.jpg)
Friedman byl muž vědy, věhlasný profesor a nositel Nobelovy ceny, zatímco Pinochet byl voják a diktátor. Ale Pinochetovo Chile se shodou okolností stalo první zemí, kde došly Friedmanovy teorie důsledného uplatnění (i když zřejmě bez jeho osobního přispění), stalo se pokusným králíkem ekonomického neoliberalismu, stručně vyjádřeného titulem jedné Friedmanovy knihy: Za vším hledej peníze.
Když po Friedmanově úmrtí vyšel v New York Times celostránkový inzerát, kde se o něm píše jako o „šampiónu svobody, jehož dílo transformovalo ekonomiku a proměnilo svět“, reagoval filipínský ekonom Valden Bello výrokem, že pro lidi na Jihu představoval „oko lidského hurikánu, který ničivě zkosil jejich ekonomiky“.
Chile bylo už před Pinochetem zemí „ideologické eskalace“ (Hirschman). Počátky silné ideologizace chilské politiky se objevily už za Freiovy křesťansko-demokratické vlády operující moralistickými imperativy a „revolucí svobody“, která byla vystřídána ideologií rovnosti a solidarity socialistické revoluce Allendeho Unidad Popular. Oba koncepty ovšem formulovaly zájmy významných společenských skupin a opíraly se o demokratickou legitimaci. Když byla demokratická vláda 11. září 1973 svržena pučem generála Pinocheta, podporovaného Spojenými státy, nastala éra „Chicagského modelu“, jehož duchovním otcem byl Friedman. Ekonomicko-politický koncept vycházející z redukcionistické nauky o člověku jako bytosti maximalizující svůj prospěch v rámci společnosti podrobené zákonům trhu a konkurenčního boje, prosazovala za pomoci armády a pod přímou Pinochetovou ochranou skupina mladých intelektuálů, absolventů Chicagské univerzity, která dostala k dispozici státní aparát, aby tak podnikla „nejextrémnější ideologické dobrodružství století“ (Valdés). Importovaný neoliberalismus se neopíral o žádné domácí politické tradice, protože místní konzervativní pravice měla jiné představy a armáda neměla koncepty žádné.
Reforma provedená „Chicago boys“ je do omrzení dávána za vzor jako tak úspěšná, že jaksi samozřejmě ospravedlňuje zrušení demokracie a ochrany lidských práv, teror, mučení a zabíjení odpůrců nového režimu (samozřejmě ve jménu svobody). Ve skutečnosti byly ekonomické výsledky spíše ubohé (Bello): za Pinochetovy vlády ekonomika prodělala dvě krize (1974-75 a 1982-83), při kterých klesl HDP o 12 resp. 15 %, průměrný růst byl navzdory všem ideologickým zaklínadlům 2,6 % - ve srovnání s průměrem 4 % v předchozích dvaceti letech. Počet lidí žijících pod hranicí chudoby stoupl a činil v roce 1990 40 % populace. Pokud jde o distribuci bohatství, poklesl pro chudou polovinu obyvatelstva podíl na národním bohatství z 20,4 % na 16,8 %. Podíl nejbohatší desetiny obyvatel naopak dramaticky stoupl z 36,5 % na 46,8 %. Radikální liberalizace obchodu vedla k deindustrializaci: podíl průmyslové výroby na HDP klesl z 26% v šedesátých letech na 20 % na konci let osmdesátých. Export se silně orientoval na zemědělskou produkci a suroviny, což působí dodnes problémy.
Chile byl jen začátek. Friedmanovo ekonomické myšlení se v důsledku politického vlivu USA stalo základem politiky mezinárodních finančních institucí: Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a později i Světové obchodní organizace (WTO). Ve většině případů nebyla tato politika prosazována vojensky, ale ekonomickým a politickým nátlakem. Zhruba 90 zemí rozvojového a postsocialistického světa tak bylo na jejím základě podrobeno programům strukturálního přizpůsobení, tedy donuceno privatizovat, liberalizovat a deregulovat své hospodářství, minimalizovat roli státu a tedy i demokratické kontroly, omezovat sociální náklady. Důsledky jsou ve většině zemí obdobné: růst chudoby a nerovnosti i tam, kde dochází k makroekonomickému růstu, v dlouhé řadě zemí ekologické a ekonomické krize, nezřídka spojené i s ozbrojenými konflikty. I když samozřejmě nejde jen o jednu příčinu, je dnes stále zřejmější, že neoliberální model je dysfunkční a prohlubuje globální problémy. Přesto v důsledku vytvořených struktur a institucí a ideologizace myšlení dál působí. Nadnárodní korporace, které díky tomuto modelu získaly nikdy nebývalou a prakticky nikým nekontrolovanou moc, prosazují své zájmy maximalizace zisku bez ohledu na sociální, politické a ekologické dopady. Dominance soukromých ekonomických zájmů nad demokraticky utvářenou politickou sférou se prohlubuje mírou donedávna ještě nepředstavitelnou. Běžně se už sice mluví o tendencích k refeudalizaci společnosti, ale i to je, zdá se, ještě málo. Při nedávné konferenci v Filadelfii (http://www.gatt.org/wharton.html) představitel WTO Hanniford Schmidt ohlásil iniciativu své organizace určenou chudým zemím Afriky a nazvanou „full private stewardery of labor“. Anglický překlad zní slavery, česky otroctví, v ekonomickém jazyce „privatizace lidí“, kteří se mají stát majetkem svých firem – a jako o majetek o ně budou firmy jistě také dobře pečovat. Podle Schmidta je to jediné možné řešení extrémní chudoby v rámci teorie svobodného trhu. Vždyť „O tom svobodný trh je. Je o svobodě kupovat a prodávat cokoli – dokonce i lidi,“ prohlásil Schmidt.
Chraň nás pánbůh před takovými šampióny svobody. Anebo se před nimi raději ochraňme sami.