.jpg)
Negativní cena „Žralok roku“ je propůjčována za zvláštní „zásluhy“ o plundrování chudých zemí v Africe, Asii a Latinské Americe, které trpí enormní dluhovou zátěží vůči západním bankám a vládám. Více než 900 skupin organizovaných v rámci kampaně vyčítají SB, že se vyhýbá neutrální kontrole při poskytování půjček a oddlužovacích postupech.
Podle názoru kampaně SB podstatně přispěla „k plundrování zemí Jihu promocí dlužnicko-věřitelských vztahů“. I když v některých případech mohlo mít financování prostřednictvím SB pozitivní důsledky, v první řadě slouží činnost SB zajištění jejich vlastních institucionálních zájmů a shromáždění jejích vlastních pohledávek. To lze ozřejmit na třech bodech:
1. Světová banka zaměstnává sama sebe jako experta a pomocí falešných prognóz záměrně snižuje oddlužení nejchudších zemí.
Společně s Mezinárodním měnovým fondem disponuje SB monopolem na posuzování hospodářského stavu předlužených zemí. Podle posudku SB se orientují více méně všichni věřitelé při rozhodování o případném odpuštění dluhů v situaci platební krize. Analýzy předkládané bankou ukazují, že od počáteční fáze multilaterální oddlužovací iniciativy pro chudé a těžce zadlužené země (HIPC) systematicky nadhodnocovala příjmy dotyčných zemí. Výsledkem je, že oddlužení bylo nižší než bylo třeba. V mnoha případech byla samotná banka největším věřitelem dotyčných zemí. To znamená, že jí její vlastní chybné prognózy zbavily nutnosti vzdát se pohledávek.
Země G8 vyzvali SB aby kalkulovala realističtěji. Dokonce její vlastní „Operations Evaluations Departement“ kritizoval tento přehnaný optimismus. Ministři financí zemí HIPC pro sebe požadovali (marně) větší roli při stanovování únosnosti dluhů, aby nebyli závislí na expertech banky. SB odmítá převzít jakoukoli odpovědnost za důsledky svých znaleckých posudků.
2. Světová banka odmítá převzít odpovědnost za chybné poskytování úvěrů.
Prezident Wolfowitz při videokonferenci se zástupci nevládních organizací v lednu 2006 zmínil případ Indonésie, když představitelé občanské společnosti zpochybnili nároky SB vůči zemím Jihu. Ten, kdo od Wolfowitze čekal praktické kroky reagující na neodpovědné poskytování úvěrů, byl zklamán. Naopak: norská vláda v rámci svých snah o zlepšení mezinárodního dluhového managementu požadovala mimo jiné od SB stanovisko k doktríně zavrženíhodných dluhů („Odious Debts“). SB žádné stanovisko neposkytla.
3. Světová banka při nevyhnutelných oddluženích nerušeně pokračovala v čerpání rozpočtů rozvojové pomoci svých členských zemí a tím porušila usnesení konference OSN „Financing for Development“ z roku 2002.
V březnu 2002 se SB spolu s téměř všemi státy světa postavila za „Monterreyský konsensus“, závěrečné prohlášení konference OSN „Financování pro rozvoj“. V něm se dárcovské státy a organizace zavazují poskytovat oddlužení navíc vedle rozvojové pomoci.
Po krachu oddlužovacího programu HIPC, který vymyslela G8 a SB jej realizovala, stala se v roce 2005 kmotrou „Multilaterální oddlužovací iniciativy“ (MDRI). Ohlášeno bylo „100 %“ oddlužení pro řadu chudých, vysoce zadlužených zemí. SB na jaře 2006 rozhodla, že tento program uskuteční její dceřinná společnost IDA. Ve skutečnosti mohou tyto země o tohoto „úplného oddlužení“ očekávat maximálně něco mezi 20 – 70 % prominutí dluhů.
Na rozdíl od Mezinárodního měnového fondu spojuje banka svou účast na oddlužení s podmínkou, že bude od bohatých zemí za ztracené splátky dluhů v plné výši odškodněna. To znamená: banka za své chybně poskytované úvěry neutrpí žádné ztráty. Naopak: své sotva vymahatelné pohledávky vymění za čerstvé peníze z rozpočtů nejbohatších zemí světa a sama tak nejvíc vydělává na iniciativě, která vlastně měla sloužit chudým zemím.
Překlad: Jiří Silný