Angola za posledních čtyřicet let nepoznala nic jiného než válku a utrpení. Od prvních bojů za samostatnost proti portugalské nadvládě v roce 1975, přes boje pod diktátem mocností a studené války v sedmdesátých a osmdesátých letech až po zoufalý a krvavý boj o moc mezi vládní MPLA a opozičními vojsky UNITA, který nastal po rozpadu bipolárního světa v devadesátých letech.
Teprve na jaře 2003, kdy byl v provincii Moxiko vystopován a zastřelen vůdce UNITA Jonas Savimbi, podepsali vládní vyjednavači se zbytkem Savimbiho bojovníků dohodu o příměří. Definitivní mírovou dohodu ze 4. dubna 2002 uvítalo především zdecimované obyvatelstvo. Vinou čtyř desetiletí ozbrojených konfliktů se dnes Angola řadí mezi desetzemí světa s nejnižší životní úrovní. Válka po sobě zanechala okolo jednoho milionu mrtvých, čtyři miliony vysídlených, více jak 500 000 uprchlíků, více jak deset milionů nášlapných min a naprosto zdevastovanou infrastrukturu.
Mezi provincie, které zůstávají válkou nejvíce poznamenané, patří i centrální provincie Bié s hlavním městem Kuito. Jenom v průběhu let 1993–1994 během devítiměsíční „Války o Kuito“ bylo vojáky MPLA a UNITA rozděleno osmdesátitisícové město na dvě poloviny a hlavní třída se stala téměř na rok frontou posetou těly zabitých. Odhaduje se, že ve městě zahynulo více než pětadvacet tisíc osob. Ti, kteří nezemřeli při bombardování či odstřelování, zemřeli hladem. Velká část zbylého obyvatelstva utekla do klidnějších oblastí na pobřeží.
A právě do provincie Bié se rozhodla česká vláda zaměřit svou pomoc. Angola byla vybrána jako jedna z osmi prioritních zemí, do kterých budou proudit prostředky České rozvojové pomoci. Byly také vytipovány prioritní sektory a témata pro dlouhodobou spolupráci.
Dříve velice vřelé politické vztahy mezi Československem a Angolou se po incidentu v Alto Catumbele, kde bylo vojáky UNITA uneseno 66 československých expertů i s rodinami, omezily pouze na formální kontakty. Po „sametové revoluci“ vzájemné politické i obchodní vztahy dále upadaly až do dnešní podoby, kdy namísto původní rozsáhlé budovy ambasády v angolském hlavním městě Luandě zastupoval v posledních letech Českou republiku pouze chargé d’affaires z improvizovaného hotelového pokoje. Z hlavního obchodního partnera v subsaharské Africe se v posledním desetiletí stala země, o kterou české firmy nejevily příliš zájem.
Oboustranné styky však právě nyní začínají znovu dynamicky růst. V Angole stále přetrvává dojem „československé velmoci“, na významných místech zde pracuje mnoho absolventů českých škol a země je plná českých výrobků a zařízení. Kromě nechvalně proslulých zbraní české výroby se v Angole nachází i množství zemědělské techniky, strojního zařízení továren a dalších vývozních komodit spotřebního zboží. Nárůst významu afrického partnera dokládá i fakt, že na podzim 2004 byla otevřena nová budova České ambasády.
České centrum zemědělského vzdělávání v Kuito
Kromě Mezinárodního červeného kříže a Lékařů bez hranic, kteří zajišťovali bezprosřední humanitární pomoc i v době nejtěžších bojů, působí dnes v provincii Bié celá řada mezinárodních nevládních organizací a organizací OSN s dlouhodobějšími rozvojovými cíli. Jejich snahou je dočasně nahradit ochromený a neefektivní provinční státní aparát. Po odchodu portugalských kolonialistů z Bié, kteří tradičně obsazovali veškeré řídící pozice, nezažila provincie téměř žádné období míru, které by umožnilo dovzdělání státních úředníků a sestavení funkční provinční vlády. Mezi hlavní priority vládních i nevládních organizací patří odminování, HIV/AIDS, uprchlíci, hygiena, výživa, zemědělství a školství.
V loňském roce na potřeby obyvatel Angoly zareagovaly také české rozvojové organizace. Jako první český rozvojový projekt, který se do Angoly vrátil, je projekt Institutu tropů a subtropů při České zemědělské univerzitě. Na začátku roku 2004 byli do Kuita vysláni čtyři zemědělští odborníci, aby zde založili vzdělávací instituci na úrovni střední zemědělské školy. V letošním roce se v sousední provincii Huambo otevřel druhý český projekt nevládní organizace TODERO s cílem vybudovat malou vodní elektrárnu jako alternativní zdroj energie pro odlehlé vesnické komunity. Na tyto dva pilotní projekty budou postupně od příštího roku navazovat další rozvojové projekty orientované na školství, zemědělství a životní prostředí.
Autor je spolupracovníkem Ekumenické akademie Praha.