Podívejme se na problémy, jejichž řešení požaduje největší kampaň posledních desetiletí Global Call Against Poverty (GCAP), jejíž součástí je i národní platforma Česko proti chudobě.
Povedená taškařice s oddlužením
Již na summitu ministrů financí G8 bylo přislíbeno oddlužení osmnácti nejchudších a nejzadluženějších zemí. Výše oddlužení dosáhla úrovně čtyřiceti miliard amerických dolarů v celkové hodnotě dluhu – tedy výše, kterou by země musely splatit i s úroky, kdyby platily podle představ věřitelů. To bylo v Gleneagles potvrzeno, přestože se k tomu Spojené státy stavěly odmítavě a Německo nazvalo stoprocentní oddlužení morálním hazardem. V případě Německa je toto stanovisko obzvláště pikantní, když si uvědomíme, že za hospodářským zázrakem této země stála Londýnská dohoda o oddlužení z roku 1952, která vyvedla tuto zemi z pasti nominálního dluhu ve výši dvaatřiceti miliard marek. Minimálně za třetinu dluhu nesl odpovědnost fašistický režim. Na tuto skutečnost by však němečtí politikové nejraději zapomněli.
Dále je dobré vědět, že již v roce 1996 přislíbila Světová banka a Mezinárodní měnový fond oddlužení jedenačtyřiceti zemím v rámci iniciativy HIPC a k témuž se zavázala i G8 na svém zasedání v Kolíně nad Rýnem v roce 1999. Tehdy ovšem slíbili odpustit sto miliard amerických dolarů! To, že se po devíti letech podařilo dosáhnout oddlužení u 43 procent HIPC (tj. 22 procent nejchudších zemí) ve výši přibližně čtvrtiny přislíbené částky (počítáno z nominálního dluhu), lze skutečně jen těžko považovat za úspěch.
Skutečnou frašku ovšem představuje způsob, jakým se bude celé oddlužení provádět. Chudé země si ho totiž z velké části zaplatí sami! Ministerstvo financí Spolkové republiky Německo potvrdilo již 15. června, že dluhy, které mají oddlužované země u Světové banky (prostřednictvím agentury IDA) budou sice zcela odpuštěny, ale zároveň bude stejnou měrou snížena pomoc, která by jinak byla těmto zemím poskytnuta. IDA ovšem oddlužovanou částku dostane vyplacenu od G8 a bude ji přerozdělovat všem jedenaosmdesáti nejchudším státům. Oddlužované zemi však vyplatí podíl jen v tom případě, že splní podmínky G8, což znamená především odstranění všech obchodních bariér, do kterých se budou počítat i ochranná opatření, např. odmítání geneticky manipulovaných plodin, ochrana před jedovatými látkami, apod. Nejchudší státy tak mají jen mizivou šanci získat z oddlužení více prostředků na školství, zdravotnictví a potravinovou bezpečnost. Mohou si však být jisty dalším omezením svých možností bránit se dovozu dotované produkce ze Spojených států, Evropské unie a Japonska. Jediný, kdo na celé transakci opravdu vydělá, je skupina organizací spadajících pod Světovou banku.
Nezvyšování rozvojové spolupráce.
Již v roce 1964 bylo na konferenci OSN s názvem Obchod a rozvoj schváleno, aby bohaté země platily jedno procento HDP na rozvoj. Protože se to zdálo moc, Světová banka navrhla snížení hranice na 0,7 procenta HND, což nakonec přijalo i Valné shromáždění OSN v r. 1970 s dodatkem, že by se této úrovně mělo dosáhnout do roku 1980. USA se k závazku ovšem nepřidaly. Do dnešních dnů dosáhly či překročily hladinu ujednaných 0,7 procent pouze Dánsko, Lucembursko, Nizozemí, Norsko a Švédko.
Představitelé GCAP očekávali, že v Gleneagles by mohlo být dosaženo radikálního pokroku a nejbohatší země půjdou v poskytování oficiální rozvojové pomoci (ODA) příkladem. Avšak nestalo se. Osmička zůstala daleko za svými závazky.
Podíváme-li se podrobněji na celý výši poskytované oficiální rozvojové pomoci, zjistíme, že Japonsko dává na ODA 0,19 procenta a přislíbilo ji zvýšit na 0,36 procenta do roku 2010. Kdyby pokračovalo stejným tempem, dosáhne hladiny 0,7 procenta v r. 2022.
Kanada se zavázala, že zdvojnásobí svou ODA z roku 2001 do roku 2010. ODA v roce 2001 byla však nejnižší za posledních 22 let, což znamená, že z 0,26 procent v roce 2004 stoupne na 0,28 procent v roce 2010. Pokud bude postupovat stejným hlemýždím tempem, dosáhne úrovně 0,7 procent v roce 2143!
USA se svými 0,16 procenty HND raději ani nic neslíbily. Pouze se zavázaly, že přestanou financovat neplodné iniciativy a zvýší pomoc Africe. Odmítli však vyjádřit se k tomu, zda to nebude na úkor jiných zemí.
Evropská čtyřka se zavázala již v rámci struktur Evropské unie, že do roku 2015 0,7 procentní hranice dosáhne.
Prakticky by tedy ODA měla do roku 2010 narůst o padesát miliard dolarů, přičemž polovina by měla být určena pro Afriku. Z toho třicet miliard ovšem připadá na již platné závazky EU a pět miliard na ekonomický růst. G8 tedy přišlo s patnáct miliardami navíc během pěti let. Pro země mimo EU to znamená, že takovýto postup při navyšování ODA by je mohl přiblížit ke splnění slibu z roku 1970 asi v roce 2048.
Volný obchod pro bohaté
Zatímco osmnáct zemí dostalo/nedostalo za devět let čtyřicet miliard dolarů na oddlužení, farmáři v USA získaly za devět let (1995 – 2003) 131 miliard dolarů dotací. A zatím co mimoevropské státy přislíbili nárůst pomoci o patnáct miliard dolarů, dotace farmářům v USA jen v roce 2003 činily šestnáct a půl miliardy dolarů. Stejně bizardní sumy bychom ovšem nalezli i v Kanadě, EU, Japonsku, Austrálii a na Novém Zélandě. Zatímco tři miliardy lidí žijí s příjmem menším než dva dolary na den, ve většině zemí OECD má stejnou výši příjmu státem garantována každá kráva. Tyto dotace tlačí dolů světové ceny a likvidují levnější a efektivnější konkurenci v chudých zemích. Proto se GCAP zaměřila i na pravidla obchodu. G8 nikoli. Vyhovují jí taková, jaká jsou. Ze zasedání jednoznačně vyplynulo, že pokud země chtějí pomoc, musí zrušit veškeré dotace, otevřít trhy a odstranit veškerá omezení. Mají tedy dělat přesně to, čemu se bohaté státy již několik desetiletí úspěšně brání.
Klimatická techno-party aneb co s G8
Klimatické změny byly sice na programu jednání, ve skutečnosti se ale nic nezměnilo. George W. Bush opakoval demagogické nesmysly, že Kjótský protokol znamená omezování ekonomiky, a místo toho nabídl nová technologická řešení. Nové technologie by měly přinést omezení emisí a snížení závislosti na fosilních zdrojích. To by bylo pěkné, kdyby to ovšem nebyl nesmysl. USA nemají žádný vážný a konkurence schopný vládní program na podporu udržitelné energie. Většina miliardami financovaných výzkumů se soustředí na rozvíjení 250 let staré Wattovy myšlenky – zahřej a pohni. Tehdy to bylo geniální, dnešní dvěstěletou zaostalost však nesmaže ani to, když dřevo nahradíme uranem.
Nabízí se tedy otázka, jakou má skupina G8 legitimitu, schopnost a vůli se zabývat skutečnými problémy. Vzhledem k tomu že osm mužů zastupuje necelých jedenáct procent světové populace, přičemž většinou nebyli ani zvoleni nadpoloviční většinou svých voličů, zdá se odpověď jasná. Naděje, že tato skupina, která svými hlasy ovládá mezinárodní finanční instituce, Světovou obchodní organizaci i OSN, dokáže najít rozumný konsensus, jednoznačně padla. Naopak se ukázalo, že jediný člen dokáže zhatit celé jednání.
Již před summitem v Gleneagles poukazovali někteří politici na to, že pokud to nepůjde s USA, bude to muset jít bez nich. Takový scénář se v současné situaci jeví jediným možným řešením. Otázkou zůstává, zda ostatním členům postoj Spojených států nevyhovuje. Může jim totiž sloužit jako výmluva pro jejich vlastní neakceschopnost.