.jpg)
Úvod
Při vzniku první republiky v roce 1918 měli všichni občané zaručené rovné volební právo, široce dostupnou zdravotní péči a síť sociálních služeb. V kontrastu s tím dnešní ultrakonzervativní pravice podporovaná zelenými a křesťanskými demokraty vykročila směrem omezování přístupu k zdravotní a sociální péči.
Historický kontext
Československo prodělalo v průběhu 20. století několik dramatických ekonomicko-politických převratů: z rozvinuté, ale podřízené součásti rakousko-uherské feudální říše se stalo úspěšnou demokratickou republikou, která byla po pouhých dvaceti letech anektována a ochromena německým nacistickým režimem. Po 2. světové válce byl nastolen státní socialismus stalinský, liberální (1968) a znovu autoritářského typu. Převrat roku 1989 přinesl nejprve obnovu demokratických pořádků a pak také restauraci kapitalismu.
Československá socialistická republika před rokem 1989 patřila k hospodářsky a kulturně nejrozvinutějším státům východního bloku a díky tomu, i přes rozdělení Československa v roce 1993, proběhla transformace země s relativně nejmenšími otřesy. Přesto ji nelze označit za úspěšnou. Ideologií neoliberalismu řízená privatizace bez dostatečného právního rámce způsobila ztráty státního majetku ve prospěch podezřelých soukromých subjektů (zčásti bývalí komunističtí manažeři, zčásti zahraniční „investoři“), které dosáhly podle některých odhadů až 1 bilionu korun (kolem 40 miliard €). Velkou část ztrát (např. ze zkrachovalých bank) zaplatili daňoví poplatníci. Během těchto procesů došlo ke korupčnímu propojení hospodářské a politické sféry, které spolu s hospodářskou kriminalitou přetrvává a jedním z jeho důsledků je i postupná ztráta důvěry k obnoveným formálně demokratickým institucím. Václav Havel, v té době prezident, vzniklý systém označil za „mafiánský kapitalismus“. Právní prostředí se ovšem postupně stabilizuje, především díky vstupu do Evropské unie (2004), který představuje i ekonomický přínos pro stát (strukturální fondy) i úspěšně využívané nové možnosti exportu. Pokles průměrné životní úrovně devadesátých let byl postupně vyrovnán kolem roku 2000. Navzdory relativně dobrým makroekonomickým výsledkům posledních let ale systém veřejných služeb postupně eroduje v důsledku rozpočtových problémů a měnícího se chápání role státu pod ideologickým tlakem. Současná vláda se snaží prosadit dalekosáhlou privatizaci veřejných služeb včetně zdravotnictví. Česko dosud patří k zemím s nejmenším Giniho indexem (27,3 v roce 2007) , ale rozdíly mezi bohatými a chudými rostou.
Práva žen – možná pro bezdětné
Český trh práce je vůči ženám prokazatelně diskriminační: ženy v porovnání s muži vydělávají o 25 % méně (gender pay gap) a častěji než muži se koncentrují na tzv. sekundárním trhu práce, tj. v pracovních pozicích s nízkou prestiží, horšími podmínkami a vyšší nejistotou. Ženy s dětmi do 6 let a ženy-samoživitelky představují skupinu ohroženou dlouhodobou nezaměstnaností a chudobou.
V roce 2007 bylo ve vládě ČR 11 % žen, v Poslanecké sněmovně 15,5 % žen, v Senátu 13,6 %, 15 % žen v krajských zastupitelstvech a 25 % žen v obecních zastupitelstvech. Jednou z forem diskriminace je také sexuální obtěžování, se kterým se osobně setkalo 13,2 % žen v ČR. Politická reprezentace České republiky má ke kvótám a jiným pozitivním akcím dlouhodobě zamítavý postoj.
Podle premiéra ČR Mirka Topolánka je ovšem současný stav věcí neproblematický. Ve svém projevu k zahájení Evropského roku rovných příležitostí v dubnu 2007 uvedl: „V případě žen – což není podle mě znevýhodněná skupina, ale obvykle se tak o ní mluví – rovněž nelze mluvit o rovnosti příležitostí. ... Žena se může svobodně rozhodnout děti nemít a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž.“
Specifický je problém žen z etnických a národnostních menšin. V tomto případě dochází k vzájemnému propojení sociálních a kulturních kategorií genderu, etnicity, národnostní a státní příslušnosti či rodičovství, které působí jako diskriminační faktory v pracovní, veřejné i soukromé sféře. V r. 2007 byla přijata novela zákona o pobytu cizinců a azylového zákona, která bude mít negativní dopad především na smíšená manželství. Podle dřívější úpravy dostával partner/ka českého občana/občanky po sňatku automaticky trvalý pobyt, podle stávající úpravy ho získá až po dvou letech. To znamená, že cizinec/ka budou muset žádat o pracovní povolení, pokud nebudou pracovat, budou se muset komerčně pojistit a manželství nebude mít nárok na sociální dávky (porodné apod.).
Romská menšina – malá naděje na rovná práva
Romové tvoří v České republice zhruba tříprocentní menšinu. Po holocaustu Romů během druhé světové války nečekaly na Romy v rámci bývalého Československa žádné světlé zítřky; stali se objekty státní politiky nucené asimilace. S přechodem na tržní hospodářství v roce 1989 se sice oficiálně stali uznávanou etnickou menšinou, nicméně rostoucí nerovnost vedla k tomu, že se velká část Romů dostala do pasti sociálního vyloučení a začaly vznikat chudinské části měst (ghetta). Romové byli také diskriminováni na trhu práce a v oblasti vzdělání, často nebyli obslouženi v restauracích a množily se rasistické útoky, z nichž některé skončily smrtí napadených. Migrace Romů do jiných států donutila vládu ČR v roce 1997 se situací zabývat. Po deseti letech snah se na mediální úrovni znovu začínají podněcovat rasistické nálady a v roce 2007 se dokonce ministrem české vlády stává člověk s otevřeně rasistickými názory, který působil jako starosta a vystěhovával sociálně vyloučené Romy do zřícenin a ghett mimo město. Kvůli korupční aféře byl sice nucen odstoupit, ale zvulgarizovaná úroveň vyjadřování o problémech interetnického soužití po něm už zůstala. Další palčivý problém je diskriminace v oblasti bydlení, která významnou měrou přispívá k prostorovému vyloučení. V ČR existuje přes 300 chudinských domů a čtvrtí, v nichž žijí převážně Romové. Může to být až 80.000 lidí.
Daňová reforma – chudým brát a bohatým dávat
V roce 2007 byla nastartována nová daňová reforma s cílem stabilizovat státní finance. Po dlouhých vyjednáváních byly nakonec schváleny změny v neoliberálním duchu, které by měly vést k redukci sociálních výdajů státu.
Snížená daň z příjmů na jedné straně ulevuje občanům s nejnižšími příjmy. To je ovšem jen částečná kompenzace za navýšení DPH na základní spotřební zboží, kde tato skupina utrácí největší část svých příjmů. K mnohem radikálnější úlevě dochází ve skupině s vysokými příjmy. Lidem s platy nad úrovní čtyřnásobku průměrného příjmu se zastavuje nárůst zdravotního a sociálního pojištění a dochází tak k prudké daňové degresi.
Ke snižování daní dochází také u firem. Do roku 2010 by měla firemní daň klesnout na 19 %. Od roku 1993 tak bude snížena o 26 %.
Daňové výpadky od bohatých jedinců a firem budou nahrazeny zvýšením DPH na základní spotřební zboží z 5 na 9 %. Zdraží tak základní potraviny, léky, knihy, tepelná energie. Hlavní břemeno z tohoto zvýšení dopadne především na lidi s nižšími příjmy .
Další rezervu, z níž bude vláda krýt výpadek snižování daní průmyslu a bohatým, našla vláda v sociální oblasti. Byla zkrácena doba pobírání dávek v nezaměstnanosti a provedeno tzv. zpřísnění evidence nezaměstnaných. To znamená, že pracovní úřady mají v ruce nástroj, kterým mohou nezaměstnané vyřazovat z evidence a tím redukovat výdaje a zároveň uměle snižovat počty nezaměstnaných.
Navazujícím úsporným nástrojem je zavedení dávky na živobytí místo životního minima. V rámci dávky na živobytí může být sníženo životní minimum na existenční minimum těm osobám, které si aktivně nehledají práci. Výklady, co znamená aktivní hledání práce, jsou velmi nejasné, a existuje obava, že mohou být zneužívány pro zvyšování úspor a že mohou být dokonce aplikovány rasově, především proti Romům. Existenční minimum v době jeho zavedení tvořilo necelých 10 % průměrné mzdy.
Pravicová krajská zastupitelstva zahájila privatizaci nemocnic. Budovy i pozemky v centrech měst jsou prodávány narychlo vznikajícím společnostem za zlomky reálných cen, přičemž garance poskytování lékařské péče je vázána pouze na pět až deset let. Poprvé v historii tak dochází k tomu, že privátní nemocnice přebírají značnou část působnosti nemocnic veřejných. Výsledky privatizace není možné zatím posoudit, ale množí se stížnosti na nedostačenou či neprofesionální léčbu v privátních zařízeních a přesun náročnějších pacientů do státních zařízení.
Až do nástupu poslední vlády garantoval stát tzv. bezplatné zdravotnictví. Zdravotní pojištění je povinnou složkou mzdy odváděnou státu, z čehož se financuje zdravotnictví. Současná vláda zavedla poplatky za návštěvu u lékaře, za recept a za pobyt v nemocnici. Poprvé v historii naší země tak reálně hrozí, že lidé, kteří nebudou mít na zaplacení těchto poplatků, budou odříznuti od zdravotní péče. To se týká především té nejchudší části společnosti, ale i rodin s více dětmi, samoživitelů nebo důchodců. Poprvé od poloviny devatenáctého století jsou ze systému zdravotní péče systematicky vytlačováni bezdomovci.
Rozvojová spolupráce v řízeném sestupu
Česká republika jako člen Evropské unie a OECD má své závazky také na poli rozvojové spolupráce. Ta byla po převratu v r. 1989 zastavena a znovu obnovena až na konci devadesátých let. V současné době se soustředí na naplňování Rozvojových cílů tisíciletí. Bilaterální rozvojová spolupráce tvoří téměř 50 % celkové Official Development Assistance (ODA). Podíl prostředků české bilaterální rozvojové spolupráce pro nejméně rozvinuté země (least developed countries - LDCs) byl v roce 2004 - 14,9 %, 2005 - 8 % a 2006 - 12,8 %. V roce 2006 tvořila česká ODA téměř 0,12 % GNI. To je však už historií. Vláda se v rámci úspor rozhodla pro radikální škrty, což znamená pokles procentního podílu na 0,09. Je jasné, že Česká republika nedodrží ani redukované závazky v rámci Evropské unie, jak byly přijaty 24. 5. 2005 v Radě Evropské unie.
Postoj vlády k rozvojové spolupráci jasně vyjadřuje prohlášení premiéra Topolánka po nezvolení ČR do rady bezpečnosti OSN: „Je potřeba přehodnotit naši rozvojovou a humanitární podporu. Není přece možné, abychom posílali někam desítky milionů korun, a ta země potom poslechla našeho soupeře.“
Česká republika jako jediná ze zemí EU v roce 2007 ještě neratifikovala přistoupení k Mezinárodnímu trestnímu soudu.
Občanská společnost – politicky omezovaný nerovnoměrný vývoj
Občanská společnost prošla po pádu tzv. reálného socialismu v r. 1989 bouřlivým vývojem. Vzniklo velké množství hnutí a nevládních organizací. Problémem bylo od začátku financování občanských aktivit. Organizace měly většinou jen málo členů a podporovatelů, ale ani těm velkým nestačily na jejich provoz členské příspěvky. Nebyla zde tradice dobrovolného dárcovství na občanské aktivity, kterou bylo nutné od základů budovat. Zkušenost z minulého politického režimu, kde se za dobrovolností často skrýval státní direkcionismus, vnesla do kolektivních aktivit skepsi. Základem financování občanských aktivit se tak stali zahraniční donoři, jejichž roli pomalu přebíral stát.
Po vstupu ČR do EU většina zahraničních donorů odešla a závislost NGOs na státních grantech, fondech EU a velkých nadacích se prohloubila. Rostoucí význam státních grantů vedl k útlumu advocacy work organizací, které se obávaly, že ta by mohla vést k omezení státních zdrojů. Je to ironické, uvážíme-li zkušenost státního „řízení“ před rokem 1989. Obecně řečeno, organizace, které přizpůsobily svou politiku té státní, se stabilizovaly a rostou. V této souvislosti je obtížné sloučit zájmy těchto velkých organizací s těmi malými, především pak těmi s kritičtějším pohledem (sociální hnutí). Pod tímto finančním a politickým tlakem mnoho sociálních hnutí, jako např. některé ekologické organizace, se rozhodlo pro aktivity v rámci politického lobování či odborných konzultací.
Nevládní organizace stály u zrodu nových typů sociálních aktivit a mnoha reforem na poli sociální a zdravotní péče. Nevládní organizace a sociální hnutí do značné míry přispěly ke změně v přístupu k ženám, menšinám a marginalizovaným skupinám. Spolu s lidskoprávními a environmentálními skupinami dokázaly ovlivňovat pozitivně legislativu.
V současné době jsou nejvýraznější a největší kampaně Ne základnám a Česko proti chudobě.
Ne základnám je zaměřena primárně proti vybudování radarové základny USA na území ČR a obecně se staví proti roztáčení nového kola zbrojení. Je pod obrovským politickým tlakem, protože pravice, zelení a křesťanští demokraté chtějí vybudovat radar za každou cenu, i když 75 % občanů je proti základně.
Česko proti chudobě je součástí GCAP (Global Call Against Poverty) a má za cíl aktivizovat českou veřejnost i politickou reprezentaci k větší globální odpovědnosti, navýšení ODA a k efektivnímu přispívání naplňování Rozvojových cílů tisíciletí (MDGs).
Uzávěrka zprávy byla v březnu 2008 a v této podobě zpráva vyjde v mezinárodním reportu Social Watch za rok 2008. Aktualizovaná a rozšířená verze zprávy bude součástí české mutace mezinárodní zprávy, která bude vydána počátkem roku 2009
Odkazy:
Rights court rules against Czech Republic in key Roma discrimination case – Herald Tribune, November 13, 2007
Gender discrimination in the Czech labour market, Renata Vašková, Eurofound 2004
Millennium Development Goals, Educon, Praha 2007