A) Lidé a kontext
Při realizaci rozvojového projektu nejde jen o technická řešení ale také o celou řadu personálních a sociálních interakcí v určitém, zpravidla kulturně odlišném kontextu, které mají na úspěch a dlouhodobou funkčnost projektu podstatný vliv. Rozvojový projekt by už z definice měl přispívat lidskému rozvoji a rozvoji komunity a společnosti, ve které se realizuje. Proto hrají významnou roli nejen odborné znalosti, ale také osobnostní kvality realizátorů projektu. Důležitý je ovšem i širší politický kontext.
Rozvojová spolupráce a humanitární pomoc se stala významnou oblastí ekonomiky, ale také nástrojem prosazování zájmů donorů, někdy dokonce i ve spojení s nátlakem a korupcí. V řadě takových situací je rozvojový pracovník postaven před etická dilemata a potřebuje oporu ve své organizaci i u lokálních partnerů. Organizace, které propojují rozvojovou spolupráci s prosazováním určitých mocenských zájmů, ztrácejí důvěryhodnost.
Ale ani tam, kde jde o prostou pomoc, to nestačí myslet dobře, je potřeba domýšlet důsledky a hlavně respektovat ty, jimž má být pomoženo. Např. na Srí Lance se ukázalo, jak po tsunami průmysl pomoci svým rozhazováním peněz rozvrátil místní svépomocné systémy občanské společnosti a nerovnoměrným rozdělením prostředků znovu oživil občanskou válku.
Ve velké míře spočívají příčiny chudoby a dalších ohrožení Jihu v chování bohatých zemí, které rozvojové země rozmanitým způsobem vykořisťují. Při současné globální ekonomické krizi se ukazuje pokrytectví bohatých vlád dostatečně jasně. Jen nepatrný zlomek zdrojů, které plynou do zkrachovalých bank a podniků, by zbavil svět nedůstojné bídy. Přímá rozvojová spolupráce by měla být vždy provázena i podporou úsilí o systémovou změnu tohoto neblahého stavu.
Vyjasnění rolí jednotlivých aktérů
I když se dnes už nemluví o rozvojové pomoci ale o rozvojové spolupráci, stejně platí, že na jedné straně jsou ti, kdo disponují finančními a technickými prostředky a příslušnými znalostmi a na straně druhé ti, kdo projekt potřebují, ale zároveň disponují kompetencemi nutnými pro implementaci projektu. Tato skutečnost majetkové a tím i mocenské nerovnováhy vyvolává pokušení nadřazenosti na jedné straně a podřízenosti na druhé straně. Je třeba věnovat dostatek úsilí vytvoření partnerských vztahů, protože jinak projekt pravděpodobně nepřinese ideální výsledky. Takové partnerství je objektivně založené na propojenosti světa a na společném zájmu na rozvoji, odstranění nelidskosti a snížení konfliktních potenciálů.
Evropský projektový pracovník by měl reflektovat a přiznat si svou motivaci. Je to snaha změnit svět? Touha pomáhat? Zvědavost? Hledání exotiky? Snaha prosadit se? Kariéra? Touha po autentickém životě? Útěk před osobními problémy? Stud za život v blahobytu? Studijní zájem? Co ta která motivace znamená pro realizaci projektu?
Role projektového pracovníka se odvíjí od konkrétního projektu, ale v každém případě podstatně záleží na míře otevřenosti vůči partnerům, na schopnosti vnímat jejich realitu a jejich vidění reality a na vzájemné ochotě chápat projekt jako společné dílo.
Místní partneři jsou odborníci místního života. Bez jejich aktivního zapojení od počátku až do konce nebude projekt fungovat dobře. Stálá komunikace a odstraňování případných nedorozumění je nezbytností.
Analýza prostředí
Alespoň základní znalosti o dějinách, kultuře a hospodářství dané země je třeba doplňovat také analýzou místních a regionálních ekonomických a společenských systémů a jejich aktérů (stát, samospráva, soukromý sektor, náboženské a občanské organizace).
Místní komunita má pravidla a rozdělení rolí, které je třeba poznávat a respektovat tak, aby se co nejlépe využily místní zdroje a zkušenosti. To neznamená, že ten, kdo přichází zvenčí, nemůže napomoci užitečné změně – např. pomocí k zorganizování družstva, podporou emancipačních snah žen apod. Takové změny by ale měly vycházet z potřeb, které daná komunita sama definuje, a využívat procesů, které v ní vznikají. Jde tedy především o facilitaci, o nabídky alternativních možností řešení a ne o prosazování vlastních představ.
B) Lokální ekonomika
Dlouhodobá ekonomická a ekologická udržitelnost rozvojových projektů je spojena s posilováním lokální ekonomiky. Rozvojové země jsou zvlášť zranitelné při turbulencích světových trhů, které nemohou nijak ovlivňovat. Velká ekonomická krize často znehodnotí výsledky dlouholetého místního úsilí. Ukazuje se také, že velké přímé zahraniční investice zpravidla přinášejí pro zemi víc rizik než přínosů. Také pro zajištění dostatku potravin a efektivní využívání dalších přírodních zdrojů je lokalizace ekonomiky nejúčinnější strategií. Zvlášť výhodná může být kombinace samozásobitelství a produkce na prodej, jak to funguje např. v systému fair trade. Přitom se někdy dají vhodně kombinovat tradiční postupy hospodaření s technickou podporou, znalostmi a metodami, které může přinášet právě rozvojová spolupráce.
Jedním z účinných způsobů je podpora nákupu místního zboží a služeb. Čím větší část dostupných zdrojů se tímto způsobem vrací do lokální ekonomiky, tím lépe funguje multiplikační efekt oživení a rozvoje. Peníze utracené za místní výrobky a služby udržují zaměstnanost a zvyšují místní kupní sílu a napomáhají k udržení stability hospodaření. Stejně je žádoucí, aby co největší část infrastruktury a veřejných služeb byla vlastněná a spravovaná lokálně nebo regionálně a sloužila primárně uspokojování potřeb obyvatelstva a ne tvorbě zisku odplývajícího pryč z regionu.
Jednoduchý model sledování toku peněz v místních ekonomikách představuje “lokální multiplikátor”, o kterém se lze více dozvědět na stránkách Trastu pro ekonomiku a společnost, www.thinktank.cz.
C) Participativní demokracie
Udržitelnost rozvojových projektů závisí podstatně na tom, nakolik si je skutečně přivlastní komunity, pro které jsou určeny. Každý projekt by měl umožňovat participaci všech, kterých se dotýká, aby tak od nejnižší úrovně podporoval zásadu dobrého vládnutí. Zdařilý projekt může sloužit jako inspirace pro další vlastní aktivity nebo jako krystalizační bod komunitního rozvoje.
K využití se nabízejí praktické zásady samosprávné, participativní demokracie (PD), jak jsou formulovány např. v latinskoamerických lidových hnutích. Přitom je třeba mít na paměti, že se nejedná o teoretický model nebo doktrínu, ale o proces sebeurčení vznikající zdola a v zásadě otevřený dalšímu rozvoji. Zkušenosti s PD ukazují, že:
1. PD se uplatňuje nejprve v relativně omezených sociálních prostředích, jako jsou vesnice nebo čtvrti. Souvisí to mimo jiné s potřebou přehlednosti a důvěry.
2. Tvoří se obvykle na základě společné identity, která může být historická nebo geografická, nebo je vytvořená společným zájmem.
3. PD začíná vždy otevřenou diskusí, při které není nikdo diskriminován na základě pohlaví nebo stáří atp. Přitom je často obtížné zabezpečit, aby každý a každá měli nejen právo, ale také vůli a možnost se účastnit. Někdy je zapotřebí služby moderátora, který je mimo podezření, že chce diskusi manipulovat nebo monopolizovat.
4. I když participativní proces rozhodování (participatory decision making process, PDMP) vede k tomu, že jedna osoba je pověřena funkcí, aby artikulovala společná rozhodnutí, není na ni přitom delegována moc, aby mohla rozhodnutí činit sama. Proto se nejčastěji uplatňuje princip konsensu, protože většinová rozhodnutí předpokládají několik mluvčích – jednoho pro názor většiny a další pro menšinová přesvědčení.
5. Struktura PD tedy předpokládá, že vůdce nebo představitel nerozhoduje sám a že v rámci PDMP se konají stálé konzultace s komunitou. K tomu je třeba horizontální struktura rozhodovacího procesu, takže se podobá síti a nikoli pyramidě.
6. Cílem takové procesu spolurozhodování je co největší míra autonomie při rozhodování. Pro komunitu, která rozhoduje, jsou klíčovými slovy samostatnost a sociální odpovědnost.
Příznivým prostředím pro uplatňování těchto zásad jsou společenství a komunity, kde existuje vysoká míra solidarity. Na druhé straně pokus o jejich rozšíření představuje proces učení sociální soudržnosti. Vhodně se principy PD dají kombinovat s družstevní organizací hospodářského života. Při tom se prvek dobrého vládnutí a prvek společného hospodaření k většímu užitku všech zúčastněných vzájemně doplňují.
D) Role organizací občanské společnosti (CSO)
U určitého typu rozvojových projektů (nepatří sem např. velké infrastrukturní nebo průmyslové stavby) mají pro efektivnost a udržitelnost CSO lepší předpoklady, než je tomu u komerčních nebo vládních projektů, i když pro svou práci zároveň obvykle mají obtížnější podmínky. Jejich výhodou bývá motivace pracovníků, flexibilita, nízké provozní a administrativní náklady, snadnější navazování kontaktů s cílovými skupinami, zkušenosti přímo z terénu. To platí zejména tam, kde jsou partnery v rozvojových zemích rovněž organizace občanské společnosti nebo místní samospráva.
CSOs mají také nejlepší předpoklady pro to, aby z jednosměrné rozvojové pomoci vytvořily obousměrnou rozvojovou spolupráci. Nabízejí se k tomu různé cesty. K realizaci konkrétního projektu v rozvojové zemi patří standardně podávání zpráv donorům, informování veřejnosti apod. Vedle přirozené tendence zdůraznit úspěšnou realizaci projektu je důležité využít takovou příležitost k obhajování zájmů partnerů v rozvojové zemi (advocacy), protože lze důvodně předpokládat, že jednotlivý projekt nevyřešil všechny jejich problémy. Nejefektivnější projekty jsou ty, které jsou už při své přípravě zařazeny do širší strategie působící směrem k systémovým změnám ve smyslu ekonomické, sociální a environmentální udržitelnosti, nejlépe v kombinaci těchto důrazů. Takové projekty pak mohou být inspirující i pro nutné změny v rozvinutých zemích.
Překvapivě často lze najít v některých rozvojových zemích rozvinutou a dobře organizovanou občanskou společnost, která má i relativně větší vliv na dění v zemi, než je tomu třeba u nás. Vedlejším produktem rozvojové spolupráce s takovými partnery může být potom i přenos zkušeností a posílení naší občanské společnosti. Vytváření sítí v rámci globální občanské společnosti sloužících přenášení zkušeností a společným akcím je důležitým prvkem vyvažování ekonomických a politických zájmů ze strany států a soukromých firem. Takové propojení slouží pro CSOs zároveň k posílení jejich legitimity a důvěryhodnosti v jejich domácím prostředí.
Jedním z nebezpečí pro roli CSOs je přeměna organizace v servisní agenturu, která pro donory výhodně realizuje projekty, ale v podstatě nerozhoduje o jejich zaměření a strategii, nebo, jak už bylo zmíněno, se nechá instrumentalizovat v politickém zájmu. CSO, která ztratí svou nezávislost a schopnost kritiky v tom nebo onom smyslu, přestává být skutečnou organizací občanské společnosti. Tento problém samozřejmě souvisí s financováním projektů a s podmínkami, které donoři stanovují, a je zřejmé, že současné tendence samostatnost a vliv CSO v evropském prostředí spíše omezují. Zase platí, že změny v žádoucím směrem se dají prosadit jen kolektivním a dlouhodobým úsilím. Přitom je důležitá dobře fungující komunikace, koordinace a spolupráce mezi jednotlivými organizacemi v rámci národních platforem i v jiných uskupeních. Existuje i opačná tendence nedůvěry a konkurence a to i mezi organizacemi s podobnými cíli, která občanskou společnost oslabuje.
Pro zabezpečení samostatnosti a svobody rozhodování je důležitá strategie financování, které by mělo být založeno na více zdrojích včetně příspěvků členů a příznivců organizace nebo z vlastních ziskových aktivit, pokud jsou v souladu s principy organizace.
Zpochybnění pozice konkrétní CSO představuje v každém případě nedostatečná transparentnost, především pokud jde o financování a způsoby rozhodování resp. o členskou základnu. V opačném směru působí např. vytváření a dodržování vnitřních etických standardů, otevřená komunikační strategie vůči veřejnosti a partnerům (stakeholderům).
Role CSOs je nezastupitelná nejen ve společnosti ale i v rozvojové spolupráci. Místo a uznání, které jim přísluší, ale nezískávají automaticky ale musí si je obhájit svou kompetencí, důvěryhodností i kritickou angažovaností.