zlata MMF), nebo ze zvláštních příspěvků bohatých členských zemí. Z dohodnutých 13 mld. amerických dolarů, které požadovaly mezinárodní finanční instituce po celou dobu trvání Iniciativy pro úlevu dlužné částky, bylo na začátku května přislíbeno teprve 2,5 mld. Časová ztráta je pro věřitele lukrativní, protože si dále ve svých knihách mohou vést neodepsané pohledávky jako aktiva a mohou vybírat odpovídající úroky.











Oddlužení Kolínskou iniciativou vyvolává očekávání, že ortodoxní a v minulosti často fatální programy strukturálních změn pod konzorciálním vedením MMF nezreformuje jen jejich cílové zaměření, nýbrž také jejich metody. Boj proti chudobě má být do budoucna vedle makroekonomické stabilizace výchozím bodem pro další programy, jejichž plnění bude posuzováno pro úlevu dluhů. Rozvíjeny mají být takzvané programy proti chudobě v konzultaci s organizacemi občanské společnosti.











Také zde jsou problematické detaily: Co rozumí MMF pod bojem proti chudobě, když dosud tvrdila, že stabilizace a potírání inflace dříve nebo později automaticky zlepší postavení chudých? A jak se má vyjádřit občanská společnost v komplikovaných makroekonomických otázkách, když se na jejich názor dlouhá léta nikdo netázal, nebo jej dokonce potíral?











Ze 40 zemí HIPC je už 16 v nějakém bodě v jednání. U pěti nepřipadá úleva vůbec v úvahu, neboť jejich aktuální celkové zadlužení se pohybuje na hranici únosnosti určené v Kolíně: Angola, Ekvádorská Guinea, Keňa, Vietnam a Jemen.











Zbylých 19 zemí (40 - 16 - 5) má mít v průběhu let 2000 a 2001 svůj Decision Point a potom dostanou podle vzoru prvních pěti k pohyblivému (“floating”) Completion Point částečnou úlevu dluhů. Jsou to: Burundi, Kamerun, Středoafrická republika, Čad, D.R. Kongo, Rep. Kongo, Ghana, Laos, Libérie, Madagaskar, Myanmar, Niger, Rwanda, Sao Tome & Principe, Sierra Leone, Somálsko, Sudán, Togo, Zambie. Z této skupiny to nyní splňuje alespoň šest zemí. ( D.R. Kongo, Sierra Leone, Somálsko, Sudán, Myanmar, Libérie). Špatné vládní vedení nebo občanská válka znemožňují jednání, ne však předpoklady pro úlevu od Iniciativy.











Nesmí být přitom přehlédnuto, že nejen ty země zahrnuté do tohoto, od MMF velmi libovolně sestaveného (a mezitím změněného ), seznamu potřebují rozsáhlou úlevu jejich požadavků. Také Ne-HIPC země, které světová banka zařadila do kategorie zemí “velmi” nebo “velmi vysoce zadlužených” s nízkým příjmem, vykazují neúnosně vysoké zahraniční zadlužení.

















Jaký zvolí kampaň Milostivé léto 2000 další postup?











Mezinárodní koalice na podporu kampaně Milostivé léto 2000 považuje za nutné soustředit se především na řešení tří problémů:











- Po oznámení úplného bilaterálního prominutí dluhů věřitelským zemím bude stále ještě mnoho států neúnosně vysoce zadluženo, poněvadž mezinárodní finanční instituce - obzvláště Mezinárodní měnový fond a Světová banka - nejsou připraveny, vycházet z prominutí dluhů usnesených v Kolíně. Je třeba, aby tyto instituce nalezly zásadní řešení pro oddlužení. 











- Prominutí nesmí být omezeno na 40 zemí, klasifikovaných Světovou bankou jako vysoce zadlužené nebo chudé. Mnoho jiných zemí - například Peru a Ekvádor - musí rovněž plnit neúnosné platby dluhové služby.











- Musí být neprodleně zařízeno zavádění transparentní a spravedlivé metody (“Mezinárodní insolvenční proces) pro jednání mezi věřiteli a dlužníky, které by řešilo vyrovnání či prominutí dluhů, a zavedlo odpovědnější vztahy mezi mezinárodními dlužníky a věřiteli.











Děkuji, Jürgene, a v září se těším na spolupráci v Praze.











Otázky kladla a poznámkami opatřila Stanislava Bryndová - Evangelická Diakonie Most.

















Poznámka 1





Co může znamenat otálení průmyslových národů v otázce prominutí dluhů pro nejchudší obyvatele planety, se můžeme dočíst ve "Zprávě o vývoji lidstva" z r. 1997 Rozvojového programu OSN (UNDP):





"Chudé země s vysokou mírou zadluženosti potřebují okamžitou úlevu, nikoliv sliby do budoucna. Citelná úleva pro 20 nejvíce zadlužených zemí by stála mezi 5.5 až 7.7 miliardami dolarů; to je méně než cena jednoho Stealth bombardéru nebo přibližně stejně tolik jako výstavba zábavního parku Eurodisney ve Francii. Tyto poměrně malé finanční náklady jsou v příkrém rozporu se strašlivými lidskými důsledky pokračující nečinnosti. Skupina sedmi (G7) a Bretton-Woods instituce by si měly vytknout jako cíl vyřešení krizové zadluženosti nejchudších zemí do roku 2000. To by muselo být ovšem doprovázeno specielními opatřeními, aby se snižování zadluženosti stalo zároveň snižováním chudoby a priority zainteresovaných zemí byly orientovány na cíle rozvoje celého lidstva. Pokud by byly vysoce zadlužené země zbaveny každoročních dlužních splátek, mohly by být tyto prostředky použity na investice, které by v samotné Africe mohly zachránit do roku 2000 život zhruba 21 milionům dětí a umožnit přístup k elementárnímu vzdělání 90 milionům dívek a žen."











Poznámka 2





Ve všech civilizovaných zemích existují nějaké formy insolvenčního práva, které zjišťují oprávněnost dluhů, zabezpečují vyrovnání mezi věřiteli a dlužníky a zajišťují dlužníkům a jejich rodinám právo na jejich nutné životní potřeby. Nové zákony v USA či Maďarsku pamatují na takováto řízení i při insolventnosti samosprávných celků. Na mezinárodní úrovni nic takového neexistuje a zadlužené země jsou nuceny věřitelskými vládami, MMF či SB platit dluhy na úkor zdravotní péče a školství, zajišťování potravin a hygienických potřeb. Proto kampaň Milostivé léto 2000 požaduje vytvoření transparentního a spravedlivého arbitrážního procesu, který by měl především:








<ul>
<li value="1">


Ustanovit spravedlivé a rovnoprávné vztahy mezi mezinárodními věřiteli a dlužníky. Namísto dosavadního managementu dluhů, v němž věřitelé vystupují jako žalobci a soudci, by měl transparentní a spravedlivý průběh určovat vyrovnání pohledávek mezi oběma stranami.


<li value="2">


Prosazovat právo všech národů na rozvoj a sociální sebeurčení - obzvláště právo na zboží nutné k přežití.


<li value="3">


Vytvořit novou platformu mezinárodních finančních vztahů věřitelů a dlužníků, která by v budoucnu zabránila předlužování jednotlivých zemí a poskytování nesmyslných úvěrů.


</ul>




















Poznámka 3





Jednou ze zemí, v nichž trpí obyvatelstvo masivním způsobem důsledky krizové zadluženosti, je Zambie. V této zemi dosahovala dlouhodobá zahraniční zadluženost v roce 1995 úrovně 5.091 miliard US dolarů.





Zambie se přitom podrobila již počátkem osmdesátých let programu strukturálního přizpůsobení, který ustanovil Mezinárodní měnový fond (MMF). Zambijský biskup De Jong popsal v rámci přednášky u příležitosti ustavení německé kampaně Milostivé léto důsledky tohoto programu. Inflace se snížila z 200% v roce 1991 na zhruba 23% v roce 1997. Dosaženo bylo také vyrovnaného rozpočtu, přísnější kontroly množství peněz a volného určování směnného kursu.





"Celkové hospodářské zlepšení bylo ovšem vykoupeno vysokou lidskou cenou. v letech 1990-93 vynaložila zambijská vláda 37 milionů $US na základní vzdělání - zároveň zaplatila 1.3 miliardy dolarů ve formě dlužních splátek. 





Mezi lety 1985 a 1995 klesla průměrná životní délka při narození z 52 na 48 let. Během stejného časového období vzrostla úmrtnost u dětí do 5 let z 13.5 % na 20.3% a chronická podvýživa u mladších 5 let ze 40% na 53%. Podle údajů Světové banky žije 80% Zambijců v absolutní chudobě."





Zadluženost mezitím nadále vzrostla: přes veškeré úsilí nedostačovaly splátky ani ke splácení amortizačních sazeb a úroků.