czspenderu
Ekumakad.cz ›› Témata ›› VZESTUP KAPITALISMU POHROMY
 
 

f_icon.svg.png youtube.svg Instagram

Fair & Bio obchod

pestujplanetu_logo_web.png

logo-bananas-sub_cz_yellow1.jpg

susy_logo_whiteclaim_background_small-2-.jpg

mcf_logo_print.jpg

 

Spolupracujeme:

 

VZESTUP KAPITALISMU POHROMY

29. 4. 2006 - Noami Kleinová
V srpnové okurkové sezoně, kdy media podřimovala, doktrina Bushovy
vlády o preventivní válce učinila podstatný skok dopředu. 5. srpna
2004 vytvořil Bílý dům Úřad koordinátora pro rekonstrukci a
stabilizaci vedený bývalým velvyslancem USA na Ukrajině Carlosem
Pascualem. Jeho pověřením bylo koncipovat podrobné 'post konfliktní'
plány až pro 25 zemí, které nejsou - dosud - v konfliktu. Podle
Pascuala bude také možno koordinovat v plném rozsahu tři
rekonstrukční operace 'současně' v různých zemích, z nichž každá trvá
'pět až sedm let'.
Vláda oddaná ustavičné pre-emptivní de-konstrukci má nyní, příhodně,
trvalý úřad ustavičné pre-emptivní rekonstrukce.

Tytam jsou časy, kdy se čekalo na vypuknutí válek a pak se
koncipovaly ad hoc plány na posbírání střepů. V úzké spolupráci s
Národní bezpečnostní radou Pascualův úřad udržuje 'vysoce rizikové'
země na 'seznamu pozorování' a shromažďuje sbory rychlé reakce hotové
angažovat se v předválečném plánování a 'schopné rychlé mobilizace a
rychlého nasazení', když konflikt utichl. Sbory jsou vytvořeny
soukromými společnostmi, nevládními organizacemi a některými
koncepčními středisky (think tanks). Některé, sdělil Pascual v říjnu
posluchačům ve Středisku pro strategická a mezinárodní studia, budou
mít 'předem uzavřené'(pre-completed) kontrakty na znovuvybudování
zemí, které se dosud nerozpadly. Tato předem udělaná papírová práce
by mohla 'zkrátit dobu vašich odpovědí o tři až šest měsíců'.

Plány, které Pascualovy týmy koncipují v jeho málo známém úřadě na
Ministerstvu zahraničí, směřují ke změně 'vlastního sociálního
tkaniva národa', řekl Centru pro strategická a mezinárodní studia.
Víte, mandátem úřadu není přebudovat nějaké staré státy, ale vytvořit
státy 'demokratické a tržně orientované'. Tak např. (a nepochybně
zvolil tento příklad 'náhodně') jeho rychle jednající rekonstruktoři
by mohli pomoci při rozprodeji 'státem vlastněných podniků, které
vytvořily neživotaschonou ekonomiku'. Vysvětloval, že někdy
znovuvybudování znamená 'roztrhání na kusy starého'.

Málo ideologů se může ubránit kouzlu prázdného státu (blank state) -
to byl lákavý slib kolonialismu: 'objevování' rozsáhlých nových zemí,
kde se utopie zdála uskutečnitelná. Ale kolonialismus je mrtev, nebo
tak se nám to alespoň říká; nejsou žádná nová místa k objevení, žádná
terra nullius (nikdy nebyla), žádné další prázdné stránky, na
kterých, jak jednou řekl Mao, 'mohou být napsána nejnovější a
nejkrásnější slova.' Avšak je množství destrukce - země roztřískaná
na trosky ať tak zvanými zásahy božími nebo zásahy Bushovými (na
příkaz boží). A kde je destrukce, tam je rekonstrukce, šance zmocnit
se 'hrozné neproduktivnosti', jak nedávno jeden úředník OSN popsal
devastaci v Acehu, a naplnit ji nejperfektnějšími, krásnými plány.

"Mívali jsme vulgární kolonialismus" říká Shalmali Guttal, výzkumník
z Focus on Global South (Zaměření na globální Jih) se sídlem v
Bangalore. "Nyní máme sofistikovaný kolonialimus a oni to nazývají
'rekonstrukce'".

Zdá se zajisté, že stále větší části světa jsou ovlivňovány aktivní
rekonstrukcí: jsou přebudovávány paralelní vládou sestávající ze
známých poradních firem jdoucích po zisku, strojírenských
společností, obrovských nevládních organizací, vládních i pomocných
organizací OSN a mezinárodních finančních institucí. A od lidí
žijících v těchto rekonstruovaných místech - od Iráku po Aceh, od
Afganistánu po Haiti -je možno slyšet podobně znějící sbor stížností.
Práce je příliš pomalá, jestli se vůbec koná. Zahraniční poradci žijí
na vysoké noze, jsou jim placeny účty na náklady a vydání i denní
plat tisíce dolarů, zatím co místní jsou vyřazeni z prací, které
tolik potřebují, z výcviku a rozhodování. Odborníci na 'budování
demokracie' přednášejí vládám o tom, jak je důležitá průhlednost a
'dobré vládnutí', avšak většina smluvních stran a nevládních
organizací odmítá otevřít své účetnictví těmže vládám, neřku-li
nechat je kontrolovat jak jsou vynakládány peníze určené jim na pomoc.

Tři měsíce po tom, co tsunami udeřila na Aceh, v New York Times
proběhl otřesný příběh vyprávějící, že 'patrně nebylo uděláno téměř
nic pro to, aby se začalo s opravami a novou výstavbou'. Takové
sdělení mohlo klidně přijít z Iráku, kde jak právě informovaly Los
Angeles Times, všechna Bechtelem údajně znovu vybudovaná vodní
zařízení se začala hroutit, jeden z dalších v nekonečné litanii
rekonstrukčních zmetků. Mohlo také přijít z Afgánistánu, kde
president Hamid Karzai nedávno lál 'zkorumpovaným, plýtvajícím a
neodpovědným' zahraničním kontraktorům za 'plýtvání cennými zdroji,
které Afgánistán obdržel jako pomoc'. Nebo ze Sri Lanky kde 600 000
lidí, kteří ztratili své domovy při tsunami, dosud strádá v
provizorních táborech. Sto dní po tom, co obrovské vlny udeřily,
Herman Kumara, vedoucí Národního rybářského hnutí solidarity v
Negombo na Sri Lance, vyslal zoufaný e-mail kolegům na celém světě.
Napsal, že 'fondy, které jsme obdrželi ve prospěch obětí, jsou
zaměřeny k dobru několika privilegovaných a ne ve prospěch skutečných
obětí'.'Naše hlasy nejsou slyšeny a není dovoleno, aby zazněly.'

Ale jestliže je rekonstrukční průmysl ohromujícím způsobem při obnově
neschopný, může to být proto, že znovu vybudování není jeho primárním
účelem. Podle Guttala 'to vůbec není o rekonstrukci - je to o
přetvoření všeho.' Jestli k čemu, pak tyto příběhy o korupci a
neschopnosti slouží k tomu, aby zamaskovaly hlubší skandál: vzestup
zhoubné formy kapitalismu pohromy (disaster capitalism), který
využívá zoufalství a strachu způsobeného katastofou k zavedení
radikálního sociálního a ekonomického inženýrství. A na této frontě
pracuje rekonstrukční průmysl tak rychle a účinně, že privatizace a
uchvácení půdy je obyčejně ukončeno dříve než místní obyvatelstvo
pozná, co je potrefilo. V jiném e-mailu Kumara varuje, že Sri Lanka
nyní čelí 'druhé tsunami korporativní globalizace a militarizace',
potenciálně dokonce ničivější než ta první. 'Vidíme to jako akční
plán, uprostřed krize tsunami, k předání moře a pobřeží zahraničním
korporacím a turismu za vojenské asistence námořnictva USA.'

Jako náměstek ministra zahraničí Paul Wolfowitz navrhl nápadně
podobný projekt v Iráku a dohlížel na něj: v Bagdádu ještě hořely
ohně, když okupační úředníci USA přepisovali investiční zákony a
oznámili, že státem vlastněné společnosti v zemi budou privatizovány.
Někteří poukazovali na tento časový rekord když argumentovali, že
Wolfowitz se nehodí pro vedení Světové banky; ve skutečnosti nic by
ho nebylo mohlo připravit na tuto novou práci lépe. Wolfowitz dělal
právě to, co Světová banka už dělá prakticky v každé válkou zničené a
pohromou postižené zemi - i když s menšími byrokratickými jemnostmi a
větším ideologickým chvástáním.

Postkonfliktní země nyní přijímají 20-25 procent z celkových půjček
Světové banky, od roku 1998 vzrostly ze 16 procent - to samo o sobě
je 800-procentní navýšení od roku 1980, podle studie Kongresové
výzkumné služby. Rychlá reakce na války a přírodní pohromy - to byla
tradičně doména agentur Spojených národů, které pracovaly společně s
nevládními organizacemi a poskytovaly pomoc v nouzi, stavěly dočasná
přístřeší a tak podobně. Ale nyní se přišlo na to, že rekonstrukční
práce jsou ohromně lukrativním průmyslem, příliš důležitým na to, aby
byl ponechán dobrodincům v OSN. Tak je to dnes Světová banka, která
už - věrna principu zmírňování chudoby prostřednictvím vytváření
zisku - vede tuto péči.

A není žádných pochybností o tom, že na rekonstrukčních záležitostech
se dá vydělat. Existují masivní inženýrské a dodavatelské kontrakty
(10 miliard samotnému Halliburton v Iráku a Afganistánu); 'budování
demokracie' explodovalo do 2 miliardového průmyslu; a nikdy nebyly
lepší časy pro poradce ve veřejném sektoru - soukromé firmy, které
radí vládám při rozprodeji jejich majetku, často samy řídí vládní
služby jako subdodavatelé. (Bearing Point favorizovaná mezi těmito
firmami v USA oznámila, že výnosy jejího oddělení 'veřejných služeb
stouply čtyřnásobně za pouhých pět let', a zisky jsou ohromné: USD
342 miliony v roce 2002 - marže zisku 35 procent.)

Ale pro Světovou banku jsou otřesené země atraktivní z jiného důvodu:
dobře přijímají příkazy. Po kataklysmatické události vlády obyčejně
kvůli dolarové pomoci udělají cokoliv, ať to stojí co stojí - dokonce
i když to znamená navršení ohromných dluhů a souhlas s drastickými
politickými změnami. A za situace, kdy místní obyvatelstvo zápasí o
to, jak najít přístřeší a potravu, se politické organizování proti
privatizaci může jevit jako nepředstavitelný luxus.

A z perspektivy banky je ještě lepší to, že mnohé válkou zpustošené
země jsou ve stavu 'omezené suverenity': jsou pokládány za příliš
nestabilní a nezpůsobilé spravovat peníze z pomoci, které přicházejí,
takže jsou často složeny do svěřeneckého fondu spravovaného právě
Světovou bankou. To je případ Východního Timoru, kde banka přiděluje
peníze vládě pokud prokáže, že je spotřebovává odpovědně. Je zřejmé,
že to znamená radikální snížení pracovních míst ve veřejném sektoru
(vláda na Timoru je poloviční oproti té co byla za indonézské
okupace), ale štědré vydávání peněz z pomoci na zahraniční poradce, k
jejichž najímání banka vládu nutí (badatel Ben Moxham píše: 'V jednom
vládním oddělení jediný mezinárodní konsultant vydělá za jeden měsíc
tolik, kolik jeho dvacet timorských kolegů vydělá společně za celý
rok').

V Afganistánu, kde Světová banka také spravuje pomoc zemi
prostřednictvím svěřeneckého fondu, se jí již podařilo zprivatizovat
zdravotní péči tím, že odmítla poskytnout ministerstvu zdravotnictví
fondy na budování nemocnic. Místo toho peníze nalévala přímo
nevládním organizacím, které provozují své vlastní soukromé zdravotní
kliniky na základě tříletých kontraktů. Také nadekretovala 'zvýšenou
úlohu pro soukromý sektor' ve vodním hospodářství, telekomunikacích,
ropě, plynu a hornictví a nařídila vládě, aby se 'stáhla' ze sektoru
elektrické energie a nechala jej 'zahraničním soukromým investorům'.
Tyto hluboké proměny afgánské společnosti se nikdy nediskutovaly ani
se o nich nepsalo, protože málo lidí mimo banku ví, že se staly:
změny byly hluboko zasuty v 'technickém dodatku' připojeném ke grantu
zajišťujícímu 'naléhavou' pomoc afgánské infrastruktuře zničené
válkou - dva roky před tím než měla země zvolenou vládu.

Téměř stejný příběh se týká Haiti poté, co byl vyhnán president Jean-
Bertrand Aristide. Výměnou za půjčku 61 milionů USD banka požaduje
'veřejně-soukromé partnerství a ovládání oborů vzdělání a zdraví';
podle dokumentů banky to znamená, že soukromé společnosti řídí školy
a nemocnice. Roger Norriega, náměstek ministra zahraničních věcí pro
záležitosti západní hemisféry, jasně sdělil, že Bushova vláda sdílí
tyto cíle. 'Také povzbudíme vládu Haiti, aby ve vhodnou dobu
pokročila s restrukturalizací a privatizací některých podniků
veřejného sektoru,' sdělil 4.dubna 2004 American Enterprise Institutu.
Toto jsou neobyčejně kontroverzní plány v zemi s mocnou
socialistickou základnou a banka připouští, že to je právě to, proč
je prosazuje nyní, kdy vláda na Haiti se blíží vládě militaristické.
'Přechodná vláda poskytuje prostor pro příležitost uskutečnit reformy
ekonomického vládnutí..., které pro budoucí vládu může být obtížné
odstranit', poznamenává banka ve své dohodě o Projektu operací
reformy ekonomického vládnutí. Toto je pro Hajťany zvláště trpká
ironie: mnozí obviňují mnohonárodní instituce, včetně Světové banky,
z prohlubování politické krize, která vedla k vyhnání Aristida tím,
že stáhly slíbené stamilionové půjčky. V té době Meziamerická
rozvojová banka (Inter-American Development Bank) pod tlakem
Ministerstva zahraničí tvrdila, že Haiti je nedostatečně demokratické
pro přijetí peněz, poukazujíc na drobné chyby při legislativních
volbách. Ale nyní, kdy Aristide je pryč, Světová banka otevřeně
oslavuje výhody operování ve svobodné zóně demokracie.

Světová banka a Mezinárodní měnový fond alespoň po tři desetiletí
vnucují šokovou terapii zemím v různých situacích šoku, nejnápadněji
po vojenských pučích v Latinské Americe a po kolapsu Sovětského
svazu. Avšak mnozí pozorovatelé říkají, že dnešní kapitalismus
pohromy (disaster capitalismus) se rozběhl na plné obrátky s
Hurikánem Mitch. V říjnu 1998 na celý týden se Mitch zastavil nad
Střední Amerikou, polykal celé vesnice a zabil více než 9.000 lidí.
Už tak zbídačené země zoufale potřebovaly pomoc pro obnovu - a ona
přišla spojená s podmínkami. V těch dvou měsících poté co Mitch
udeřil, když země byla ještě po kolena v sutinách, mrtvých tělech a
bahně, kongres Hondurasu inicioval to, co Financial Times nazval
'rychlými výprodeji po bouři'. Odhlasoval zákony umožňující
privatizaci letišť, přístavů a dálnic a rychlou cestu pro plány na
privatizaci státní telefonní společnosti, národní společnosti pro
elektřinu a částí vodního sektoru. Zvrátil zákony o pozemkové reformě
a ulehčil cizincům kupovat a prodávat majetek. Bylo to úplně stejné v
sousedních zemích: v těchže dvou měsících Guatemala oznámila plány na
prodej svého telefonního systému; Nicaragua udělala podobně a k tomu
připojila svou společnost pro elektřinu a ropný sektor.

Všechny tyto privatizační plány byly agresivně prosazovány obvyklými
podezřelými subjekty. Podle Wall Street Journal 'Světová banka a
Mezinárodní měnový fond se celou svou vahou postavily za prodej
(Telecomu), učinily jej podmínkou pro uvolnění zhruba 47 milionů USD
ročně po tři roky jako pomoci a spojily to se zrušením asi 4,4
miliardy USD zahraničního dluhu pro Nicaragui'.

Nyní banka využívá tsunami z 26. prosince (pozn.red.2003) k prosazení
politiky dělení koláče. Nejvíce zdevastované země neviděly téměř
žádné ulehčení dluhů a většina naléhavé pomoci Světové banky přišla
ve formě půjček nikoliv grantů. Spíše než zdůrazňovat potřebu pomoci
malým rybářským komunitám - což je více než 80 procent obětí vlny
tsunami - banka prosazuje rozvoj turistického sektoru a průmyslových
rybářských farem. Pokud jde o zničenou veřejnou infrastrukturu jako
jsou silnice a školy, dokumenty banky uznávají, že jejich obnova 'by
mohla přetížit veřejné finance' a navrhují, aby vláda uvažovala o
privatizaci (ano, mají jenom jednu myšlenku). 'Pro některé
investice,' poznamenává plán banky odpovídající na tsunami, 'může být
vhodné využít soukromého financování'.

Jako na jiných místech obnovy od Haiti po Irák pomoc po tsunami má
málo co činit s nahrazením toho, co bylo ztraceno. I když hotely a
průmysl začaly rekonstrukci na pobřeží na Sri Lance, v Thajsku,
Indonézii a Indii, vlády přijaly zákony zabraňující rodinám obnovit
své domovy v pobřežní linii. Statisíce lidí jsou násilím přemísťováni
do vnitrozemí, do baráků vojenského charakteru v Acehu a
prefabrikátových betonových krabic v Thajsku. Pobřeží není znovu
budováno jako bylo dříve - s roztroušenými rybářskými vesnicemi a
plážemi posetými ručně vyrobenými sítěmi. Místo toho se vlády,
korporace a zahraniční dárci spojují, aby je vybudovaly tak, jak by
je chtěly mít: pláže jako hřiště pro turisty, oceány jako vodní doly
pro rybářské flotily korporací, oboje obsluhováno privatizovanými
letišti a dálnicemi vybudovanými za vypůjčené peníze.

V lednu Condoleezza Riceová podnítila malou kontroverzi, když popsala
tsunami 'jako skvělou příležitost' která 'nám přinesla velké
dividendy'. Mnozí se zhrozili myšlenky zacházet s nezměrnou lidskou
tragedií jako se šancí k hledání výhod. Ale když nic jiného, Riceová
tomu případu rozuměla. Skupina, která se nazývá Thailand Tsunami
Survivors and Supporters říká, že pro 'obchodníky-politiky byla
tsunami odpovědí na jejich modlitby, neboť doslovně vyčistila
pobřežní oblasti od komunit, které před tím stály v cestě jejich
plánům o střediscích zábavy, hotelích, kasinech a farmách garnátů.
Pro ně jsou všechny tyto pobřežní oblasti otevřenou zemí'.
Pohroma, zdá se, je nová terra nullius.

 

 
 
 
Ekumenická akademie

Sokolovská 50
186 00 - Praha 8 - Karlín
tel./fax: +420 272 737 077
ekumakad@ekumakad.cz
www.ekumakad.cz
IČ: 638 36 009